Kapitola 4: Mlha, vodopády a podezřelý klid
Pobřeží, co nevypadá jako těžební kolonie
Plavba má zvláštní, skoro uspávající rytmus. Loď se houpá jako znavený tvor, prkna sem tam zavrznou, v ráhnech zazvoní kov a lana si ve větru šeptají svoje vlastní písničky. Vzduch je slaný a chladnější než u pobřeží Maini. Drirr stojí u zábradlí, hypnotizuje hladinu a Siobhan si z na palubě staví improvizovanou posilovnu z provazů a sudů. Rainer snáší plavbu až překvapivě dobře. Cesta na jih trvá několik dní a je… příjemně klidná.
Cesta za moudrostí. Nebo aspoň za dalším loadingem.
"Rainere, poslouchej," prolomím ticho. "Když nad tím tak přemýšlím… TORONTO má senzory, které by našly blechu na psovi z oběžné dráhy. Není možné, aby si nevšimli tak rušného života na planetě. Vsadím se, že touhle dobou už je těžba dávno odpískaná a z lodi je jen jedna velká, předražená laboratoř."
Rainer si přitáhne kombinézu, vítr je tu jako nůž. "Statisticky je to vysoce pravděpodobné, Tome," přikývne. "Po katastrofě na Joshi jsou protokoly DDT extrémně přísné. Žádný kapitán, který má všech pět pohromadě, by neriskoval opakování historie."
"Joshi… to byla ta noční můra s Grik'tra, že?"
"Přesně tak," řekne Rainer tiše a jeho hlas zvážní. "Tenkrát vedení zatajilo vládám celou civilizaci. Přidali do hlášení lži o jedovaté atmosféře a při vrtání na ně vypustili pozemský virus. Pár tisíc bytostí, kultura starší než lidstvo o dvě stě tisíc let… a během chvíle nebylo komu se omluvit." Podívá se na mě. "Právě proto tam teď posílají inspektory, jako jsem já. Aby se ujistili, že se vrták zastaví vteřinu poté, co se objeví známky inteligentního života."
"Takže se shodneme," ušklíbnu se. "Tady si nikdo nemůže dovolit hrát mrtvýho brouka. Viděli jsme města Iskaiů, viděli jsme magii. Jestli posádka TORONTA není slepá, už dávno posílají na Zemi zprávy o úžasném objevu a ne o tunách rudy."
"Souhlas," kývne Rainer, a v očích mu vidím úlevu. "Naše práce teď není zastavit rozjetý vlak, ale spíš se ujistit, že výhybka byla přehozena správně. A pomoct s prvním kontaktem. Neexistuje předpis, který by pokryl situaci, kdy najdeš kočkovité humanoidy a živou planetu."
"Takže plán je jasný," shrnu to. "Najdeme TORONTO. Pravděpodobně nás přivítají s otevřenou náručí jako hrdiny, co přežili havárii raketoplánu. Dostaneme se ke kapitánovi, předložíme naše data a potvrdíme, že planeta není prázdný těžební cíl, ale živý svět. A co je nejdůležitější, musíme se vrátit pro Siru a Mellthase. Vezmeme je s sebou."
Rainer se unaveně, ale spokojeně usměje. "Výborný nápad. Přivést zástupce místní kultury přímo na palubu… to by byl diplomatický majstrštyk. Společně s Drirrem po boku nám okamžitě uvěří, že je tu komplexní společnost."
V dálce se konečně objeví pobřeží. Nejdřív jen matná šmouha, která se postupně zaostřuje do obrysů. Vidím tmavé, masivní útesy, které se zvedají z moře jako zuby nějakého spícího tvora, a mezi nimi světlé plochy pláží a záblesky zeleně. Nad horizontem se rýsují siluety staveb, které z téhle vzdálenosti vypadají skoro jako kombinace Jirinaaru a Belovena.
Organické tvary prorůstající s přísnějšími liniemi lidské architektury. Vzduch kolem nás se mění; vítr přináší jiný pach. Směs soli, vlhké vegetace a něčeho kovového, co připomíná větší přístav nebo město. Loď se stáčí a já cítím, jak se mi žaludek lehce stáhne.
