RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (3. část)

Vstupenka do podsvětí a umění popelnicového rabování

Než se vydám ven prozkoumat to slavné město kočičích lidí, chci nahlédnout do místního sklepa. V jedné z truhel nahoře nechávám většinu svých nově nabytých pokladů, abych nebyl přetížený, a sestupuji do tmy.

Zapaluji pochodeň a plamen líně olízne okolní tmu. Vzduch je těžký, vlhký a voní to tu jako v hrobce, kterou někdo používá jako kompost. Dokonalé.

Hofstedtův portrét vlevo dole má výraz muže, který si uvědomuje, že jeho titul 'xenobiolog' ho absolutně nepřipravil na kariéru profesionálního vymlacovače keramiky v zatuchlém sklepě.

Hned na začátku se vrhám na průzkum. Tohle místo je evidentně skladiště všeho, co se nevešlo nahoru. Po pravé ruce, směrem na jih, objevuji řadu hliněných nádob.

Opatrně do nich nahlížím a s uspokojením zjišťuji, že jsou plné dávek jídla. Celkem dvacet kousků. Naproti, u severní zdi, nacházím dalších čtrnáct. Zásoby se hodí, Hofstedt jí za dva.

"Pořád tomu nerozumím, Driscolle," ozval se Hofstedtův hlas zpoza mého ramene. Jeho nervózní dech se srážel v chladném, zatuchlém vzduchu sklepa. "Ta jejich... architektura. Všechno je živé, organické. A pak tu dole najdeme tohle. Připomíná mi to pozemské sklepení z devatenáctého století."

"Každá civilizace potřebuje někam ukládat staré krámy, Hofstedte," odvětil jsem a světlo mé pochodně tančilo po slizkých stěnách. "Ať už je ze dřeva, nebo z pěstěného chitinu." Posvítil jsem do velké hliněné nádoby. "Skvělé!" Několik úhledně zabalených dávek jídla.

Hofstedt si jen nespokojeně odfrkl. "Měli bychom se soustředit na nalezení trosek našeho raketoplánu."

"Copak to tu máme?" ušklíbl jsem se a v nedaleké hromadě suti, kterou by Hofstedt pohrdlivě označil za odpad, jsem objevil překvapivě zachovalý meč. Těžší než iskaijské dýky, ale měl jsem z něj lepší pocit.

Sud. Základní stavební kámen každého správného dungeonu. Vždycky stojí v rohu, je záhadný a v 99% případů prázdný. Ale co kdyby v tomhle jednom procentu byl legendární artefakt, nebo alespoň slušná svačina? Ta touha to zjistit je silnější než strach z toho, co by z něj mohlo vyskočit.

Vstupuji do místnosti na východě, která je doslova rájem pro někoho s mými… sběratelskými sklony. Dva velké sudy! Bez váhání je otevírám a obohacuji svůj inventář o malou sekeru, elegantní iskai dýku a další pochodeň. V rohu se válí hromada odpadků, která na první pohled vypadá jako… no, odpad.

Ale můj šestý smysl, vytříbený životem na korporátní lodi, mi říká, ať se podívám blíž. A bingo! Mezi shnilými zbytky a starými hadry se válí překvapivě zachovalý meč a solidní nůž. Co je pro jednoho odpad, pro druhého je upgrade.​

"Ticho," zašeptal jsem a zvedl ruku. Zastavili jsme se uprostřed úzké, vlhké chodby. Světlo mé pochodně se odráželo od kapek vody stékajících po stěnách, které vypadaly jako spletenec obřích, zkamenělých kořenů. Zvuk kapající vody byl v tom tichu ohlušující.

"Slyšíš to?" zeptal jsem se.

Hofstedt se napjal a naslouchal. "Slyším jen vodu. A svoje srdce, které se mi snaží probourat díru do hrudníku. Pojďme pryč, Driscolle. Mám z tohohle místa špatný pocit."

"Špatný pocit máš ze všeho, co se nedá změřit a analyzovat," odvětil jsem a pokračoval dál.

