Steamdeck – první dojmy a „retro“ hraní

Jednou z nejočekávanějších událostí začátku letošního roku, tedy alespoň v herním světě, bylo vydání konzole Steamdeck od společnosti Valve. Jako Santa Claus vyhlížející božský Gabe již při loňském oznámení sliboval plnohodnotný herní zážitek AAA titulů, které známe ze stolních PC, namačkaný do handheldu ne nepodobného Nintendu Switch.

Při zahájení předprodeje jsem proto neváhal ani vteřinu a hned jsem se zařadil do fronty čekajících. Ne s vidinou cestovního Cyberpunku nebo Forzy, moje ambice mířily daleko výš, až k samotným matadorům herních žánrů. Představě probdělých nocí s handheldem, na kterém se bude místo infantilního instalatéra požírajícího houbičky prohánět Gordon Freeman či Doomguy, jsem nemohl odolat. Poštěstilo se mi být mezi prvními v nekonečném pořadníku čekatelů na příděl, a tak mi Steamdeck dorazil hned druhý týden od zahájení prodeje.

Internet je už plný recenzí a testů, ale pokusím se Steamdeck přiblížit tentokrát trochu jiným pohledem, a to očima hráče v pokročilém věku, herním vkusem zaseklého na přelomu tisíciletí. Předem se omlouvám, ale jedná se skutečně spíše o mé osobní dojmy, než o nějaké detailní rozbory Steamdecku, ty lze bez problému dohledat jinde.

Začnu pěkně od začátku, a to vizuální stránkou. Jak jsem již zmiňoval, svým rozložením připomíná právě Nintendo Switch, nicméně se jedná o výrazně masivnější zařízení. Není to však na škodu, pokud člověk nemá vyloženě malé ruce. Díky tvaru výborně padne do dlaní a větší rozměr dává prostor i pro další ovládací prvky, jako jsou dotykové plošky. Zpracování působí solidně, nikde nic nevrže, tlačítka i páčky jsou kvalitní a celkově se jedná o ergonomicky povedené zařízení. Nebojím se pocitově přirovnat k hraní na Xbox One ovladači.

Oproti Switchi je Steamdeck těžší, ale váha je dobře rozložená a člověk to vlastně ani nevnímá. Ze škatulky “kapesního PC” sice díky rozměrům vypadává, ale jako PC cestovní, gaučové či pro fajnšmekry (toaletní zařízení) určitě obstojí.

K mému překvapení je ale největším tahákem SteamOS. V jádru Linuxový operační systém vyvíjený přímo společností Valve při vydání nabízel solidní intuitivní systém se spoustou utilit pro hračičky, jak to máme na PC rádi. To opravdu pozitivní ale je, že s kadencí samopalu vzor 24 vycházejí den co den aktualizace, přinášející mimo ladění a oprav spoustu nových funkcí. Jeden příklad za všechny, zrovna pár dní zpět vyšel menší update, který přidal možnost ručně škrtit obnovovací frekvenci obrazovky a optimalizací vyždímal z baterie až o 50% (!) větší výdrž na nabití. Navíc upravuje křivky chlazení ventilátorů a Steamdeck, který dříve hlučel jako postarší herní notebook, přede najednou tiše jako koťátko a je téměř neslyšitelný. Hvězdička do žákajdy za snahu vývojářů s následnou péči o již prodaný produkt.

Lze se ale na celý SteamOS vykašlat a nahrát místo něj Windows. Oficiální ovladače jsou k dispozici a původně jsem si s touto myšlenkou pohrával, nicméně po měsíci a půl používání jsem od toho upustil. SteamOS nabízí tolik benefitů navíc, že bych se o ně nerad připravoval, a není k tomu vlastně ani důvod.

Abych se ale dostal konečně ke hrám. Z počátku jsem měl o chod mých oblíbených starších titulů trochu obavy. Přeci jen, s Linuxem nemám pražádné zkušenosti a hry vydané okolo éry Windows 98, navíc s potřebou klávesnice a myši, budou nutně vyžadovat spoustu toho tweakování, abych je rozchodil. Opak je pravdou.

Díky nástavbě Proton (fork Wine), která je implementovaná, jsem neměl problém s jedinou starší hrou, a SteamOS si opravdu dobře umí poradit s převodem ovládacích prvků. V základu si Steam dle komunitou doporučených preferencí zvolí odpovídající profil ovládání pro danou hru. Ten si následně lze jednoduše doupravit, případně si namapovat celé ovládání podle sebe.

