RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (4. část)

Velká inventura a příprava na civilizaci

Po vzrušujícím dobrodružství v zásobovacím sklepě nadešel čas udělat si pořádek v inventáři. Vysypu obsah svého batohu a dočasné truhly na zem a s Hofstedtem se na tu hromadu chvíli mlčky díváme. Je to sbírka, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejostřílenější vetešník.

Několik druhů dýk, otlučený meč, sekera, kožené čapky, štíty a samozřejmě trofeje; maso a Trii z Krondira. Hofstedt se na to dívá s vědeckým zájmem, pravděpodobně přemýšlí o biologické struktuře a využití.

Začínám třídit. Co si nechám a co půjde na trh. Pistoli a náboje dostane Hofstedt. Přidám ještě lehčí dýku, protože s těžší zbraní by si pravděpodobně vypíchl oko. Stejně tak i nalezený ohnivý prsten, vypadá efektivně a asi něco umí. Krumpáč se bude ještě hodit, ten si taky nechám. Ostatní zbraně pečlivě porovnávám. Některé jsou lepší než to, co mám, jiné jsou jen těžítka.

“Tak jo, Hofstedte, pistoli a náboje bereš ty,” řekl jsem a podal mu zbraň. “A než začneš protestovat: vím, že nejsi voják, ale z nás dvou jsi ten, kdo chytil Skrinna pod krkem, vrazil mu pistoli do krku a stiskl spoušť.”

Rainer si zbraň opatrně převzal, jako by to byl křehký artefakt. “Dobrá. Věda vyžaduje klidnou ruku a přesnost je koneckonců jen aplikovaná balistika.”

“Fajn,” povzdechl jsem si. “Hlavně miř na toho, kdo řve nejvíc. A tady máš ještě lehkou dýku. S těžší by sis pravděpodobně ublížil a já dnes nemám náladu na polní chirurgii.”

“Velmi vtipné,” odsekl, ale dýku si vzal. “A co ten prsten?”

Zvedl jsem ruku a díval, jak se prsten třpytí. “Stylový, praktický a bude dokonale ladit k tvému vnitřnímu cynismu. Necháš si ho u sebe a musíš přijít na to, jak přesně funguje. Krumpáč si nechám já.”

“Co s tím zbytkem železa?” zeptal se Hofstedt, když si nandaval prsten na prst a já začal rozdělovat zbytek kořisti.

“Tady je hromada ‘lepší než mám’, tady ‘horší než šrot’,” ukázal jsem. “Všechno, co máme dvakrát nebo nestojí za nic, jde na prodej. U zbraní koukáme na účinnost a váhu, u brnění na ochranu a pohodlí. Nechci bojovat v konzervě, která mě utaví dřív než nepřítel.”

“Souhlas. A lektvary?”

“Všechno léčivé a stimy z TORONTA jdou do batohu, pěkně do první přihrádky,” řekl jsem přísně. “Ty to popíšeš, zařadíš, vytvoříš systém, a hlavně to NEVYPIJEŠ při prvním škrábnutí. Máme je na krize, ne na placebo.”

Hofstedt si pečlivě skládal lahvičky. “Dobře, zavedu značení a přidám malou kartu účinků. Organizace je polovina přežití.”

“Výborně. A teď zvedni ten batoh, profesore. Jdeme čelit nástrahám místního kapitalismu. Kdybych omdlel z cen, polij mě vodou. Kdybys omdlel ty, vyměním tě za lepší boty.”

Všechno, co je horší nebo duplicitní, putuje na hromadu "na prodej". To samé platí pro brnění. Do batohu si pečlivě skládám i všechny ty léčivé lektvary a stimdrinky z TORONTA. Mám teď jasný plán: prodat všechno zbytečné, nakoupit lepší vybavení, a pokud možno u toho nezaplatit ani o zlaťák víc, než je nutné.

S klíčem klanu lovců si odemykám masivní dveře a poprvé spatřuji Jirinaar v celé jeho kráse. Konečně na čerstvém vzduchu! Tedy, pokud se dá dýchatelná směs plynů s lehkým odérem mokré srsti a exotických rostlin považovat za čerstvý vzduch. Město žije. Všude kolem se proplétají další obří kocouři a kočky, někteří s kopími, jiní s nákupními taškami.

