DOOM: 20 let s motorovkou a kýblem na krev

Nechtěl jsem, opravdu ne. Jak snadno se mi DOOM hraje, tak těžko se mi o něm píše. Každičký pixel hry byl proprán ze všech možných i nemožných úhlů, a pokud se zrovna nechlubíte novou mapou nebo modifikací, těžko napíšete něco objevného a zajímavého. Jenže... 20. To se prostě mlčením přejít nedá.

Navíc žumponoři na Bonuswebu nasadili znovuzveřejněním rok starého článku laťku tak nízko, že vlastně není co zkazit. Ťukám tedy IDDQD + IDKFA a cesta vzpomínkami může začít.

Doom je 20 let mlád a já se zase jednou cítím solidně stár. A pokouším se v mlze věcí zmizelých a zapomenutých zaostřit na okamžik, kdy jsem se s bezejmenným mariňákem v zeleném skafandru setkal poprvé.

S největší pravděpodobností to bylo v polovině devadesátých let v dávno neexistující karlovarské herně, která tuším sousedila s autoservisem, nebo něčím podobným. Nutno podotknout, že nešlo hernu o klasickou, vybavenou běžnými herními PC, ale o hernu prudce moderní, s 3D helmou pro virtuální realitu a kokpitem pro závodní hry. Vstoupili jsme s otcem do nevelké místnosti herního doupěte a požadavkem na zapnutí těch her vyděsili dvojici poďobaných expertů za pultem. Jak se ukázalo, zapnutí těch her nebylo jen tak, posvátná procedura si žádala registraci. Patrně se počítalo s nějakými podrobnými statistikami, možná dokonce i s žebříčky nejlepších hráčů? Zkušeně jsem obsluze sdělil jméno a jako heslo neomylně zvolil SCORE, jehož tři čísla, která jsem ukořistil bůhví kde, byla mým největším osobním pokladem.

Po důležité proceduře přišla veledůležitá volba - co si zahrát? V neznámém prostředí byl sázkou na jistotu automobilový simulátor. Volant, pedály, monitor větších rozměrů a futuristicky vyhlížející sedačka slibovali jedinečný zážitek. A taky, že ano - moje předchozí zkušenosti zahrnovali toliko Enduro a Cycles a najednou Need for Speed! Vždyť o vypadá jako ve skutečnosti!

Poté, co jsem odkroužil pár kol, odřel trochu laku a zlikvidoval něco svodidel, přišel čas na nějaký další zážitek. Začal jsem zvědavě pokukovat po prapodivném stojanu, z kterého visela ještě podivnější helma a do jehož středu jste si zjevně měli stoupnout. Zanechal jsem tedy závodního běsnění a nechal se obsluhou do té obludnosti umístit.

Na hlavu mi byla naražena helma, do ruky jsem uchopil ovladač tvaru hokejového puku a bum, bez dalšího varování, DOOM. Šlo o první díl a první level, ovšem verze provozovaná v herně byla "vylepšená" o CZ wad. Což spočívalo především v třeskutě vtipných hláškách typu "Cože, co chtěl? Hlavou zeď neprorazíš a dveře tu nejsou!" nebo "Cože, to už je mrtvej? No jo, dneska NIC nevydržej!"

Čeština (já v první chvíli myslel, že na mě hlásí obsluha!) a 3D prostor mě dokonale zblbli, motal jsem se tedy jak vítr v bedně a pokud si to pamatuju dobře, za ten první level jsem se nedostal. Ono to ovládání nebylo pro nováčka snadné - pohybem hlavy se rozhlíželo do stran, nakláněním "puku" chodilo dopředu a dozadu, plus měl puk tlačítka na střelbu a ovládání dveří.

Nechal jsem se ještě párkrát zabít a pak ten neslavný výstup radši dobrovolně ukončil. Zároveň s tím skončila i návštěva herny, pravděpodobně z důvodů finančních. Výše zmíněná registrace se samozřejmě ukázala jako velice praktická - osobně jsem do herny už jaktěživ nevkročil a pochybuju, že tam vydržela dlouho. Ale bylo by zajímavé majitele vystopovat a zeptat se jich, co je to proboha napadlo, otevřít si podobný podnik v takové díře. Jen investice do vybavení musela jít do statisíců.

Další pravidelně-nepravidelná setkání s Doomem probíhala u mistra D.Š., jehož 486SX/40MHz byla jistou dobu na výkonnostní špici v rámci malebné vísky, jíž jsem obýval. Hrával se díl druhý a to s vypnutými detaily, protože jedině tak běžel skutečně plynule. Specialitou těchto krátkých seancí bylo olověné těžítko používané k zatěžkání klávesy CTRL - původně určené pro Raptor, osvědčilo se i v Doomovi. Pochopitelně s pravidelnými pauzami na zadávání cheatu IDKFA, jinak by kluci z vesnice poměrně brzo skončili bez munice, čelíce hordám pekelným pěstmi, chvaty a hmaty.

Netrvalo to dlouho (ovšem déle, než bych si přál) a uprosil jsem i já rodiče k zakoupení počítače, samozřejmě primárně určeného ke studiu a programování. Byla to taková normální dýchavičná 486 DX2/66MHz a protože už se blížil rok 2000, moc parády jsem s ní tehdy neudělal. Ale bylo mi to buřt. Doom běžel krásně v plných detailech a já mohl dnem i nocí dělat z emzáků sekanou. A klidně na obtížnost ultra violence, nejsem přece žádný máslo! Nepřestal jsem ani ve chvíli, když se životně důležité části 486ky odporoučely do horoucích pekel. V naprostém zoufalství jsem si pořídil vniřnosti z 386ky, nastavil poloviční okno, vypnul detaily a dělal, že je to vlastně úplně stejné.

A od té doby se vlastně nic nezměnilo. Pořád dělám, že je to všechno stejně, jako tehdy. Nové hry vesměs ignoruji, staré hry si vybírám pečlivě a mám tak tři tituly, ke kterým se vracím neustále. Jak určitě tušíte, Doom je jedním z nich. Díky moderním modifikacím a portům není problém zahrát si kdykoliv a kdekoliv, a když mě znudí stokrát projeté úrovně, vrhnu se na multiplayer. Nemluvě o tisícovkách WADů, kompletních modifikací a doplňků, díky kterým můžete hrát Dooma stále dokola a pokaždé jinak.

Bude tu DOOM za dalších 20 let? Zcela určitě. Komunita kolem něj bude menší, její členové obtloustlejší, plešatější a vousatější, ale bude tu. Možná už tu nebudu já, možná už tu nebude High Voltage, možná už tu nebudou PCčka, možná nás zotročí malá chlupatá stvoření z Alfy Centauri...

Ale někdo, někde, nějak bude hrát Doom!

Ještě dodatek: přišel vám nadpis článku povědomý? Už jsem ho použil, před pěti lety, viz DOOM – 15 let s motorovkou a kýblem na krev. Byl to jeden z prvních článků na nově spuštěném webu. Přátelé, letí to hrozně :)