Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec

Jako většina z nás jsem s hraním začal jako malý capart. Stačil jeden památný večer, kdy mi chlévácké mimino nadělilo pod stromeček čínskou kopii Atari 2600, v té době známou jako televizní hry, "Jůůů, táto koukej, já kvedlám touhle pákou a ono se to hejbá!" a byl jsem lapen. Potom návštěvy u šťastnějších kamarádů či movitých pedofilů, vlastnících různé Commodory či Didaktiky, pak prohánění 286, 486, snaha vetřít se do tajemné sekty Amigistů, a už to jelo. Vždyť to znáte. V průběhu těchto krásných časů jsem si uvědomil, cože na těch hrách tak miluju. Možnost alespoň na chvíli utéct před děsy a běsy všedního dne, ať už do zatuchlých kobek, údolí vzdálených planet, nebo na okruhu prohánět nablýskanou formuli.

Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec

Někdy v té době jsem v nějakém časopisu (zřejmě v ABC v rubrice věda a technika, nebo možná v ohníčku) narazil na článek o jakési virtuální realitě. Když jsem pochopil, o co se to vlastně jedná a kam by to mohlo moje hraní posunout, byl jsem nadšen, a od té doby jsem toužil něco takového vyzkoušet. S kamarádem Rudou sdílejícím stejné nadšení, jsme dokola protáčeli ohranou VHS s Trávníkářem v rychlodabingu, a vedli o VR sofistikované debaty jako: "Ty vole, teď si vem, že jsi, vole, v nějakém supr světě a najednou ti tam, vole, přijde máma a vytáhne ti počítač ze zásuvky. Co pak, vole?" "Ty vole, to by ti z toho možná i jeblo." "No ty vole." "Ty krávo." a podobně, mlsně jsem obcházel oblíbenou herní prodejnu s VFX helmou ve výloze a představoval si, jaká to musí být paráda kosit emzáky ve virtuálním prostoru, o interakci se spoře oděnými lepými děvami nemluvě. K internetu jsem se v té době pořádně nedostal, informací o vývoji VR tudíž moc nebylo, ale i tak jsem se občas něco dozvěděl. Jak čas plynul, bylo již možné nějaký ten VR set pořídit, ale ceny těchto věcí byly neskutečné, nehledě na potřebný hardware. Ještě tu byla možnost pořídit si 3D monitor s polarizační technologií, třeba iZ3d, ale to jsem hned z počátku zavrhl jako slepou uličku.

Moje touha hrát VR hry však neutuchala, a tak jsem si jednoho dne za těžce naspořené peníze pořídil obskurní zařízení jménem Vuzix iWear VR920 s dvěma 640x480 displeji a jakýmsi pokusem o headtracking, který se však musel každou chvíli kalibrovat rotací headsetu do všemožných stran, mělo to směšné zorné pole, takže VR zážitek byl celkem bída. Hlavně po softwarové stránce to byla tragédie, podpora her malá, trochu jsem to napravil laborováním s potřebnými soubory. Ale i tak jsem na tom dohrál třeba první Mafii, a i nějaké simulátory jako FS9 nebo rFactor se daly celkem slušně hrát. Zjistil jsem ale také zajímavou věc. Tenhle headset (tehdy se tomu ještě říkalo HMD) měl na sobě také štelovátko, kterým se daly obrazovky posouvat, a jelikož co člověk, to jiná velikost kebule a mezipupilární vzdálenost, mohl si tím každý nastavit zařízení podle svých potřeb. Jednoho dne jsem se v ranních hodinách vrátil domů značně podroušen, všechno se se mnou točilo, lehnout si v tom stavu nepřipadalo v úvahu, a po zapnutí počítače jsem zjistil nemilou věc, a to že vidím dvakrát. Na hlavu jsem si tedy nasadil VR920 a whoa, výše uvedeným štelovátkem jsem obraz synchronizoval se svými rozjetými bulvami a rozdvojené vidění bylo pryč. Kouzlo. Nakonec jsem se samozřejmě stejně zeblil, ale i tak palec nahoru. Ale to jen tak na okraj.

Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec

A jelikož člověk pokrok nezastaví, i kdyby se připoutal k magistrále v dopravní špičce, dostali jsme se do doby použitelné a dostupné virtuální reality. Když jsem poprvé zjistil, co to ten Palmer "Oculus" Luckey v garáži kutí, zajásal jsem, protože mi bylo jasné, že neopomněl dvě zásadní věci pro virtuální realitu potřebné, a to velké zorné pole a dokonalý headtracking. Prvnímu devkitu jsem odolal, jelikož rozlišení displeje mi přišlo dosti malé, ale po nějaké době jsem už nadšeně uháněl domů s kartonovou krabicí s nápisem Oculus DK2 v podpaží. A bylo to tady vážení, konečně jsem se dočkal toužebně očekávané virtuální reality, kdy kvalitu imerze následně potvrdil žaludek při testování dema Tuscany (prostředí italské vily se zahradou na útesu), který při vertikálním pohybu ve VR, vzhledem k nedostatku patřičných podnětů z mozku, rozhořčeně protestoval. Jelikož si však mozek zvykne časem na všelijaké zhovadilosti (potvrdí devět z deseti severokorejců), blicí faktor 10 jsem překonal celkem rychle, a mohl se plně věnovat vysněnému virtuálnímu hraní. Máme tedy potřebnou technologii, ale co s tím dál? No samozřejmě hrát staré hry!

Jelikož časy VFX jsem vzhledem k nedostatku financí promeškal hraním na palačince (výraz VR nerdů pro obyčejnou plochou obrazovku, ze které obraz v rámci slušných mravů nikde nevyčuhuje), jaká 3D hra z té doby by mohla být ve VR k dispozici? Samozřejmě Doom, flákota nejprofláklejší z profláklých, která vyšla snad na všech platformách včetně bankomatu a kalkulačky. A taky že jo. Ani jsem se nenadál a po chvíli brouzdání internetem jsem narazil na VR plugin pro GZDoom a záhy se proháněl po Marsovských základnách a chrochtal blahem. Parádní je, jak prostor dodá prostředí ve hře reálnou velikost, je to zvláštně uspokojující procházet tím známým prostředím a být uvnitř. Takhle jsem si to vždy představoval. Hra je také o dost děsivější a v dětských letech bych to asi nedal. No co vám budu povídat, s chutí jsem si prolétl oba Doomy, a po použití dalších wadů i Heretica a Hexena, který mě díky variabilitě prostředí bavil fakt hodně. Další na řadě byl díky VR modu EDuke32, taky naprostá paráda, hlavně druhá epizoda byla supr. VR těm hrám vlévá opravdu novou krev do žil, člověk si všímá detailů, které předtím neviděl, je to stejné, ale zároveň úplně jiné, a navýsost zábavné. Co se týká starých FPS, vyzkoušel jsem ještě VR mod pro Quaka, vypadá to náramně, ale ta hra je až moc rychlá, místo běhání po mapě jsem měl pocit, že jezdím na splašeném segwayi, takže jsem moc dlouho nevydržel. Ke štěstí mi chybí ještě VR verze mého oblíbeného Future Shocku, který si o předělávku do virtuálního prostoru vyloženě říká, ale vzhledem k tomu, že neexistuje žádný port na moderní systémy, nedávám tomu moc šancí. Screenshoty z těchto starých FPS s popiskem "A teď si to představte ve VR" sem asi nemá úplně smysl dávat.

Dalším kvalitním počinem pro VR retrofily je prográmek, jenž se zove EmuVR aneb vytvoř si retroherní pokojíček snů. Ideální pro nebožáky, kteří jsou pod pantoflem nepřející (ne)přítelkyně, nebo bydlí ve skříni. Základem je emulátor Retroarch, který nahrajete do příslušné složky, dále oblíbené romky všemožných systémů (zatím je podporováno přes sedmdesát herních mašinek), fajnšmekři si ještě na internetu seženou labely příslušných cardridgí a CD potisky, a jde se na věc. Objevíte se v pokoji, ve kterém je postel, stůl a nějaké ty skříně. Nic moc, říkáte si, ale pak naleznete virtuální inventář, ve kterém je další vybavení na zkrášlení pokoje, televizory různých typů a velikostí, a hlavně příslušné konzole a hry. Věrně vymodelováno je prozatím pouze několik konzolí, namátkou NES, SNES, N64, PS1, PS2 a Gamecube, ostatní jsou zatím pouze generické něcojakokonzole. Všechno si to dle libosti rozmístíte po pokoji, a můžete se věnovat oblíbeným kratochvílím, jako přehrabování se v hromadách cartridgí, přehrabování se v hromadách konzolí, propojování konzolí a televizorů (sice je tu jenom jeden typ kabelu, ale i tak dobrá kravinka), vkládání cartridgí do příslušných otvorů (v konzoli!), hraním oblíbených titulů a v případě opakovaných herních neúspěchů házení televizorů po místnosti. Samozřejmě skutečnému železu se to nevyrovná, ale obraz na televizích působí autenticky, hry mají ten správný feel a není těžké zaseknout se u toho fakt na dlouho.

