Pařanská romance 1, DOOM

Čtenář (nyní už vlastně spolupracovník) Neny mi poslal svou Pařanskou romanci 1 a já vám jí samozřejmě nadšeně předkládám k přečtení. Dílo pochází z roku 1997 a autor sám se omlouvá za jistou jazykovou nevybroušenost, ale o to je text zajímavější a autentičtější. Ruku na srdce, kdo z nás v prvotním opojení Doomem nesepsal pár podobných řádků? Střeva, násilí, kosti zaseknuté v řetězu motorové pily, Andrejovy struhadlové skluzavky do bazénů s jódem a tak dále ;) Pokud vyhrabete v šuplících a zapomenutých koutech pevných disků něco podobného, sem s tím, věnuji vám prostor.  -- Sledge

Pařanská romance 1, DOOM

"Přijdu domů, je odpoledne asi 17:00 hodin. Venku je tma, protože je nejstudenější roční období – zima. Jak otevřu dveře mého pokoje, hned mi v očích zajiskří můj stroj - Pentium 166Mhz, 32EDO RAM, 1600MB HDD, 10x CD-ROM, 2MB S3 SVGA, 17-cti palcový monitor Compaq a samozřejmě zvukovka s Wave table syntézou a 80-ti wattové bedny.

Tak bez váhání usedám k PC, zmáčknu POWER a čekám. Nabíhá „ramka“ OS W95 a můj nejoblíbenější Dos Navigator. Mačkám ALT+F1 a volím disk E: Najíždím na knihovnu DOOM2, protože se chci odreagovat od denního stresu, který je vážně děsný.

Hra naběhne v mžiku (čím to asi bude ? :-) ), už hraje ta lahodná hudba. Mačkám ESC a vybírám obtížnost, jedu na „Hurt me plenty“. Level naběhl. V pokojíku je tma. Obraz mám stmaven, aby splynul s prostředím. Hraje klidná hudba. Mám 100 procent a devítku v ruce se 40 náboji. Nic moc, docela se bojím jít.

Jsem v dlouhé chodbě a nevidím na konec díky tmě která v ní panuje. Je to děs, nevím co mě čeká, co tam je v té tmě. Co asi ? V tu chvíli mám tisíce otázek a nevím na kterou si odpovědět dřív. Bojím se.

Po chvíli jsem se rozhodl jít. Je vidět asi na 10 metrů, dál je jen tma a tma… Za chvíli vidím brokovnici – medvědici, rychle jí sbírám a vedle ní náboje. Teď jsem klidnější, mám větší pocit bezpečí :-). Jdu dál, asi po 32 metrech se mi zjevují první dveře, ty klasické šedé kovové dveře. Nevím čím to je, ale najednou se začínám zase bát, je to strašné, celý se klepu. Snažím se zklidnit, že se mi nemůže nic stát, protože mám medvědici, ale ten pocit… Otevírám dveře a to se na mě už hrne asi pět Impů, začínám pálit první ránu a ustupuji dozadu. Vím, že mě nemůže nic napadnout zezadu a tak ustupuji. Jak jsem zabil prvního „impíčka“ další se na mě vrhli. Střílím jak můžu, Impové řvou a hází na mě ohňové koule. Teď se mi povedla pěkná rána, sejmul jsem dva Impy najednou. Už jenom jeden, běží na mě, chce se pomstít za své kamarády a v tu chvíli pálím……

…. Dostal to, uplně jsem ho roztrhal na kusy. Chtělo se mi z toho blít. Bylo to hrozné. Přešlapuji kusy masa, všude krev.

Vstupuji do místnosti odkud vylezli Impové. Jsou zde lékárny a náboje do mé medvědice. Rychle je zbírám. Mám 82% a 34 nábojů do brokovnice. V této tmavé místnosti jsou další čtyři dveře, nevím do kterých mám jít, jsem nervózní. Slyším je, jsou tu všude kolem mě, ten jejich řev, ten ŘEV !! K tomu slyším potemnělou hudbu, která to ještě všechno zdvojnásobuje. Otočím se a jdu do prvních dveří které vidím, jsou šedivé jako ostatní celé z rezavého železa, ale nedají se zničit. Tak otevírám dveře, další chodba je zase temná jako všechno kolem. Je to děs, jsem strašně neklidný, jsem tu na všechny naprosto sám, ostatní kamarádi mariňáci už dávno zemřeli. Nikdy nevím odkud na mě zaútočí. Jdu dál. Náhle se chodba rozdvojuje, nevím kam zahnout a tak zavřu oči a zatočím se, když jsem otevřel oči, měl jsem před sebou tu chodbu vpravo.

