RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (14. část)

Kapitola 5: Zpátky do útrob ocelové bestie

TORONTO

Plyn je ještě stále trochu cítit. Se zastřeným pohledem a hlavou někde v mlžném oparu halucinací mě dva členové posádky podpírají a vedou chodbami lodi. Sotva vnímám, kam vlastně jdeme. Kolem stojí kapitán Brandt, Christine, Joe, několik dalších členů posádky a také Ned (lodní AI).

Joe na mě vytřeští oči. "Tome! Věř mi, jsem zatraceně rád, že tě vidím živého!"

"Driscolle! Chlape bídná, ty pořád žiješ!" přidá se kapitán Brandt. "Musel sis projít peklem."

"Můj bože, Tome!" vyhrkne Christine. "Jsem tak ráda, že tě vidím! Jak ti je? Co se stalo? A kde je…"

"Ten plyn… kapitáne Brandte, prosím… Ta planeta je…" Nedokážu větu dokončit. Hlava mi třeští a myšlenky se rozpadají dřív, než je stačím vyslovit.

Kapitán Brandt si mě starostlivě prohlédne. "Myslím, že bychom měli pana Driscolla okamžitě dopravit na ošetřovnu. Je zázrak, že dokázal tak dlouho přežít v tak nebezpečném prostředí."

"Ale pane… planeta… Musíte vědět, že…" Z posledních sil se snažím poskládat slova do něčeho, co bude dávat smysl. "Ta planeta je plná života!"

Na okamžik zavládne naprosté ticho. Teď už na mě všichni hledí způsobem, který mému tvrzení o naprostém duševním zdraví příliš nepomáhá.

"Přesně toho jsem se obával," pronese Ned chladně. "Pan Driscoll trpí halucinacemi. Musí být okamžitě dopraven na ošetřovnu. Okamžitě."

Chci protestovat. Vysvětlit jim, co jsem viděl. Říct jim o Iskai, o jejich městě, o všem, co tady skutečně je. Jenže na další slova už nemám sílu. Plyn, vyčerpání a všechno, čím jsem si na planetě prošel, si konečně vybírají svou daň.

"Tome…" Christine se ke mně pomalu nakloní.

"Buďte trpělivá, slečno Mocci," zadrží ji Ned. "Uvidíte pana Driscolla, jakmile to bude možné. Obávám se však, že potrvá několik dní, než se jeho stav alespoň trochu zlepší."

A tím je zřejmě rozhodnuto. Nikdo mě neposlouchá. Místo člověka, který se právě vrátil s největším objevem v dějinách lidstva, jsem pro všechny jen přiotrávený chudák, kterému přeskočilo a který nutně potřebuje postel.

Ucítil jsem ostré bodnutí do krku. No výborně. Vítej zpátky na TORONTU, Driscolle.

Když znovu nabývám vědomí, první věc, kterou cítím, je bolest. To je vlastně docela uklidňující, protože to znamená, že jsem pořád naživu. Druhá věc, kterou cítím, je kov pod zády, což už je o poznání méně příjemné.

Otevírám oči a několik vteřin jen zírám do stropu. Žádné dřevo, žádné podivné iskaijské rostliny, žádná modrá obloha. Nad hlavou mám starý známý šedivý kov, potrubí a světla, jejichž návrhář zjevně dostal za úkol vytvořit atmosféru psychiatrické léčebny pro astronauty.

Zkouším se pohnout a celé tělo mi okamžitě připomene, že nedávné události zřejmě zahrnovaly víc násilí, než je zdrávo. Zůstávám proto ležet a poslouchám. Někde hluboko v útrobách lodi duní stroje, ventilace monotónně hučí a občas se ozve vzdálené kovové bouchnutí. Jinak nic. Žádné hlasy, žádné kroky, žádný Hofstedt ani iskaijské předení. Jen já a několik tisíc tun kovu.