Asi proto vám tu na virtuální stěně visí hodiny, jejich čas můžete synchronizovat s reálem a v průběhu hraní oknem sledovat jak se venku stmívá (či rozednívá). A když si doma (v reálu) uděláte dostatek prostoru, můžete si židle (a ideálně i postel) rozestavit tak jako ve virtuálním pokoji, a pak už chodíte od stolu ke stolu, tu hrajete tohle na támhletom a pak tamto na tomhle a skvěle se bavíte. Dále je tu podpora světelných pistolí, funkční netplay, kdy se v pokoji objeví průhledný avatar vašeho kamaráda či kamarádky a jede se ve dvou (třech), spolu, proti sobě, po sobě, nebo každý na svém vlastním písečku, fantazii se meze nekladou, můžete si pokoj vyzdobit vlastními plakáty, nebo si do televize streamovat oblíbené pořady. Zatím se jedná o betu a autoři do budoucna plánují další libůstky, jako herní automaty, emulace starých PC s DOSem či Win95, automatické stahování labelů her ze serverů a možnost výběru různých prostředí, kde si hrací doupě vytvořit. Takový retrokoutek ve vlastní kajutě na USS Enterprise, no nezní to skvěle?

Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec Virtuální realita – retrohraní a tak vůbecVirtuální realita – retrohraní a tak vůbec

Možností, jak se ve VR věnovat starším hrám, je dost, z toho co jsem vyzkoušel třeba ještě New Retro Arcade: Neon, věc podobná výše uvedenému EmuVR, ale zaměřená na herní automaty, dále 3dSen VR, zajímavý prográmek konvertující plošinovky z NESu do 3D prostoru, a pak je tu také celkem schopný VR plugin pro Gamecube a Wii emulátor Dolphin. Samozřejmě jsem se ale věnoval i novějším kouskům, takže mi to nedá, abych zde nezmínil dvě hry, které mě absolutně přesvědčily, že VR má smysl. Není to retro, ale berte to jako doporučení.

Elite: Dangerous. Naprosto pohlcující záležitost. Pokračování Brabenova kultovního Elite, které jsme s bratrem kdysi pařili do zemdlení, se již od prvních verzí pyšnilo nativní podporou VR headsetů, tak proč to nevyzkoušet? Nakonec jsem si pořídil HOTAS (protože jiný způsob ovládání této hry ve VR nemá smysl) a utopil v tom stovky hodin. Jeden čas jsem tomu úplně propadl. Začal jsem ve stísněném kokpitu Kobry Mk. III s přepravou nákladů vesmírných jitrnic za pár kreditů, abych se následně přes nervydrásající kariéru ošlehaného bounty huntera s phaserem proklatě nízko u pasu, v po zuby ozbrojeném Vulture, dostal k parádnímu Asp Exploreru a průzkumu končin kam dosud lidská noha nevkročila a nakonec se smířil s vesmírem a za 90.000.000 kreditů zakoupil obří Beluga Liner s velitelským stanovištěm velikosti tělocvičny, stal se pacifistickým kapitánem na luxusním parníku pro movité vědce a celebrity a za nechutně velké hromady kreditů s nimi létal do požadovaných destinací. A že jsem byl nějaký kapitán. Dokonce jsem si stáhl modifikaci, která mi umožnila během delších letů sledovat na jednom z palubních displejů videa. Jóó ti dnešní piloti, místo aby koukali před sebe a věnovali se pilotáži, sjíždějí oblíbené epizody Star Treku a pak se diví, že se srazili s asteroidem, dobytkové!

