RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (13. část)

Umajo: Dovolená snů pod žhavým sluncem

Do země Umajo se opět dostávám skrz Jeskyni Bohyně. Jakmile vystoupíme z chladného podzemí, udeří do mě vlna žáru tak prudce, až mám pocit, že jsem právě otevřel dveře do obří pece. Vzduch se tetelí nad rozpáleným pískem a každý nádech škrábe v krku jako jemný smirkový papír. Nalevo od nás se v oparu konečně vynoří již známé obrysy města.

Už po několika minutách chápu, proč se místní obyvatelé tváří, jako by jim někdo právě oznámil zvýšení daní. Když vám každý den hrozí, že se upečete zaživa, příliš prostoru pro veselou povahu nezbývá. Slunce visí vysoko nad hlavou a nemilosrdně se opírá do všeho živého i neživého.

Během následujících hodin ve městě, se doslechnu něco velmi zajímavého. Kdesi daleko na severozápadě se nachází podivné vězení. Místo, o kterém místní neradi mluví a ještě méně o něm vědí. Jediné, co se mi podaří zjistit, je skutečnost, že každý den kolem jedenácté dopoledne vyráží z Umajo-Kenta osamělý strážný a míří právě tam. A to samozřejmě znamená jediné. Chci zjistit o co jde, protože jsem tenhle "quest" jako puberťák minul.

Po několika dnech pozorování konečně zjišťuji denní rutinu zdejšího strážného. Každé ráno opouští kasárna a zamíří do místní rezidence, kde vyzvedává zásoby jídla. Odtud odchází kolem jedné hodiny odpolední a samotné město opouští přibližně ve dvě.

Tento úkol nemá žádný vliv na hlavní příběhovou linii ani na dokončení hry, takže jej můžete bez výčitek přeskočit. Ve skutečnosti jde spíše o drobnou odbočku pro zvídavé dobrodruhy, kteří chtějí poznat i méně známá zákoutí Albionu.

S pouští už mám své zkušenosti. Vím, že se mě pokusí zabít při každé příležitosti. Co mě ale nepřestává fascinovat, je skutečnost, že místní se rozhodli proměnit tenhle smrtící kus krajiny v prosperující obchodní centrum. Kde jiný vidí nekonečné moře písku a dehydrataci, tam obyvatelé města vidí obchodní příležitost.

Mé kroky proto vedou do cechu výrobců zařízení. Uvnitř je alespoň o něco snesitelněji než venku. Ve vzduchu se mísí pach olejů, kůže a kovu rozpáleného sluncem. V budově nacházím Merdgera, který na mě vrhne pohled člověka, jenž už za svůj život viděl příliš mnoho turistů přesvědčených, že poušť zvládnou bez přípravy.

Po krátkém rozhovoru mi nabídne nápoj jménem Porenoil. Nevypadá nijak zvlášť lákavě. Barvou připomíná směs motorového oleje a rozpuštěného bahna. Jedna dávka stojí patnáct zlatých a podle Merdgera dokáže chránit před dehydratací přibližně osm hodin.

"Poprvé v Umajo?" zeptá se Merdger a zvědavě si nás prohlédne.

"Dorazili jsme před chvílí, ale před pár dny už jsme měli tu čest," odpovím.

Přejede nás pohledem od hlavy až k patě. "To je vidět. Ještě nejste pořádně vysušení a spálení od slunce."

Sira si rukávem otře pot z čela. "A předpokládám, že vy máte čirou náhodou něco, co tenhle problém vyřeší?"

Muž se jen pousměje, sáhne pod pult a položí před nás malou tmavou lahvičku. "Porenoil."

Harriet ji zvedne proti světlu a nedůvěřivě s ní zatřese. "A tohle opravdu funguje?"

"Pokud nechcete někde uprostřed pouště padnout obličejem do písku a vyschnout jako stará kůže, tak ano."

Drirr odšpuntuje lahvičku, přičichne k ní a okamžitě ji odtáhne od nosu. "U všech duchů... smrdí to jako kočičí kšíry po třech dnech pochodu!"

Siobhan pozvedne obočí. "Zajímavé. Trochu dlouhý, ale rozhodně nezapomenutelný obchodní slogan."

Mellthas vytáhne blok a napíše. "Cena?"

"Patnáct zlatých za flakón. Ochrání vás před účinky pouštního horka přibližně osm hodin."

Ještě jednou se podívám na lahvičku, pak ven z okna na rozpálený písek a tetelící se vzduch nad ulicemi Umaja.