Působí to jako místo, kde se příroda a stavby dohodly na křehkém příměří.
Loď naráží měkce do mola, lana se napnou, námořníci vyhodí můstky a já udělám první krok směrem k pevnině. Celý ostrov je protkaný kanály. Voda je průzračná, klenou se nad ní elegantní mosty a v pozadí hučí vodopády. Mezi tím vším stojí podivné, obří rostliny, které vypadají jako chlupaté kaktusy, co to přehnaly s růstovým hormonem.
Tady se má stát něco zásadního. Nejdřív ale povinný výstup po kamenech.
Romantika tropického ostrova, přerušovaná simulací úzkosti na kamenném chodníku.
Když si výprava řekne o krátkou procházku a dostane půlhodinový maraton.
Déjà vu s plnovousem
Když nás Frill konečně zavede do toho jejich slavného "domu osvícení" (což je v podstatě obří vila s lepším výhledem než má většina pozemských hotelů), čekám nějakou radu starších, co vypadá jako sbor mumií. Místo toho vcházíme do návštěvního pokoje, kde architektura opravdu nešetřila mramorem a zlatem. A uprostřed toho všeho stojí... Nemos.
Vstupenka do další zápletky, podaná s výrazem chrámové záhady.
Ano, ten Nemos. Vůdce druidů z Gratogelu, ten chlápek, co vypadal, že neopustí svou chatrč, ani kdyby hořela. Teď tu stojí v plné parádě, obklopený Iskai, jako by sem patřil odjakživa.
"Togi Din, Nemosi," pozdravím nahlas. "Je to báječné tě zase vidět, i když přiznávám, že mě tyhle okolnosti překvapují asi tak napůl."
Nemos se lehce usměje. "Vítám tebe i tvé společníky, Tome Driscollle," pronese klidně a jeho hlas se odráží od kamenných stěn.
"To je pochopitelné," přidá se Frill, který se tváří spokojeně jako kočka, co nás právě dotáhla před misku s mlékem. "Máme ti toho tolik co říct a ty máš toho ještě víc, co musíš říct nám."
Nemos přikývne. "Nyní nás prosím následuj do domu. Probereme si tam spoustu informací."
Já jen krátce kývnu, otočím se na Rainera a tiše prohodím: "Tak jo, jdeme oficiálně vysvětlit, jak z téhle planety neudělat další Joshi."
Sotva stihnu nasát atmosféru honosného domu, Frill nás už vleče do návštěvního sálu. Sloupy, zlacené masky, vážná tvář architektury. Přesně ten typ místnosti, kde se buď vyjednává mír, nebo startuje revoluce.
Když ti někdo začne představovat tolik lidí, víš, že z toho bude nepříjemně dlouhá zápletka.
“Opět tě zdravím, Tome Driscolle,” začne Nemos formálně a já mám chuť mu říct, ať to zkrátí, že na zdvořilosti teď není čas.
“Dříve než ti povím o tomto místě, dovol mi představit lidi, kteří patří do našeho shromáždění. Kromě Sebai-Giz Frilla, kterého už znáš z Jirinaaru, patří mezi nás Drannagh, učenec magie a mistr ve vytváření magických objektů.”
Drannagh kývne. “Dsarii-ma, Tome Driscolle.” Vypadá, že by z kusu dřeva dokázal vyrobit smrtící zbraň i otvírák na konzervy. Pak Nemos ukáže na další postavu. “Irkith, učenec ság a příběhů z dávných časů.” Mám pocit, že má v hlavě celou knihovnu.
“Zdravím tě, Tome Driscolle a Rainere Hofstedte,” ozve se Irkith.
Nemos pokračuje. “Sebai-One Birrh, mistr v Léčení.” Léčitel působí klidně a soustředěně. Špitnu Rainerovi: “Dobrá zpráva, aspoň jeden z nich nás může dát dohromady, až nás z toho všeho trefí šlak.”
“Vítej mezi Osvícené,” dodá Sebai-One Birrh vážně.