"Driscolle, tomu se říká autentické prostředí," zamumlal vedle mě Hofstedt, oči mu zářily jako dítěti před vitrínou s hračkami. "Všiml sis, jak organická architektura prorůstá dopravními koridory? Unikátní symbióza socio-hierarchického uspořádání a bioinfrastruktury."

“Vidím,” řekl jsem a uhnul před jedním statným Iskaiem s proutěným košem.

“Zvědavé pohledy. Všiml sis? Směs fascinace a opatrnosti,” šeptl.

Někteří se na mě dívají zvědavě, jiní s otevřeným despektem, asi jako na zatoulaného psa, co by mohl mít blechy. Hofstedt vedle mě fascinovaně mumlá něco o "unikátní symbióze organické architektury a sociálně-hierarchické struktury." Já mám v hlavě jediný cíl: zpeněžit všechno to haraburdí, co jsem nasbíral ve sklepě, a pořídit si lepší vybavení.

Sotva uděláme pár kroků, přistoupí k nám strážný a nabídne nám doprovod k Sebainah, je to matriarcha klanu Jižního větru. Souhlasím, co jiného mi zbývá. Hofstedt je nadšený z příležitosti k dalšímu mezidruhovému dialogu.

V rozlehlé, organicky tvarované síni, osvětlené jen tlumeným světlem fotoluminiscenčních hub, stojím s Hofstedtem před Sebainah Janiis. Vůdkyně Iskai sedí na vyvýšeném, z živého dřeva vyrostlém trůnu a její kočičí oči si nás pozorně měří.

"Dsarii-ma, zvláštní návštěvníci," promluvila konečně a její hlas byl klidný, ale pevný. "Jsem šťastná, že jste se uzdravili ze svých zranění. Mé jméno je Janiis a jako Sebainah Nakiridaani jsem zodpovědná za blaho svého lidu. Váš příchod byl... dramatický. Prostředek, který vás sem dopravil, vás téměř zabil. Přesto zprávy mých lovců mluví o síle vaší 'magie' velmi působivě. Musíte pochopit, že potřebuji znát vaše záměry."

Vyměnil jsem si rychlý pohled s Hofstedtem. Ten vedle mě nervózně přešlapoval, ale bylo na něm vidět, že jeho vědecká zvědavost převažuje nad strachem. "Nevidím důvod, proč bychom vám neřekli pravdu, Sebainah Janiis," odpověděl jsem. "Náš lid dosáhl takového stupně technického rozvoje, že dokážeme cestovat mezi hvězdami."

Janiisiny rty se znatelně zkroutily do pobaveného úsměvu. "Ohromující, Tome Driscolle. Síla strojů vašeho lidu je děsivá, ačkoliv se zdá, že není bezchybná. Vaše přítomnost zde je toho důkazem. Uklidňuje mě to. Skoro bych nevěřila, že jste přišli z jiného světa."

"Jak jistě chápete, naším prvořadým úkolem je najít naši hlavní loď, TORONTO," pokračoval jsem. "Nevíme, kde přesně přistáli, ale jsme si jisti, že přistání tak obrovského stroje nemohlo zůstat bez povšimnutí."

"Jsem připravena vám pomoci s přepravou na další ostrov," odpověděla Janiis. "Možná tam o vaší lodi někdo slyšel. Na našem ostrově nikdo nic tak velkého jak popisujete, neviděl. Věřím, že svého cíle dosáhnete a vysvětlíte svému lidu, že toto není mrtvý svět." Její výraz na okamžik ztvrdl. "Jako hlava rady mám značný vliv. Proto mi dovolte, abych vám něco navrhla," řekla Janiis. "Za dva dny se koná slavnost na počest dospělosti mého pra-pravnuka. Zůstaňte jako naši hosté. Den poté pro vás zařídím transport na další ostrov"

"Jsme překvapeni vaší šlechetností, Sebainah Janiis," odpověděl jsem. "S potěšením přijímáme."

"Dobrá," zakončila Janiis. "Seznamte se s naším městem a místními. Ale varuji vás, neopouštějte Jirinaar bez doprovodu. Lesy jsou nebezpečné."

Umění smlouvání a první vydělané zlaťáky

Po krátkém a formálním rozhovoru se Sebainah, kde v podstatě jen přikyvuji a snažím se vypadat neškodně, se konečně můžeme volně pohybovat po městě.