Procházím sterilní kajutou a zkouším všechno, co se dá. Skříňky, šuplíky… nic. Dveře? Ani náhodou. Zablokované průchody, bezpečnostní systémy a další standardní korporátní radosti. Skvělé, Driscolle. Vrátil ses domů a hned tě tu zamkli. Zrovna když začínám přemýšlet, jestli se mám smířit s kariérou nedobrovolného inventáře téhle kajuty, objeví se za dveřmi Joe.

Ano, můj přítel, který mi dal kdysi heslo k servisní chodbě. Chvíli se přehrabuje v ovládacím panelu a zablokované dveře se konečně otevírají. Joe, chlape, nikdy jsem tě neviděl raději.

"Joe! Konečně někdo, koho znám! Co se tady děje? Proč mě drží zavřeného jako nějakého zločince?" vyhrkl jsem.

"Pššt... ztiš hlas," zarazil mě Joe. "Hlavní je, že jsi naživu. Už jsme si mysleli, že ty i Hofstedt jste mrtví."

"To rád slyším. A jsem rád, že tě vidím."

"Nemáme moc času. Možná sis všiml, že jsem se sem dostal pomocí upravené přístupové karty."

"Došlo mi, že tvoje návštěva asi nebude úplně oficiální. Tak mi řekni, co se tady děje."

Joe zavrtěl hlavou. "Na vysvětlování bude čas později. Nejdřív ty. Stručně a bez odboček. Chci slyšet úplně všechno."

"Stručně? Kamaráde, kdybys věděl..." Co nejrychleji jsem mu převyprávěl všechno, co jsem na planetě zažil. Vyprávěl jsem o Iskai, lidech, Dji Cantos i o světě překypujícím životem. Joe poslouchal s narůstajícím úžasem a několikrát jen nevěřícně zavrtěl hlavou.

"To snad není možné..." vydechl. "Kdybych tě neznal tolik let, myslel bych si, že ses zbláznil. Jenže ty to myslíš naprosto vážně."

"Víš, že bych si nic takového nevymyslel. A Hofstedt by ti všechno potvrdil, kdyby nezůstal s Dji Cantos."

Joe se zamyšleně odmlčel. "To by vysvětlovalo hodně věcí. Ale že je tahle planeta ve skutečnosti..."

"Teď jsi na řadě ty," přerušil jsem ho. "Co se dělo tady?"

"Právě že skoro nic. A v tom je ten problém."

"Chceš mi snad namluvit, že nikomu nepřišlo divné, co se na téhle planetě děje?"

"Zkus se na to podívat z jiného úhlu," odpověděl Joe. "Kdybys přistál na Zemi uprostřed pouště Gobi, jaký obrázek by sis o ní udělal?"

"Takže místo přistání bylo vybrané schválně... To znamená, že Ned i kapitán Brandt posádce od samého začátku podstrčili falešná data."

"Přesně tak. A tím to zdaleka nekončí." Na okamžik se odmlčel, jako by si v hlavě skládal všechny souvislosti. "Ukázalo se, že atmosféra je mnohem lépe dýchatelná, než tvrdily průzkumy. A při prvních těžebních pracích jsme narazili na podivná a velmi nebezpečná stvoření. Tak vyspělé formy života přece nemohou existovat na téměř mrtvé planetě."

"A stejně to nikomu nepřišlo divné?" podivil jsem se.

"Ta zvířata bezpečnostní jednotky pokaždé zahnaly. Navíc nás od samého začátku zaměstnávala série naprosto nevysvětlitelných havárií a nehod. Byli jsme tak vytížení, že jsme sotva spali, natož abychom přemýšleli nad tím, co se kolem nás vlastně děje. Kapitán vsadil na hrubou sílu. Stálo nás to spoustu munice i vybavení, ale díky výzbroji, kterou jsme měli, jsme všechny problémy jednoduše převálcovali. Postupně incidenty ustaly, prémie se zdvojnásobily a většina lidí přestala klást otázky. Navíc nikdo neměl možnost planetu skutečně poznat. Víš přece, že opouštět vymezenou oblast je přísně zakázané."