“A konečně Harriet, naše nejmladší členka. Slyší hlas Animebony.” Její pohled působí mnohem starší, než je sama. Lehce se ukloní. “Buďte zdrávi, cizinci.”
Nemos se nadechne. “Tome, vysvětlím vám, kde jste a co od vás chceme. Musím být stručný, proto se vám má řeč může zdát neskromná. Jsme skupina lidí, které si říkají Dji Cantos, nebo také Osvícení.”
Vysvětluje historii, kde lidé a Iskai založili organizaci dávno před jejich věkem a sdílejí znalosti o energiích a magii. “Naše společnost začala, když se lidé stěhovali na Albion. Velký Cantos založil naši skupinu téměř před 2000 lety společně se dvěma nejvýznamnějšími učenci Iskaiů.”
Rainer se ke mně nakloní. “Dva tisíce let stará tajná společnost. To je buď neuvěřitelně působivé, nebo neuvěřitelně znepokojivé.”
Sebai-One Birrh se ujímá slova. “Animebona, jejíž jméno znamená "Proud duší" či "Řeka duší", je Entitou Albionu a dcerou neznámého boha. Iskaiové ji uctívají jako Bohyni, Keltové ji nazývají Danou a mezi kmeny Mahino a Umajo je známá jako Matka Země. Byla to právě ona, kdo vedl Canta a ostatní poutníky ze Země přes Zemi mlhy do Albionu. Je zosobněním vědomí všech živých tvorů Albionu a její mladší bratr nese jméno Animenkna. Obyvatelé Albionu věří, že jejich svět je tělem Bohyně. Hloubení země za účelem získávání kamene nebo kovů je proto považováno za znesvěcení a zločin.”
Živá planeta s vědomím. No to mě podrž. “Takže planetární superorganismus?” zeptám se Rainera.
Rainer jen zamne bradu. “Pokračuj, prosím.”
Nemos nás trochu odzbrojí: “Omluvte mě, ale bude spousta času později na vaše otázky, důstojný Rainere. Prozatím jen vězte, že znalosti přinášejí odpovědnost. Od chvíle, kdy Frill oznámil váš příjezd do Jirinaaru, sledovali jsme vás a zapisovali informace.”
Skoro mě mrazí. Špehovali nás. “Víte, kde se nachází naše vesmírná loď, TORONTO?”
“Ano, Tome Driscollle. Přistála ve velké poušti, daleko na východě,” odpoví Nemos. “Tvá důvěryhodnost byla doposud potvrzena činy. Rádi bychom vybudovali spojení mezi našimi a tvými lidmi a znali cíle Helromierů.”
“Rád,” skočím mu do řeči. “Výzkumná stanice už by měla stát. Moji lidé budou chtít vše zdokumentovat, budou klást spoustu otázek. Skupina nejlepších učenců tohoto světa je ideální zdroj informací. Byl bys tak laskav a pokračoval s námi k místu přistání TORONTA?”
Pak se stane něco, co mě zaskočí. Nemos ke mně přistoupí a přitiskne mi na hruď malý kámen. “Nemohu vás doprovodit, ale chci ti poděkovat za tvé dobré úmysly, Tome Driscollle. Tohle slouží jako znak naší důvěry a ochrany.”
Zírám na něj. Jako by to bylo součástí mé kůže. No to mě podrž.
“Tvoje loď je v zemi Umajo, daleko odtud,” pokračuje. “Aby cesta byla rychlá, vezmi s sebou Harriet. Má přístup do všech jeskyní Bohyně na planetě a umožňuje rychlou přepravu. Přesně tak, jako když Animebona přivedla Canta a jeho lidi sem.”
“Dostáváme se k bodu, kde mě už nic nepřekvapí,” prohodí Rainer.
“Trpělivost, Rainere,” říkám. “Nemosi, rádi přijímáme nabídku. Harriet, vítej u nás.”
Harriet se usměje. “Určitě to bude zajímavý výlet, Tome Driscollle.”