A tak se strachem jdu dál, po této nehostinné základně. Za chvíli na mě zaútočí Zombie man, vyndavám devítku, protože brokovnice je pro něj škoda, pálím první ránu, zombie zařve a jde na mě a tak pálím jednu ránu za druhou. Spadnul k zemi asi na třetí výstřel. Nábojů mám do devítky asi 35ks. Vytáhnu medvědici, abych měl jistotu. Chodba skončila a jsem na nějakém náměstíčku nebo co. Rozhlížím se kolem sebe a to už na mě běží asi 8 Zombie manů a 6 Impů. Ani jsem nestačil vypálit a už jsem dostal první ránu. Zařval jsem: „Takže první vy a poslední já !!!“ Začal jsem pálit z medvědice všude kolem sebe. Ustupoval jsem, ale střílel dál, teď jsem sejmul dva zombie many najednou, a teď zase ! Střílím hlavně na Impy, ty jsou silnější a víc mi ublíží když je nechám. Vzniknul pořádný zmatek, zombie mani střílí na Impy a opačně. Plně se věnuji střelbě, zabíjím jednoho za druhým a řev slábne. Konečně. Opět všude plno krve a vnitřností jakbysmet. Nemůžu se na to dívat, stačí ten smrad všude kolem… utíkám pryč.

Z tohoto malého náměstí vede pět chodeb bůh ví kam a já se vrhám do té nejbližší, zuřivost ve mně plane, chci pomstít své kamarády co nejdříve. V chodbě je tma. Po 45 metrech vidím dveře, ani nevnímám jak vypadají a vrhám se do neznáma. Místnost s barelama, které jsou plné benzínu. Nemůžu střílet, protože by ze mě zůstal mastný flek. Mám 67% to je nic moc a k tomu 10 nábojů do brokovnice. Chodím mezi barely. Najednou přede mnou stojí zombie s jednohlavňovou brokovnicí. Nemyslím na to co se může stát a pálím, minul jsem. Zombie uslyšel výstřel a střílí po mě. Běžím k němu abych netrefil barel, střílí dál po mě. Už jsem skoro u něj a tak nemeškám a zmáčknu spoušť. Zombie náhle uhnul …… trefil jsem barel, vidím jak ho to trhá na kusy. Rychle se otáčím a utíkám pryč, protože barely bouchají směrem ke mně. Potím se. Už nemůžu. Konečně vidím východ. Běžím z posledních sil. Jsem ve východu, slyším obrovský výbuch. Asi už bouchly všechny barely. Vracím se nazpátek a vidím jak je vše zničené. Tělo toho vojáka už jsem ani nenašel, kam asi šel ? Oddychl jsem si, jsem unaven, mám 44% a pár nábojů do mé medvědice.

Procházím zničenou místností a na konci vidím lékárnu a nějakou novou zbraň. Sbírám lékárnu, je to ta veliká černá a tak mám hned 100%. Ta nová zbraň je „rotačák“ se 40 náboji. Na konci místnosti jsou dveře. Váhám. Mám sice „stofku“ a rotačák, ale … Člověk nikdy neví co se tam skrývá a tak …

Otevírám dveře. Vidím 5 zombie manů otočených zády ke mně. Naštěstí mě neslyšely. V ruce mám rotačák a tak neváhám a solím jednu ránu za druhou. Je to jak v Predátorovi, když ten černoch vidí Predátora a střílí rotačákem v tom pralese dokud ho uplně nevyplení. Je to krásný pocit, když vidím jak padají. Jsou všichni mrtví. Opět všude plno krve a masa jakbysmet. Skoro mi došly náboje, mám jen 10 nábojů do rotačáku. Přešlapuji mrtvoly zombie manů a koukám po nábojích. Nikde nic. Jsem v nějaké divné místnosti, takový potemnělý amfiteátr. Ale stále je tu slyším, je to hrozné, Hrozné, HROZNÉ ! Musím je umlčet !! Z této místnosti vede jen jedna chodba ven. Je světlá, jako den. V této chodbě se zastavím a koukám z okna ven. Ale co nevidím, zničené město, kde všude hoří nebo něco bouchá.

Nemůžu to vidět. Je to děs! Jdu dál a po chvíli vidím na zdi nějakou páku, tahám za ní. V životě jsem neslyšel takový zvuk, co to je ? Jako by nějaký posun něčeho nebo co. Postupuji dále v této světlé chodbě. Oči mám vykulené, jestli na mě něco skočí otevřeným průchodem do dalšího amfiteátru. Jsou tam nějací mutanti, ještě jsem nic tak odporného neviděl. Naštěstí jsou otočení zády ke mě a neslyšeli mě. Jdu opatrně, našlapuji zlehka, jako indián. Vcházím do chodby, která byla hned na pravo. Je to opět tmavá chodba bez světel. Končí dveřmi. Vcházím. Nikde nikdo. Mám štěstí, jsem v nějakém skladu. Sbírám náboje o sto šest. Beru batoh abych mohl vzít víc nábojů a tak. Jsou tu i zbraně.

