Streets of Rage – mlátička mého dětství

Když jsem byl malý, tak tohle hrála celá naše rodina - sestry, sestřenice, bratři a bratranci - všichni. Měli jsme Sega Mega Drive 2 a říkali jsme tomu „mlátička“, protože obecně cokoliv, kde se postavy mezi sebou mlátily, bylo „mlátička“ a bylo fuk, jestli se mlátili jen dva proti sobě jako v Mortal Kombat, nebo se mlátili všichni mezi sebou jako ve Street of Rage (nebo jak se říká japonské verzi - Bare Knuckle).

Osobně bych neřekl, že je Streets of Rage zásadním a důležitým počinem. Není to tak známé jako Doom, Duke Nukem 3D nebo Mario, avšak po čase (hlavně jak se rozšířil internet) jsem pochopil, že je to jinak docela kultovní hra, která se stále těší velké oblibě. Důvodů je celá řada. Především když najdete nějaký článek nebo Youtube video o TOP hrách pro Segu, téměř vždy je Streets of Rage zmíněno. Pro Streets of Rage také existuje mnoho různých módů, které různě vylepšují pravidla hry (ačkoliv u konzolí se neříká mód, nýbrž hack :) ). Za zmínku stojí i Streets of Rage Remake a v neposlední řadě také čtvrtý díl, který vyšel nedávno.

A ještě nezapomeňme na jeden parodický amatérský film, který Streets of Rage vzdává hold. (Tvl tak ti nevim, jestli jsem o tomhle musel vědět! - pozn. Sledge.)

Streets of Rage – mlátička mého dětství

Ze všeho tedy plyne, že to není jen nějaká zapadlá stará videohra, ale naopak něco, co stále různé hráče baví a stále na to vzpomínají v dobrém.

A o čem že tohle je? Vše se odehrává v jednom městě, kde bují korupce a všechno tam ovládla mafie. Objevili se však tři hrdinové, kteří se rozhodli město vyčistit od veškerého zločinu. A nenapadlo je lepší řešení, než prostě vyjít do ulic a každého kriminálníka dobít. Pokud si někteří lidé stěžují, že ve hrách je příliš zbytečného násilí, můžete jim říct, že tady není zbytečné, protože tyhle zmetky je opravdu nutné zmlátit.

Princip téhle mlátičky se neliší od Golden Axe a různých dílů Teenage Mutant Ninja Turtles. Obvykle procházíte level zleva doprava a cestou potkáváte různé pankáče, prostitutky s bičíkem a různé jiné existence, se kterými se musíte utkat. V podstatě to trochu zachycuje takový ten styl osmdesátých let v Americe, kdy se hodně často vyskytovala kultura drsňáci z ulice a mohli jsme ji vidět v různých videoklipech (například Beat It od Michaela Jacksona). Kožený bundy, šátky, vystřelovací nože, a takové ty věci.

Pravidla jsou snadná. Jedním tlačítkem bušíte pěstí, druhým skáčete. Kombinace způsobí kop ve výskoku, což je sice fyzicky nemožné udělat, ale to nikomu nikdy nevadilo. Protivníky lze také chytat. Pokud je držíte, můžete s nimi hodit nebo mrsknout o zem. Ale pozor, tohle protivníci mohou dělat i vám. A taky často budou!

Streets of Rage – mlátička mého dětství

V prvním díle chybí možnost běhu, kterou znáte třeba z Golden Axe.

Ještě je tu kouzelné tlačítko, kterým můžete přivolat policii. Ta přijede a vystřelí z bazuky jednu střelu, která spálí všechny protivníky, kteří proti vám momentálně jdou. Instantně je to killne, jak bych řekl hráčským slangem :) Můžete to použít jen jednou za život (jako život vaší postavy, ne ten váš). Pokud máte nula životů, tak se to po smrti zase doplní na jedna. Je také možné najít malé autíčko, jehož sebrání zvýší možnost přivolat policii o +1. Mimochodem, tohle celé nefunguje v posledním levelu (Stage 8).

Tahle věc má jednu nevýhodu. Když jsme to hráli jako děcka, obvykle se stalo, že hned po startu hry někdo omylem stiskl tlačítko A a vyplýtval útok policie úplně zbytečně na prázdno. Normálně si to člověk má šetřit na boss fighty a různé krizové situace, ale bohužel. A obvykle, když jsme to hráli ve dvou lidech, tak bylo nejvtipnější, když jsme to vyplýtvali oba. Jeden to stiskl se slovy: „Ježiš, já jsem debil!” a pak to udělal i ten druhý: Bože, ne!” a začali jsme se smát.

Tehdy jsme byli děcka, že jo. Jenže mně se to stává i dnes, že omylem stisknu “áčko” a speciální útok vyplýtvám. Na mou obranu, je prostě přirozené, že když rozehrajete nějakou hru, tak první, co instinktivně děláte, je to, že zkoušíte na gamepadu, co kterým tlačítkem děláte. Je to tedy spíše designová chyba než chyba nás hráčů...