Povzdechnu si. "Dobře. Bereme. Nějak mám pocit, že smrdět je pořád lepší než se změnit v sušené maso."

Nakupuji zásobu lahviček a pečlivě je ukládám do batohu. Vzhledem k místním podmínkám jde pravděpodobně o nejlepší investici mého života. Nebo alespoň nejlepší investici od chvíle, kdy jsem přestal utrácet za zbytečnosti a začal utrácet za věci, které mi brání zemřít.

Mám dvě možnosti. Buď si počkám na strážného a nenápadně ho sleduji až k vězení, nebo se vydám přes poušť na vlastní pěst. A protože bych to nebyl já, kdybych si vybral tu rozumnější variantu, zamířím rovnou mezi duny. Poušť Umajo není zrovna místem, kde by člověk chtěl pobývat déle, než je nezbytně nutné. Rozžhavený písek se táhne až k obzoru a horký vítr mi neustále vhání do tváře drobná zrnka, která si neomylně najdou cestu do očí, bot i všech záhybů oblečení.

Přesto mi tahle cesta vyhovuje. Chci totiž družině dopřát trochu tréninku v podobě písečných červů. Tyhle bestie neznají slitování, varování ani pravidla čestného boje.

Nevydávají žádné zvuky, nevyhrožují a nedávají šanci připravit se. Jednoduše se vynoří z rozpálených dun jako přízraky a vrhnou se na svou kořist.

***

Výňatek z archivních poznámek Dr. Rainera Hofstedta, Ostrov osvícení

(zapsáno v osobním deníku Dr. Hofstedta)

Tyto poznámky vznikly během systematického procházení fragmentárních archivních záznamů, cestopisů a biologických kompilací uchovávaných v knihovně Ostrova osvícení. Výběr materiálů byl záměrně veden s ohledem na oblasti, do kterých se podle dostupných informací aktuálně nebo v blízké budoucnosti přesouvá moje bývalá družina.

Většina materiálu je značně nesourodá, často duplicitní a místy si přímo odporující. Tento záznam proto nepředstavuje přímé pozorování, ale pokus o konsolidaci dostupných informací doplněný o vlastní metodické poznámky v rámci osobního deníku.

Předmět: Souhrnná analýza dravé formy života PÍSEČNÝ ČERV

Morfologie a anatomie

Tento písečný lovec je velký bezobratlý predátor obývající pouště Umaja. Na první pohled připomíná obřího červa, podrobnější pozorování však odhaluje mnohem složitější anatomii.

Tělo je tvořeno řadou mohutných článků krytých silnou kutikulou připomínající směs hmyzího pancíře a zrohovatělé kůže. Zbarvení odpovídá okolnímu prostředí a pohybuje se od světle pískové po tmavě hnědou. Tato adaptace činí živočicha téměř neviditelným v okamžiku, kdy se částečně vynoří z dun.

Nejnápadnější částí organismu je hlava. Je chráněna masivními kostěnými deskami a dvojicí zahnutých rohovitých výrůstků. Jejich účel není znám, pravděpodobně však pomáhají při pohybu pod povrchem nebo při vzájemných soubojích.

Po stranách hlavy se nacházejí mohutné svalnaté výběžky zakončené hákovitými strukturami. Ty zřejmě slouží k narušování podloží a stabilizaci těla během útoku.

Ústní otvor je vybaven několika řadami ostrých zubů směřujících dovnitř. Jakmile je kořist zachycena, únik je prakticky nemožný.

Chování a schopnosti

Písečný lovec je typický přepadový predátor. Většinu času tráví ukrytý pod povrchem, kde se pohybuje překvapivou rychlostí. Jeho pohyb připomíná plavání v písku, což vysvětluje místní označení tohoto tvora.

Zdá se, že kořist nevyhledává zrakem. Pravděpodobně využívá vibrace šířící se podložím. Během přesunů reaguje na pohyb často dříve, než je možné zaznamenat jakoukoliv jeho aktivitu.

Útok přichází bez varování. Tvor se vynoří z písku, zaútočí kusadly a pokouší se oběť stáhnout k zemi. Přestože jeho velikost budí respekt, skutečným nebezpečím je moment překvapení.

Je zaznamenán také jedinec schopný vystřelovat tvrdé projektily připomínající kameny. Tyto útvary jsou navíc pokryty toxickou látkou vyvolávající slabost a dezorientaci. Není známo, zda jde o samostatný poddruh nebo pouze o vývojově starší jedince.

Předběžná hypotéza a klasifikace

Přes svůj vzhled nepovažuji Písečného lovce za skutečného červa. Přítomnost složitých hlavových struktur, specializovaných končetinových útvarů a pokročilých loveckých mechanismů naznačuje mnohem vyšší stupeň specializace.

