Stávají se věci podivné. Jako např. to, že zkouknu čtyři klasické druhoválečné filmy během jednoho týdne, ač jsem k tomuto žánru nikdy nijak zvlášť netíhl. Konkrétně je o Where Eagles Dare, The Guns of Navarone, Force 10 from Navarone a The Great Escape (plus Heartbreak Ridge jako bonus). No a samozřejmě jsem hnedle dostal chuť si do nácků taky trochu zastřílet.
Return to Castle Wolfenstein jsem dojel nedávno (článek rozepsán a nedopsán, škoda), takže nezbylo, než sáhnout po jeho souputníkovi, prvnímu PC dílu série Medal of Honor.
Tak dvanáct let zpět jsem MOHAA samozřejmě dohrál a ještě teď si vzpomínám, jak jsem byl (a nejen já) ze hry doslova odvařenej. Kosil jsem němce nadšeně a po desítkách, liboval si, že na mém Athlonu XP 1800+ s GeForce4MX440 hra běží jak z praku, a znova a znova jsem pokoušel štěstí na pláži Omaha.
Malebné zátiší!
A tohle taky!
A tohle je úplně nejmalebnější.
A dnes? Řeknu vám to na rovinu, jsem trochu zklamán. Ne snad kvůli technické stránce, hra nezestárla nijak tragicky. Grafika je při nejlepším nastavení OK, širokoúhlý mód se s trochou ruční editace ini souborů dá také vyprosit, zvuky jsou v pohodě, a hudba je dokonce mnohem, mnohem epičtější, než si pamatuju.
Ale gameplay mě teda chvilkama vyloženě sral.
Nastavil jsem si poctivě medium obtížnost (kdysi jsem hrál na 100% na easy) a vrhl se odvážně do boje. První čtyři mise z celkových šesti byly relativně bez problémů a hra tak nějak hrála fér. Skopčáků házela před hlaveň přiměřeně a nezkoušela mě rozčílit špinavými triky tak, jako to prováděla v misích Day of the Tiger (5) a Return to Fort Schmerzen (6). Nevím, jestli se autoři báli, že by průměrný hráč hrou prosvištěl příliš rychle, ale poslední třetina hry je prostě peklo.
Ale no tak chlapci, nechte toho kočkování...
Nebo vám jednu střelim!
Ono to vlastně zlehka začíná už v misi čtvrté, Behind Enemy Lines, kdy přibude nepřátel zákeřně poschovávaných v keřících. Tam se to ovšem ještě dalo ustát. Ale mise pátá mě několikrát donutila k ragequitu, což se naposledy podařilo tuším Gran Turismu. Kdo MOHAA hrál, určitě si vzpomene - městečko, samozřejmě v podobě nalinkovaného tunelu, a za každým rohem sniper. Jediný způsob, jak to projít, je nechat do sebe střílet a snažit se zjistit, odkud ta svině německá pálí. Smrt, load, smrt, load, smrt load. A furt dokola. A co víc! Celou dobu se musíte starat o bandu vojáků, která nesmí zemřít, a která radostně nabíhá přímo do nepřátelské palby. Na závěr nás čeká chuťovka v podobě obrany tanku, kdy nejen, že musíte zaměřovat nepřátelské obrněnce, ale navíc si neustále musíte hlídat záda, do kterých vám nabíhají němci.
A pak je tu šestka. Nejdřív se plížíte v bílém lese, ve kterém za každým bílým šutrem číhá bílý německý voják, ergo neviditelný německý voják. Taktika stejná, jako u sniperů, smrt, load, smrt, load, smrt load. Když se s tím nějak poperete, vrhne před vás hra 5x víc nepřátel, než je obvyklé, i když férově uznávám, že vám v tu chvíli dá k dispozici nejlepší zbraň ve hře i relativní dostatek nábojů. Poté se opět musíte postarat o bandu blbečků, která se ochotně nechá vystřílet snipery (smrt, load, smrt, load, smrt load) a ve finále zdrháte z vybuchující pevnosti přímo do náruče další přesily skopčáků, to vše bez jediné lékárničky v dosahu, a jen díky osvědčené taktice smrt, load, smrt, load, smrt load se vám povede s jedním procentem života doběhnou do vlaku spásy, který končí misi. Fujtajbl!!
Exnul.
Exnuli. Ale aspoň jsou v teple.
Další špinavý trik, kterým si hra pomáhá, je kouzlení nepřátel z čirého vzduchu. Prostě teď vám nácek poběží do zad a je jedno, že by se v takovém případě musel propadnout skrz podlahu!