Nemos tlumí naše nadšení. “Nyní se vrátíme k práci, ale každý z nás ti rád odpoví na otázky, zejména Rainerovi. Rozhlédněte se po domě a načerpejte sílu na cestu. Možná malou meditací v přírodě okolo květin bohyně. Ty jsou obzvláště požehnány a jejich magie vás může učinit silnějšími. Pokud nikdo nemá námitky, ukončuji toto shromáždění."
Po ukončení rozhovoru se rozhodnu prozkoumat okolí. Malý kámen od Nemose mám přilepený na kůži. Má v sobě kouzlo "malá ohnivá koule". Stejné kouzlo, které uměl vyvolat Mellthas. To se hodí. Procházím uličkami a sleduji každý kout, každou drobnost, jako by mě okolí samo vyzývalo k pozornosti. Pak se vydávám k Drannaghovi. Ten starý mág má vždycky ten správný výraz, jako by tušil, že se chystám něco pokazit, ale přesto mě učí nová kouzla pro Harriet.
***
Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta
Předmět: Harriet, osvícená z Dji-Cantos
Identifikace a původ
Harriet je lidská žena napojená na řád Dji-Cantos. K expedici se připojila dobrovolně přímo v jejich sídle, přičemž její deklarovaný účel byl doprovod k lodi TORONTO.
Tělesná morfologie a výstroj
- Výška přibližně 165–170 cm, štíhlá postava s efektivní motorikou. Pohyb ekonomický, bez zbytečných gest nebo ztrát energie.
- Vlasy nosí volně, částečně skryté pod kapucí, která spolu s pláštěm vytváří téměř rituální siluetu. Celkový dojem není vojenský, spíše ceremoniální, což může být záměr nebo kulturní standard.
- Výstroj tvoří lehká textilní ochrana doplněná o funkční zpevnění končetin. Fixace na holeních potvrzují důraz na mobilitu. Obuv robustní, uzpůsobená terénu, nikoli komfortu.
- Nese ceremonální hůl s organickým zakončením, pravděpodobně funkční magický rezonátor. Nejde však o zbraň v klasickém smyslu.
Fyziologie a magický výkon
- Výdrž je nadprůměrná, přičemž využití kouzla Zotavení prakticky eliminuje standardní potřebu odpočinku celé skupiny.
- Magická kapacita je výrazně nad rámec běžných uživatelů. Umožňuje udržovat komplexní efekty i v pohybu a během bojové zátěže.
- Dárce života představuje plošnou regeneraci skupiny v reálném čase, z hlediska podpůrné magie jeden z nejefektivnějších známých mechanismů v terénních podmínkách.
- Hněv bohyně vykazuje destrukční potenciál srovnatelný s vysokou úrovní plošných kouzel, avšak s odlišnou strukturou výboje a stabilnějším průběhem.
Bojový styl a taktika
- Harriet se neúčastní přímé linie kontaktu. Funguje jako zadní řídicí prvek formace.
- Priorita rozhodování je jasně hierarchická; stabilizace skupiny, udržení tempa, ofenzivní zásah.
- Slabina v případě přímého fyzického kontaktu je zjevná. Selhání ochranné linie by vedlo k okamžitému poklesu její operační hodnoty.
Taktická doporučení
- Nasazení výhradně v zadní linii, s fyzickým krytím minimálně jedné stabilní bojové jednotky.
- Rekuperace využívat průběžně pro optimalizaci přesunů, významný dopad na operační tempo celé výpravy.
- Dárce života držet jako krizový nástroj, nikoli standardní léčebný protokol.
- Kombinaci Hněv bohyně a Sirina Zmrzlá lavina doporučuji pouze v situacích proti početně přesile, synergický efekt výrazně zvyšuje účinnost plošného zásahu.
- Nevybavovat těžkou zbrojí ani zbraněmi. Jakýkoli pokus o změnu její výstroje by pravděpodobně snížil efektivitu více, než by přinesl benefit.