Existuje několik možných vysvětlení:

• Může se jednat o samostatnou evoluční větev pouštních bezobratlých, která se vyvíjela izolovaně po velmi dlouhou dobu.
• Není vyloučeno, že jde o vzdáleného příbuzného některých albionských podzemních druhů, přizpůsobeného životu v sypkém podloží.
• Schopnost některých jedinců vytvářet jedovaté projektily může naznačovat existenci více poddruhů nebo výraznou specializaci jednotlivých populací.

K potvrzení kterékoliv z těchto teorií by bylo zapotřebí získat nepoškozený biologický vzorek. Bohužel každý pokus o takový výzkum dosud končil tím, že se vzorek pokoušel sežrat výzkumníka.

***

Písek se zavlnil. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen vítr. Další z nekonečných horkých poryvů, které nám celý den házely písek do očí a připomínaly, že Umajo nemá rádo návštěvy. Pak se země otevřela a ze žhavého písku vystřelilo obrovské tělo pokryté tvrdými články a trny. A pak další. A další.

"Samozřejmě," povzdechl jsem si. "Nikdy to nemůže být jen jeden. Formace!" zařval jsem a zvedl štít právě v okamžiku, kdy se první červ vrhl vpřed. Náraz mě poslal o dva kroky dozadu a ruka mi zabrněla až k rameni. "Drirre, Siobhan! Držíme přední linii! Siro, Mellthasi, spalte všechno, co se pokusí dostat kolem nás!"

"Velmi přesný taktický plán," poznamenala Sira za mnou. "Zvlášť ta část všechno."

"Stížnosti přijímám, až nebudeme oběd," odsekl jsem.

Drirr vedle mě udeřil štítem červa do hlavy a donutil ho couvnout. Jeho stínový meč se okamžitě zaryl mezi články pancíře. Tvor sebou škubl a pokusil se obtočit kolem něj. Drirrův ocas vystřelil rychleji, než jsem stihl mrknout. Malá dýka na jeho konci zajela červovi do boku.

"Pořád zapomínám, že máš třetí ruku," ušklíbl jsem se.

"Výhoda správné anatomie," odpověděl naprosto vážně.

Vedle nás Siobhan zachytila další útok. Červ narazil do jejího štítu tak silně, že se jí nohy zabořily do písku. Ani se nepohnula. "Můžeš zatlačit trochu víc," řekla tvorovi klidně. "Třeba se ti to napotřetí povede." Pak její meč opsal oblouk a kus tvrdého krunýře odlétl stranou.

"Siro!" zavolal jsem.

"Vidím je." Najednou teplota kolem nás prudce klesla. Ledový vítr proletěl bojištěm. Písek pokryla tenká vrstva jinovatky a dva červi, kteří se chystali zaútočit z boku, zpomalili. Jejich pohyby ztuhly a článkovaná těla začala praskat pod náhlou změnou teploty. "Pouštní tvorové očividně nemají rádi zimu," poznamenala Sira.

"To máme společné," zabručel jsem. "Já zase nemám rád pouštní tvory." V tu chvíli kolem mě proletěla ohnivá koule.

Mellthas stál vzadu s nataženou rukou a v dlani už mu rostl další plamen. První kouzlo zasáhlo zmrzlého červa přímo do hlavy. Led se změnil v páru a tvor se zhroutil do písku.

"Musím uznat," zavolal jsem, "kombinace zmrazit a upéct funguje docela dobře."

"Jsem ráda, že náš boj o přežití poskytuje prostor pro kulinářské poznámky," odpověděla Sira.

Jeden z červů se zavrtal pod zem. Na okamžik zmizel. "Kam šel?" zeptala se Harriet. Písek explodoval přímo pod námi.

Nestihl jsem zvednout štít. Náraz mě odhodil stranou a ucítil jsem ostrou bolest v žebrech. Dopadl jsem na záda a nade mnou se objevila otevřená tlama. A pak všechno zalilo bílé světlo.

Harriet stála s rukama nataženýma před sebou. Světlo zazářilo tak jasně, že jsem musel odvrátit pohled. "Oko Bohyně," zašeptala a něco se změnilo. Stíny kolem nás zhoustly. Nebyly jako obyčejná tma. Byly hlubší. Starší. Jako kdyby se někdo rozhodl vymazat kus světa.

Tři červi se začali zmítat. Pak prostě zmizeli. Žádný výbuch. Žádný křik. Jen prázdné místo v písku. Chvíli bylo naprosté ticho.