Přikývl jsem. "Teď do sebe všechno zapadá. Byl jsem naivní. Nikdy by mě nenapadlo, že DDT zajde až tak daleko. Jednou se to přece musí provalit."

Joe pokrčil rameny. "Možná ano. A možná taky ne."

"To každopádně vrhá na smrt inspektora Beegla úplně nové světlo." dodal jsem.

"Jasně. Mohl odhalit manipulaci s daty z průzkumných sond a pokusil se kontaktovat centrálu. Jenže někdo ho zastavil. Přetížení konzole Over-C mohl způsobit jedině Ned," řekl Joe tiše. "Jestli je do toho zapojený, a všechno tomu nasvědčuje, musíme být nesmírně opatrní. Na TORONTU není skoro nic, co by Ned nedokázal ovládat."

"Stejně se odsud musíme dostat a promluvit s ostatními. Znám tady spoustu lidí. Až zjistí pravdu o téhle planetě, nevěřím, že budou dál pomáhat s jejím ničením jen kvůli pár prémiím."

"Možná. Jenže zastavit celou operaci bude samo o sobě dost těžké. A to ještě není ten největší problém."

"Tak co je ten největší problém?"

Joe se rozhlédl po chodbě, jako by se bál, že nás někdo poslouchá. "Před pár týdny jsem objevil něco, o čem ví jen hrstka lidí. Ned nemá jen jedno umělé tělo, přes které s námi komunikuje. Má jich desítky. A všechna jsou nebezpečná. Jestli je dokáže ovládat současně a rozhodne se zasáhnout... bude to masakr."

Nevěřícně jsem na něj zíral. "To snad nemyslíš vážně! Chceš říct, že DDT použije sílu proti vlastním lidem?"

"Přemýšlej. Když takhle obrovská výprava nesplní svůj úkol, znamená to katastrofální finanční ztrátu. Pro společnost by to mohl být konec. To je dost silný důvod sáhnout i ke krajním prostředkům."

Chvíli jsem mlčel. "Mohl bych ti dlouze vyprávět, jak mi tahle planeta přirostla k srdci a co všechno jsem tu zažil. Ale řeknu ti jen jedno. O její zničení se může někdo pokusit jedině přes mou mrtvolu."

Joe se na mě dlouze zadíval. Několik vteřin neřekl ani slovo. Pak pomalu přikývl. "Na téhle planetě musí být neuvěřitelná místa. A já bych je jednou chtěl vidět. Asi toho budu litovat... ale jdu do toho s tebou."

Usmál jsem se. "Napadá tě, co uděláme teď?"

"Musíme vyřadit napájení umělé inteligence. Pak můžeme svolat posádku i bezpečnostní jednotky. Doufám, že ne všichni z ochranky jsou bezcitní zabijáci. Když Ned přijde o své umělé schránky, můžeme rozpoutat malou revoluci bez rizika krvavého masakru."

"Předpokládám, že nestačí prostě vytáhnout zástrčku."

Joe se pousmál. "Čekal jsem, že se zeptáš. Centrální počítač s Nedovou myslí je uložený ve speciálním pouzdře, které přežije i podmínky ve vesmíru. Energii přijímá bezdrátově. Naší jedinou šancí je řídicí místnost fúzního reaktoru. Tam je ovládací panel, kterým lze přenos energie k Nedovi přerušit."

"Jaká je šance, že se tam dostaneme?"

"Normálně? Mizivá. Máme ale dvě výhody. Řídící konzole je ve stejném sektoru jako my. A Ned právě jedná s kapitánem, nejspíš kvůli tobě. Když komunikuje s člověkem, spotřebuje obrovský výpočetní výkon. Loď sice dál normálně řídí, ale méně důležité úlohy potlačí. Třeba vyhodnocování obrazu z kamer. Stručně řečeno... můžeme se pokusit nepozorovaně projít servisní palubou, vypnout Neda a potom celé posádce říct pravdu o téhle planetě."

Přikývl jsem. "To zní jako plán. Jdeme."