Závěr
Harriet neodpovídá standardní představě expedičního člena. Není to bojovník v klasickém smyslu, ale spíše stabilizační prvek celé operace, něco mezi logistickým uzlem a živým systémem podpory. Z kombinace mobility, podpůrné magie a vysokého destrukčního potenciálu vyplývá, že jde o jednu z nejuniverzálnějších složek týmu, jakou jsme dosud měli k dispozici.
Osobně konstatuji, že její klidný přístup k magii působí až nepřirozeně systematicky. A také to, že zatímco ostatní členové výpravy mají tendenci krvácet, padat nebo improvizovat, Harriet nadále funguje přesně podle očekávání. Což je v tomto kontextu téměř znepokojivé.
***
Harriet se učí kouzla. Nebo aspoň předstírá, že to dává smysl.
Rozloučení, co bolí víc než boss fight
Sleduji, jak její schopnosti nabírají na síle, a musím přiznat, že je fascinující vidět, jak někdo dokáže být zároveň zranitelný i nebezpečný. Vydávám se na jih. Voda kolem se třpytí a odráží světlo, až mám pocit, že kráčím mezi zrcadly. Jdu jihozápadním směrem a nacházím západní dveře. Projdu jimi a pokračuji rovnou na jih až na konec.
Je to přesně takové, jaké jsem čekal; nádherné, velkolepé a zoufale nepraktické.
Na konci chodby čeká Althea, a tak se z průzkumu rázem stává nákupní výprava.
Sbírka kouzel budí respekt, avšak většinu z nich jsem už dávno poznal.
Na konci chodby potkávám Altheu. Po krátkém rozhovoru, zjišťuji, že nabízí magické svitky. Dokupuji jen "hněv bohyně" pro Harriet. Jak už zmiňoval Nemos, na ostrově rostou květiny, které trvale zvyšují statistiky.
Vím, že je to pastva pro oči i duši. Ale vrátím se k nim později, až budu mít opět plnou družinu.
***
Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta
Předmět: Souhrnná analýza Květin Bohyně
Identifikace
Goddess's Flowers (jak jsem si je pracovně nazval), známé domorodcům jako "Květiny Bohyně", představují jeden z nejpozoruhodnějších projevů lokální flóry na ostrově Dji Cantos. Jedná se o malé, nenápadné shluky jasně modrých květin, které na první pohled připomínají obyčejný plevel. Zjistil jsem však, že vyzařují slabé, přirozené světlo (což je nejlépe pozorovatelné v noci) a disponují vlastnostmi, které popírají základní biologické zákony.Fyziologie a interakce s organismy
Tyto květiny nefungují jako běžné léčivky (které se konzumují nebo přikládají na rány). Projevují se skrze bezkontaktní energetický přenos. Pokud se inteligentní jedinec postaví přímo doprostřed shluku těchto květin na určitý časový úsek (zhruba odpovídající jedné hodině herního času, tedy stačí na nich chvíli stát), dojde k trvalému vylepšení o tři body jednoho z klíčových atributů vůdce družiny nervového nebo svalového systému.Vědecká poznámka; tohle rozhodně není ISO standard. Postavit se na kytku a najednou mít silnější bicepsy? Kdybychom to měli doma, fitka by zkrachovala do týdne.
Rozložení a specifikační účinky
Na ostrově se nachází přesně osm takových trsů, přičemž každý z nich je "frekvenčně naladěn" na modifikaci jiné schopnosti:
Zlepšení magické odolnosti se nachází jihovýchodně od hlavní budovy Dji Cantos, za stolkem s knihou.
Zlepšení štěstí leží na severozápad od hlavního mostu, u útesů.
Zlepšení magického nadání leží poblíž "štěstí", na okraji vody s plovoucí rybou, vedle rostliny připomínající kaktus.
Zlepšení síly je daleko na jihu, na spodní terase těsně nad vodopádem.
Zlepšení inteligence leží kousek severně od "síly", skryté pod okrajem listů stromu u kamenného bloku.
Zlepšení obratnosti najdete na východní straně ostrova, severně od přechodu přes spadlý kmen.
Zlepšení odolnosti je na výběžku země s dalším vodopádem, na jihozápad od hlavní budovy.
