PlayStation klasika – Resident Evil

Tož to jsem si jednou takhle při sledování původní Noci oživlých mrtvol říkal, že bych si s radostí pár těch záhrobníků taky postřílel, minimálně ty z jedniček a nul. No jo ale co s tím. V první chvíle mě napadlo pořídit si nový Resident Evil Village, akorát to by se můj PC mohl dostat velice rychle do teplot, kdy by se v něm mohli začít tavit drahé kovy a polovodiče, takže tuhle variantu jsem okamžitě zavrhnul. Naštěstí jsem si v tu chvíli všiml svojí PSX jak na mě z poličky hází očkem, takže ano, Resident Evil jsem si zahrál, jenom ten o pár let starší.

Při spuštění hry si můžete vybrat jednu ze dvou postav, Chris Redfielda nebo Jill Valentine. Oba dva jsou členy elitní jednotky S.T.A.R.S., tedy Special Tactics and Rescue Service. Tým Alfa, kterými jsou členy i Chris s Jill, má za úkol najít druhou polovinu jednotky, tým Bravo. Ten se nachází někde na severozápadu Raccon City, kde se začali dít podivné věci typu, že někdo někoho snědl. Po ne úplně přívětivém přivítání se Chris s Jill a pár dalšími z Alfa týmu dostanou do neznámého sídla, kde se začne rozuzlovat, co se to vlastně děje.

Bloudění ve zdejším usedlosti hra využívá na jedničku. Dlouhé chodby se spoustou rohů, za něž díky šikovně umístěné kameře nevidíte, takže za každým z nich může čekat nějaké nebezpečí. Dneska už pravda díky staršímu zpracování moc nevyděsí, ale aspoň udrží hráče v pohotovosti. Po nějakém čase, když už si myslíte, že jste všechny potvory v sídle zlikvidovali, tak vám hra dá druhou várku jiných a silnějších nepřátel, náhle je pocit bezpečí je tentam. Krom té hromady potvor snažící se si z vás ukousnout aspoň maličký kousek, tu jsou i puzzly. Ty rozhodně nedosahují nijak závratné obtížnosti, po většinu času je to jenom posouvání krabic sem tam, a pokud vše s poctivostí prohledáváte, tak se i vyhnete backtrackingu.

Jak jsem napsal výše, na začátku si můžete zvolit jednu ze dvou postav, já si na první průchod zvolil Jill. Hraní s Jill je o něco lehčí, jelikož v její kampani můžete nalézt Bazooku (čtěte granátomet), což Chris najít nemůže. Ten má pouze v jedné lokaci možnost použít plamenomet, který si ale nemůže vzít kamkoliv jinam mimo danou lokaci. Jinak obě postavy mají stejný arzenál, tj. Beretta, brokovnice, revolver a dva druhy nožů. Může se zdát, že je to málo na zombí rubanici, ale je důležité si uvědomit, že je to survival, takže munice moc nenajdete, tzn. přehršel zbraní by byl zbytečný. No a když jsem přišel na způsob, jak ustřelit zombíkům hlavu na jednu ránu brokovnicí a uviděl jsem tu záplavu gibsů, tak jsem nic víc už ani po hře nechtěl.

Jill navíc nahrává do karet fakt, že má o dvě místa v inventáři navíc, a jak o ní řekl Barry (kolega ze S.T.A.R.S.), je to „Master of Unlocking“, tudíž nemusí hledat klíče na otevření některých šuplíků. Chris si vždy musí najít nějaký klíček zabírající jednu pozici v inventáři, takže se někdy stane, že musíte jít nazpět do save roomu a tam si uložíte do bedny harampádí co máte u sebe, nebo se nemusíte táhnout nikam a použijete jednu z léčících věci co máte u sebe – sprej / rostlinu.

Vlastně mě první minuty hraní za Chrise trochu vytrestali, jelikož jsem kampaň za něj spustil hned po titulcích Jill kampaně, a tak jsem si říkal, že mě to nemá čím překvapit a ono ejhle, do deseti minut jsem musel restartovat kampaň, protože jsem neměl náboje a s nožem mi to moc nejde. Nevím, jestli to tak opravdu je, nebo jsem byl zkrátka jenom s Jill opatrnější, ale těch zombíků se mi na začátku zdálo mnohem víc s Chrisem. Bohužel se průchody až na malé odlišnosti neliší, za oba děláte stejné věci, jenom potkáte jiné členy týmu S.T.A.R.S., které ale nemají žádný vliv na příběh. Pravda, s Jill můžete zachránit jinou postavu než s Chrisem, to ale jenom mění finální cutscénu.

Myslím, že je povinností, když už o tom Resident Evilu píšu, zmínit jeho ovládání, tím nemyslím nic jiného než tank controls. Způsob ovládání her, který nemá moc lidí rádo a mně... vlastně vůbec nevadí. Než jsem začal psát tento text, tak mi to ani nepřišlo na mysl. Nějaký ten problémek s běháním do zdi tam byl, ale nic zásadního. Jestli vám ovládání na D-padu nevyhovuje, tak Director's Cut verze hry už má analogovou podporu.

Správa inventáře je též na jedničku

I dneska po celém čtvrt století se mi první RE hrál jako docela moderní hra. To bude zřejmě asi taky tím, že poslední díl, který jsem dohrál v hlavní sérii dohrál, je díl sedmý, jehož mechanismy jsou skoro na chlup stejné jako s tím prvním. Save roomy, které jsou navzájem sdílené a jedině tam se dá ukládat pozice za pomocí Ink Ribbonů, dveře vyžadující určitý klíč, strašidelný dům atd. Skoro stejné hry... až na ten pohled z první osoby... pár polygonů navíc... a trochu kvalitnější dialogy... hodně kvalitnější dialogy.

RE1 je sice béčko jako řemen, ale ty hrané cutscény a dialogy, to je čirý poklad. Dát naprosté neherce do lehce směšných kostýmků a snažit se z nich vymáčknout nějaký výkon s pomocí scénáře, který je možná i o něco plytčejší než mé texty, vykouzlí člověku úsměv na tváři. Samozřejmě, taková Ulice líže dno světové kinematografie stále důkladněji než těchto pár vteřin záběrů a několik minut dialogů. To jenom abychom si rozuměli, nepovažuji to za nějaký odpad, jenom jsou z toho cítit ty šílené devadesátky.

Hraní na PSX sebou přináší tu jistou nepříjemnost, tou je potřeba buď v nejlepším případě CRT televize nebo jako v mém případě, malý a starší LCDčko. Vím, je to trochu hereze, hrát tohle na LCD TV, ale pro mě mnohem lepší na nějak emulátoru (Tak proto ty ohavné screenshoty! - pozn. Sledge ;). Grafická stránka RE1 zajišťuje, že pokud to člověk nehraje na CRT, nebo v mém případě v rozlišení poštovní známky, tak vždy uvidí ten kontrast s 3D modelu hlavní postavy a předrenderovaného prostředí a dle mého sebelíp nastavený emulátor nedokáže tento problém odstranit. Navíc mám rád ty roztřesený polygony. Akorát mě netrklo, jak to udělám se screenshoty, musel jsem opět tedy trochu improvizovat, tak snad vám to nenatrhlo sítnici.

Chvilky s Residentem jsem si nadmíru užil, pravděpodobně proto, že jsem dlouho žádnou dobrou(!) zombie hru nehrál, a taky díky mé lehké náklonosti k původnímu PlayStationu (někdo by to mohl nazvat až fetišem, ale lásku k nějakému hardwaru tu chováme ve svém srdci určitě každý).