Streets of Rage – mlátička mého dětství

Během akce můžete ještě používat různé zbraně. Sem tam na zemi najdete rozbitou láhev, nůž, kovovou trubku nebo “bejzbolku”. Zbraně sbírat a používat mohou každopádně i nepřátelé. Pokud vám zbraň opakovaně vypadne z ruky, například když vás nějaký protivník shodí na zem, tak po chvíli zmizí. A když používáte nůž, po chvíli vaše postava přestává bodat a místo toho s nožem hodí.

Za zmínku ještě stojí vysoká obtížnost. A ano... Streets of Rage je podobně jako Golden Axe hodně tuhý. Před napsáním tohoto textu jsem se rozhodl, že si Streets of Rage zahraju, a začal jsem hrát za Adama na normální obtížnost. Už v prvním levelu jsem zaznamenal, že protivníci dávají velký damage a boss fighty jsou extrémně frustrující. Došel jsem do stage 7, který se odehrává ve výtahu, co pravidelně vyjede do nějakého patra, vyleze hromada monster, pobijete je a jede se do patra dalšího. Tam mi došly životy a Game Over. Jako za starých časů...

Rozehrál jsem to znovu za Axela na easy obtížnost a tentokrát jsem to dohrál. Abych to měl komplet, ještě jsem to dohrál jednou za Blaze. Na easy je to výrazně jednodušší než na normal. Ten rozdíl je skoro až neuvěřitelný.

Streets of Rage – mlátička mého dětství

Pochopitelně je to lepší hrát na dva hráče, protože na to jsou mlátičky víceméně dělané. Zajímavé je, že při hře na dva hráče se spoustu věcí vyskytne dvakrát - dvakrát více itemů, co doplňují zdraví, dvakrát více bonusů, dvakrát víc kuřat nebo jablek nebo jiných věcí, které doplňují zdraví. Blbé je, když je váš spoluhráč pako a nesežere jen své kuře, ale i to vaše. To se nicméně občas stává i omylem. Kromě itemů je dvakrát víc také bossů, to aby obtížnost byla stále v rovnováze. A ještě jedna poznámka ke hře na dva hráče - obě vaše postavy se můžou mezi sebou mlátit. Tenhle friendly fire nepovažuji za šťastné rozhodnutí, protože je pak vše trochu otravnější.

Tak jo, tak tohle je první díl Streets of Rage. Stále oblíbená, stále hraná a stále populární mezi celou řadou lidí. Vypadá to, že tu s námi ještě nějakou dobu zůstane. A pokud vás tohle nějakou záhadou minulo, tak můžu doporučit si to aspoň zkusit.

Dodatek / filmové okénko od Sledge: Pokud vás baví žánr a zasazení her jako Streets of Rage, Double Dragon nebo třeba Renegade, tzn. taková ta špína kriminalitou stiženého velkoměsta, mrkněte na kultovku The Warriors, která u nás myslím není příliš známá. Ač z roku 1979, příběh jako by kopíroval výše uvedené mlátičky - skupina bojovně naladěné omladiny se musí dostat z bodu A do bodu B, přičemž zpoza každého koutu vyskakují hordy konfrontaci hledajících delikventů. Tempem a stylem režie The Warriors připomínají filmy Johna Carpentera, konkrétně např. Escape from New York. A aby se kruh uzavřel - v roce 2005 vyšla filmem inspirovaná beat'em up The Warriors.

Autor: Pollux

Milovník starých her, hlavně Doomovek a série Castlevania. Dělám mapy pro Doom II, Heretica a Hexena.

Neutíkejte! Líbil se vám článek? Tak jej podpořte sdílením :)
Případně zvažte finanční podporu webu - přestane vás obtěžovat reklama ;)

Komentáře k:
"Streets of Rage – mlátička mého dětství"

  • Sledge napsal:

    Jedničku a dvojku jsme dost hráli se ženou, kupodivu jí to bavilo, jinak už se mnou hrála jen WoW a Worms :) Ve dvojce jsme se snad i prokousali do bratrovražedného finiše :)

  • jezevec_lesni napsal:

    Tak jsem jenom zběžně proklikal ten amatérský film “Streets of Rage”. No, mám pochopení pro kdejakou zvrhlou úhylku, ale tohle jsem ještě neviděl.

  • 386 napsal:

    To si zahraju,pěkně rozepsaný :-) Ani jsem to neznal,trochu mi to připomíná Double Dragon.

  • Obelix63 napsal:

    Moc hezky napsané. Někde jsem četl, že jednička je ustřeleně obtížná, lepší je prý dvojka, která je vyváženější.

Přidej komentář (přihlášení / registrace)

(Komentáře s více jak 2 odkazy musí počkat na schválení.)

SINTECH-SHOP.CZ