Zlepšení rychlosti leží na jihovýchodním okraji ostrova, nedaleko barda u stolu.
Biologický cyklus
Květiny nejsou jednorázovým zázrakem. Podle mých pozorování mají tyto rostliny tendenci se po opuštění ostrova a návratu, "dobít". Nicméně, mají obnovitelný, ale omezený energetický rezervoár. Po desátém použití vyčerpají svou energii a ztratí svůj účinek.Závěr
Květiny Bohyně zpochybňují náš pohled na buněčnou modifikaci. Místo invazivní genové terapie stačí chvíli meditovat na modrém trávníku. Tohle místo mě nepřestává udivovat... a děsit. Doporučuji pečlivě volit, kdo z týmu se na jaký trs postaví. Tom by možná potřeboval víc obratnosti, Sira magický talent, a mně by bodlo trochu víc vytrvalosti, abych tenhle výlet vůbec přežil....jestli zjistím, že z těch kytek budeme mít v noci světélkující moč, vracím diplom.
***
Teď mám v plánu vrátit se na Maini, nabrat Siru a Mellthase a ponořit se do jeskyní pod Kounosem. Jestli si dobře pamatuji, je plná pokladů. Opouštím tu velkou síň plnou lidí a mířím do severní chodby.
Stojíme před vchodem do jeskyně, ze které dýchá chlad a stará magie. Harriet, naše nová průvodkyně, se na mě podívá s otázkou v očích. “Toto je vchod do jeskyně, kde můžeme zahájit cestu s pomocí Animebonů.”
Rainer se usměje. Smířeně i nadšeně zároveň. “Tome, dovol mi něco říct. Toto místo vědomostí mě neuvěřitelně přitahuje; je tu tolik věcí, které bych se mohl naučit od těchto lidí. Stručně řečeno… zůstanu tady. Chci se ponořit do tajů tohoto světa a pak se jednou vrátit na palubu TORONTA. Nehledě na to, členové spojovacího týmu tu alespoň najdou známou tvář. Myslím, že to zvládnete i beze mě, že?”
“Měli jsme toho spolu dokončit víc, Rainere. Budu postrádat tvé přátelství,” vydechnu a poprvé to slyším i nahlas, ne jen v hlavě. “Mělo mi být jasné, že takhle nabitá skupina učenců je pro tebe jako magnet. Tolik kolegů na jednom místě… hm. Přeji ti vše nejlepší. Uvidíme se brzy.”
“Držím ti palce, Tome. Brzy na viděnou! Ach ano, tady… vezmi si mou výzbroj. Už ji nebudu potřebovat.”
Stojím tam a jen na něj koukám. Můj vědecký parťák, hlas rozumu, chlap, co mi vysvětloval fyzikální anomálie, zatímco nás honily příšery, mě opouští. A dává mi své věci, jako by odcházel na dovolenou, ze které se možná nevrátí.
Siobhan si odfrkne. “Vědci. Jakmile ucítí knihovnu, zapomenou na nebezpečí.”
“Tak jo, Rainere,” řeknu nakonec a převezmu jeho výstroj. Je těžká. Nebo možná jen ten okamžik tíží. “Nechám tě tady s tvými novými kamarády v hábitu. Ale jestli až se vrátím nebudeš mít sepsanou kompletní encyklopedii Albionu, budu fakt naštvaný.”
Rainer má jiné plány. Místní studnice vědomostí ho zlákala natolik, že se rozhodl zůstat, zatímco my budeme pokračovat bez něj. Bude mi chybět, ale chápu to.
Před námi se zjevuje jedna z vzácných manifestací Animebony. Vstup do světla nám otevře několik možných cest.
Vstupuji do světelného úkazu a noříme se do záře. Všechny nás zaplaví nádherný, lehce vznášivý pocit. V tom snovém stavu matně vnímám přítomnost vědomí, které jako by existovalo všude najednou a obepínalo celou planetu. Volím Maini na severu a odtud pokračuji na západ.