Ale ty zážitky, které jsem během svých cest prožil! Drsné boje s piráty, kdy jiskry srší z přístrojů na všechny strany a systémy odchází jeden pod druhém, pouť v hlubokém vesmíru, kdy jsem se posledním zbývajícím hyperprostorovým skokem dostal ke hvězdě požadovaného typu, ze které bylo možno načerpat drahocenné palivo, získání vytouženého Sol permitu, který mi umožnil vstup do naší sluneční soustavy a podívat se matičku zemi pěkně shora, nebo třeba zjištění při opouštění základny, že VIP vědec, který si zaplatil přepravu na vzdálenou planetu, má bedny na přístroje nacpané kontrabandem, a následný úprk před strážci zákona. Rozšířením Horizons nakonec došlo i na zkraje uvedené údolí vzdálených planet. Při hraní této hry ve VR se člověk pořád kochá. Zastavit u základny, vstát z velitelského sedadla (jako fakt se hýbat), projít se po palubě a podívat se panoramatickým oknem co se děje venku a zda ten plasmový kanón posledně vyspravený izolepou pořád drží, na povrchu planety se nechat vysadit z lodi ve vesmírném vozítku, přejet do nejbližšího kráteru, vystoupit, přivolat loď na svou pozici a sledovat její majestátní přílet a podobně. S touhle hrou jsem měl ještě velké plány, měl jsem našetřeno na ultimátní Federální korvetu, chtěl jsem prozkoumat on-line aspekt hry a bojovat s Thargoidy, ale pak jsem se nějaký čas věnoval jiné hře a k Elite se už nevrátil. Rozhodně doporučuji a chci to zas hrát. Hned!

Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec

Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec

Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec

Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec

Alien: Isolation. Jako fanda Vetřelce a sci-fi potažmo jsem se na tuhle hru dosti těšil, nějaký čas po vydání zakoupil, hrál a poté odložil do přihrádky "Tohle si někdy pořádně zahraju". Ta chvíle nastala, když jsem po nějaké době narazil na famózní mod pro tuto hru MotherVR, který, jak je zřejmé, umožní prožít anabázi na Sevastopolu ve virtuálním prostoru. Jelikož jsem starý tremp, který má pro strach uděláno a za bouřky, v čase půlnočním, lozí temnými lesy, nedbal jsem varování, že ve VR se jedná o herní teror, jemuž není rovno, a do hry se směle pustil. Přece jenom horory, ať už herní či filmové, jsou můj oblíbený žánr, mám dohrané všechny ty Residenty, Amnézie a Outlasty, takže mě nějaký vetřelec přece nevyděsí. Jak hluboce jsem se mýlil.

První kroky ve hře byly příjemné, já se kochal parádním prostředím vesmírného korábu, kterému VR dodala to správné měřítko a těšil se, co se bude dít dál. Atmosféra postupně houstla, pocit nepohody vzrůstal, boje se zbytkem zoufalé posádky, hraní si na kočku a na myš s androidy, kteří v sobě mají asi tak tolik lidskosti, jako bába z úřadu práce po dvaceti letech služby, ale pořád to byla zábava, sice děsivá, ale zábava. O největší šok se postaralo samozřejmě jeho veličenstvo vetřelec. Po jeho příchodu do hry to už bylo se zábavou tak na hraně, studování detailních textur spodních stran stolů a modlení se, ať mě ten parchant neobjeví. Ne že bych se k hraní vyloženě nutil, ale když jsem si sedl k hraní a nasazoval headset, regulérně jsem se bál. Hru jsem hrál s modem Unpredictable Alien, který upravuje chování vetřelce, a který vřele doporučuji. Bez tohoto modu má vetřelec v lokacích, kde se má s vámi setkávat, omezený akční rádius, je neustále poblíž a hra je pak dosti frustrující, což kazí atmosféru. S modem se sice taky nějaký čas motá kolem, ale pak se třeba vydá do jiné části lodi ožužlávat uleželé mršiny, vás nechá chvíli na pokoji a už se třeba ani neukáže. Nebo vám skočí ze stropu na hlavu. Prostory stanice Sevastopol jsou samozřejmě protkány větracími šachtami, a i když vím, že větrací šachty jsou pro havěť z vesmíru přirozené prostředí, v této hře jsem do nich s oblibou zalézal. Nejenom že ve VR vypadaly k sežrání, ale i jsem se tu kupodivu cítil bezpečně, říkal jsem si, že tenhle konkrétní vetřelec má třeba strach z uzavřených prostor, nebo mu možná v podobné šachtě umřela babička.

