Zaklínače zná snad úplně každý, ale přesto by nebylo na škodu ho na začátku této recenze trochu představit. Zaklínač je sbírka fantasy knih, které napsal polský spisovatel Andrzej Sapkowski. První dvě knihy (Poslední přání a Meč osudu) jsou sbírky povídek, ovšem dalších pět knih (Krev elfů, Čas opovržení, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní jezera) představují románovou ságu, která má souvislý děj. Později také vyšla Bouřková sezóna, což je krátký román odehrávající se příběhově ještě před Posledním přáním.
Podle knih také vznikly dva seriály. Jeden starší polský a druhý od Netflixu. A konečně to nejdůležitější, podle knih byly vytvořené tři PC hry a o té první z roku 2007 tady bude dnes řeč.
Hlavním hrdinou příběhu hry je stejně jako v knihách a seriálech zaklínač Geralt. Zaklínači jsou něco jako taková skupina lovců, kteří jsou biologicky modifikovaní a vycvičení na lov příšer, démonů a jiných podivných existencí. Chodí od jedné vesnice do druhé a hledají si práci. Lidé nemají zaklínače příliš v lásce, nadávají jim do mutantů a dívají se na ně s opovržením, přesto však jejich služby často využívají, neboť příšery a monstra terorizují všude možně... v ulicích, polích, podkrovích, sklepech a tak dále.
Procházka kolem řeky... jen škoda, že prší
Osobně nejsem žádný velký milovník fantasy žánru, ale pro Zaklínače mám jakousi slabost. Možná je to proto, že má v sobě něco víc, než ostatní fantasy. Děj Zaklínače má... hloubku. Ačkoliv lovení příšer zní povrchně, ve skutečnosti téměř každé monstrum má za sebou nějaký hlubší příběh a mnoho z nich se zrodí v důsledku různých lidských chyb, zločinů a jiných hříchů. Monstra zkrátka představují takové alegorie na život samotný. Navíc se děj zabývá i reálnými společenskými problémy jako je politika, války, rasismus a tak podobně.
V roce 2007 tedy vznikla PC hra Zaklínač od polského studia CD Projekt Red. Dopředu říkám, že ji fakt mám hodně rád, protože skvěle zachytila poetiku a slovanskou atmosféru knih. Navíc ji považují z celé série za nejlepší! (Fanoušci se obvykle shodnou, že první díl byl nic moc, druhý je trochu lepší a třetí nejlepší, zatímco já jsem třetí nehrál, druhý se mi moc nelíbil a první absolutně žeru).
Děj hry však není v souladu s předlohou a místo toho se odehrává až po událostech z knih. Vše začíná tím, že Geralt leží vážně zraněný a pomalu umírá, ovšem naštěstí ho včas najde parta zaklínačů a vezmou ho na jejich hrad Kaer Morhen. Co se mu přesně stalo není tak podstatné a nás zajímá jen to, že Geralt při zranění ztratil paměť.
Možná si říkáte, proč tvůrci do hry nacpali takové nudné příběhové klišé, jako je ztráta paměti? Inu, je to ve skutečnosti velice šikovný nápad, protože to dává tvůrcům velké možnosti, jak Geralta implementovat do RPG videohry, kdy jakožto hráči sbíráte zkušenosti a objevujete svět kolem sebe. A protože Geralt nic neví a musí se na vše ptát, prakticky ten svět objevujete s ním. Navíc je to skvělý způsob, jak se vyhnout všem spoilerům z knih a nezkazit si radost ze čtení hraním této hry.
Zpět k příběhu. Jednoho dne se stane, že hrad Kaer Mohren přepadne parta zlodějů a ukradnou tajné dokumenty, popisující celý proces biologické modifikace, kterou musí každý zaklínač projít, aby se z něj zaklínač stal. Zaklínači bijí na poplach, protože jejich tajemství bylo ukradeno! Rozhodnou se rozdělit a vydat se do různých měst po světě, kde začnou po ztracených dokumentech pátrat. Geralt navštíví hlavní město Temérie jménem Vizima.