"Tohle..." začal jsem pomalu a zvedal se ze země, "bylo děsivé."

Harriet se na mě klidně podívala. "Ale účinné."

Podíval jsem se na místo, kde před chvílí stáli naši protivníci. "To rozhodně."

Poslední červ jako by pochopil, že situace se právě zásadně změnila. Pokusil se zavrtat zpět do písku. "Drirre!"

"Vidím." Drirr vyrazil vpřed. Já se Siobhan jsme mu kryli boky. Červ se pokusil uniknout, ale zmrzlý písek ho zpomalil. Tři čepele dopadly téměř současně.

Zůstal jen vítr, písek a několik velmi unavených lidí uprostřed nekonečné pouště. Otřel jsem si pot z čela a podíval se na mrtvé tvory kolem nás. "Takže shrnutí," řekl jsem. "Poušť je horká, voda žádná a zdejší žížaly zřejmě usoudily, že patříme na jídelní lístek."

Siobhan zasunula meč. "Ještě nějaké postřehy?"

Podíval jsem se na písek, který se podezřele pohnul o pár metrů dál.

"Jo." Zvedl jsem štít. "Začínám tuhle poušť nenávidět."

Vězení, kde se hýbe písek

Po zdánlivě nekonečném pochodu rozpálenou pouští a po bezpočtu střetů s písečnými červy konečně vidím výsledky našeho snažení. Harriet během cesty dosáhne dvacáté druhé úrovně a osvojí si koupené kouzlo, nazvané Hněv Bohyně. Pokud nás dosud nepřátelé brali na lehkou váhu, brzy zjistí, jak velký omyl to byl.

S přibývajícím večerem se na obzoru konečně objeví cíl mé cesty. Za mořem dun se zvedají zdi vězení, osamělé a nehostinné stejně jako krajina, která ho obklopuje.

Stavba stojí osamoceně uprostřed pustiny jako zapomenutá hrobka. Silné kamenné zdi nenabízejí jedinou skulinu a masivní dveře jsou pevně zamčené. Několik hodin bloumám kolem a hledám způsob, jak se dostat dovnitř, ale bez úspěchu.

Až později mě napadne mnohem jednodušší řešení. Počkám. Krátce po jedenácté hodině večerní se ve tmě objeví známá postava strážného. K mému překvapení nevypadá ani trochu překvapeně, že mě vidí stát před branou.

Strážný mě bez větších potíží pustí dovnitř. Dokonce pro mě nachystá i jednoduchý mechanismus k otevření dveří do kobky. Stačí zasunout páčku na správné místo a stisknout ji. Po všem, čím jsem si musel projít, působí tenhle úkol až podezřele snadně. Na okamžik si říkám, že v tom musí být nějaký háček. Jenže někdy je páčka zkrátka jen páčka.

Vnitřek vězení je tichý. Až znepokojivě tichý. Slabé světlo pochodní sotva dosáhne na protější stěny a většina cel je prázdná. Ve vzduchu visí pach vlhkého kamene a zatuchliny. Ozývá se jen vzdálené kapání vody a tlumená ozvěna našich kroků, která se rozléhá temnotou mnohem hlasitěji, než by mi bylo příjemné.

Teprve v severozápadní části nacházím zvláštního vězně. Nebo spíš vězeňkyni. Jmenuje se Nelly. Sedí na lůžku a při našem příchodu pomalu zvedne hlavu. V očích má zvláštní směs vzteku, smutku a naděje. Vypráví svůj příběh a postupně ve mně vzbuzuje soucit.

Nakonec se rozhodnu jednat a otevřu celu. Nelly mi poděkuje a bez jediného ohlédnutí zmizí v noční tmě. V té chvíli jsem přesvědčený, že jsem udělal správnou věc. Že jsem napravil křivdu a pomohl ženě, kterou osud nespravedlivě uvrhl za mříže. Jak moc jsem se mýlil, zjistím až po návratu do Umajo.

Cena druhé šance

Opouštím vězení a vydávám se na dlouhou cestu přes rozpálenou poušť zpět do města. Sotva vstoupím do ulic města, zastaví mě malá holčička. Oči má zarudlé od pláče a hlas se jí třese tak, že jí zpočátku sotva rozumím. Nejdřív netuším, o čem mluví, ale pak vysloví jméno Nelly. A vzápětí mi oznámí něco, co mě zasáhne mnohem hlouběji než jakákoli rána mečem. Nelly prý krátce po útěku zavraždila její matku. Dívka je teď sirotek.

Nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo. Jen na ni zírám a snažím se pochopit, co právě slyším. Celou dobu jsem byl přesvědčený, že pomáhám oběti nespravedlnosti. Ženě, která si zasloužila druhou šanci. Místo toho jsem vlastníma rukama vypustil na svobodu vražedkyni.

Když holčička odejde, zůstanu ještě dlouho stát uprostřed ulice. Kolem mě se prohání pouštní vítr a víří oblaka písku, ale já je sotva vnímám. V hlavě si znovu a znovu přehrávám každý rozhovor s Nelly. Každou její větu. Každý pohled. Každý detail, kterému jsem tehdy nevěnoval dost pozornosti.

Tentokrát už v ní nevidím bezmocnou vězenkyni. Vidím vlastní chybu. A pocit viny, který se ve mně tehdy usadil, mě neopouští ještě velmi dlouho. Dívka se mezi vzlyky zmínila ještě o jedné důležité věci. Krátce po útěku prý Nelly zahlédl Ohl, jeden z místních obyvatel. To je zatím jediná stopa, kterou mám. Vydávám se proto do ulic města a snažím se ji najít.

Není to snadné. Město je bludiště úzkých uliček, zapadlých dvorů a domů namačkaných těsně vedle sebe. Hodiny se vyptávám místních, procházím tržiště, hospody i okrajové čtvrti, ale po Nelly nenacházím jedinou stopu.

Pokud se vám podaří Nelly najít včas, svěří se, že některé části své minulosti záměrně zatajila. Na důkaz svých dobrých úmyslů slíbí, že družině ukáže vstup do podzemních chodeb. Svůj slib však nikdy nesplní. Dříve než stihne družinu odvést na místo, je dopadena rozzuřeným davem, zajata a následně zabita.

Jako by se po ní slehla zem. Čím déle pátrám, tím silněji mě svírá nepříjemné tušení. Dorazil jsem pozdě. Mnohem později, než bych si chtěl připustit. O několik minut později se dozvím proč.

Její nově nabytá svoboda netrvala dlouho. Zpráva o vraždě se v Umajo-Kenta rozšířila rychleji než požár v suché poušti. Rozzuření obyvatelé se vydali po jejích stopách a brzy rozpoutali hon, který mohl skončit jediným způsobem. Nakonec ji vypátrali a znovu dopadli.

Je možné, že Nelly a samotné vězení v Umajo měly původně sehrát významnější roli, než jakou nakonec dostaly v dokončené verzi hry. Nelly totiž nemá žádnou možnost přežít návrat do Umajo-Kenta a její příběhová linka končí dříve, než může splnit svůj slib pomoci družině. Nabízí se proto úvaha, zda neměla původně sloužit jako alternativní průvodce ke skrytému vstupu do jeskynního systému. Některé náznaky v dialogu tomu nasvědčují, definitivní důkaz však chybí.

Když tu novinu uslyším, zaplaví mě zvláštní směsice pocitů. Úleva, protože už nikomu dalšímu nemůže ublížit. Hořkost, protože celá tahle tragédie vůbec nemusela nastat. Stačilo jediné rozhodnutí. Jediná páčka. Jedny otevřené dveře. Moje rozhodnutí. Ještě dlouho potom na tu událost myslím. Poušť mě už nesčetněkrát naučila, že ne každý příběh končí šťastně. Tentokrát mi však připomněla něco mnohem důležitějšího. Dobré úmysly a správné rozhodnutí nejsou vždy totéž.

Je čas, pohnout se dál. Umajo není jen město obchodníků, dolů a všudypřítomného prachu. Stačí nahlédnout do některé z postranních uliček nebo zaklepat na ty správné dveře a člověk rychle zjistí, že město ukrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá. Za každým rohem může čekat malé tajemství, podivná historka nebo příležitost přijít k několika užitečným předmětům.

V cechu brusičů diamantů, kde jsem před časem prodal několik drahokamů, šperků a dalších cenností, procházím místními dílnami, pozoruji mistry při práci a obdivuji jejich schopnost proměnit obyčejný kámen v něco, za co jsou lidé ochotni zaplatit celé jmění.

Při toulkách cechem narazím na muže jménem Coskon. Po krátkém rozhovoru se ukáže, že ví o člověku, jehož schopnosti sahají daleko za hranice výroby šperků. Doporučí mi vyhledat Kemila, znalce jemné mechaniky.

Na první pohled nejde o nijak výjimečné povolání, ale práce s jemnými kovovými mechanismy z něj udělala odborníka na zámky všeho druhu. A co je ještě lepší, své znalosti si nenechává pro sebe. Každému, kdo je ochoten zaplatit, předá základy umění páčení zámků.

