Quake II – méně horroru, více sci-fi

Pokračování Quaka se zdá být značně kontroverzním počinem. Co jsem si tak pročítal různé internetové diskuze, někteří mají Quake II docela rádi, zatímco jiní ho nemůžou vystát. Vyčítají mu příliš velkou odlišnost od prvního dílu, větší odklon od gotické, lovecraftovské atmosféry, nic moc multiplayer a tak dále. Do jisté míry tomu i rozumím, protože podle některých zdrojů neměl být Quake II ani Quake, ale úplně jiná hra, kterou nakonec předělali do, ehm, Quake.

Každopádně já mám Quake II rád, pravidelně se k němu vracím, vždy mě baví a myslím si, že je to super střílečka. Přesto kritickým hlasům rozumím, protože tento titul je skutečně velice odlišný od prvního dílu.

Už to není rychlá intenzivní akce a vše je naopak trochu pomalejší. Na rozdíl od prvního dílu jsou tu adventurní prvky ve stylu HeXena, přibylo nám víc šmejdění a opatrnější postup.

Myslím, že si Quake II zachoval jistou míru rezavé, industriální atmosféry, jakou měl ten první, ale zároveň přináší jakousi vlastní atmosféru kovovou a drsnou. Celá hra je dokonce v jistém smyslu vážnější, kdy občas kolem sebe můžeme vidět utrpení, navštívíme různé mučírny, věznice a tak dále. Vážnější je také příběh, který na první díl však nijak nenavazuje. Když už jsem ho zmínil, pojďme se na něj podívat...

Děj se točí kolem toho, že lidé jsou ve válce s mimozemskou civilizací, která se jmenuje „Stroggové“, což jsou humanoidní kyborgové, napůl lidé, napůl stroje. V intru můžeme vidět skupinu vojáků vyslaných ve vesmírných plavidlech, aby zaútočili na planetu Stroggů. Hlavním cílem je přitom zničení jednoho důležitého objektu. Stroggové totiž postavili veliký kanón, co se jmenuje Big Gun, a ten dokáže sestřelovat vesmírné lodě…

Hlavní hrdina, který se jmenuje Bitterman, havaruje přímo v hlavním městě Stroggů, náhodou poblíž onoho kanónu Big Gun. A tak se stává hlavním špionem, který je vyslán na operaci, ve které musí Big Gun infiltrovat a zničit. A když už bude v tom, může porazit i vládce všech Stroggů, jehož jméno je… Makron (potvrzeno, prezident Francie je Strogg).

Rád bych se vrátil k tomu, že si Quake II vypůjčil adventurní styl z HeXena. Podobně jako v HeXenovi jsou tu HUBy (ačkoliv tady se tomu říká unit), které tvoří několik propojených misí, mezi kterými budete chodit sem a tam a plnit různé úkoly. Dále je tu sbírání důležitých předmětů, hledání klíčů a tak dále.

Jak to funguje v praxi? Např.: V mapě A najdete malou zamčenou pyramidu a k jejímu odemčení potřebujete pyramid key. To není vše, uvnitř pyramidy je silové pole, které lze deaktivovat jen pomocí security pass. A tak musíte projít mapu B, kde najdete pyramid key, a následně mapu C, kde najdete security pass, vrátit se do mapy A, odemknout pyramidu a deaktivovat silové pole. Tím se vám zpřístupní mapa D, kde na vás čeká boss. A až ho porazíte, tak máte hotový unit a pokračujete do dalšího.

Pokud vás tenhle hexenovský styl děsí, tak nebojte, je to mnohem přímočařejší, jasnější a lineárnější. V případě, že i přesto nebudete vědět, co máte dělat a kudy se dál vydat, stačí stisknout klávesu F1 a zobrazí se panel s úkoly, který vám to prozradí.

Ještě bych se rád vrátil k atmosféře, kterou jsem nakousl výše. Quake II už je, na rozdíl od prvního dílu, čistě sci-fi. Pryč jsou středověké hrady nebo gotické prvky. Přesto si zachoval pořád jakýsi ponurý, rezavý styl. To je prakticky výhra, protože si neumím představit nic lepšího, než když pokračování zachovává do jisté míry podobný feeling jako měl první díl, ale zároveň přináší něco svého, osobitého.

Líbí se mi, že Quake II má jednotný konzistentní styl, ať už se to týká designu map, tak třeba i designu monster. Stroggové všichni působí podobným stylem, kdy všichni vypadají jako živí tvorové, ale zároveň jako stroje. Voják má mechanické končetiny, které jsou s jeho tělem různě propojené hadičkami a tak dále. Zároveň nemáte pocit, že by design byl na jedno brdo, ale skutečně, co protivník, to nějaký nový zajímavý nápad.

Též mě fascinuje, jak Quake II působí takovým drsným dojmem. Například seberete rotační kulomet a začnete střílet do hromady Stroggů. Zbraň dělá pořádný rachot, obrazovka se celá třese, Stroggy to trhá na kusy a na pozadí ještě hraje metalový soundtrack od Sonic Mayhem. Působilo to hustě už ve své době a působí to hustě i dnes.

A nyní bych se rád podíval na datadisky:

Ground Zero

Ground Zero přináší několik nových map rozdělených do pěti unitů. Též obsahuje nové zbraně (např. hřebíkomet), nové nepřátele a tři nové bossy. Obecně se to celé nese ve stejném duchu jako původní Quake II, což je na jednu stranu škoda, protože nějaké originální prostředí by bodlo, ale zároveň jsem rád, že je zachována podobná atmosféra a feeling.

Nové zbraně a nepřátelé do prostředí perfektně zapadají a působí konzistentním dojmem. To je dobře, protože někdy nový obsah v datadiscích je jako pěst na oko a vůbec se tam nehodí. Tady se to však docela povedlo.

Za zmínku ještě stojí o něco vyšší obtížnost oproti původnímu Quake II, což je hlavně dané tím, že na každém kroku vás odstřelují turrety.

The Reckoning

Tento datadisk turrety naštěstí neobsahuje, takže se hraje o trochu lépe. The Reckoning přináší - podobně jako předchozí datadisk - pět nových unitů, nějaké nové zbraně, pár nových nepřátel a bossů.

Na rozdíl od Ground Zero už nový obsah nepůsobí tak dobře a konzistentně. Je na něm trochu víc poznat, že přišel později a byl vytvářen jinými lidmi. Výhodou však je, že tvůrci byli více odvážnější a přinesli i pár nových prostředí. Hned ze začátku vás třeba hodí do divočiny, kdy víc času strávíte venku a v různých jeskyních než na základnách.

Oba datadisky jsou překvapivě docela rozsáhlé a dlouhé. Ne tolik jako původní hra, ale prostě to není jen pár map splácaných dohromady, aby se neřeklo. Hodnotím je pozitivně.

Verdikt

A tím se dostávám na konec. Co dodat? Quake II asi nenadchne všechny, avšak mně dobře sedí nejen jako samostatná akce, ale i jako pokračování prvního Quaka. A osobně si myslím, že funguje skvěle. Je to takové to pokračování, ze kterého jde cítit něco starého, co znáte z prvního dílu, ale zároveň se to nebojí přinést něco vlastního a být samo sebou.