Když je i podzemní chodba dost důležitá na to, aby měla svůj symbol. "Oko Bohyně"
Tady je ten legendární symbol. Z ptačí perspektivy působí ještě víc jako něco, co tě sleduje.
Zamilovaný pár nacházím v místním hostinci. Otevřu těžké dveře srimalinarské krčmy a vstoupím dovnitř, následován Drirrem, Siobhan a naší novou společnicí. Uvnitř panuje příjemné šero, vzduch voní po koření a pečeném mase.
Uprostřed hostince postávají Mellthas a Sira a vyhlížejí svůj comeback.
Sira a Mellthas sedí u svého obvyklého stolu a vypadají odpočatě. Mellthas si nás všimne jako první. Okamžitě vyskočí na nohy, rozzáří se od ucha k uchu a širokým gestem nás zve ke stolu. Pak sáhne do batohu, vytáhne svůj blok a několika rychlými tahy na něj něco napíše. Otočí ho ke mně.
"No konečně. Ještě pár dní a začali bychom se tu sázet o mouchy."
Pobaveně se usměju a posadím se. Sira nás přivítá stejně srdečně, ale po chvíli jí úsměv ztuhne. Pohledem přejede naši skupinku sem a tam.
"Tome? Kde je Rainer?" zeptá se. Pak se zadívá na Harriet. "A kdo je tvoje nová společnice?"
"Tohle je Harriet," představím ji. "Patří k Osvíceným a tvrdí, že dokáže slyšet samotnou Animebonu. A Rainer? Ten našel místo, o kterém snil celý život. Narazili jsme na obrovskou podzemní knihovnu plnou učenců, kronik a zapomenutých vědomostí. Jakmile ji spatřil, bylo jasné, že už ho odtamtud nedostaneme. Rozhodl se zůstat a věnovat se studiu."
Sira viditelně posmutní a její uši lehce poklesnou. "To mě mrzí," řekne tiše. "Bude mi chybět. Pořád se na něco vyptával, všechno ho zajímalo a každou maličkost si pečlivě zapisoval. Byla s ním radost cestovat."
Mellthas k ní přistoupí, položí jí ruku na rameno a mlčky přikývne. Pak rychle načmárá několik slov na papír a ukáže jí ho. "Měl dobré srdce. I když neuměl zacházet s mečem."
"Přesně," přisadí si Siobhan. "V boji byl spíš přítěž než pomoc. Ale v té knihovně byl poprvé za celou dobu opravdu ve svém živlu. Upřímně? Nechali jsme ho tam, kde je nejšťastnější."
"Každý má své místo," přikývne Drirr. "A jeho bylo mezi knihami. Teď ale budeme potřebovat lidi, kteří obstojí v tom, co nás čeká."
Přikývnu. "To mi připomíná, že máme novinky. Na Osvícení jsme zjistili přesnou polohu TORONTA. Než jsme se s Rainerem rozloučili, probrali jsme všechny možnosti a došli jsme k jedinému závěru. Lidé na TORONTU už musí vědět, že tahle planeta není pustý kus skály. Jejich senzory by odhalily mnohem méně nápadné věci než celá města, civilizace a magie."
Sira zvědavě nakloní hlavu. "Takže si myslíš, že už nejsme v nebezpečí?"
"Vsadil bych na to poslední léčivý lektvar," usměju se. "Touhle dobou už tam nejspíš běhají vědci od jednoho monitoru ke druhému a přepisují všechny plány. Jakmile se dostaneme na palubu, předáme kapitánovi všechna data a potvrdíme, že tenhle svět je obydlený. A právě proto potřebuju vás."
Podívám se na Siru, Drirra a ostatní. "Vy jste důkaz. Živý důkaz, že tady existuje skutečná civilizace. Historie, kultura, jazyk, tradice. Až vás uvidí, pochopí to okamžitě. Siro, půjdete s námi?"
Mellthasovi stačí jediný okamžik. Přikývne tak rozhodně, že není pochyb o jeho odpovědi. Pak se otočí k Harriet a s vřelým úsměvem se jí ukloní na uvítanou. Harriet jeho vstřícnost odmění tichým, trochu nesmělým pousmáním.
