Notorický nedohrávač

Když hru rozehrajete a baví vás, znamená to, že jí i dohrajete?

Probudím-li k životu pozapomenuté paměťové bloky, vychází mi, že se hraní věnuji nějakých 14 let. Z toho minimálně 10 let poměrně intenzivně. Kdybych měl ovšem spočítat tituly, které jsem opravdu dohrál, vystačil bych si s pozoruhodně malými čísly. Ano, některé hry v podstatě konec nemají (SimCity), u některých je problém konec určit (Warlords) a nepočítám do výsledku hry, které jsem dojel s návodem. Ale i tak je to … málo.

Špatné hry pochopitelně odhodím po pár minutách, ale i ty dobré většinou nedobruslím do zdárného konce. Notorický nedohrávač. Přitom by mě např. nikdy nenapadlo vypnout rozkoukaný film. Dokonce většinou nevypnu ani ŠPATNÝ rozkoukaný film. Ale hru prostě uložím a nevrátím se nikdy více.

A přišel jsem na to, proč. Her je prostě příliš mnoho! Banální sdělení, ale vystihuje můj problém nejlépe. Je to to samé, jako když celý den bezcílně bloumáte po internetu a doufáte, že právě za tím dalším klikem objevíte něco ÚŽASNÉHO. Zkouším jednu hru za druhou a i když mě baví, nemůžu se zbavit pocitu, že právě ta DALŠÍ mě naprosto odrovná. Staré hry jsou speciální kategorie – snadno dostupné, rychle stáhnuté, rychle nainstalované. Jednohubky, kterých spořádáte na posezení talíř.

A směřujeme od diagnózy k léčbě. Poškádlím-li paměťové bloky ještě více, zjišťuji, že za poslední roky se situace zlepšuje a počet opravdu dohraných titulů narůstá. Ptáte se proč? Prosté – začal jsem hry kupovat a ne je v mladické nerozvážnosti lovit někde po warez fórech. Jako když v restauraci vysolíte 200,- na dřevo, vyzobete talíř do posledního drobku a nádavkem vpašujete do kapsy hrst párátek a papírových ubrousků. Za svoje peníze chcete adekvátní množství zábavy.

Je to tak, dostal jsem se k tomu, že pirátství je humus, jen jsem k tomu došel opačným směrem, než je běžné! :) A co jsem tím chtěl vlastně říct? Ani nevím, chcete-li, berte to jen jako slohové cvičení v disciplíně „slovní průjem“.

A jdu si rozjet další SimCity, co nekončí!