Jako v každé RPG hře, i tady nechybí hromady podzemních lokací, kde žijí různé nestvůry
Celá hra je rozdělena do šesti dlouhých kapitol, plus úvod (prolog) a závěr (epilog).
Jedna věc, která se mi na prvním dílu líbí je fakt, že to NENÍ open-world hra. Možná se ptáte, co mám proti open-world a popravdě nic, ale Zaklínač na první pohled trochu jako open-world hra vypadá, nicméně není. Například v první kapitole navštívíte menší vesničku poblíž hlavního města, která nejdříve působí dojmem, že je obrovitánská, ale jakmile jí začnete prozkoumávat, zjistíte, že je to jen několik ulic, pár cest kolem řeky, jedna jeskyně, jedna krypta, jedna hospoda a to je všechno.
Je tam dost obsahu na to, aby vás to zabavilo na celé hodiny, ale zároveň toho není příliš, že byste museli cestovat obrovské vzdálenosti, neustále koukat do mapy a trpěli pocitem, že je tam toho zoufale příliš a nestihnete to prozkoumat ani za sto let. Naopak, protože je prostředí maličké, je včelku příjemné ho prozkoumávat a objevovat nová místa.
Další kapitoly jsou trochu větší, jelikož se odehrávají pak přímo ve městě, plus se k nim počítá ještě nedaleká bažina. Ve čtvrté se pak podíváme úplně jinam a poslední dvě už jsou celkem hrrr, jelikož tam děj vrcholí. Pořád to ale nejsou přehnaně veliká místa.
Jako v každém RPG, i tady můžete buď jít řešit hlavní dějovou linku, nebo plnit řadu drobných malých vedlejších úkolů, což jsou obvykle různé práce pro zaklínače typu: „Tamhle v poli mě přepadávají příšery a nemůžu okopávat záhony. Zaplatím ti, když je zabiješ.“ nebo „Ve sklepě mám nějaké monstrum, můžeš se ho zbavit?“
Vizima je sice veliké město, ale Zaklínač není vyloženě open-world
Plnění vedlejších úkolů mě osobně docela baví, ale je to bohužel trochu chaos. Vedlejší úkoly jsou totiž uvedené v deníku společně s ostatními zápisky a hlavními úkoly. U celé řady také není úplně jasné, jak se plní, čili musíte si vygooglit nějaký návod a zjistit, jak na to. Někdy se úkoly i různě větví, jeden vede k druhému a tam zase k dalšímu... Někdy ani splnit zatím nejdou, protože vám je třeba někdo zadá v druhé kapitole, ale je možné je splnit až ve třetí. Na tom mohli tvůrci zapracovat trochu lépe, ale budiž.
Zaklínač má docela zajímavý bojový systém, který ale hráči nemají moc rádi. Na netu jsem četl spoustu diskuzí, kde si na něj všichni jen stěžovali, ale mně osobně docela dává smysl. Jde o to, že můžete přepínat mezi rychlými, silnými a skupinovými útoky.
Skupinový útok je samozřejmě vhodný na situace, kdy vás obklíčí skupina nepřátel. Geralt seká všude kolem sebe a snaží se svou sílu rozdělit mezi všechny okolo. Každému sice dává spíše menší damage, ale celkově je to fajn způsob, jak držet monstra dál od těla.
Silný útok je proti silným velkým protivníkům a rychlý proti rychlým. Někdy je zřejmé, jestli je váš protivník spíše silák, nebo spíše exceluje v rychlosti, ovšem někdy to zřejmé bohužel není. Někdy si myslíte, že tohle monstrum se počítá jako rychlé, ale ono je spíše silné. Velice matoucí je to u lidských protivníků, kdy se chlápek s mečem počítá jako rychlý a chlápek s palicí jako silný. Není však problém to zjistit tak, že prostě vyzkoušíte jeden typ, pak druhý typ a zůstanete u toho, kterým dáváte větší damage.