Bez jakýchkoliv zádrhelů lze jedním tlačítkem nainstalovat a ihned hrát kousky jako Doom, Quake, Half Life, Gothic a další. Stejně jako na běžném PC, není ani na Steamdecku problém nahrát DOSBox a emulátory konzolí, které fungují dle očekávání, tzn. díky výkonnému hardwaru výborně. Limitem jsou jen ovládací prvky. Na většinu žánrů jsou dostačující, ale i přes přítomné touchpady si nedovedu představit, že bych pohodlně hrál nějakou RTS vyžadující rychlý pohyb myší.

Velká výhoda pro hraní starších her také paradoxně pramení z výkonu. Zařízení je primárně stavěno tak, aby utáhlo nejnovější tituly, a nabízí spoustu možností, jak tento výkon okleštit. Lze snížit výkon (TDP), který dovolíme procesoru produkovat, snížit výkon grafickému čipu, nastavit limit FPS či nově limitovat obnovovací frekvenci displeje. To vše pro lepší výdrž baterie a tišší chod. Běžně tak hraju starší kousky na nejnižší možné TDP, se zámkem na 60FPS, a baterie vydrží až čtyřnásobně dlouho oproti běžnému chodu.

V řeči čísel, při ždímání maximálního výkonu u Cyberpunku jsem se dostal na 2 hodiny na jedno nabití. Naopak při starších hrách jsem schopný tímto základním laděním dosáhnout někde mezi 6 až 7 hodin. Lze se dostat ještě dál limitováním procesoru, kdy lze například odstavit nadbytečná jádra a provozovat pouze dvoujádrový chod s limitem na 1000MHz. Takto se dá dostat s výdrží baterie ještě na výrazně lepší čísla, ale tento proces už vyžaduje zasahování do konzole Linuxu.

Hry jsou v oficiální knihovně roztříděny do několika kategorií, podle úrovně kompatibility se Steamdeckem. Ohodnocování her je nicméně až přehnaně přísné a zelenou nedostanou například už jen proto, že je potřeba při prvním spuštění v nastavení změnit ovládání z klávesnice na gamepad. V reálu jsem tak nenarazil na titul, který bych vůbec nerozjel. Navíc není vůbec nutné vycházet pouze z nabídky Steamu. Valve se staví do pozice strýčka rozmazlujícího dítě a nic nezakazuje. Není tak problém nahrát například GOG, Epic Store, Origin a další konkurenční služby, a hrát hry odtud, nebo si hru drze nainstalovat napřímo, žádný problém. Otestováno, funguje.

Lze také využívat všechny možnosti hraní jednadvacátého století, jako je cloudové streamování her z nejrůznějších služeb jako Xbox xCloud, Stadia, GeForce Now, nebo se vzdáleně prostřednictvím SteamLinku připojit na jiné zařízení. Dále je možné se přes USB-C rozhraní připojit k monitoru, klávesnici, myši a dalším periferiím, a proměnit Steamdeck ve stolní PC. Z prostředí SteamOS pak jde kdykoliv kliknutím přeskočit do desktopového režimu, kde již běží běžná Linuxová distribuce.

V téhle chvíli jsem chtěl začít o nedostatcích, kterým se neubrání žádná novinka, ale Valve mi do toho takříkajíc hodili vidle. Ještě před týdnem bych jako největší nedostatek uvedl hlučnost. Větrák uměl být slyšet vcelku dost, a to i v nečinnosti, během listování v OS, případně během stahování her. Kvůli lehkému spánku manželky byly noční herní seance před spaním pasé. To se ale s poslední aktualizací výrazně změnilo, Steamdeck šlape až podezřele tiše, jako by člověk hrál na telefonu, a tak dělám pomyslnou fajfku - opraveno.

Druhým bodem pak měla být baterie, která pokud už člověk nějakou tu náročnější hru spustil, letěla rapidně dolů, a za hodinu a půl bylo vymalováno. Opět, v rámci aktualizace bylo přidáno několik nástrojů, které pomáhají výdrž výrazně prodloužit.

Co teď? Zbývá mi být hnidopich a rýpnout si do nějakých drobností, jako je nějaké to zamrznutí či pád hry, takový ten běžný PC standard, víc tam toho bohužel (nebo bohudík?) vlastně nemám. Jsem až odporně spokojen.

Za cenu, za jakou se SteamDeck prodává, je to bezkonkurenční kauf. Nejedná se o konzoli, kterou chytne pětileté dítě a vše pochopí s prstem v nosu. Stále je to počítač, který bude chtít tu a tam někde popostrčit či nějaké vzpurné aplikaci domluvit. Nicméně k tomu konzolovému zážitku už je to zatraceně blízko, a pokud je tohle první vlaštovka od velké firmy, máme se v budoucnu na co těšit. Pro mě je tahle zkušenost navíc zajímavým zjištěním, že Linux už dávno není ta platorma pro divné existence, žijící ve čtyřicítce u rodičů v suterénu, ale skutečně použitelná alternativa k Windows.