Nalezený čas a kdo si objednal tyhle potvory?

Mířím dál na jih a vstupuji do větší místnosti. Srdce mi na chvíli poskočí. Uprostřed leží zdeformované trosky našeho raketoplánu. Hromada šrotu, která stála miliardy. A korporace DDT to odepíše jako provozní náklady a pojede se dál.

Náš starý raketoplán. Nebo to, co z něj zbylo. Vypadá to jako kus moderního umění s názvem "Gravitace je svině". Hofstedt se to snaží analyzovat, ale já v tom vidím hlavně důkaz, že naše přistání bylo o něco méně "kontrolované", než jsme si mysleli.

Prohrabuji se změtenými plechy a dráty a mezi nimi se zalesknou hodinky. Skvělé. Alespoň teď budu přesně vědět, kolik je hodin, až mě tu něco sežere. Aktivuji je. Čas běží. Vedle vrakoviště, u východní zdi, nacházím ještě pár dávek jídla a krumpáč. Konečně pořádný nástroj.​

Konečně! Nástroj, který odpovídá mému stylu řešení problémů: když to nejde po dobrém, zkusíme to hrubou silou. S tímhle krumpáčem se žádná zeď nemůže cítit bezpečně. Hofstedt tvrdí, že bychom měli hledat dveře. Já říkám, že dveře jsou pro lidi s nedostatkem fantazie.

Cesta mě vede dál chodbou na jih, ale na první křižovatce se rozhoduji pro severní odbočku. Zde, mezi dalšími troskami, nacházím deset nábojů do pistole. Hned se cítím o něco lépe. V nedaleké, napůl zasypané truhle, na mě čeká poklad: šest tyrkysových léčivých lektvarů a bytelný iskai hrudní plát, který mi samozřejmě nepadne.

Vracím se na křižovatku a vydávám se neprozkoumanou východní chodbou. Sotva udělám pár kroků, ozve se ohlušující rachot. Celá chodba se otřese a část zdi přede mnou se sype k zemi v oblaku prachu.

Můj oblíbený moment v každém dungeonu: "Náhle se stalo několik věcí najednou". Zeď za námi spadne, abychom nemohli utéct, a zeď před námi se rozpadne, aby na nás mohly naběhnout "zabijácké nestvůry". Je to takové klišé, až je to roztomilé.

***

Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta

Předmět: Souhrnná analýza dravé formy života: SKRINN

Dnes došlo k události, která otřásla mými xenobiologickými předpoklady a naplnila mě hrůzou, jakou jsem dosud nepoznal. Během průzkumu podzemních prostor pod komplexem klanu Jižního větru, jsme byli náhle napadeni. Ze tmy se na nás vyřítila skupina tvorů, které místní, jak jsem později zjistil, nazývají Skrinnové.​

Morfologie a anatomie
Na první pohled Skrinn připomíná humanoidní rasu Iskai, avšak s výrazně divočejšími a agresivnějšími rysy. Tvor je dvounohý, s tělem pokrytým kůží barvy zpracované usně. Na hlavě dominují dva mohutné, zahnuté rohy a široká tlama plná zubů, která nenechává na pochybách o jeho masožravé povaze.​

Nejpozoruhodnějším znakem je však dlouhá, bičovitá končetina (ocas) vyrůstající ze zadní části trupu. Je neúměrně dlouhá v poměru ke zbytku těla a zakončená strukturami, které se podobají jakýmsi chapadlům nebo masitým květům. Jejich funkce je prozatím nejasná, mohou sloužit k uchopování kořisti, jako smyslové orgány, nebo k zastrašování. Tradiční paže s drápy se nacházejí níže na hrudi.