Jednohlavá brokovnice, medvědice, kterou už mám, devítka a nějaký granátomet. Tak se na něj podívám, už vím je to bazuka neboli „pětka“. Sebral jsem ji taky a pár nábojů do ní. Vracím se zpátky abych si prohlédl ty hnusné mutanty. Vypadají jak nějaká zmutovaná prasata, ale svaly mají to jo. Střílím na prvního, pěkně to se mnou hodilo, ale on je už na soudu božím, cha,cha, CHA! Pálím dál na další, padají jak koroptve na honu. Jeden se ke mně blíží nějak rychle a tak nemůžu střílet bazukou, protože by to dostalo i mě. Vytáhnu pomalu medvědici a střílím když už je uplně u mě. Dostal plnou ránu a medvědice ho skolila na první „čistý“ zásah. Je klid. Všude obrovské kusy rozthaných těl. Z tohot tichého amfiteátru vede několik cest ven. Všechny cesty vedou někam dolů, samé schody. Nevidím na konec schodů, opět strašná tma. Jsou tu přesně tři východy se schody někam pryč. Vcházím do prostředního východu.

Po stranách jsou samé barely s benzínem. Je tu pěkná tma. V ruce mám oblíbenou medvědici a kráčím dolů. Začínám být opět nervózní, jak klesám níž a níž, tím jsem čím dál tím víc nervózní. Na konci chodby je nějaká plocha. Tak na ní stoupnu a najednou to se mnou začalo sjíždět, nestačil jsem uskočit a tak jedu někam dolů, do neznáma.

Stále to klesá a já jsem na pokraji nervového zhroucení. Už jsem dole. Úzká chodba, která končí malými dveřmi, na podlaze samý sliz a vzduch tu odporně smrdí zatuchlinou. Jsem skrčen, protože bych se do této malé chodby nevešel. Za dveřmi slyším zase ten odporný křik, KŘIK ! Musím, MUSÍM jít ! Vešel jsem. Vyvalilo se na mě několik Impů a tak ustupuji a pálím „pětkou“. Zabil jsem jich asi 5, nedá se to spočítat, protože je to roztrhalo na takové části, že se nedalo popsat co je co. Myslel jsem, že už je konec boje, ale nebyl. Vyvalilo se na mě nějaké „OKO“ nebo co to a házelo to hnusné koule všech barev. Střílím dál bazukou, dostal to ! Vytekla z něj nějaká modrá krev a spadnul na zem. Oddychl jsem si. Vstupuji se strachem do této zkrvavené místnosti. Je zde děsný puch ! Nedá se zde už skoro vůbec dýchat. To je asi z těch mutantů. Je to malá místnost se dvěmi okny na …

Jdu dál. Jedny dveře, které vedou z této místnosti jsou celé od krve. Zvedá se mi žaludek, vydržím to ! Rychle utíkám z této místnosti, chodba je osvětlená žárovkami, takže vidím na konec. Jsou tam další dveře, tentokrát veliké. Je za nima ticho, myslím si, že tam nikdo není, uklidnil jsem se. Tak vstupuji. Dveře vydali obvyklý zvuk a vidím… Veliká místnost bez stropu, nebo dvůr se zdmi. Další mutanti, tentokráte to jsou: „Baroni od HELL, Impové, „prasata“, Zombie mani a další které neznám, neměl jsem tu čest. Ale teď ji mám a využiju toho ! Mám bazuku asi se 23 náboji. Hledám slušnou pozici na zaútočení. Už ji mám ! Zakřičel jsem „Tak pojďte vy bastardi, beztak vás dostanu, vy mutanti !“ a střílím…. Vypukl ohromný zmatek a každý bojuje za sebe, každý se snaží přežít, ale každému se to nedaří. Mě zatím...

Ten zmatek je tak veliký, že na mě útočí jen pár mutantů a to se mi líbí. Střílím jen bazukou dokud mám náboje. Padají a trhají se o sto šest na kusy. Už nejsem nervózní, v duši mám klid a ruce se mi neklepají, soustředím se na střelbu abych nevyplácal náboje jen tak. Po chvíli křik ustane a já jsem celý zkrvavený, jak od mutantí krve tak od své, protože mě i zranili. Mám 48% zdraví a cítím se unaven. Rozhlížím se. Z tohoto dvoru vede několik dveří ven, doufám, že ven, chci VEN ! Mám roztrhlou ruku od Impa jeho ostrými drápy a dost mi to krvácí. Jdu do nějakých dveří. Jsou tam další tři Impové. Střílím medvědicí. Jeden se ke mně dostal velice blízko a začal mě trhat svými drápy. Mačkám spoušť brokovnice, roztrhalo mu to břicho, ale já strašně krvácím, ach ta zatracená krev !

Mám pár procent života a jsem tak unaven, že si sedám na zem. Opřel jsem se o zeď. Krvácí mi hodně ta ruka a mám roztrhaná prsa až na kosti. Nemůžu se na sebe podívat, je mi z toho na blití. Už jsem hodně unaven, skoro usínám. Nevnímám okolí. Krvácím...

Neny"