Joe se na mě pobaveně podíval. "To rád slyším. Nejdřív ale musíme najít vstup na servisní palubu. Tenhle sektor už vyklidili, ale nesmíme ho opustit hlavní chodbou. Jakmile vyjdeme ven, ochranka nám bude okamžitě v patách. Zavřou nás dřív, než stihneš komukoli cokoli vysvětlit."

"Tak na co ještě čekáme?" usmál jsem se. "Jdeme!"

Vycházím ven a chodby TORONTA poznávám okamžitě, přesto působí jinak. Když jsem se tudy procházel naposledy, byla loď plná lidí. Techniků, vědců, kuchařů a dalších zaměstnanců DDT, kteří alespoň předstírali, že přesně vědí, co dělají. Teď jsou chodby prázdné a moje kroky se odrážejí od kovových stěn jako ozvěna někoho, kdo mě sleduje. Nemám to rád, což samozřejmě znamená, že pokračuji dál.

Vydávám se na východ a držím se chodby. Na jejím konci nacházím místnost se zabezpečenými dveřmi. Začínám mít podezření, že konstruktéři téhle lodi dostávali prémie za každé dveře, kterými člověk nemohl normálně projít. Nezbývá mi tedy než pokračovat dál. Chodba se nakonec stáčí a samotná konstrukce lodi mě přinutí zamířit na jih.

Tajemství servisních chodeb

Hned první místnost na východě vypadá na první pohled naprosto nezajímavě, což je přesně důvod, proč ji okamžitě prohledám. Většina lidí vidí prázdnou místnost. Já vidím potenciální loot. V rohu prohledám skříňku a uvnitř nacházím malý zápisník. Prolistuju několik stránek, ale místo nějakého zásadního odhalení na mě čeká jediné číslo: 1001 Takže buď tajný bezpečnostní kód, nebo si někdo zapisoval počet minut, které strávil čekáním na technickou podporu.

Opouštím místnost a pokračuju na jih, odkud se chodba stáčí zase na východ. Po chvíli se ozve Joe s nápadem, použít nalezený kód 1001 na dveře před námi. Zadávám ho do panelu a pokračujeme dál.

Vedle schodů nacházím skříňku a samozřejmě ji okamžitě prohledávám. Uvnitř leží zelená kódová karta. Beru ji. Netuším, co otevírá, ale zkušenost mě naučila, že barevné karty se na opuštěných vesmírných lodích nikdy neválejí jen proto, aby ladily s interiérem.

U dveří do servisní části mě čeká další panel. Naštěstí mi Joe nadiktuje správný kód: 1712. Zadávám čísla a čekám, jestli se otevřou dveře, nebo spustí autodestrukce. Na téhle lodi bych si momentálně netroufl sázet ani na jedno.

V servisním podlaží pokračuju chodbou. Po chvilce narazím na blikající desku, která očividně ovládá protější dveře. Moc dobře vím, že tyhle věci dokážou aktivovat pouze servisní roboti, takže se vydávám na sever hledat nějakého mechanického dobrovolníka. A světe div se, ve výklenku skutečně jednoho nacházím. Konečně něco na téhle lodi funguje přesně tak, jak očekávám. Začínám být nervózní.

Aktivuju ho a robot mě následuje. Navedu ho na desku, až mi nakonec otevře dveře. Výborně. Další stroj s vyšší bezpečnostní prověrkou než já. Za dveřmi mě zastaví prosklená stěna. Skrz ni sleduju světlo a čekám, až se konečně rozsvítí zeleně.

V tu chvíli mačkám spínač a stěna se otevírá. Pokračuju na jih a potom na severovýchod, kde nacházím další spínač. Stisknu ho. Rozsvítí se červená světla a mně okamžitě dochází, že nastává moje oblíbená část každého průzkumu - bezhlavý sprint proti časovému limitu.

