Evil Dead: Hail to the King… Baby!

Evil Dead: Hail to the King se dějově odehrává po filmu Army of Darkness. Ash se spolu se svou přítelkyní vrací kvůli nočním můrám zpět do chaty, aby si tu vyřešil minulost. Jenže co čert nechtěl, zlotřilá Ashova pravá ruka spustí magnetofon, na kterém je zaznamenáno zaklínadlo z knihy Necronomicon, a zlo opět povstává. Přítelkyně Jenny je unesena a Ashovi nezbývá nic jiného, než na pravý pahýl nasadit motorovku, do levé vzít svůj pověstný boomstick za 109.95$, a jít bojovat se zlem.

Žánrem se pohybujeme někde v survival hororu, ovšem strach vám tu rozhodně nic nenažene. Hra si bere inspiraci hlavně z Evil Dead II, takže ten tvrdý horor z jedničky tu nehledejte. Ono není náhoda, že je to zrovna survival horor, Hail to the King vyšel roku 2000, horečka z Resident Evilu stále panovala, a tak se někdo rozhodl, že si taky přihřeje polívčičku. Ale to přece nevadí, zažili jsme spoustu různých vln a trendů, které ovládly videoherní trh, mám pocit, že posledním velkým byl battle royale, jenže…

Ash se ovládá jako klasický tank, otáčí se kolem své vertikální osy a chodit může jen dopředu nebo dozadu. Na zabíjení všemožných démonů má k dispozici sekyru, pistoli, boomstick, opakovačku a motorovku. Munice se dá najít různě po mapě, nebo ze zabitých nepřátel, motorovka potřebuje benzín, ten se dá najít v kanystrech nebo se dá vyrobit z buďto podpalovače, nebo z červené houby. U léčiva je to podobné, najít na mapě, z padlých nepřátel nebo vyrobit z hnědých hub. Než si ale budete moct vesele vyvařovat, musí Ash najít návod jak na to, oba ale najdete zhruba v prvních dvaceti minutách, takže tahle nutnost tu vlastně vůbec nemusela být. Tohle jsou podobnosti, které jsou za mě úplně v pořádku, to ovládání ani nepočítám, takhle tyhle hry prostě fungovaly. Že si děláte benzín z hub, je trochu divný, ale dobře, někomu se líbil craftovací systém z RE3 a nevěděl jak to smysluplně zapracovat. Teď ale začnou ty okatější a zbytečnější podobnosti.

Chcete-li uložit hru, musíte najít savehouse, mít u sebe kotouč s páskou a čistě náhodou v tom savehousu je i krabice, do které si můžete uložit své předměty. Tfuj tfuj, že jim není hanba. Kdyby to bylo aspoň opodstatněné, proč je to takhle, ale není. Ta krabice je naprosto zbytečná, jediné, co jsem si tam uložil, byly ty ukládací pásky, toť vše. Ukládání na určitém místě rozumím, ale takhle to jedna ku jedné okopírovat je hrůza. Časem najdete i upgrady, čistě za to spíše downgrady, na své zbraně. Opět ne nepodobné nacházení vylepšení na zbraně v Resident Evilu, kdyby se raději soustředili na větší arzenál. Hail to the King místy až otrocky kopíruje Resident Evil.

Kdyby byl zbytek dobrý, tohle bych bral jenom jako pihu na kráse, bohužel, nepodařilo se. Pro studio Heavy Iron Studios je tohle jeho prvotina a jde to poznat. Jsou tu základní chyby, kterých by se zkušený tým nedopustil. Např. před Ashem vyleze démon ze země, vy se mu chcete vyhnout, ale to nejde, protože zatarasil cestu, zabijete ho, z něho vypadne item, item seberete a mezitím vyleze další. Ano, nepřátelé se tu spawnujou donekonečna, což je v survival hře docela problém. Někdy to zajde tak daleko, že než stačíte sebrat daný předmět, zjeví se další a přeruší vám animací sbírání. To mě občas chytaly mdloby. V jednu chvíli jsem myslel, že jsem nad hrou vyzrál, našel jsem místo, kde do nekonečna pomalu nalétávaly létající hlavy, a pořád z nich něco dropovalo, jenže po chvilce itemy přestaly přicházet, ale hlavy ne.

Problém je i s perspektivou a nastavením kamery na scéně. U podobných her se mi nikdy nestalo, že bych nevěděl, jak daleko od nepřítele jsem, tady jsem klidně dvakrát nebo třikrát promáchl motorovkou, než jsem byl konečně u nepřítele. Jednou se mi stalo, že jsem nevěděl kam jít, protože jsem myslel, že to, co vidím, je několik metrů pode mnou, takže jsem to ani nezkusil. Možná je to v PC verzi lepší, ale v PSX verzi s předrenderovaným prostředím je to teda maglajs. Textury nejsou ani moc detailní, takže kolikrát je těžké poznat, na co se vlastně koukám. Ale i tak jsem si atmosféru chaty s jejím přilehlým okolím docela užil.

K bossům bych snad řekl jen, že jsou nudní a zcela náhodně rozmístění. Klidně máte po sobě dva boss fighty, aniž byste měli možnost se vyléčit, ne prostě dělej, co umíš. Tenhle způsob může fungovat v případě, že postava má autoheal, nebo je možné uskočit tím způsobem, že je postava nezranitelná, to může být hráč klidně i na jeden hit a není to tak frustrující, jako tohle. A ze zmíněných důvodů si není pořádně možné nafarmit lékárny, protože každý souboj znamená hit, a to znamená další použití lékárny, v horším případě se dostanete do nekonečné smyčky souboje.

Z toho mála, co bych pochválil, je sám Ash. Jeho charakter je zhruba takový, jaký ho známe z Army of Darkness, ale hlavně, dabuje ho sám Bruce Campbell (co za kus žvance ten chlap neudělá, důkazem i tato reklama), a tedy hlášky jako „Come get some“ nebo „Groovy“ jsou přesně tak cheesy, jak mají být. Ale mám pocit, že tyhle hlášky jsem už v nějaké hře slyšel hmm… Dokonce je tu i speciální tlačítko, které spouští ony hlášky, což je přesně jedna z těch nezbytečnějších funkcí ve videohrách ever. A příběh taky není tak špatný, svým způsobem.

Mé shrnutí je – nehrajte to, nestojí to za zlámanou grešli. Raději se koukněte na prapodivnou trilogii Evil Dead, která sama v sobě obsahuje vlastní duologii, remake, na konci si změnila jméno, a žánrově jde od hororu po komedii, k fantasy a možná až k dobrodružnému filmu. Je to hodně dada, a kdo neviděl, nepochopí. Já osobně mám nejradši první díl, protože je to esence hororu, ale pokračování jsou taky naprosto super. A pokud jste viděli filmy, tak nezapomeňte na seriál Ash vs Evil Dead, ten je taky dobrej.