Vzhledem k množství zamčených dveří a truhel, na které během cest narážím, se tato investice zdá být více než rozumná. Není nad to, když vám někdo za cenu několika mincí vysvětlí, jak se dostat do cizích truhel bez svolení jejich majitelů. Civilizace je skutečně pozoruhodný vynález.

Procházím dál cechem brusičů až narazím na nenápadnou truhlu odloženou stranou. K mému překvapení není zamčená. Po jejím otevření v ní nacházím několik zlatých mincí, kovový štít, krátký meč a obouruční sekeru. Nikdo se nehlásí o vlastnictví, nikdo nekřičí, ať toho okamžitě nechám, a nikdo se mě ani nesnaží probodnout za krádež. Bylo by nezdvořilé nechat je tam ležet.

Nakonec vyhledám Kemila a zmíním se o doporučení od Coskona. To zjevně stačí, aby mě přijal jako žáka. Za patnáct a půl zlatých za každý bod dovednosti mě začne zasvěcovat do tajů páčení zámků. Není to zrovna levná záležitost, ale během několika lekcí si Tom zlepší své schopnosti až na hodnotu 50 z 80. (Později je možné najít Thief's amulet, který přidá dalších 40 bodů. – pozn. autora)

Je na čase najít cestu k TORONTU. Jenže zdejší obyvatelé o podobných věcech nemluví s každým, a tak mě kroky zavedou do místního hostince. Když člověk potřebuje informace, bývá hospoda tím nejlepším místem, kde začít. Lidé zde mluví uvolněněji, zvlášť po několika korbelech piva, a občas prozradí i to, co by za střízliva raději zamlčeli.

Rozhlédnu se po místnosti a v horní části hostince si všimnu ženy jménem Amine. Sedí u stolu s kostkami a očividně se dobře baví na účet méně šťastných hráčů. Když se přiblížím, nabídne mi partii. Nemám ve zvyku odmítat příležitost přijít o peníze novým a zajímavým způsobem, a tak si s ní jednu hru zahraji.

Kousek od Amine sedí mladá dívka jménem Konny. Na první pohled působí nenápadně, ale sotva se zmíním o tom, odkud přicházíme a co máme za sebou, okamžitě zbystří. Po krátkém rozhovoru se ukáže, že ji náš příběh zaujal víc, než jsem čekal. Chce slyšet všechno. Jak jsme se ocitli na Albionu, co jsme zažili v Gratogelu, jak jsme se dostali přes moře i jaké podivnosti jsme cestou potkali.

Objednáme si něco k pití, posadíme se ke stolu a pustíme se do vyprávění. Čas plyne překvapivě rychle. Zatímco hostinec kolem nás žije vlastním životem, my postupně skládáme dohromady celý příběh naší cesty. Konny poslouchá se zaujetím a jen občas položí otázku, která prozrazuje, že jí neuniká jediný detail. Když dopovíme svůj příběh, Konny se na chvíli zamyslí a pak se zmíní o podivné události, kterou před časem pozorovali obyvatelé Umaja. Podle jejího vyprávění se z oblohy snesla obrovská nestvůra a zmizela někde v neobydlených končinách kontinentu.

Většina místních to prý považovala za zvláštního tvora nebo znamení od bohů. Já však okamžitě zbystřím. Popis až příliš připomíná TORONTO. Když se jí opatrně zmíním o hledání průvodce a slíbím, že si její radu nechám pro sebe, nakloní se ke mně a téměř šeptem vysloví jediné jméno Ohl.

To jméno už jsem slyšel. Objevilo se během pátrání po Nelly a tehdy jsem mu nevěnoval větší pozornost. Teď se však vynořuje znovu. A zkušenost mě naučila, že když se v Albionu začne stejné jméno objevovat na různých místech, obvykle to není náhoda. Poděkuji Konny za pomoc a vydám se zjistit, kdo vlastně Ohl je a proč se zdá, že právě on představuje další krok na cestě k TORONTU.

Následující den dorazím do dolů krátce před polednem. Ve vzduchu se vznáší jemný prach a mezi kamennými stěnami se rozléhá pravidelné dunění krumpáčů a kladiv. Horníci přicházejí a odcházejí, zatímco já trpělivě vyhlížím jediného člověka. A skutečně. Krátce kolem poledne se objeví Ohl.