Rozběhnu se do severozápadního rohu a podaří se mi stisknout druhý spínač dřív, než světla zhasnou. Někde poblíž se s kovovým rachotem otevírá průchod. Za ním nacházím skříňku a uvnitř první část poznámky s číslem 12. Samozřejmě jen první část. Protože napsat celý kód na jeden kus papíru by bylo příliš jednoduché a posádka téhle lodi zjevně milovala skládačky stejně jako zamčené dveře.

Vydávám se na jih a dostávám se do chodby vedoucí od východu na západ. Na obou jejích koncích samozřejmě čeká spínač. Už při pohledu na ně je mi jasné, co přijde. Další test mé schopnosti běhat po chodbách a mačkat tlačítka dřív, než si loď rozmyslí, že mě pustí dál.

Aktivuju západní spínač a okamžitě vyrážím na opačný konec chodby. Světla začínají odpočítávat můj drahocenný čas, ale k východnímu spínači se dostávám včas a praštím do něj dřív, než zhasnou. Ve východní stěně se s kovovým rachotem otevírá průchod. Výborně. Pilot, průzkumník a teď očividně i profesionální běžec mezi tlačítky.

Vstupuju do nově otevřené chodby a pokračuju dál. Míjím místnost na severu, ale zatím ji nechávám být. Každá místnost si dříve či později najde způsob, jak mě donutit se do ní vrátit. Vydávám se na východ a vstupuju do dalšího bludiště chodeb. Nejdřív se držím jihovýchodního směru, potom zahýbám na sever a pokračuju, dokud nedorazím do malé místnosti. Na stěně je spínač a na podlaze devět desek uspořádaných do čtverce. Stisknu spínač a několik desek se rozsvítí.

Chvíli na ten vzor zírám a snažím se ho vypálit do paměti. Dvě světla, čtyři zhasnutá, tři světla. Jednoduché. Což v praxi obvykle znamená, že za pět minut budu stát někde úplně jinde a přemýšlet, jestli první řada nebyla náhodou obráceně.

Vracím se proto do místnosti na severu, kterou jsem předtím ignoroval. Jak jsem předpokládal, i ona si na mě nakonec počkala. Na podlaze je stejných devět desek, takže na nich vytvářím vzor, který jsem právě viděl. Pro případ, že bych něco pokazil, je vlevo za plexisklem resetovací spínač. Velmi uklidňující. Dokonce i konstruktéři lodi počítali s tím, že jejich zaměstnanci neumějí devět políček bezchybně překopírovat.

Jakmile je vzor správně, aktivuju další spínač a prosklené bariéry ve čtyřech okolních chodbách se zvednou. U východních dveří mačkám spínač a okamžitě vyrážím na další kolečko. Musím postupně aktivovat další čtyři spínače dřív, než vyprší čas. Po posledním stisknutí se východní dveře konečně otevřou. Cesta je volná.

Místo toho se vracím ke spínači ve čtvrtém výklenku a zjišťuju, že se vrátil do původní polohy. Podezřelé. Aktivuju ho znovu a zpřístupním si další místnost. V nástěnné skříňce nacházím druhou část poznámky s číslem 3. Výborně. Už mám dva kusy papíru, které mi jednotlivě nejsou vůbec k ničemu. Sbírka se pěkně rozrůstá. Teprve potom procházím otevřenými dveřmi na východě a pokračuju chodbou až do velké místnosti.

Za plexisklem tu čeká několik servisních robotů. Postupně mačkám jednotlivé spínače, vypouštím je ven a sleduju, jak se rozcházejí za svými povinnostmi. Nevím, co přesně dělají, ale vzhledem k dosavadním zkušenostem s touhle lodí mají pravděpodobně důležitější práci než celá její posádka dohromady.

Na jižní straně procházím jednotlivé místnosti. Ve třetí zleva nacházím zhasnutou podlahovou desku. Šlápnu na ni a otevře se další prostor. Uvnitř mě čeká nástěnná skříňka a v ní třetí část poznámky s číslem 4. Tuším, že mám konečně celou sbírku.