Je čas na systematický průzkum a začínám si značit klíčové body: zbrojíř, obchod se smíšeným zbožím, krčma a cechy. Hned kousek od budovy klanu Jižního větru narážím na potulného Iskai jménem Rabir. Vypadá jako typický pouliční handlíř a můj instinkt mi říká, že tady udělám dobrý obchod.

Rabir nabízí za zboží o 10% víc než kamenné obchody. To je moje parketa. Vytahuji z batohu trofeje ze sklepa; maso a Trii z Krondira, přebytečné dýky a další cetky. Po chvíli smlouvání, kdy se tvářím, že každá z těch věcí má pro mě nevyčíslitelnou sentimentální hodnotu, mi cinkají v kapse první poctivě (nebo spíš dobrodružně) vydělané zlaťáky. Jsem bohatší a lehčí. Perfektní.​

“Jste ti cizinci,” promluvil s melodickým přízvukem. “Jmenuji se Rabir. Nakupuji zboží pro Waniu, nabízím fér ceny a rychlé dohody.”

Zvedl jsem obočí. “Máme pár věcí, co by potřebovaly nový domov a majitele, který je víc ocení.”

Rabir se pousmál. “Za zboží platím o deset procent více, než ostatní. Když přinesete kvalitu, odejdete spokojeni.”

Hofstedt už rozepínal batoh. “Máme nástroje, pár čepelí, něco kovu a několik lektvarů.”

Rabir si prohlížel čepel proti světlu jako klenotník. “Tohle odkoupím. Slitina je poctivá, ostří drží. To druhé…” poklepal na dýku, “je hezká, ale nepraktická. Vezmu ji také, protože Wania sbírá i kuriozity.”

“Ještě prosba,” vložil se Hofstedt. “Kde tě najdeme?”

“U severního oblouku, kousek od fontány,” odpověděl Rabir bez váhání.

S napěchovanou peněženkou mířím do obchodu se smíšeným zbožím, který vede Wania. Tváří se o poznání méně přátelsky než Rabir, ale její obchod je doslova pokladnice. Při manipulaci s truhlou ve výklenku souhlasím se zaplacením 45 zlatých za věci, protože se to opravdu vyplatí.

Kupuji si naprosté nezbytnosti: pořádný kompas, abych se v téhle divočině neztratil, hromadu pochodní pro další sklepní dobrodružství a všechny paklíče, co má na skladě. Bez těch se v civilizaci neobejdu. A pak si všimnu něčeho zajímavého, hudební krystal. Vypadá draze a zbytečně, ale něco mi říká, že by se mohl hodit. Beru ho.

Zatímco Wania obsluhuje jiného zákazníka, všímám si, že za jejím pultem leží lano a pár pochodní. Adrenalin mi stoupne. Rychlý rozběh, přesný klik pravým tlačítkem a lano je moje. Wania si ničeho nevšimla. To samé opakuji později u zbrojíře. Stejný postup, trocha cviku a mám 3 zbraně a brnění poblíž.

Můj morální kompas dostal právě další trhlinu, ale můj inventář je zase o něco plnější. Brzy zjišťuji, že zbohatnout v Jirinaaru se dá několika způsoby, a ne všechny jsou úplně v souladu se zákonem. Ten čestný je chodit za město a lovit potvory. To je ale zdlouhavé, nebezpečné, nicméně pro levelování nezbytné. Další způsob je geniální ve své jednoduchosti a drzosti.

V cechu mágů Dji-Kas je léčitelka jménem Rejira. Když s ní prohodíte pár slov a rychle ukončíte rozhovor, občas vám z vděčnosti za milou konverzaci věnuje modrý léčivý lektvar. Tenhle lektvar má u Rabira cenu zlata, doslova 18,3 zlatých za kus. Strávím tedy příjemnou půlhodinku tím, že Rejiře v rychlém sledu opakuji "Dobrý den" a "Sbohem" a můj batoh se plní modrými lahvičkami. Je to sice trochu ponižující, ale zatraceně efektivní.

Cechy, trénink a nečekaná vražda

Po prvotním šoku z nové kultury a úspěšné obchodní výpravě, která naplnila mé kapsy cinkavým kovem, se usazujeme v Jirinaaru. Slovo "usazujeme" je možná příliš silné. Spíše se snažíme splynout s davem, což je v mém případě, jakožto dvoumetrového savce bez ocasu a drápů, poněkud obtížné. Hofstedt se naopak cítí jako v ráji. Tráví hodiny v místní knihovně a v cechu mágů, kde vede zanícené debaty o povaze magie a "etno-lingvistických kořenech" jazyka Iskai.