No a pak jsem se jednoho dne plížil stanicí, srdce v kalhotách a vidím ho, ksindla, jak si to štráduje na konci chodby, ve které jsem se zrovna krčil. Takže hnedky pod stůl, zacpat rukou pusu, zkouknout texturu, pomodlit, chvíli počkat, až se odporoučí někam dál a já mohl projít. Kousek ode mě byl vstup do větrací šachty, tak jsem tam radostně vplul a za svitu baterky postupoval dál. Občas jsem zkontroloval detektor pohybu, jenom aby se neřeklo a v jednu chvíli zachytil signál. "Asi se vrátil do chodby", řekl jsem si, abych si dodal odvahy. Pak jsem zaslechl znepokojující zvuk, jako by něco tlouklo do plechu, tak jsem pohlédl za sebe, dobrý je to, nic tam není a pak jsem se otočil zpět. Jak už asi tušíte, baterkou jsem posvítil přímo na xenomorfa, který mi v příští vteřině provedl neodbornou lobotomii. V tu chvíli by se ve mě nikdo krve nedořezal a cítil jsem jak mi na hlavě vstávají vlasy hrůzou (a to jsem dohola). Sundal jsem headset a zmohl se jenom na "No co to jako je, todlecto" a musel si dát kiwi a pár panáků, abych se vzpamatoval. Příštích pár dnů se mi při pohledu na Oculus udělalo fyzicky nevolno. Nakonec jsem se dal dohromady, tu hrůzu dohrál a teď už můžu s klidným svědomím říci, že tohle byl, co se týče imerze, nejsilnější zážitek který jsem kdy ve hře prožil. Tady budu s doporučením spíše zdrženlivý, nechci aby mi pak někdo, komu z toho hrábne, posílal výhružné dopisy, nebo účty za potřísněné trenýrky i s důkazy.


Pro ty co se dočetli až sem, nebojte, už vás dlouho trápit nebudu. Virtuální realita je pro mě nový, veskrze zábavný způsob hraní, kde si své najdou i vyznavači starých her, Samozřejmě jsem slyšel názory, že je to jenom nafouklá bublina a trapárna, nikomu nechci nic vnucovat, pro mě je to však splněný dětský sen, a to přece něco znamená. Takže já jsem spokojen. A třeba ten Half-life: Alyx - geniální. Ale to už je ale jiná pohádka, milé děti. Dobrou noc.

Autor: iarmanu

Komentáře k:
"Virtuální realita – retrohraní a tak vůbec"

  • Jirka napsal:

    Taky jsem jako kluk (byť tedy už náctiletý) dumal nad procházkami městem Targ ve VR – klidně i v tom drátěném modelu, jak byl na mé osmistovce ztvárněn. Nikdy jsem však nepřišel na chuť střílečkám. Snad možná mimo úplných klasik jako Space Invaders.
    Proto mám dotaz naprostého neznalce: “Existují pro VR nějaké neagresivní/nestřílecí hry?”. Nemám na mysli nějaké prohlídky pláží nebo podobné terapeutické labely pro domovy seniorů, ale nějaké hry, podobné onomu Mercenary či Elite. (ano, i tam se dalo střílet, ale nebyl to základ hry)

    • Viktor Špička napsal:

      Pro VR právě existuje v dnešní době silná převaha neagresivních hříček a miniher viz Beat Sabre ( Fruit Ninja ve VR) . Ještě na Cardboardu se mi líbilo prohlížení 360° fotek které hned nabraly větší smysl ,zkoušel jsem různé variace na rollercoastery i virtuální prohlídku sluneční soustavy i VR knihovnu.
      Na oculu jsem hrál HalfLife2 ,nabíhající nepřátele na VR Serious Samovi a nějaké minihry s šipkami a balónky ( jen ty kachny a pes dole chyběl )
      V podstatě se mi to líbilo , ale nakonec jsem musel pritakat na názor …a přitom taková blbost ;)

