Byla to magická chvíle! A nevadilo, že šlo o stroj minulé dekády. Nevadilo, že spolužáci měli doma všelijaká pentia, sixtia, v nejhorším případě přetaktované 486ky. Můj Amstrad CPC464 byl jen můj! Celý v černém s vlastním monitorem, báječně funkční a dokonale osmibitový.

Do zbláznění jsem opisoval z ábíček programy v BASICu určené pro zcela jiné stroje. Bez známek únavy jsem za dlouhých nocí hledal společné jmenovatele mého Locomotive Basicu s Basicem všech těch Commodorů, Didaktiků a ZX Specter. Abych nakonec získal program, který nebyl zdaleka tak funkční, jak autor předpokládal, nicméně se spustil. Vymítač syntax errorů!

Stále dokola jsem trápil ty samé dvě kazety, které ze svých poničených pásek tvrdošíjně odmítaly vydat drahocenná data. Počet her schopných nahrání se limitně blížil nule. Inzeráty v ABC, ve kterých jsem zoufale volal po jakémkoliv software, se míjely účinkem. Spolu s tím klesal můj zájem o věrný stroj, na který začal sedat prach.

Ale přece, po delší době nečinnosti, nakonec jsem zasedl znovu před modrou obrazovku se žlutými písmeny a pustil se do šíleného víru příkazů „GOTO“, „PRINT“, „FOR“ a „IF“. Znovu jsem spustil poslední nahratelnou hru, „Harrier Attack„, a sundal pár šmejdů z oblohy!

A pak přišla 486ka. Rychlá hurá akce, intenzivní přemlouvání rodičů končící odvozem PláCačky z bazaru. Od té chvíle Amstrad CPC464 odpočíval v pokoji. Ale, jak dokazuje tento článek, i dnes jeho chvíle přiházejí!

A jaký byl VÁŠ první počítač?