Já se mezitím věnuji praktičtějším věcem. S kapsami plnými zlaťáků (díky mému obchodnímu talentu a nekonečné trpělivosti léčitelky Rejiry) investuji do sebe. Navštěvuji místního trenéra boje a platím mu za to, aby mě naučil, jak se se zbraní v ruce pohybovat o něco ladněji než pytel brambor. I Hofstedta donutím k pár lekcím, přestože protestuje, že "intelekt by měl vždy převážit nad hrubou silou". Souhlasím, ale raději mám po ruce obojí.

“Dnes zapomeneme na sílu,” pronesl učitel boje a jeho dráp lehce přejel po tenké dřevěné kládě položené na zemi. “Dnes budeš hledat rovnováhu. Postav se na ni. A nehýbej se.”

“Rovnováha. Chápu,” řekl jsem odhodlaně a opatrně položil jednu nohu na kládu. Okamžitě jsem se zakymácel. “Jsem jako lano natažené mezi dvěma skalami! Pevné a… pružné!”

“Jsi spíš jako špageta, kterou se někdo snaží postavit na špičku,” ozval se Hofstedt, který se ležérně protahoval v rohu. “Čekám, kdy se s tím typickým zvukem zlomíš. Mohl bys u toho aspoň udělat nějakou dramatickou pózu?”

Učitel se na mě podíval, zatímco jsem se zoufale snažil udržet balanc. “Ignoruj ten hluk. Soustřeď se na své jádro. Kořeny nemusí být vidět, aby tě držely pevně.”

“Kořeny… jádro… mám to!” zvolal jsem vítězoslavně. V ten samý okamžik mi ale noha sklouzla a s hlasitým žuchnutím jsem dopadl na zem. Zůstal jsem zaraženě sedět, když Hofstedt začal tleskat.

“Bravo. Elegantní sestup. Tomu říkám ‘gravitační objetí’.”

Učitel pomalu otočil hlavu a jeho oči se upřely na Hofstedta. “Říkal jsi, že se protahuješ. Výborně.” Ukázal na opačný konec místnosti. “Budeš dělat mosty. Zůstaneš v pozici mostu tak dlouho, dokud se on nenaučí stát na té kládě alespoň deset dechů. Tvé tělo bude pevné jako skála a tvá ústa konečně ztichnou.”

Hodiny plynou v poklidném rytmu. Dopoledne trénink, odpoledne "obchodní aktivity" (což je můj eufemismus pro žebrání lektvarů a občasné drobné krádeže) a večer trávíme v místní taverně. Podávají tu nápoj, který chutná jako zkvašené ovoce s příchutí spálené gumy. Ale je silný.

Hofstedt se samozřejmě drží vody a přednáší mi o sociální dynamice v taverně, o rituálech páření Iskai a o pravděpodobnosti, že se brzy otrávím alkoholem.

"Hele, Hofstedte… ty jsi chodící encyklopedie. Ale něco mi furt nesedí. Kde jsi nasál všechny ty svoje vědecký super-schopnosti?"

Hofstedt se pousměje, ale tentokrát to vypadá spíš vážně než pobaveně. "Oficiálně jsem fyzik se specializací na xenobiologii." Přitáhne si hrnek s vodou a na chvíli se do něj zadívá. "Ale začalo to dřív. Nikdy jsem nepoznal otce a máma byla programátor-samouk v Německu. Dělala pro tu samou euro-japonskou korporaci, co postavila Toronto. Já vyrůstal v jejich uzavřeným světě; firemní školka, firemní škola… automaticky jsem měl přístup k top vzdělání a studoval jsem tak na Newtonově institutu."

"No jo," ušklíbnu se, "mně stačilo přežít kurz přežití v lijáku na Nový Guineji a dopravit raketu z bodu A do bodu B."

Hofstedt to přejde bez komentáře. "Později jsem šel dělat pro vládu. Byla to jediná možnost, jak dělat xenobiologii a neskončit jako zaměstnanec další nadnárodní hydry. Prošel jsem vládním výcvikem pro terénní mise; analýza mimozemských ekosystémů, adaptace a přežití v exotických prostředích. Na Torontu jsem pak byl inspektorem vládní agentury a člen výzkumného týmu u profesora Beegla."