Ve čtvrté kapitole se podíváme do jedné malé vesničky u jezera
Neustále na to však musíte myslet a v různých situacích to přepínat. Později navíc budete mít meče dva. Jeden proti lidským protivníkům a menší stříbrný proti monstrům. Vy je samozřejmě budete muset přepínat podle toho, kdo vás kde přepadne. Dá se na to však rychle zvyknout.
Ok, teď se přiznám, že nevím, co dalšího psát. Já vím, recenze o ničem, co? Zaklínač má strašně moc obsahu a je to neuvěřitelně komplexní a dlouhá hra, takže bych o něm mohl napsat padesát stran. Je toho prostě mraky. Zmíním tedy už jen pár dalších detailů.
Poslední část hry se odehrává v ledové nicotě, což není reálné místo, ale pouhá iluze
Ve hře je možnost sbírat různé ingredience (např. kytky u cesty, různé části z mrtvol apod.) a vařit z nich elixíry, které dočasně dávají různé schopnosti. Pokud jste na vaření elixírů moc líní, můžete si zapnout easy mode, kdy to po vás hra nebude vyžadovat. Vaření elixírů si tvůrci vypůjčili z knih a do hry celkem chytře implementovali.
Geralt také umí jakási primitivní kouzla, která se jmenují „znamení“. Například je tu znamení Aard, kdy vytvoříte menší tlakovou vlnu. Lze takto útočit proti nepřátelům, nebo můžete probourávat naprasklé zdi, odstraňovat závaly v jeskyních a tak dále. Pak je tu znamení Igni, které Geraltovi umožňuje vykouzlit oheň. Znamení je tu spoustu a zřejmě jste poznali, že i tohle si tvůrci vypůjčili z knih.
Je tu propracovaný RPG systém, kdy si můžete zvyšovat úrovně různých vlastností (síla, rychlost, obrana, inteligence), také vašich mečů a ještě zmíněných znamení.
V druhé a třetí kapitole budeme trávit hodně času v bažině, která má úžasnou hororovou atmosféru
Jak říkám, je toho prostě moc.
Za zmínku ještě stojí, že Zaklínač je hrozně krásné dílo, a tím myslím především vizuálně. Dnes po mnoha letech od vydání se na něj stále dobře kouká. Takové ty momenty, kdy stojíte u řeky, ve které teče průzračná voda, v dálce vidíte hezký kamenný most, malebnou vesničku a nad tím vším červánky, to je prostě úžasný. Do toho obvykle hraje pohádkový soundtrack, který perfektně vystihuje atmosféru daného místa. Dvojka se mi třeba tolik nelíbila, protože tam se díky bloom efektu všechno lesklo, jako by to bylo ze skla.
Nezbývá mi to shrnout tak, že Zaklínač je fakt super hra a hrozně moc se povedl na to, že je to první pokus, jak dostat oblíbenou knižní ságu do světa PC her. Perfektně zachytil poetiku a atmosféru knih. Je to velice temný a krutý, ale zároveň hluboký a citlivý příběh se spoustu velice komplexních a zajímavých postav. Navíc se jedná o skvělý úvod do světa Zaklínače, protože já osobně jsem tuhle hru hrál ještě před tím, než jsem si přečetl knihy a stejně mi dala hodně.
A ještě jedna věc - hra se dá přepínat do hromady jazyků (včetně textů a mluveného slova) a čeština se docela povedla.
Ještě bych vypíchl sbírání sexuálních trofejí :-) A dost se mi líbí, jak se v pozdějších kapitolách silně vracejí důsledky různých rozhodnutí v dřívějších kapitolách.