Chování a schopnosti
Setkání potvrdilo jejich extrémní agresivitu. Útočí bez varování a ve skupinách. Jejich hlavní předností je neuvěřitelná rychlost a hbitost. Pohybují se tak rychle, že je obtížné zaměřit je konvenčními zbraněmi. Ačkoliv jeden jedinec nepředstavuje nepřekonatelnou hrozbu, jejich síla spočívá v počtu a koordinovaném útoku. Během boje jsme zaznamenali, že jejich útoky jsou schopny snadno poškodit naše vybavení a ochranné obleky.​

Předběžná hypotéza a klasifikace
Na základě morfologické podobnosti s rasou Iskai se domnívám, že by se mohlo jednat o příbuzný druh. Existuje několik možností:

• Může se jednat o primitivního předka Iskaiů.
• Může jít o divergentní evoluční větev, která se adaptovala na život v podzemí a dravý způsob života.
• Nelze vyloučit ani možnost, že se jedná o uměle vytvořenou či zmutovanou formu.

K potvrzení jakékoliv z těchto teorií by bylo zapotřebí dalšího výzkumu a ideálně i vzorků, což je vzhledem k jejich agresivitě v současnosti nemyslitelné.

***

Než se stihnu vzpamatovat, z díry na nás vyskakují tři potvory. Při pohledu na ně se člověk neubrání otázce, co se stalo, když se zkřížil rozzuřený kozel, špatně naladěný klokan a přerostlá pokojová květina. Jejich výraz říká jediné: "Jdeš pozdě na vlastní pohřeb."

Tři groteskní mutace z mokrého snu mimozemského sochaře.

"Hofstedte, plán B," zavelel jsem a odhodil krumpáč.

"Jaký plán B?!" vypískl.

"Střílej do všeho, co na sobě nemá kombinézu DDT!"

Soudě podle synchronizovaného nástupu a stejných účesů jsou zjevně na turné po sklepních dírách. Jejich hudba je asi taková jako jejich vzhled; hlasitá, agresivní a způsobuje akutní bolest.

První Skrinn se rozběhl. Jeho klokaní nohy ho nesly dopředu nepřirozenou rychlostí. Hofstedt zpanikařil, jak se dalo čekat, ale strach mu vedl ruku správným směrem. Zvedl pistoli a vypálil.

"Zásah!" křikl Hofstedt, když kulka zasáhla bestii do hrudi. Skrinn jen zasyčel a padl k zemi. "Pozor, další!"

Takže, pozice zaujaty. Hofstedt má pistoli. Já mám meč a špatný pocit. Potvory mají zuby, drápy a zjevně velmi špatný den. Tlačítko "Začít kolo!" na mě zírá jako spoušť. Mám takový pocit, že tohle kolo bude bolet.

Druhá potvora byla skoro u mě. "Pozor!" křikl jsem na Hofstedta a sám uskočil před jejím seknutím. Bodl jsem ji dýkou do boku a zároveň sekl mečem po další, která se mě snažila obejít.

"Soustřeď se!" křikl jsem na něj a on, světe div se, poslechl. Začal metodicky střílet.

"Mám ho!" křičel Hofstedt, zatímco jsem uhýbal, sekal a bodal. Jeden z jejich ocasů mě švihnul přes záda. "Sakra!" zaskučel jsem bolestí.

Druhý Skrinn padl, zasažen dalším výstřelem. To mi dalo prostor.

Rainer střílí! A trefil! Soudě podle toho gejzíru pixelů, který z toho Skrinna vystříkl, právě explodoval jeho orgán zodpovědný za špatnou náladu. Jeho kolega vedle vypadá, že mu to je úplně jedno.

Vítejte na naší malé sklepní šachové partii. Já jsem pěšák, Hofstedt je střelec a ten Skrinn je zřejmě král, který se rozhodl, že nejlepší obrana je útok na tu nejotravnější figurku na desce.

Vrhl jsem se na posledního a zasadil mu pár rychlých ran. Skrinn se okamžitě zaměřil na Hofstedta.

"Pozor!" křikl jsem, ale bylo pozdě.

Bestie po něm skočila. Hofstedt uhnul a instinktivně jí vrazil pistoli do chřtánu a stiskl spoušť. Ozvalo se zasyčení, záblesk a pak odporný smrad spáleného masa.

A je to tady. Švihnutí drápem. Všimněte si těch elegantních oranžových pixelů, které představují bolest a utrpení. A ten druhý Skrinn, co se válí na zemi? To není mrtvola. To se jenom směje, až se za břicho popadá.