"Nádhera. Takže ty jsi ten člověk, co chodí po laboratořích a říká: 'Tohle by se takhle fakt dělat nemělo.'"

"Přesně." Řekne to úplně bez ironie. "A většina lidí mě za to neměla ráda."

"To si dovedu představit. Nic neinspiruje k lynči jako kontrolor s notýskem."

Trochu se ošije. "Mám základní výcvik krizových postupů, přežití v extrémech, adaptace… a jen základní výcvik se zbraní. Řešil jsem incidenty a výpadky komunikace."

Zvednu obočí. "Základní? Jako 'vrazím někomu pistoli do krku a stisknu spoušť' základní?"

Hofstedt zatne čelist. "Nejsem voják. Naučili mě manipulaci, střelbu na střední vzdálenost, pár nouzových postupů. Nic heroického. Jen tolik, abych neskončil jako další statistika."

"Hele, já od tebe nečekám přestřelky. Ale je dobrý vědět, že se umíš bránit, když jde do tuhého."

Pomalu si zvykám na jejich kulturu. Na to, jak komunikují nejen slovy, ale i postavením uší a ocasu. Je to fascinující, ale zároveň mi to připomíná, jak daleko jsem od domova.

Přišel čas na setkání v radní síni Jirinaaru. Je to taková ta uhlazená diplomatická povinnost s představovačkou; Akiir, hlava cechu, pár radních, formální řeči o kultuře a domech, které dýchají. Snažím se vypadat důležitě a zaujatě, zatímco Hofstedt si dělá poznámky a pravděpodobně sepisuje disertaci na téma "Vliv organické architektury na sociální stratifikaci u felinoidních druhů".

Do sálu vpadne maskovaný člověk. Dřív než kdokoli stihne říct kontrola zbrojí, vystřelí krátkou šipku z malé kuše. Akiir se s tupým žuchnutím sesune k zemi. Vzduch ztěžkne a s ním i naše šance, že odsud odejdeme jen s pozvánkou na večírek. Vrah neváhá ani vteřinu, rozráží okno a mizí.

“Co to sakra bylo?” syknu směrem k Hofstedtovi, který zírá na prázdné okno.

Hofstedt zamrká, jako by se právě probudil z noční můry. “Podle stavby těla a stylu pohybu… to byl člověk, Driscolle.”

Zůstanu na něj zírat, v hlavě mi to šrotuje. “Člověk? Tady? Ale… jak?”

“Přesně to je ta otázka, která právě přepsala pravidla naší mise,” zašeptá Hofstedt a ukáže na mrtvého Akiira. “A vsadím se, že odpověď nebudeme hledat sami.”

“To se vsaď,” zamumlám. “Právě jsme se stali hlavními postavami v detektivce, kterou jsme si neobjednali.”

Dvoumetrová kočka se smyslem pro spravedlnost

Stráže spouštějí poplach, ale je pozdě. Janiis zkracuje protokol na minimum a protože jsme v Jirinaaru jediní lidé, podle zákona rodinné odpovědnosti jsme teď rodina pachatele. Přeloženo: vyšetříte to my. Skvělé. Vítejte v právním systému, kde slovíčko "kolektivní" opravdu, ale opravdu bolí.

“Jmenuji se Drirr,” řekl klidně. “Jsem Stiriik. Zodpovídám za dodržování zákona v Jirinaaru. Vaše přítomnost u místa činu je… nešťastná. Ale ne nutně vinou.”

“Upřímně,” řekl jsem a otřel si prach z kolen, “i my dáváme přednost ‘ne nutně vině’. Najdeme vraha i odpovědi.”

“Pak máme společný cíl,” přikývl Drirr. “Budu stát po vašem boku, dokud budete stát vy po boku zákona.”

Hofstedt si nervózně upravil popruh batohu. “To zní jako jasná dohoda.”

Abychom na to nebyli sami, dostáváme posilu; Drirr, místní Stiriik, je zodpovědný za dodržování zákona, stíhá zločince a nastoluje pořádek ve společnosti. Ideální třetí do party, která se právě proměnila z vědecké expedice v improvizované kriminální oddělení. Následuje krátká zastávka u Frilla, kde konečně slyšíme rámec, který potřebujeme. Nejstarší Iskai ve městě, s hlavou plnou stoletých příběhů a skepsí na správných místech.

