The Secret of Monkey Island 2: Special Edition
Bez dalších zbytečných superlativů informuji: The Secret of Monkey Island 2: Special Edition bude! A já nešťastník jsem stále nezahrál ani předělávku prvního dílu. Proč? Protože čekám na krabicovou verzi! Teď už by to možná šlo, ne? Dva díly na jedné placce, nějaká ta bonusová fíčura, jako třeba plakát guvernérky Marley v životní velikosti, pěkně zabaleno a za rozumný peníz prodáno. Co? Já všem těm digitálním distibucím prostě nevěřím, potřebuju si sáhnout na krabici!
Vždyť se to prodává jak housky na krámě! To si krabici zaslouží!
Warp 11 … Suck my Spock!
Jako trekkie v pokročilém stádiu posedlosti prolézám kdejaký jefferies tube slibující materiál pro mé vytříbené vulkánské smysly!
Po seriálech, filmech, počítačových hrách, knihách, komiksech a spodním prádle přišel čas na rockovou kapelu! Vesmír je konečně připraven na WARP 11! (pozn.: podle ustálené terminologie je rychlost warp 11 nesmysl, protože warp 10 je rychlost absolutní umožňující pobývat na KAŽDÉM místě vesmíru současně). Nejde o žádné nováčky, kapela začala ovlivňovat naše časoprostorové kontinuum již v roce 1999, aby v roce 2000 vydala svůj první fotonový majstrštych “Suck My Spock”.
Jejich hudba mísí prvky klasického rocku, punku, country a dalších stylů. To pochopitelně nemám z vlastní hlavy, tvrdí to wikipedie. Tak jí tedy budeme věřit, pro tentokrát! Oficiální stránky Warp 11 obsahují několik MP3 ukázek jejich tvorby a já vřele doporučuji jejich poslech. Nejen, že jsou Warp 11 banda trekkies, ale také jsou to mimořádná prasata.
Everything I Do I Do with William Shatner!
P.S. Není pochyb o tom, že Kiki Stockhammer (vlevo) je zodpovědná za nejeden samovolný únik plasmy z panické warp cívky!
Notorický nedohrávač
Když hru rozehrajete a baví vás, znamená to, že jí i dohrajete?
Probudím-li k životu pozapomenuté paměťové bloky, vychází mi, že se hraní věnuji nějakých 14 let. Z toho minimálně 10 let poměrně intenzivně. Kdybych měl ovšem spočítat tituly, které jsem opravdu dohrál, vystačil bych si s pozoruhodně malými čísly. Ano, některé hry v podstatě konec nemají (SimCity), u některých je problém konec určit (Warlords) a nepočítám do výsledku hry, které jsem dojel s návodem. Ale i tak je to … málo.
Špatné hry pochopitelně odhodím po pár minutách, ale i ty dobré většinou nedobruslím do zdárného konce. Notorický nedohrávač. Přitom by mě např. nikdy nenapadlo vypnout rozkoukaný film. Dokonce většinou nevypnu ani ŠPATNÝ rozkoukaný film. Ale hru prostě uložím a nevrátím se nikdy více.
A přišel jsem na to, proč. Her je prostě příliš mnoho! Banální sdělení, ale vystihuje můj problém nejlépe. Je to to samé, jako když celý den bezcílně bloumáte po internetu a doufáte, že právě za tím dalším klikem objevíte něco ÚŽASNÉHO. Zkouším jednu hru za druhou a i když mě baví, nemůžu se zbavit pocitu, že právě ta DALŠÍ mě naprosto odrovná. Staré hry jsou speciální kategorie – snadno dostupné, rychle stáhnuté, rychle nainstalované. Jednohubky, kterých spořádáte na posezení talíř.
A směřujeme od diagnózy k léčbě. Poškádlím-li paměťové bloky ještě více, zjišťuji, že za poslední roky se situace zlepšuje a počet opravdu dohraných titulů narůstá. Ptáte se proč? Prosté – začal jsem hry kupovat a ne je v mladické nerozvážnosti lovit někde po warez fórech. Jako když v restauraci vysolíte 200,- na dřevo, vyzobete talíř do posledního drobku a nádavkem vpašujete do kapsy hrst párátek a papírových ubrousků. Za svoje peníze chcete adekvátní množství zábavy.
Je to tak, dostal jsem se k tomu, že pirátství je humus, jen jsem k tomu došel opačným směrem, než je běžné! :) A co jsem tím chtěl vlastně říct? Ani nevím, chcete-li, berte to jen jako slohové cvičení v disciplíně “slovní průjem”.
A jdu si rozjet další SimCity, co nekončí!
Screenshot ze staré hry
staré hry
Vesměs o starých hrách
