Ozval se mi tuhle Liso, že po něm šlapou chlapci a dívky z DotEMU kvůli sérii Ishar. Ta byla ještě nedávno ke stažení na http://starinky.net/. A Liso, ač lehce prskajíc, hry nakonec z webu sundal, aby se nedostal do problémů. A mě to přivedlo k přemýšlení.

Porůznu jsem googlil, pročítal fóra a došel k poněkud překvapivému faktu. Spousta lidí chápe projekty typu GOG coby zloděje, kteří se snaží napakovat na starých titulech. Tomuto chápání nahrává i fakt, že drtivá většina takto prodaných her jde přes elektronickou distribuci. Tedy žádné krabice, žádné manuály, žádná média k poňuchání.

Argumentace je většinou stejná a postavená na jediném faktu: „Vždyť jsou ty hry děsně starý!!“.

Oháníme se stářím hry, naprosto irelevantním faktem, který by v každém jiném odvětví kultury neobstál. Řekne si snad někdo z nás ne, tohle cd si nekoupím, vždyť přece tahle kapela je tak strašně stará! Popř. je strašně staré ono album.

Nebo je prostě problém v elektronické distribuci a pokud by nám distributor nacpal staré hry do krabic a za trojnásobnou cenu, brali bychom obchody útokem? Sám fakt, že v drtivé většině případů nám prodejce předkládá hru sice elektronicky, ale upravenou, přizpůsobenou pro nové operační systémy, nám nestačí?

Nebo jednoduše warezíme staré hry proto, že warezíme i všechno ostatní, ale u těch starých her se přece jen můžeme, aspoň sami před sebou, trochu ospravedlnit?

Chceme staré hry hrát, baví nás je hrát, ale odmítáme za ně zaplatit směšnou částku, za kterou nepořídíme ani mizernou novou budgetovku. A ještě z toho děláme vyšší princip. Na jednu stranu tvrdíme, že staré hry jsou pořád skvělé, v lecčems předčí hry nové, že jsou nepřekonané, ale šup, najednou paradox: novou hru si koupíme bez problému, ale za tu starou odmítáme zaplatit byť jen fufník.

Přátelé, kde to jsme? ;)