Pro každou známou konzoli devadesátých let musela vyjít alespoň jedna Castlevania, jinak by to nebylo ono. Pro Super Nintendo (SNES) vyšly - pokud dobře počítám - dvě. Vampire Kiss (také známý jako Dracula X) a... Super Castlevania IV.
Super Castlevania IV (dále SCIV) je remake úplně první Castlevanie z roku 1986. Přináší ten stejný příběh o tom, jak Simon Belmont musí zničit zlého hraběte Draculu za pomocí starodávné zbraně - biče jménem Vampire Killer. SCIV byl vydán v roce 1991 (v některých zemích však až 1992), což je pouhých 7 let.
Tvůrci si řekli, že technologie na herním trhu za to dobu už dostatečně pokročila, tak proč nepřevyprávět příběh prvního dílu zcela novým způsobem? A rovnou dáme do názvu Super, protože na Super Nintendu muselo být vše super.
Navzdory tomu, že je to vlastně novější verze prvního dílu, působí dnes SCIV velice zastaralým dojmem. Grafika, efekty, animace, detaily... To všechno je neskutečně zastaralé, zašedlé a tak nějak bez života. Zmíněný Vampire Kiss v porovnání se SCIV je daleko hezčí, detailnější a má daleko plynulejší animace. Vypadá hezky i dnes po více jak dvaceti letech.
Kostra vylézající ze zdi: "Budliky, budliky..." Simon: "Jedeš, potvoro!"
Dalo by se tedy říct, že SCIV je škaredá ošklivá videohra? Překvapivě ne! Zastaralá grafika paradoxně téhle Castlevanii velice sluší. Vše je takové temné, ponuré, jako by vše umíralo. A ve výsledku na vás už od prvního spuštění hry až po závěrečné titulky dýchá strašidelná atmosféra.
To celé ještě podtrhuje hudba. Ta rovněž působí značně zastarale a je na ni cítit technologická omezenost tehdejší doby. Přesto je prostě... nádherná. Skladatel často využíval kostelní varhany, díky čemuž soundtrack dostává jakýsi hororový nádech. Už jen ze skladby v intru běhá mráz po zádech. Za zmínku stojí skladba Chandeliers (lustry) pojmenovaná podle jedné pasáže, kde se Simonem musíte přeskákat po několika lustrech. Tato skladba je tak propracovaná, že by ji mohl rovnou hrát celý orchestr. A taky že jo! Na Youtube se dá najít video, kde tuto skladbu doopravdy hraje orchestr (kanál: David Westerlund).
V pokladnici jsou hory zlata. Škoda, že nemáte na rabování čas.
To jsem se ale trochu zakecal, takže přejdeme k tomu, jak se SCIV vlastně hraje. Princip je stejný jako v úplně první Castlevanii. Úkolem je projít několik levelů od začátku do konce, probít se hromadou monster, zdolat bosse na konci a sebrat magic crystal.
Tak jako v prvním díle, i tady Simon jako hlavní zbraň používá bič. Ovšem tentokrát je značně vylepšen. Zatímco v předchozích Castlevaniích můžete švihat jen doleva nebo doprava, zde je možnost švihat až do osmi směrů, což je velice super (název hry nelže). Díky tomu se SCIV hraje velice příjemně, je chytlavý a dokonce se mi pak stalo, že když jsem hrál jiné Castlevanie, kde osmi-směrné švihání bičem chybí, tak jsem si připadal jako bez ruk.
Těš se, Draculo. Simon přichází.
A to není všechno. Když podržíte tlačítko pro útok, Simon nechává svůj bič stále vytažený a můžete s ním dělat různé hovadinky: Točit s ním jako s lasem, různě máchat do výše, opisovat půlkruhy ve vzduchu a já nevím co všechno. Díky tomu je snadné odrazit fireball, která vám letí na hlavu, vykrýt různé útoky a tak dále. Na některých místech jsou taková jakoby oka/poutka visící ve vzduchu. Je možné se za ně bičem chytit a zhoupnout se jako Indiana Jones.