  • Viktor Špička napsal:

    Larmanu je grafoman ….tedy myšleno v dobrém ,styl psaní a představa pedofilního souseda s nášlapným PC na kterém běží Wolf se mi líbí ;)
    Svůj pohled na virtuální realitu rozepsal dokonale ,ale realita většiny konči tam ,kde odpadá potřeba head trackingu ( tj simulátory : i ten rFaktor hraje minimum hráčů ) Zkušenost s Tuscany mám ještě z Google cardboardem – to byla reálná a pozitivní zkušenost s dostupným HW pro většinu a ….víme kde nakonec skončila .
    Jasně cardboard byl jen stín VR ,ale dost dobře fungoval s přimhouřením obou očí stejně jako dnešní bezdrátový VR …bez snímání ovladačů a s nepřesností u gyroskopu .
    Já skončil u Cardboardu s brýlemi na telefon z Číny . Oculus jsem si vyzkoušel párkrát na prezentacích a po pravdě spíš jsem nabyl dojmu zábavných hříček než oprávněné smysluplnosti existence VR .
    Největší problém je právě s odtržením od reality …to pro většinu není žádoucí . Hodně lidí řeší kinetózu a nevolnost po opuštění virtuálního prostoru ( právě ona izolace od okolí mate mozek dokonale)
    My co jsme odcházeli z počítačových učeben, kdy nám bylo zle z blikající CRT s nízkou obnovovací frekvencí na 386 s Doomem víme svoje ;))).
    Není to příjemná zkušenost ale stačilo pár hodin ve tmě a migréna později byla jasná :) ….rezignovali jsme na Dooma ? Rozhodně ne :) .
    3D monitory byly podle mne dokonalý kompromis mezi 3D prostorem a odtržením od reality . Ale pro masové použití znamenalo prodražit TV díky funkci kterou málokdo využil ….a to byl začátek konce. Dražší HW díky 3D většina odmítla a odmítli to i výrobci .
    Sám mám doma Nvidia3D brýle ve dvou kusech , protože s adekvátním HW to fungovalo naprosto dokonale ….ale kompletní vybavení bylo moc drahé( byť se daly brýle pořídit do 4 tisíc ,120Hz (/2=60Hz na oko ) monitor doma mělo minimum lidí a panel v notebooku kde by 3D využil mělo ještě méně lidí ) takže také minimální dopad na majoritní trh .
    A VR je na tom ještě hůř ….potřebujete speciální HW jen na onen 3D zážitek ( cenu snad srazí konzolová varianta headsetu) ale zas ….potřebují dokupovat headset ? Vlastně vůbec VR headset nepotřebuji .A takhle smýšlí většina …..nejen ti co když se otočí koukají na zaprášenou sedačku s přimontovaným PC volantem ;)

    • Sledge napsal:

      “představa pedofilního souseda s nášlapným PC na kterém běží Wolf se mi líbí” – eh…

    • iarmanu napsal:

      “Největší problém (virtuální reality) je právě s odtržením od reality …” Cože? Kdo, kdy, a proč? Já myslel že tohle je to právě na VR nejlepší.

  • iarmanu napsal:

    Kdyby měl někdo zájem (Ano, koukám na tebe Sledgi, Řepy nejsou tak daleko) mužem se sejít a spáchat nějakou VR seanci. Stáčí zásuvka a pár piv;-)

  • iarmanu napsal:

    Aha hmm. Já myslel že Suchdol.

  • iarmanu napsal:

    Zřejmě procitání historických článků nestačí

Přidej komentář k příspěvku uživatele Sledge (přihlášení / registrace)

(Komentáře s více jak 2 odkazy musí počkat na schválení.)

Podpořit na STARTOVAČI

14 patronů přispívá částkou 1 552 Kč měsíčně

Podpořit finančním příspěvkem » Podpořit nákupem na e-shopu »
Retro podložka pod myš BBSRetro podložka pod myš BBS 230 Kč
Shadow bazar, retro herní džungle