"Žiješ?" zeptal jsem se chraplavě, aniž bych se otočil.

Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo dávivé zakašlání. "Myslím, že ano," odpověděl Hofstedt roztřeseným hlasem. "Ale nejsem si jistý, jestli si to přeju."

Otočil jsem se. Stál tam, bledý jako stěna, opíral se o zeď a zíral na zbytky Skrinna, kterému explodovala hlava. Celý se třásl a byl pokrytý nechutným slizem.

"Dobrý reflexy," pochválil jsem ho uznale. "Vrazit někomu pistoli do krku a stisknout spoušť, to je celkem... přesvědčivý argument."

Hofstedt se otřásl a zbledl ještě víc. "Já... já nevím, co se stalo. Prostě... skočil. Byla to... reakce. Proboha, Driscolle, mám jeho... jeho mozek... na své kombinéze." Vypadalo to, že se každou chvíli pozvrací.

Přistoupil jsem k němu a podal mu jeden stimulační nápoj. "Vítej v klubu. Teď jsi oficiálně bojovník v poli. Vypij to, než sebou sekneš."

Váhavě si ho vzal a vypil ho na ex. Barva se mu pomalu začala vracet do tváří. "Tohle není věda, Driscolle. Nejsme vojáci. Jsme průzkumníci."

"Tady dole je to jedno a to samé," odvětil jsem a sám jsem do sebe kopl jeden stimul. Bolest v zádech okamžitě ustoupila. "Navíc, podívej se na to z té lepší stránky."

"Lepší stránky?!" vyjekl nevěřícně. "Právě nás málem sežraly tři nasraný ještěrky a ty mluvíš o lepší stránce?"

"Ano," přikývl jsem vážně. "Ty sis právě ověřil svou hypotézu, že mají vnitřní orgány. Gratuluji k úspěšnému experimentu. Teď si utři ten mozek a jdeme dál. Chci vědět, co ještě se v tomhle sklepě plném překvapení skrývá."

Krumpáčem proti nudě a pevným zdem

Jsem zpocený, udýchaný a srdce mi buší až v krku. Podívám se na zeď, kterou prorazily. Postupuji dál na východ, kde likviduji další dva Skrinny, a vstupuji do místnosti na jihu. Pečlivě si prohlížím stěny a opět nacházím prasklinu.

Za zdí na mě čeká další trojice Skrinnů. Štěstí, že mám pistoli, jedna dobře mířená střela a první Skrinn padá. Druhý mi skočí na záda. Snažím se bojovat, rány střídají údery Hofstedta, který občas v panice mine, ale nakonec se nám je podaří srazit.

Váha 27 kg. Z toho 10 kg tvoří maso, 10 kg tvoří různé klíče a nářadí a zbylých 7 kg je čistá, nefalšovaná chamtivost a skvělá rozhodnutí. Jako třeba sebrat stimulační nápoje z hromady smetí.

Osm hodin klidu a míru. Tedy, pokud nepočítáte mé dvě hlídky, Hofstedtovo chrápání a neustálý strach, že nás pozoruje něco, co si chce dát pozdní večeři. Ale ten oheň je hezký. Připomíná mi to hořící trosky našeho raketoplánu. Nostalgie.

Po boji si všímám další popraskané zdi na jihozápadě. Další díra, další průzkum. V hromadě suti nacházím iskai dýku, kožený štít, těžký krátký meč a nějaké drobné mince. Vracím se do předchozí místnosti, prorážím další zeď na jihu, porážíme dva Skrinny a následuji chodbu až na konec. Zde mě čeká poslední popraskaná zeď.

Líbí se mi ta epická formulace. Ve skutečnosti to bylo spíš zoufalé mlácení do zdi v naději, že se něco stane. A stalo se. Zeď se sesunula a vytvořila průchod. Teď už jen doufat, že ten průchod nevede rovnou do obýváku nějaké obří sklepní potvory.