Sira se při pohledu na jeho nadšení rozesměje. "Myslím, že Mellthas právě odpověděl za nás oba." Zvedne svůj batoh a přehodí si ho přes rameno. "A popravdě? Docela se těším, až tu vaši legendární loď uvidím na vlastní oči."
"Výborně," řeknu spokojeně. "Ale než vyrazíme do pouště Umajo zachraňovat světy a navazovat diplomatické vztahy, čeká nás ještě jedna zastávka."
Siobhan si povzdechne. "Samozřejmě že čeká."
"Chci se vrátit do Kounosu," pokračuju. "Pod vesnicí jsme přece narazili na jeskyni, kterou jsme nestihli pořádně prozkoumat, a pořád mám pocit, že tam něco cenného zůstalo. A navíc je v Kounosu trenér, který nás může naučit, jak lépe zasahovat slabá místa protivníků."
"Takže nejdřív poklady a výcvik, potom záchrana světa?" povytáhne Siobhan obočí.
"Přesně tak," usměju se. "Protože zkušenost mě naučila jednu věc. Když si myslíš, že už tě nic horšího nepotká, tahle planeta si vždycky najde nový způsob, jak tě vyvést z omylu."
Poklad a jeskyně, která volá po průšvihu
Stačí promluvit se Sirou a oba se ke mně ochotně připojují. S nově posílenou skupinou nejdřív mířím do Belovena. Potřebujeme vybavení pro Harriet, pár zásob navíc a hlavně pořádný spánek, po všech těch dnech v terénu.
Směr Beloveno, skupina je konečně pohromadě, takže můžeme vyrazit na "jedno".
Chlápek s mapou pokladu v hospodě je spolehlivý signál, že se zase projdeš po celém ostrově.
V Belovenu, v hospodě, je jeden notně opilý chlápek jménem Aurino. Prodává mapu pokladu za 175 zlatých. A když se s ním člověk hádá dost dlouho, spadne až na 125 zlatých. Neváhám ani minutu a mapu beru.
Vypadá to jako lákavý slib dobrodružství, ale i důvod, proč se trochu zdržet.
Na Maini je jen jeden vodopád, kde se takhle řeka stáčí na západ. Z mostu vedoucího do Srimalinaru si to nasměruju opačně, na východ. Už jsem tu byl pro semena Triifalai. Držím se pobřeží, dokud neuslyším šum vodopádu. Stojí přede mnou jako zdi stříbrné vody. Po levé straně roste několik rostlin a já očima přelétnu řadu listů a kořenů. Druhá rostlina zleva… ta vypadá nenápadně. A právě proto ji prohledám.
Tady to je. Překvapivě přesné umístění, když nepočítám tu hodinu zbytečného toulání.
Poklad je poctivý; drahokamy, šperky a ještě 322 zlatých k tomu.
A bingo. Čtyři drahokamy, stříbrný náhrdelník, diamantový přívěsek a k tomu 322 zlatých. To už není nález, to je výhra. A tak si ukládám kořist do vaku, utahuji popruhy a vyrážím dál. Jeskyně pod Kounosem čekají. A něco mi říká, že tohle bude další z míst, kde se budu muset mít zatraceně na pozoru.
Ten vchod přitahuje zhruba stejně jako papírování kolem daní. Jenže poklad je poklad.
Vydáváme na jih od Kounosu, do oblasti pod útesem, odkud jsou vidět nejjižnější chýše. Cesta nás vede dál na východ, dokud neuslyšíme hukot vodopádu. Hned vedle něj se otevírá vchod do jeskyně. Jeskyně s poklady. Tráva je tu rozšlapaná a já mám nepříjemný dojem, že nejsem první, koho napadlo vlézt dovnitř za pokladem. Přesto tam lezu, protože jestli mě něco naučila kombinace vesmírné korporace a planety plné magie, tak to, že poklad vždycky leží na dně nejhlubší, nejpitomější díry v okolí.
Neváháme a vstupujeme dovnitř.
Super počteníčko <3