Kromě osmi-směrného biče má Simon ještě sekundární zbraně, což je to samé co v původní Castlevanii. Nože, sekery, lahvičky se svěcenou vodou, křížové bumerangy a hodinky, které na chvíli zastavují čas. A jako vždy na sekundární zbraň je nutné mít munici v podobě srdíček. ♥♥♥
Původní Castlevania začínala před hradem Draculy a všechny levely se odehrávaly uvnitř hradu. Tady se však tvůrci rozhodli cestu trochu rozšířit a do hradu se Simon dostane až v druhé půlce hry. Nejdříve ale musí projít různé tvrze, začarované hvozdy, jeskyně, bažiny... Také jednu strašidelnou věz (Death Tower), na kterou narazíte po cestě... A až pak se teprve vydáte do hradu.
Z krápníků kape voda... Jeden z těch detailů, které vypadají hezky i dnes.
V Draculově hradu pak navštívíte pár zajímavých míst. Za zmínku stojí knihovna (Long Library), podzemí (Catacombs) a pokladnice (Treasury). Nechybí ani klasická hodinová věž (The Clock Tower) s klasickou skladbou Bloody Tears na pozadí.
Levelů je tu tentokrát až jedenáct.
Nutno podotknout, že jednotlivé stejdže/levely mají skvělý design a pořádnou nálož strašidelné atmosféry. Stačí, když procházíte hradem, padají na vás lampy, kolem tančí duchové, obrazy ožívají, knihy se samy od sebe vrhají proti vám, nábytek očarovaný magii ouija je velice neklidný...
Mimochodem, když jsem zmínil, že grafika je zastaralá, bylo by nefér zmínit dva grafické efekty, které jsou naopak na svou dobu dost moderní. Konkrétně ve čtvrté mapě Death Tower se tvůrci skutečně vyřádili. Za prvé je tu pasáž, kde celá místnost dovede rotovat o 90°, což vypadá hodně drsně i dneska. A pak je tu pasáž, kdy na pozadí běží 3D textura, což vytváří dojem jako byste byli v nějakém tunelu. Pozoruhodné, vskutku.
Zaoblené rotující pozadí je technologické porno roku 1991. Tato technologie se nazývá Mode 7.
Okay, zdá se, že jsem SCIV dost vychválil až do nebes. Má však i slabší stránky? Z prvního dílu zdědil zcela nesmyslný instant kill při jakémkoliv kontaktu s ostny. Čili když jen rukou zavadíte o bodec vyčuhující ze stropu, Simon ihned umírá i kdyby měl plné zdraví. Design levelů je sice kvalitní, ale obsahuje i několik zcela neférových pasáží. Kupříkladu máte propast a nad ní několik plošinek. Přehopkáte po nich na druhou stranu, ale u kraje stojí kostra, která vás strčí dolů a smrt. „COO?! Ty svině!“ říkám si.
Tyto pasáže trochu kazí i jeden velký klad celé hry a to obtížnost. Obtížnost v Castlevaniích bývala obvykle velice nesmyslně vysoká, až to někdy bylo na hraně hratelnosti. SCIV je však normálně hratelná, dobře vybalancovaná a celkově tak akorát. Díky tomu se některé neférové situace odpouští malinko hůře.
A ještě jedna negativní věc - během hraní běží čas podobně jako v Mariovi. Je to ještě takový ten pozůstatek ze starších her. Naštěstí je času obvykle dost a stává se velice vzácně, že by vypršel.
V závěru hry je nutné porazit pár tuhých bossů. Dva z nich jsou Slogra a Gaibon, kteří se vyskytují také v Symphony of the Night. A měli rovněž malé cameo v druhé řadě seriálu Castlevania od Netflixu.
Tak, a dostáváme se až na konec. Osobně považuji Super Castlevania IV za nejlepší díl z první generace lineárních Castlevanii (druhou generaci spustilo Symphony of the Night). Myslím, že je to naprostý vrchol série, kterému šlape na paty ještě Bloodlines z Genesis. Super Castlevania IV dokazuje, že kvalitní hra nestojí na technologii, protože i přes jistou zastaralost je to úžasné dílo. Možná bych se jej nebál nazvat jednou z nejlepších her pro SNES.
Mimochodem, ještě jednu věc této Castlevanii nelze upřít, a to fakt, že ze Simonem se dá s trochou cviku provádět moonwalk.
Nejnovější komentáře