Alone in the Dark: noc oživlých polygonů!

Alone in the Dark je jedna z prvních her, kterou jsem nahrál pevný disk svého prvního PC. Na rozdíl od takové Legend of Kyrandie, kterou jsou od té doby prošel nesčetněkrát, jsem se v AitD nikdy nedostal příliš daleko. Důvod je nasnadě - hra je to tuhá jak stoletá brahmína.

Smrt číhá v každém temném koutě a od slepých konců nejste nikdy dostatečně daleko. Naštěstí pro nás neschopné, návod je nyní vzdálený dvě tři kliknutí myší a podvodnému projití hrou nic nebrání.

Už po pár krocích v úvodní lokaci mě překvapilo, že tento prastarý (1992) průkopník survival hororů dokáže pořád pěkně vylekat. Že se mi na půdu skrze padací dveře bude dobývat zombie, to jsem si pamatoval, ale na bubáka za oknem jsem dočista zapomněl. Když za patřičných zvukových efektů a hudebního doprovodu podivná ptákověc roztříštila okno, přiznávám, trochu ve mě hrklo! A rozhodně ne naposled...

I se srabáckým (a excelentním!) návodem v ruce, který často předem odhalil, co mě čeká, jsem si vychutnával pochmurnou atmosféru strašidelného domu, ve kterém jsem v kůži detektiva Edwarda Carnbyho zápolil s pekelnou šlamastikou. Chapadla, duchové, smrtelné pasti, voodoo kulty, krvelační piráti, deštníky ve vaně a další hororové chuťovky.

Původně jsem byl najatý vnučkou předchozího majitele domu, Emily Hartwoodovou, abych na půdě našel nějaké blbé staré piáno, ale jen zavrzala první parketa za vchodovými dveřmi, bylo jasné, že jsem v průseru temnějším než temném. Uznávám, podivná sebevražda Edwarda Carnbyho, výše zmíněného majitele domu, mi mohla mnohé napovědět.

Teď trčím v domě, který se mě pokouší zabít, s minimem nábojů a jistotou, že každý další krok může být krokem posledním. Ale já už se ven nějak dostanu!

Hergot, pohnul se ten závěs, nebo ne...

Všeobecné pohodě nepomáhají ani knihy a zápisky, které počas hraní objevíte. Je to samá temná magie, lidské oběti, obřadní dýky, guláše z lidského masa, nebo dokonce instantní smrt. Alone in the Dark se s vámi nemaže. Bez okolků přiznávám, že kvůli všudypřítomné smrti bych bez návodu hrou s největší pravděpodobností nikdy neprošel.

Nicméně AitD tento prvek ani v nejmenším nevyčítám - bez nepřátel a neustálého strachu o krk by hra nefungovala a z nervy drásajícího survival hororu by se proměnila v překvapivě krátkou adventuru s povětšinou přísně logickými hádankami. Jedině takhle je to správě, pěkně pomalu, opatrně, s revolverem v ruce a s posledními dvěma náboji v komorách.

Příběh je znamenitý, horor funguje, co víc si přát? Snad jen technické zpracování, které prošlo zkouškou času... Ale ne, není to tak hrozné.

Grafika je ucházející - na 2D kreslená pozadí se kouká pořád dobře a jednoduché polygonové 3D modely kupodivu nevypadají nikterak odpudivě. Spousta raných 3D her z půlky devadesátých let je na tom z dnešního pohledu podstatně hůř. Kombinace kreslených backgroundů a jednoduchých 3D postav zestárla důstojněji. Hudba je snesitelná, motiv hrající při setkání se s nebezpečím umí pořád rozpumpovat krev. Zvuky jsou dokonce výtečné. Vrzání dveří, odpudivé skřeky, hromy, chrčení zombií, to vše parádně dokresluje ponurou atmosféru prokletého místa.

Snad jen to ovládání nemuselo být tak krkolomné. Už jen základní akce, jako jsou boj, střelba, skákání, průzkum objektů. Vše probíhá prostřednictvím menu, ve kterém navolíte, kterou akci chcete provést, a následně jí aktivujete mezerníkem. Moc nechápu, proč hra pro tyto základní úkony nepoužívá samostatné klávesy. Nebo běh. Ten je docela zásadní a na mnoha místech hry se bez něj neobejdete. Abyste ovšem přešli do běhu, musíte dvakrát po sobě stisknout šipku vpřed. A to v intervalu, jehož délka závisí na rychlosti PC, na kterém je hra spuštěna. Nastavíte-li si DOSBox na příliš velký počet cyklů, budete muset druhý stisk tasit rychlostí chřestýše. Otravné je také míření. V zásadě jen odhadujete, kam střílíte a pokud se vám v průběhu manévrování před nepřítelem změní úhel kamery, jste většinou v řiti. V kombinaci se skromným přídělem nábojů jde o smrtelnou kombinaci. Doslova. Naštěstí soubojů není příliš, takže nejde o deal breaker.

A omezení inventáře na určitý počet předmětů je vlastně zbytečné, stačí vyhazovat přečtené knížky a prázdné krabice a problémy se nekonají.

Ale přimhouřím-li oko nad ovládáním, projít si Alone in the Dark se rozhodně vyplatilo a vám bych doporučil to samé. Pokud ovšem chcete věřit člověku, co hraje hry s návodem, že ;)

P.S. Nechci spoilovat, ale konec tedy mohl být trochu epičtější... A to bludiště si autoři klidně mohli odpustit!

P.P.S. Všimněte si, že jsem v celém článku ani jednou nevytasil Resident Evil... herdek!