***

Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta

Předmět: Drirr, elitní válečník rasy Iskai

Identifikace a původ
Drirr je dospělý samec rasy Iskai, z otcovi strany původem z Jirinaaru. Jeho matka byla z Belovena, přístavního města na ostrově Maini. Dočasně působí jako ochránce a průvodce naší výpravy.

Tělesná morfologie

• Výška 2,2–2,3 m; štíhlá, silně osvalená postava s digitigrádním stojem a nízkým podílem podkožního tuku.
• Plně chápavý ocas (1,2–1,4 m) se silou úchopu pro vedení lehké zbraně; Drirr jej používá jako funkční "třetí ruku“.
• Reliéfní rohovinové pláty na předloktích, holenních a kyčelních partiích; prstové drápy pro jistotu úchopu i sečné práce.
• Hlava se silnou obličejovou srstí; v oblasti čela krystal Trii (zakryt srstí), pravděpodobně rezonanční orgán se smyslovou funkcí.

Senzorika a fyziologie

• Zrak optimalizovaný pro šero, sluch rozšířený do vyšších frekvencí, čich nadprůměrný (schopnost sledovat stopu v uzavřeném prostoru).
• Fyziologie výkonu preferuje rychlost a přesnost před hrubou silou; zvládá krátké intervaly extrémní kadence s rychlou regenerací při mikro‑pauzách.

Lokomoce a bojová biomechanika

• Nízký postoj nad těžištěm, pružný krok; útoky z předsunuté gardy s rotací trupu, ocas současně vyvažuje a kryje bok.
• Koordinace paží a ocasu umožňuje současný úder hlavní zbraní, odklon soupeřovy čepele předloktím a bodnutí z ocasu.
• V optimálních podmínkách zvládá sérii 2 - 4 přesných zásahů během jednoho útočného okna.

Vybavení a preferované zbraně

• Iskai čepel střední délky (seč/bod) + sekundární dýka/hrot nesený ocasem; ochranu tvoří postroj a přirozené pláty.

Taktika a role v týmu

• Plní roli "tanka": čistí úzké průchody, vytváří manévrovací prostor a drží tempo.
• Vysoká situační bdělost: včas varuje na stropní hrozby i podlahové pasti; čte pachové a zvukové signály dřív, než je zachytí člověk.

Závěr
Drirr je esence iskaijské evoluce a výcviku. V našich podmínkách je to nejsilnější zbraň na vzdálenost paže, pokud mu ji nepřekazíme vlastní neohrabaností.

***

“Dsarii-ma, zvláštní návštěvníci,” promluvil měkce. “Jsem Frill. Sloužím radě jako učenec v oblasti dějin. Těžké události vás musely potkat. Vím, že pro cizince není snadné podřídit se našim zákonům.”

“Jsme rádi, že nás přijmete,” řekl jsem. “Chceme najít vraha a pravdu. A ne přesně v tomhle pořadí.”

Drirr se postavil stranou, ale zůstal v doslechu. “Přivedl jsem je, Frille. Potřebují informace”

“Povíte mi, jak jste se sem dostali?” zeptal se Frill. “Ne zvědavost, ale souvislosti. Dějiny i zločiny milují detaily.”

Vyměnili jsme si s Hofstedtem krátký pohled a pak jsem vyprávěl. O TORONTU, o pádu, o hrubé mapce pobřeží, o zázračném uzdravení i o tom, že jsme si mysleli, že na planetě jsme sami, aspoň co se lidí týče. Frill poslouchal bez přerušení, jen občas přikývl.

“Ironie,” řekl nakonec. “Dozvěděli jste se o lidech zde až skrze vraždu. Ale ano lidé na tomto světě žijí. Ne všichni podle zvyklostí svých předků, ale jsou tu. Někteří žijí na východních ostrovech. V malé vesnici Aballon, jižně od horského hřebene na ostrově Gratogel. Nebo v přístavním městě Beloveno, ležící na jihovýchodním pobřeží Maini. A pak jsou tu Kenget Kamulos; válečníci a mágové, které si občas najímají i na… tiché práce.”

“Najímání vrahů,” doplnil klidně Drirr.

Frill přikývl. “To bezesporu a ptáte-li se na motiv, Akiir neměl vazby na lidi. Rozkaz tedy mohl dát jen Iskai. Proč? To je zatím záhada.”

