The Secret of Monkey Island 2: Special Edition
Bez dalších zbytečných superlativů informuji: The Secret of Monkey Island 2: Special Edition bude! A já nešťastník jsem stále nezahrál ani předělávku prvního dílu. Proč? Protože čekám na krabicovou verzi! Teď už by to možná šlo, ne? Dva díly na jedné placce, nějaká ta bonusová fíčura, jako třeba plakát guvernérky Marley v životní velikosti, pěkně zabaleno a za rozumný peníz prodáno. Co? Já všem těm digitálním distibucím prostě nevěřím, potřebuju si sáhnout na krabici!
Vždyť se to prodává jak housky na krámě! To si krabici zaslouží!
Notorický nedohrávač
Když hru rozehrajete a baví vás, znamená to, že jí i dohrajete?
Probudím-li k životu pozapomenuté paměťové bloky, vychází mi, že se hraní věnuji nějakých 14 let. Z toho minimálně 10 let poměrně intenzivně. Kdybych měl ovšem spočítat tituly, které jsem opravdu dohrál, vystačil bych si s pozoruhodně malými čísly. Ano, některé hry v podstatě konec nemají (SimCity), u některých je problém konec určit (Warlords) a nepočítám do výsledku hry, které jsem dojel s návodem. Ale i tak je to … málo.
Špatné hry pochopitelně odhodím po pár minutách, ale i ty dobré většinou nedobruslím do zdárného konce. Notorický nedohrávač. Přitom by mě např. nikdy nenapadlo vypnout rozkoukaný film. Dokonce většinou nevypnu ani ŠPATNÝ rozkoukaný film. Ale hru prostě uložím a nevrátím se nikdy více.
A přišel jsem na to, proč. Her je prostě příliš mnoho! Banální sdělení, ale vystihuje můj problém nejlépe. Je to to samé, jako když celý den bezcílně bloumáte po internetu a doufáte, že právě za tím dalším klikem objevíte něco ÚŽASNÉHO. Zkouším jednu hru za druhou a i když mě baví, nemůžu se zbavit pocitu, že právě ta DALŠÍ mě naprosto odrovná. Staré hry jsou speciální kategorie – snadno dostupné, rychle stáhnuté, rychle nainstalované. Jednohubky, kterých spořádáte na posezení talíř.
A směřujeme od diagnózy k léčbě. Poškádlím-li paměťové bloky ještě více, zjišťuji, že za poslední roky se situace zlepšuje a počet opravdu dohraných titulů narůstá. Ptáte se proč? Prosté – začal jsem hry kupovat a ne je v mladické nerozvážnosti lovit někde po warez fórech. Jako když v restauraci vysolíte 200,- na dřevo, vyzobete talíř do posledního drobku a nádavkem vpašujete do kapsy hrst párátek a papírových ubrousků. Za svoje peníze chcete adekvátní množství zábavy.
Je to tak, dostal jsem se k tomu, že pirátství je humus, jen jsem k tomu došel opačným směrem, než je běžné! :) A co jsem tím chtěl vlastně říct? Ani nevím, chcete-li, berte to jen jako slohové cvičení v disciplíně “slovní průjem”.
A jdu si rozjet další SimCity, co nekončí!
Když už je ta olympiáda…
…a všichni blázní s hokejem, crmdnu taky trochu benzínu do hořícího stohu.
Vyloženě sportovní hry mě nikdy moc nebraly, snad kromě starých klasik Sensible Soccer a Winter Challenge / Summer Challenge. Blbůstky typu Ski or Die nepočítám.
Zvláště ke kolektivním sportům odpradávna chovám nepřekonatelný odpor. Jak by taky ne, nohy mám šejdrem a ruce volšový, rozhodně pokud jde o práci s míčem libovolného rozměru. S holí v ruce se cítím trochu jistěji, ovšem tam zase číhá jiný průser, a to ten, že na ledě jsem si schopen na třech metrech vyrazit čtyři zuby.
A přesto je tu jedna sportovní hra, se kterou jsem strávil dlouhé hodiny, jak v single, tak multiplayeru. NHL98, jediný opravdu přelomový díl celé série. Aby si někdo nemyslel, že si to cucám z prstu – zkoumal jsem většinu dílů, od NHL93 po NHL02. Díl od dílu je znát pokrok v mezích zákona, ale gameplay NHL97 a NHL98, to je nebe a dudy! Naopak, NHL99 je jen datadisk s lepší grafikou.
A řekněte, není tohle nejlepší intro, které kdy hra se zkratkou NHL měla?
A pokud patříte mezi tu část národa, kterou hokej až nezdravě fascinuje, pokračujte v krasojízdě na www.hokej-historie.cz.
Screenshot ze staré hry
staré hry
Vesměs o starých hrách