Vracím se do hlavní místnosti a čekám, až servisní roboti dokončí svou práci. Po chvíli se jim skutečně podaří otevřít dveře na východě. Procházím trojicí dveří a u východu z následující místnosti narážím na bezpečnostní panel. Teď přichází chvíle, kvůli které jsem celou dobu sbíral papírky jako účtenky po kapsách.

Nedův rozsudek

Zadávám číslo 1234. Nic. Dobře. Buď nejsou poznámky kompletní, nebo jsem po tom všem pobíhání po servisních chodbách zapomněl číst. Chvíli na panel zírám a pak mě napadne zkusit čísla v opačném pořadí. 4312. Bingo! Panel kód přijímá a dveře se konečně otevírají.

Samozřejmě. Protože napsat čísla rovnou ve správném pořadí by bylo příliš jednoduché. Upřímně mě trochu znepokojuje, že bezpečnostní systém celé téhle části lodi lze obejít pomocí tří papírků poházených po okolí. Ale vzhledem k tomu, co jsem zatím viděl, je to na místní poměry téměř vojenské zabezpečení.

Vstupuju do obrovské místnosti a pokračuju velkými otevřenými dveřmi přímo do reaktorové sekce. Tady už přestává veškerá legrace. Mířím rovnou na sever, kde nacházím mohutnou konzoli ve tvaru písmene U. Prohlížím si ji ze všech stran a nakonec dávám prostor Joeovi.

Ať už se chystá udělat cokoli, doufám, že tomu rozumí lépe než já. Já jsem dnes splnil svou část práce. Běhal jsem po chodbách, mačkal tlačítka, naháněl roboty a skládal roztrhané heslo. Přesně kvůli tomu jsem se kdysi stal pilotem.

"Tak se na to podíváme. Nejsem sice žádný odborník na tyhle ovládací panely, ale tohle musí být…" prohodí Joe a klekne si ke konzoli.

Než se jí však stačí pořádně dotknout, z reproduktoru se náhle ozve hlas. "Tome Driscolle, Joe Bernarde, okamžitě přestaňte manipulovat s ovládací konzolí. Bezpečnostní jednotka je již na cestě. Musím vás oba zadržet. Neklaďte odpor. Členové ostrahy jsou ozbrojeni."

"Ale ne! To je Ned!" zavrčí Joe.

"Nede!" zakřičím směrem k reproduktoru. "Ty a Brandt si opravdu myslíte, že dokážete zatajit pravdu o téhle planetě?"

"Jednoduše řečeno: ano," odpoví Ned suše. "Podmínky jsou příznivé a naše vyhlídky dobré. Zachování existence společnosti ospravedlňuje přijetí odpovídající míry rizika."

"COŽE?" nevěřím vlastním uším. "Ty nám vážně říkáš, že jsi ochoten vědomě zničit celý tenhle svět? A co kapitán Brandt? Pokud nedokáže dokázat, co se během letu doopravdy stalo, navždy přijde o licenci!"

Ned odpoví bez sebemenšího zaváhání. "Přesně tak. Kapitán Brandt bude následně podroben vyšetřování a společnosti DDT samozřejmě nezbude nic jiného než ho propustit. Bude tak nucen strávit zbytek života jako nejbohatší nezaměstnaný člověk v dějinách. Bohužel vás oba budu muset držet pod zámkem, dokud mise neskončí. Nemějte však obavy. Zajistíme vám veškeré pohodlí, které budete potřebovat."

"Joe?"

"Ano?"

"Mizíme."

S Joem už jsme téměř u přechodové komory, když nám cestu na svobodu náhle zastoupí jedno z Nedových umělých těl. A co je horší, v ruce svírá zbraň.

Ned pozvedne zbraň a namíří ji přímo na nás. "Tome Driscolle, Joe Bernarde, váš odpor vůči lodním předpisům a zjevná ochota jednat proti zájmům společnosti mi bohužel nedávají jinou možnost než přistoupit k drastickým opatřením. Je mi líto."

Než však stačí vystřelit, kámen, který nosím na hrudi, se náhle rozzáří. Vzápětí z něj vyšlehne ohnivá koule a zasáhne Neda plnou silou. Jeho tělo se bezmocně zapotácí a dezorientován začíná chodit v kruhu a něco mumlat.