Na první pohled působí zcela obyčejně. Kdybych nevěděl, koho hledám, nejspíš bych mu nevěnoval ani druhý pohled. Právě takoví lidé však bývají nejzajímavější. Ohl se v dolech zdrží přibližně hodinu a rychle pochopím, že informace, které nabízí, rozhodně nepatří mezi ty, jež rozdává zdarma. Když souhlasím s odměnou v podobě drahokamu, jeho zdrženlivost okamžitě poleví.

Konec dobrý? Ani náhodou

Po krátkém rozhovoru mi nabídne své služby a nakonec se domluvíme na podrobnostech. Večer, mezi šestou a sedmou hodinou, na mě počká za branami Umaja a ukáže mi cestu dál. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že se kruh uzavírá. Stopy, které byly ještě před pár dny jen neurčitými šeptandami v hostincích a náhodnými jmény v rozhovorech, konečně začínají dávat smysl.

Od městských bran zamíříme na východ. Ohl se zjevně orientuje podle několika osamělých balvanů rozesetých po krajině. Pokračujeme dál napříč pustou krajinou. Po nějaké době ke mně dolehne vzdálený šum vody a vzduch začne být citelně vlhčí. Pobřeží.

Dál postupujeme podél moře. Vítr vane od hladiny, slaný vzduch se mísí s pachem mokrých skal a vlny s neutuchající pravidelností mizí na písčitém pobřeží. Krajina je zde zvláštní. Mezi skalami vyrůstají bizarní útvary, jejichž tvary působí tak nepřirozeně, až člověka napadne, že je snad někdo vytesal záměrně. Připomínají dílo šíleného sochaře, který dostal příliš mnoho kamene a příliš málo rozumu.

Pokračujeme dál, dokud mezi skalními stěnami nespatřím něco, co nelze považovat za výtvor přírody ani při značné dávce fantazie. Ve skalní stěně na mě hledí již známý symbol, oko Bohyně.

Samozřejmě je možné vydat se na cestu i bez Ohla, ale rozhodně to dá zabrat. Mezi všemi těmi kameny a skalisky je totiž až překvapivě snadné ztratit směr a začít bloudit.

Vím, že právě tady se nachází vstup, který hledám. Ohl splnil svou část dohody. Poděkuji mu za pomoc, rozloučím se a sleduji, jak se jeho postava ztrácí v dálce. Zhluboka se nadechnu, překročím práh a vstoupím dovnitř. Kamenné stěny okamžitě pohltí denní světlo i zvuky pobřeží.

Za skrytým vstupem se vydám na jih. Chodby jsou tiché a prázdné, jen občas narušené ozvěnou našich kroků. Brzy narazím na několik Rinrii. Na první pohled vypadají jako silnější verze tvorů, které jsme už potkali dříve. Jsou odolnější, agresivnější a vydrží o něco déle na nohou.

"Ví někdo," zeptal jsem se potichu a vytáhl meč z pochvy, "proč pokaždé, když vstoupíme do temné jeskyně plné divných zvuků a slizu, pořád doufáme, že tentokrát to bude jen obyčejná procházka?"

Z hlubin chodby se ozvalo nepříjemné škrábání. Takové to škrábání, u kterého člověk okamžitě ví, že jeho původce pravděpodobně nebude nic malého, roztomilého ani přátelského.

"Protože kdybychom pokaždé čekali to nejhorší, nikdy bychom nikam nevlezli?" poznamenala Sira.

"Začínám si říkat, že by to možná nebyl úplně špatný přístup," dodala suše Siobhan.

Rinrii se drželi nízko u země. Zelenošedý krunýř měli posetý tvrdými výrůstky a z boků jim vyrůstaly ostré končetiny připomínající čepele. Tohle jsou známí lovci. A my právě stáli v jejich revíru.

"Pozor!" vykřikl jsem, když první tvor vystřelil vpřed. Náraz do štítu mě zatlačil dozadu a jeho čepelovitá noha sjela po kovu. "Skvělé," procedil jsem. "Přesně to nám dnes chybělo."

Drirrův stínový meč zasáhl krunýř, ale rána po něm jen sklouzla. "Jsou odolnější, než vypadají," poznamenal klidně.

"Díky za zprávu," odrazil jsem další útok. "Došlo mi to, když se mě jeden pokoušel otevřít jako konzervu." Další rána už našla mezeru na boku a Drirrův ocas s dýkou dokončil zbytek.

Další Rinrii mezitím lezli po stěnách. "Nahoře!" vykřikla Harriet. Její křišťálová sekera proletěla vzduchem a srazila jednoho z tvorů přímo před Siobhan.