“Říkáte, že lidé na téhle planetě žijí dlouho,” řekl jsem a podíval se na Frilla. “Jak spolu vaše národy vycházely?”

“Ne vždy v míru,” odpověděl Frill, oči mu na okamžik potemněly. “Po prvním příchodu lidí následovala století tření. Byly doby, kdy lidé považovali za ‘normální’ zabírat území silou. Války s Iskai se opakovaly”

“Poslední velký střet byl před sto padesáti šesti lety,” doplnil Drirr. “Od té doby se učíme zapomínat a žít vedle sebe.”

“Zapomínat, ale ne mazat,” kývl Frill. “Paměť bez zášti je užitečná. Dnes žijí lidé a Iskai většinou v míru. Ale staré stíny někdy rády hledají nové nositele. I proto je tahle vražda nebezpečná, snadno by mohla probudit staré příběhy, které je lepší nechat spát.”

Potvrzuje, že na tomto světě skutečně existuje lidské uskupení, které bere vraždy jako řemeslo na zakázku. Válečníci a mágové, co si říkají "Kenget Kamulos". Dodává však, že příkaz nejspíš nešel od lidí, ale z Iskai strany, protože Akiir s lidmi oficiálně neobchodoval. Mezitím nám Drirr shrnuje právnickou past: dokud pachatele a hlavně zadavatele nechytneme, z ostrova se nepohneme. Děkujeme zákonům, alespoň víme, kde budeme trávit příští dovolenou.

Tragický příběh Argima

První stopa vede do cechu mágů. Chodby tu voní ozónem a bude tu určitě víc tajných dveří než v Hofstedtových teoriích o paralelních vesmírech. Potkáváme tam Siru, Akiirovu dceru. Její tvář je směsicí smutku, vzteku a možná i pár nevyřčených otázek po rodinných účtech.

A pak se to zkomplikuje ještě víc. Přímo před námi se objeví dvojlístek: Iskai komplic a lidský vrah. Než stihneme zareagovat, oslepí nás záblesk světla.

Vrah mizí na jih, jeho komplic zůstává a my ho po krátké potyčce zatýkáme. Kriis, obviňuje Fasiira, že vraha do cechu pustil na jeho rozkaz. Tvrdí, že mezi Fasiirem a Akiirem doutnala letitá nenávist od smrti Fasiirovy sestry na lovu, kam je Akiir poslal navzdory špatnému počasí. Fasiir všechno popírá, ale Janiis nechává oba zajistit do vyjasnění.

"Tak povídej, Drirre," pobídl jsem ho. "Co se vlastně stalo s Argimem a starou budovou Dji-Fadh?"

Drirr se mlčky zadíval do ulic města. "Argim byl Stri, kdysi vůdce Dji-Fadh. Nejen že měl velký talent na magii, ale v hlavě chaos a nestálost. Před sto padesáti lety stála stará budova Dji-Fadh ještě mimo Jirinaar. Tenkrát se Argim posedle snažil stát se jedním z Vyvolených, ale neprošel tím… výběrem."

Hofstedt si poškrábal čelo. "Co se stane, když Stri nedostane, co chce?"

"No… Argim se rozzuřil. Drtivě. Někteří Iskai umí svou zuřivost schovat, on ji proměnil v kletbu. Budovu zničil, a pak namísto abych řekl kolegům 'měl jsem špatný den', rozhodl se, že do té zříceniny vtiskne svou vlastní duši. Doslova."

"Počkej, duše ve zdech?" podotkl jsem radši nahlas, aby to neznělo až moc strašidelně jen v hlavě.

Drirr krátce kývl. "Ano. On je teď tou budovou. Pořád tam přebývá. Všechno to tam je jeho vztek, jeho magie, jeho odmítnutí. Není tam Argim… ale to, co z něj zbylo. Proto místu říkáme 'starý Argim'. Místo smíření, stará zlovůle."

Hofstedt se zadíval svým vědeckým pohledem. "Tak proto všem běhá mráz po zádech, když se o té budově kdokoli zmíní. Fascinující."

Den končí. Město stále šumí, i když teď spíš strachem a nejistotou. Vrah je někde ve stínech Jirinaaru a my máme stopu, vedoucí na severovýchod od města.

Tak jdeme na lov.