Trochu mě zklamalo, že mizí mrtvoly, a že ve hře není krev (je dostupná ve formě modu mimochodem). A celé jsem si to pamatoval o dost míň lineární, než to ve skutečnosti je. Ve většině okamžiků prostě běžíte tunelem. A když zrovna ne, hra vám provádí výše zmíněnou sviňárnu se schovanými vojáky.
Na této fotografii se nachází přibližně 68 němců. Oni vidí vás, vy nevidíte je. Příjemnou zábavu přeju!
Leeloo Dallas, mul-ti-pass!
Ale fakt je, že i přes výše popsané výhrady jsem si zastřílel poměrně kvalitně! Hra je v rámci možnosti správně realistická - stačí trocha olova v krevním řečišti a situaci nerozdýcháte. Jakmile do vás někdo začne soustředěně pálit, rozklepe se vám obraz, a pokud své ctěné pozadí rychle neodkloníte někam za šutr, válka pro vás končí. Zbraně pálí poměrně nepřesně, až na sniper pušku, která ovšem nabíjí pekelně dlouho. Briefingy před misemi pěkně navozují atmosféru, mise samotné mají hlavu a patu a snad až na tu poslední z vás nedělají vyloženě supermana. Občas je dokonce možné hromovou hůl schovat pod hubertus a pokusit se přes fricka proplížit s padělanými doklady v ruce. Všechno fajn.
Žena a Wehrmacht. Aktuální módní trendy dle Hermanna Goeringa, u Hitlera v ložnici, drby ze zákopů.
Moc nekoukej jelimane, za chvíli se necháš sejmout. Díky magii save / load asi 20x
Na závěr se neubráním trošce srovnání s na začátku zmíněným Wolfíkem, tedy Return to Castle Wolfenstein. Jak mě spousta věcí na MOHAA rozčilovala, v RtCW jsem na nic podobného nenarazil. Samozřejmě, sem tam na vás vykoukl extratuhý boss, ale u těch se tak nějak předpokládá, že budou hrát trochu nefér. Ale neměl jsem pocit, že hra zbytečně podvádí. Graficky, ač obě hry běží na stejném enginu (id Tech 3), je na tom RtCW podle mého oka o chlup lépe. A zbraní bylo víc. Stručně a jasně - po dohrání RtCW jsem byl podstatně nadšenější, než u MOHAA.
Aby to finále nebylo moc lehké, hra to ještě ztíží omezením výhledu. Báječné. Dokonalé!
Tak ahoj a uvidíme se v datadisku!
P.S. Než se někdo zeptá - já mám retro ohraničené rokem 2000. MOHAA je 2002. Smůla.
Shodou okolností jsem si dal opakování Medal of Honor minulé léto, takže to mám ještě celkem v živé paměti.
Musím spravedlivě přiznat, že jsem taky čekal trochu víc. Zejména průpovídky skopčáků v ponorkové základně byly v mém okolí svého času často citované a závan nostalgie se nedostavil tak silný, jak jsem čekal. A taky zvuky a chování zbraní, které mi kdysi přišly jako vrchol realističnosti už s odstupem času nejsou tak výjimečné. Zato s přísunem akce jsem byl spokojený a u podobného typu her mi předem nalajnovaná, naskriptovaná cesta vyhovuje. Hlavně že je na co střílet :-)
Ve městě plném snajprů jsem přiznávám taky na chvíli vytuhl, ale poslední epizoda už mi přišla ok, takže mám pro tebe asi špatnou zprávu… :-)
Return to Castle Wolfenstein mi svého času přišel o chlup horší, takže díky za tip, zkusím porovnat s odstupem… uf, skoro 15 let.
Nalajnovanost bych snesl, kdyby ten tunel byl rozumně navrženej, ale to hraní na babu se snajprama je prostě sviňárna. Bojím se pomyslet, co se v posledních misích děje na hard obtížnost :) RTCW zkus, mě fakt bavil, samozřejmě člověku musí sednout to fantasy, kterym je Wolfenstein vycpanej :)
Hoši nevím co jste za ligu, ale já to dal na Hard, problémy jsem měl akorát na konci, to už jsem měl docela nervy, ale taky jsem to dal.
Ale je dost možné že už jsem byl vyhranej, protože Medala jsem pařil po netu na dobrejch zahraničních servrech dobrejch 5 let v kuse :-D