Za ní čeká bratranec těch prvních potvor, jen po steroidech; KRONDIR. Ve zvířeném prachu se rýsuje silueta. Je větší než Skrinnové. Mohutnější.

Samozřejmě. Čekal tam na nás tenhle fešák. Vypadá jako kříženec vlkodlaka s rozzuřeným keřem. A ten úsměv... ten úsměv říká; "Gratuluji, právě jste vyhráli hlavní cenu v soutěži o nejbolestivější smrt dne."

***

Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta

Předmět: Souhrnná analýza velkého predátora: KRONDIR

Po šokujícím setkání se Skrinny jsme se v podzemních komplexech setkali s další, ještě impozantnější formou života. Jedná se o mohutné zvíře, které představuje významnou hrozbu. Tento tvor je ztělesněním brutální síly a dokonalé adaptace na toto nepřátelské prostředí.​

Morfologie a anatomie
Krondir je masivní dvounohý predátor, jehož stavba těla vykazuje znaky jak fauny, tak flóry. Pohybuje se na dvou silných zadních končetinách, přičemž jeho postoj je vzpřímený. Horní pár končetin je zřetelně kratší, zakončený ostrými drápy a slouží výhradně k boji. Jeho kůže připomíná spíše kůru stromu, s tmavým, skvrnitým zbarvením, které mu poskytuje dokonalé maskování v šerých jeskyních. Nejvýraznějším prvkem je hustá, listnatá hříva zelené barvy, která pokrývá jeho hlavu a část hřbetu. Tato vegetace se zdá být integrální součástí jeho těla, což otevírá fascinující otázky o možném symbiotickém vztahu nebo zcela novém typu metabolismu.

Hlava je robustní, s širokou tlamou plnou masivních zubů a klů, jasně uzpůsobenou k trhání masa.

Chování a schopnosti
Krondir je teritoriální a vysoce agresivní. Naše setkání potvrdila, že představuje smrtelné nebezpečí, zvláště pro nepřipravenou a slabě vyzbrojenou skupinu. Útočí s drtivou silou a jeho údery jsou schopny prorazit i lehčí typy brnění.​

Předběžná hypotéza a klasifikace
Klasifikace tohoto tvora je mimořádně obtížná. Přítomnost rostlinných prvků na těle živočicha je jev, který nemá na Zemi obdoby. Možné teorie zahrnují:

• Symbiotický vztah: Jedná se o živočicha, který žije v obligátní symbióze s rostlinným organismem, jenž mu poskytuje kamufláž a možná i doplňkové živiny prostřednictvím fotosyntézy (i když v prostředí jeskyní je to méně pravděpodobné).
• Evoluční mimikry: Rostlinné struktury jsou pouze výsledkem evoluční adaptace a jedná se o kožní deriváty, které imitují okolní vegetaci.
• Hybridní forma života: Nejradikálnější, ale vzhledem k povaze planety možná teorie, že se jedná o skutečného křížence mezi faunou a flórou.

Každý krok v tomto světě odhaluje nové, nebezpečné a fascinující formy života, které zpochybňují vše, co jsme se dosud o biologii naučili.

***

Stojí uprostřed malé jeskyně, jejíž stěny jsou pokryty fosforeskujícími houbami, a zírá na nás párem inteligentních, nenávistných očí. Kůži má tmavší, rohy větší a svaly se mu rýsují pod napjatou kůží.

"Sakra," vydechl jsem a pevněji sevřel meč. "Hofstedte, drž se vzadu a střílej na můj povel. Tohle není Skrinn. Tohle je něco horšího."

"Rozumím," přikývl Hofstedt, bledý, ale odhodlaný. Zvuk natažení závěru jeho pistole se ostře rozlehl tichem.

Krondir vydal zvuk, který mi zajel až do morku kostí. Nebyl to řev, spíš hrdelní klapání. Pak se pohnul. Nebyl to zběsilý útok, byl to promyšlený, rychlý výpad.

"Teď!" křikl jsem.

Hofstedt vypálil. Ohlušující rána se odrazila od stěn a kulka zasáhla bestii do ramene. Krondir zavrávoral, ale nezastavil se.