Siobhan zvedla štít a náraz rozezvučel celou jeskyni. Rinrii udeřil znovu. A znovu. "Vytrvalý," poznamenala. "To je dobrá vlastnost." Tvor zasyčel. "Bohužel sis vybral špatnou stranu štítu."

"Siro!" zavolal jsem, když se objevila další skupina. "Vidím je." Vzduch okamžitě ztěžkl mrazem. Voda na kamenech zmrzla a krunýře Rinrii pokryly ledové krystaly.

Mellthas chvíli sledoval zmrzlé tvory. Pak se mu v dlani objevil plamen a já pochopil, že bych mu neměl stát v cestě. Ohnivá koule proletěla jeskyní a jednoho zasáhla. Led se během okamžiku změnil v páru a popraskaný krunýř už prudkou změnu teploty nevydržel.

Ze tmy se ozvalo hlubší zasyčení a mezi kamennými sloupy vystoupil další Rinrii. Větší. Silnější. A podle výrazu rozhodně mnohem naštvanější než ti před ním.

"Nechte mě hádat," povzdechl jsem si. "Nechá nás v klidu projít?" Nikdo se nezasmál. "Dobře. Taky si myslím, že ne."

Zaútočil. Byl jsem připravený. Nestačilo to. Náraz mě srazil na kolena a bolest mi projela rukou. Siobhan okamžitě zaplnila mezeru a Drirr udeřil z boku.

Tentokrát jsme zaútočili společně. Já a Siobhan jsme drželi jeho pozornost, Drirr hledal mezery v krunýři, Harriet podporovala útok a Sira s Mellthasem dokončili práci ledem a ohněm. Když záblesk zmizel, zůstal jen popraskaný krunýř.

Nastalo ticho.

Podezřelé ticho.

Opřel jsem se o štít.

Pak se někde hluboko ozvalo další škrábání.

Siobhan zvedla štít. "Nenávidím jeskyně."

První odbočku nechám bez povšimnutí a pokračuji hlouběji do podzemí. Vzduch je stále vlhčí a páchne mokrým kamenem. Ze stropu místy odkapává voda a její pravidelné dopady vytvářejí zvláštní ozvěnu, která se rozléhá spletí chodeb. Po chvíli si všimnu úzké skalní mezery ve stěně. Na první pohled vypadá příliš nenápadně, což z ní v Albionu dělá ideální místo k prozkoumání.

Protáhnu se dovnitř a za skalním průchodem skutečně objevím malou komoru. U její zadní stěny stojí nenápadná truhla, jako by ji sem někdo ukryl v naději, že na ni svět časem zapomene. Uvnitř nacházím iskai brnění, velký iskai štít, drahokam, slušnou zásobu léčivých lektvarů a také nemalý obnos zlata.

Chladný vzduch jeskyně se s každým dalším krokem pomalu vytrácí a nahrazuje ho známé suché teplo pouště. Ozvěna našich kroků ještě dlouho doznívá v kamenných chodbách za námi, jako by se nás podzemí nechtělo vzdát. Pak konečně spatřím východ. Po čase stráveném hluboko pod zemí nás znovu vítá šero pouštního večera a horký vzduch, který se okamžitě opře do tváře. Na okamžik se zastavím na hranici obou světů a zhluboka se nadechnu posledního zbytku chladného vzduchu z jeskyně.

Pak to uslyším. Nejprve jen vzdálený hukot, sotva znatelný mezi zvuky okolní krajiny. Během několika vteřin však zesílí natolik, že o jeho původu nemůže být pochyb. Zvednu hlavu k obloze. Srdce se mi na okamžik rozbuší rychleji. Po všech těch měsících pátrání, slepých stopách a nekonečných otázkách konečně vidím něco, co bezpochyby pochází z TORONTA.

Stroj prolétne nad krajinou a přistane jen kousek od nás. Sotva se jeho podvozek dotkne země, rozběhnu se k němu. Za mnou se ozývají kroky ostatních členů výpravy, které pobízím, aby neztráceli ani vteřinu. Dveře raketoplánu se otevřou a já rychle nastoupím dovnitř. Jenže v okamžiku, kdy překročím práh, se za mnou s kovovým zaduněním zavřou.

Z ventilačních otvorů ve stěnách se začne valit hustý plyn. Snažím se zadržet dech, ale první nádech už jsem udělal. Hlava se mi okamžitě zatočí. Nohy ztěžknou a obraz přede mnou se začne rozmazávat. Slyším zmatené hlasy ostatních, ale jejich slova ke mně doléhají jako z velké dálky.

Kolena mi vypoví službu a svět kolem mě se začne propadat do temnoty.