Čas na aldebaranskou whisky, romulanské pivo a orionské otrokyně! A pochopitelně i na nějakou tu Star Trek hru. Ovšem jaký kousek si z přehršle vesměs průměrných titulů vybrat? Ano, ti střízlivější z vás, kteří čtou články od nadpisů, pochopili, že tentokrát jsem nechal šedou kůru mozkovou ležet ladem a sáhnul po trošce té přímočaré akce.

Star Trek Voyager: Elite Force je svůdná FPS střílečka z roku 2000 a jen tak mimochodem jde o jednu z nejlepších Star Trek her k dnešnímu datu. Alespoň dle hodnocení křížem krážem internetem. Čím že je Elite Force tak strašlivě speciální? Vlastně ničím – máme tu solidní grafiku, solidní zvuky i dabing, solidní příběh, solidní level-design, solidní porci zábavy v solidním balení. A jak se to hraje? Inu… solidně.

Podle časových údajů přímo ze hry je děj zasazen do šesté série seriálu Star Trek: Voyager. Nebohá kosmická loďka, stále bloudící kdesi v Delta kvadrantu, je po menší roztržce teleportována do neznámé části vesmíru. Zatímco sexy klingonka B’Elanna Torres a její tým kosmických inženýrů látají warpové přibližovadlo dohromady, dojde k dalšímu útoku a hrstka desperátů započne rabování Voyageru. V tuto chvíli přicházíte na řadu vy coby člen tzv. hazard teamu, takových pohledných a jemných chlapců do nepohody. Toho bohdá nebude, aby nějaký šmejd z vesmíru rozkrádal výdobytky federace!

Jakmile se v neznámém prostoru trochu rozkoukáte, zjišťujete, že  Voyager je spolu s desítkami dalších lodí v různém stadiu rozpadu a vyrabovanosti uvězněn v energetickém poli, ze kterého není úniku. Energetické pole je emitováno obří vesmírnou stanicí a hádejte, co bude vaším úkolem v následujících osmi středně dlouhých misích? Napovím, že výpomoc Neelixovi v kuchyni to rozhodně nebude…

V kůži řadového člena hazard teamu Alexandera Munro se na Tuvokův příkaz vrhnete do nebezpečných bitev na ještě nebezpečnějších místech. Navštívíte borgskou krychli, podivnou základnu slepenou z trosek klingonských a federačních lodí, dokonce budete bojovat o Voyager samotný. A nakonec se setkáte s entitou tak ďábelskou, že je proti ní Zdeněk Troška lákající vás na soukromé promítání svého posledního snímku hotovým andílkem. Brrr.

Fanoušci seriálu Star Trek: Voyager při nastínění základní dějové linky patrně lehce pozvedli obočí. Že by deja vu? Nikoliv. Děj je skutečně až nebezpečně podobný epizodě The Void ze sedmé sezóny, kdy je Voyager uvězněn v mlhovině, ze které, a to je nečekané, není úniku! Chudák kapitánka Janeway, šlápnout dvakrát do stejného výměšku…

Zahoďme ale klacek šťouchající do mrtvoly scénáristické kreativity a podívejme se na technické zpracování. Star Trek Voyager: Elite Force běží na oblíbeném id Tech 3 enginu. Máte-li tedy nahrány stovky hodin v Quake 3 Arena, budete od začátku jako doma. Grafika je poměrně působivá, zvláště pro někoho, kdo tráví většinu „střílečkového času“ u DOOMa.

Za zmínku stojí krátká videa vyplňující a doprovázející jednotlivé mise. Nejde o nic světoborného, ale několikavteřinové záběry na ladný Voyager navozují tu správnou trekovskou atmosféru. Co je ovšem nutno vyzdvihnout, je namluvení. Jak už je u Star Trek her dobrým zvykem, herci, které známe z televizních obrazovek, propůjčili své hlasy i svým polygonovým postavám. S výjimkou Jeri Ryan, tedy oblíbené Sedmé z Devíti, která bohužel nebyla k dispozici a její part docela schopně oddřela herečka s démonickým jménem Joan Buddenhagen. Už vidím ty davy zapřísáhlých fanoušků, jak odbíhají plakat do polštáře. Ovšem nezoufejte, vyjevím vám tajemství! Hlas Jeri Ryan byl do hry implantován dodatečně formou patche.

Zvuky hře ostudu nedělají – fázery pěkně fázují a okolní vesmír temně hučí, zcela v souladu se zákony hollywoodské fyziky. Zato hudba je taková nějaká nemastná neslaná a co je nejhorší, ve hře zcela nepochopitelně nezazní původní znělka ze seriálu!

A jak se Star Trek Voyager: Elite Force hraje? Skvěle. Hra není obtížná, naopak, na standardní obtížnost jí až na občasné zakolísání projedete jako horký nůž máslem. Mise mají spád, jsou na správných místech proloženy in-game cutscénámi, neomezují se na pouhé tupé střílení, ale nabízí i nějaký ten malý puzzlík. Nic náročného, nečekejte Half-Life, ale stačí to.

Nenáročnost hry je ještě podtržena dnes tak kritizovaným „tunelovým“ zpracováním. Nemáte šanci sejít z cesty, každá odbočka se po pár metrech ukáže jako slepá a vy jste tak neustále popostrkováni směrem k cíli. V kombinaci s namluvením a svižně vyprávěným příběhem tak dostáváme nerušený filmový zážitek. Někde by mi to asi vadilo, ale ke Star Treku mi takový přístup sedí.

Má hra nějaké ty mušky? Jistěže. V první řadě je poměrně krátká, já osobně jsem jí dohrál po večerech za týden, čistý čas odhaduji maximálně na 10 hodin, spíše méně. Což jen koresponduje s oním filmovým zážitkem. Dát za hru před 12 lety plnou cenu, jsem z toho asi trochu rozmrzelý, ale dneska už je mi to docela jedno ;)

Často vás na misích doprovázejí další členové hazard teamu.  Atmosféře hry to jedině prospívá, bohužel herní zážitek to občas dost kazí. Počítačem řízení spoluhráči se totiž chovají jako pitomci. Neustále se pletou pod nohy, stoupají si přesně před vás i v případě, že posledních několik vteřin bez přestání střílíte, blokují dveře apod.

Dále mě trochu vadilo, že drtivá většina nepřátel se zjevuje jaksi ze vzduchu. Prostě jdete chodbou a náhle se před vás teleportuje Borg, popř. potvorák vyskočí zpoza rohu, o kterém jste neměli tušení. Špatně se pak taktizuje a postupuje opatrně. Mimochodem, pozůstatky nepřátel bez výjimky po pár vteřinách mizí (roboti vybuchují, humanoidi se „odteleportují“ pryč…). Hra si tak patrně brání zahlcení grafické karty. Dnes je to vzhledem k úrovni grafiky úsměvné, ale na takové Voodoo 2 kartě to chápu.

Hledáte-li nenáročnou a zábavnou FPS hru na víkend, je Elite Force horkým kandidátem na vítěze. A jste-li náhodou fanoušky Star Treku, hru si prostě zahrát musíte, výmluvy neexistují a omluvenky od doktora či drahé polovičky neuznávám. Hra to úplně bez chyb, ale jako celek funguje výborně. Já se nyní odebírám k dvojce, po jejímž dohrání se patrně opět podělím o zážitky. Live long and prosper!