"Zatraceně, ta kůže je moc tuhá!" zavolal jsem. "Další výstřel už nestihneš! Kryj se!"

Vrhl jsem se mu do cesty, meč a dýka připravené. Jeho drápy se s jiskřením srážely s mou čepelí a síla nárazu mi málem zlomila ruku.

"Zkus mu mířit na hlavu!" křikl jsem, zatímco jsem se snažil odrážet jeho drtivé útoky. Každý jeho úder byl jako náraz kladiva. "Potřebuju, abys ho zastavil!"

Minul jsem. Skvělé. Teď si o mně bude myslet, že jsem amatér. Celá moje reputace drsného vesmírného dobrodruha je v troskách. Hofstedt se mi bude smát ještě měsíce.

"Je moc rychlý! Nemůžu ho zaměřit!" odpověděl Hofstedt a já věděl, že má pravdu. Uskakoval jsem, uhýbal, hledal skulinu v jeho obraně. Pak jsem udělal chybu. Můj výpad minul cíl.

"Sakra!" zaklel jsem. Krondir toho okamžitě využil a jedním mocným máchnutím mě odhodil stranou. Dopadl jsem tvrdě na podlahu, dech se mi zadrhl v plicích. Všechno mě bolelo.

Bestie se teď zaměřila na Hofstedta. "Pohyb, Hofstedte, pohyb!" zařval jsem a snažil se zvednout. "Nenech se zahnat do kouta!"

Rainer konečně zareagoval. Uskočil stranou a pálil. A znovu. Dvě rány v rychlém sledu. Jedna minula, ale druhá pronikla do nohy bestie. Krondir ztratil rovnováhu.

To byla moje šance. "Teď!" zařval jsem na sebe a ignoroval bolest. Vrhl jsem se dopředu. Krondir se ke mně otáčel, ale byl příliš pomalý.

S odporným křupnutím mu můj meč projel skrz hrudník. Zastavil se, oči rozšířené překvapením. Díval se dolů na čepel trčící z jeho těla a pak na mě. Z tlamy mu vytékal pramínek krve. A pak padl k zemi. Mrtvý.

"Driscolle... žiješ?" vydechl Hofstedt a přiběhl ke mně.

"Jo," zasípal jsem. "Ale zeptej se mě znova za pět minut." Podíval jsem se na mrtvou bestii. "Musíme si pořídit lepší zbraně."

"Zrovna jsem to chtěl navrhnout," přikývl Hofstedt a jeho pohled padl do rohu jeskyně, kde se v hromadě odpadků něco třpytilo.

Takže po epické bitvě s bossem sklepa, který nás málem roztrhal na kusy, je odměna... kus masa. Je to jako porazit draka a za odměnu dostat jeho peněženku s pár drobnými a stravenkou.

V hromadě odpadků za ním nacházím svou odměnu; ohnivý prsten, zelený léčivý lektvar, červený lektvar a pár dalších mincí.

Ukázalo se, že Krondir byl sběratel. A zjevně měl rád lesklé věci. Hromada mincí a hlavně ohnivý prsten. Asi ho nosil na večírky, aby mohl zapalovat svíčky na dortu bez sirek. Teď je můj.

Cesta zpět je tichá. Když konečně vylezu z té zatuchlé díry na denní světlo, zamžourám. Vzduch tady nahoře voní po květinách a vlhké hlíně, ne po plísni a smrti. Hned za mnou se vyškrábe Hofstedt, bledý, s rukou v provizorním závěsu a s pohledem člověka, který právě viděl příliš mnoho.

Jsme špinaví, potlučení a jsem si jistý, že smrdíme jako tchoří hnízdo po náletu. Přímo před vchodem do sklepa na nás čeká Sebai-Li Wrinn. Jeho obvykle klidný výraz střídají neskrývané rozpaky.