jj deníček holek, se kterýma si Geralt vrznul je také zajímavý koncept… velmi zaklínačský :)
Jó, copa Zaklínač. Já tedy rozhodně můžu fantasy na všechny způsoby a dovolím si nesouhlasit, že by jiné fantasy série neměly patřičnou hloubku. Spíš mi přijde, že knižní Zaklínač je takovej víc „drogy, sex a rokenrol“ a i přes vážné téma je plný kvalitního humoru, což třeba jinde chybí. S čím však souhlasit musím je to, že první herních díl je rozhodně lepší než druhý, který mě v půlce přestal bavit a ke hraní jsem se pak už nutil. Jednička mě bavila od začátku do konce a sedl mi i ten kritizovaný bojový systém. Trošku mi vadila nevyvážená obtížnost, kdy začátek byl v pohodě, ale pak došlo na boj s Bestií, kterou jsem nemohl i s použitím všemožných lektvarů a olejů sundat, a to nejsem úplný neumětel, většinu her hraju na nejtěžší obtížnost. Jak jsem jí nakonec přemohl doteď nevím, ale po tomto bossfightu mi hra přišla zas až moc lehká a to až do konce. Možná to byl nějaký bug. Grafika parádní, o tom žádná, ta první větší vesnická lokace je moje oblíbená. Hudba nádherná, track amb_brzrg patří mezi moje nejoblíbenější herní skladby vůbec. Překlad do češtiny měl svoje chvilky (večeřadlo) a dabing občas pobavil trošku jiným způsobem, než bylo v plánu, ale jinak kvalitní a celkem logický počin, jelikož tahle knižní série byla (a je) je v našich končinách tuze populární. Nezbývá než smeknout před autory klobouk a Polluxovi díky za fajn počtení.
Jsem rád, že se líbí
Nechci úplně tvrdil, že fantasy je povrchní, ale konkrétně Zaklínač mi povrchní prvně přišel. Prostě „chlápek, co loví monstra“, tak jsem si říkal, že to bude hodně hodně akční a prostě to bude o tom, jak loví monstra, ale hned po rozečtení první knížky mi došlo, jak skvělý to je, a že je to úplně jiný, než jsem čekal.
A ještě, než jsem se dal do čtení jsem věděl, že druhá povídková knížka se jmenuje „Meč osudu“ a myslel jsem si, že to bude takový to klišé, kdy hlavní hrdina musí najít nějakou legendární silnou zbraň, která mu pomůže zničit zlého záporáka, ale ukázalo se, že mečem osudu se myslí metafóra na to, že si v životě některé věci volíme sami a některé jsou nalinkované osudem – tj. osud má dvě ostří.
Prostě, nevím… můj první dojem byl, že to možná tak hluboký nebude, ale příjemně mě to překvapilo. :)
btw o jaké bestii je řeč? Na konci druhé kapitoly je boss, ale musí se na něj trochu jinou taktikou (přes elektrický sloupy).
Hnedky ten první svítící čokloidní boss na konci vesnické lokace. Koukal jsem a více lidí s tím mělo problém.
To problém byl. Ale pamatuji si, že jsem ji bral jako součást konceptu, protože pro zaklínače nebyla potvora nikdy hračka. Vždycky to byl přesný plán a přesná strategie – lektvary/oleje. Takže jsem tady obtížnost vítal, ač ji jinde kritizuji.
Jo to beru. Proto taky hry hraju na těžší obtížnosti, abych využil všechny herní mechaniky, nejenom bum prásk/pif paf, ale tady mi to přišlo fakt prestrelene, nehledě na to, že zbytek hry jsem pak už jel stylem prst v nose, noha za krkem.
První díl je podle tebe nejlepší, nicméně vzápětí píšeš, že si třetí ještě nehrál :)
Jinak souhlas, první díl je opravdu povedený
Pravda, třeba je nejlepší ten třetí a já to nevím, když jsem ho nehrál :)
Ale obecně jde o to, že jednička se mi hrozně líbila a dvojka už tolik ne a lidi mi říkají, že trojka je spíše jako dvojka, než jako jednička.
A taky mi říkají, že první díl byl ještě takovej nic moc, že tvůrci nevěděli moc, co chtějí a u dvojky už to bylo lepší a u trojky nejlepší, takže mi to napovídá, že když se s nimi neshodnu už na jedničce a dvojce, možná nebudu úplně souhlasit ani s trojkou :)
Ale někdy trojce dám šanci a zkusím si ji zahrát :)
Rozhodně vyzkoušet a uvidíš. Minimálně soundtrack si určitě užiješ