"Co hrozného se vám muselo přihodit!' říká. No, Wrinne, kde začít? Možná u těch zdí, co padají, když se na ně křivě podíváš? Nebo u těch živočichů, co mají víc zubů než celá naše posádka dohromady? Nebo u toho vlkodlaka, co vypadal, že snídá hřebíky a zapíjí to kyselinou?

"Co hrozného se vám muselo přihodit!" začal omluvně, když si nás prohlédl. "Tento dům je velmi starý a sklep byl právě přestavěn. Podle všeho jste se museli dostat blíže ke starším oblastem, které jsou zamořeny živočichy." Pak se jeho pohled zastavil na Hofstedtově ruce. "Byl někdo zraněn?"

"Zraněn?" ušklíbl jsem se. "To je slabé slovo. Hofstedt si jen chtěl potřást rukou s jedním z vašich sklepních nájemníků, ale ten byl trochu moc entuziastický." Poklepal jsem si na rameno, kde mi dráp roztrhl kombinézu. "A já jsem schytal pár výchovných pohlavků. Ale kromě toho, že jsme málem přišli o život, je všechno v nejlepším pořádku. Mimochodem, ta vaše 'přestavba' má pár konstrukčních vad. Zdi jsou trochu... papírové."

Hofstedt se na mě zamračil. "Driscolle, to není vtipné. To nebyly jen 'živočichové', Wrinne. Byly to vysoce agresivní predátorské formy života. Rychlé a silné." Podíval se na něj s naléhavostí v očích. "A ten poslední... ten velký... ten byl jiný. Inteligentní. Lovil nás."

Wrinn si povzdechl a jeho kočičí uši mírně poklesly. "KRONDIR," řekl tiše. "Obával jsem se toho. Ty staré chodby měly být zapečetěny. Nikdo se do nich neměl dostat po staletí... to je pro nás nepředstavitelné."

"Říkejme tomu motivace přežít," odvětil jsem a sundal si z prstu nově nabytý ohnivý prsten. "Našli jsme pár suvenýrů jako kompenzaci za stres. Doufám, že vám nebudou chybět."

Wrinnův pohled se na okamžik zastavil na prstenu, ale pak se soustředil zpět na nás. Bez dalšího slova přistoupil a podal mi tři malé, zeleně světélkující flakony. "Vezměte si. Pomůže to s vašimi zraněními rychleji než vaše vlastní medicína. A prosím," dodal s důrazem, "zůstaňte v novějších částech domu. Některé dveře je lepší nechat zavřené."

Vzal jsem si lektvary a přikývl. "Rozumím. Žádné další bourání zdí. Alespoň pro dnešek."

Je to tiché uznání. Nebo si jen nechce nechat zaneřádit zbytek domu mrtvolami. Ať tak či onak, beru to jako vítězství. Přežil jsem. A jsem o něco bohatší. Kromě bolavých zad a sbírky cenného haraburdí si z tohohle výletu do podzemí odnáším ještě něco, pár nových zkušeností, které se v mém vnitřním systému přetavily v dosažení šesté úrovně.

Úroveň 6. Už nejsem jen pilot, jsem "Zkušený likvidátor sklepní havěti". Těch 730 zkušenostních bodů je v podstatě 730 momentů, kdy jsem si myslel, že umřu. Těch 18 výcvikových bodů si asi schovám na kurz "Pokročilá demolice s krumpáčem".

Hofstedt, Vědec, úroveň 5. Tedy, "vědec" je jeho oficiální titul. Po tom, co jsme zažili, bych ho spíš přejmenoval na "expert na přežití v těsném závěsu za mnou". Těch 680 zkušenostních bodů jsou v podstatě body za každý jeho výkřik hrůzy.

Už nejsem jen pilot, co náhodou přežil. Začínám být nebezpečný. Dokonce i Hofstedt, který většinu času trávil tím, že se snažil schovat za moje záda a vydávat zvuky srovnatelné s alarmem na autě, se vyškrábal na pátou úroveň. Možná v tom vědátorovi nakonec bude víc než jen chodící encyklopedie a zdroj panických záchvatů. Jsme silnější.

Mám pocit, že na tomhle ostrově to budeme potřebovat.