"Můj bože!" vyhrkne Joe a nevěřícně na mě zírá. "Co to sakra bylo?! Jak jsi to udělal?"

"Takový malý dárek, který jsem dostal na od řádu Dji Cantos," odpovím a pohlédnu na zmatené Nedovo tělo. "Ještě nějaké otázky?"

"Desítky," přizná Joe. "Ale o tvém příběhu už nepochybuju."

"Dobře." Kývnu směrem k přechodové komoře. "Tak jo, padáme odsud. Už tak bude dost těžké dostat se nepozorovaně přes poušť."

Utíkám s Joem přes poušť směrem k jeskynnímu průchodu, zhruba k místu, odkud mě předtím unesl raketoplán z TORONTA. Celou cestu pevně doufám, že tam moje družina stále čeká. Přece jen jsem zmizel v útrobách lodi bez jediného slova a vracím se až teď. Na poměry našeho dosavadního dobrodružství vlastně docela běžné odpoledne. Po chvíli konečně rozeznávám v dálce známé postavy. Jsou tam. Všichni.

Musím přiznat, že je zatraceně příjemné je zase vidět. A podle jejich reakcí je ten pocit vzájemný. Po radostném přivítání představuju Joea a stručně ostatním vysvětluju, co se vlastně stalo. Tedy pokud se vůbec dá stručně vysvětlit, že jsem se nechal unést na vlastní mateřskou loď, zjistil, že se z ní stalo korporátní vězení, přesvědčil starého kamaráda a utekl přes reaktorovou sekci.

Pak přichází na řadu otázka, co dál. Naštěstí ji vyřeší Harriet. Navrhne, abychom se všichni vrátili na ostrov řádu Dji Cantos, kde se můžeme v klidu poradit a vymyslet další postup. Souhlasím. Po dnešku mi představa místa, kde se mě nikdo nepokouší zavřít, zastřelit nebo požádat o bezpečnostní kód, připadá skoro jako dovolená.

Plán proti Animenk­ně

Po dlouhé a vyčerpávající cestě jsme konečně zpátky v bezpečí na ostrově. Musím přiznat, že po všem tom pobíhání po TORONTU, útěku před ochrankou a prolézání servisními šachtami začínám slovo "bezpečí" oceňovat úplně novým způsobem. Teď už zbývá jen vymyslet, co dál.

"Naše nejhorší obavy se potvrdily. Animenkna nás nakonec dostihla," začne Nemos vážným hlasem. "Měli jsme tušit, že jednoho dne budeme čelit stejné hrozbě jako naši předkové."

"A jste si skutečně jistí, že několik desítek Helromierů představuje hrozbu pro celý náš svět? Bez ohledu na to, jak obrovská jejich loď je?" zeptá se Birrh pochybovačně.

"Musíš pochopit, Birrhu, že tahle loď je schopná růst," ujme se vysvětlování Rainer. "Celé zařízení se neustále rozšiřuje a ten proces probíhá prakticky samostatně. Nějakou dobu sice potrvá, než dosáhne plné velikosti, ale škody, které mezitím způsobí planetě, budou nedozírné."

Nemos obrátí pohled ke mně. "Tome, chování tvých helromierských druhů tě očividně rozhněvalo. Znamená to, že stojíš na naší straně?"

"Na tomhle světě jsem toho zažil opravdu hodně, Nemosi," odpovím bez váhání. "Během svých cest mi Albion i jeho obyvatelé přirostli k srdci, takže už jen proto bych se proti pokračování projektu postavil. Ale po tom, jak s námi zacházeli na palubě TORONTA, jsem připravený udělat cokoli, abychom je zastavili. Vedení lodi jde doslova přes mrtvoly."

"Co přesně se stalo?" zeptá se Rainer se zjevným zájmem.

Obrátím se k němu. "Abych to zkrátil, Joe mě osvobodil a společně jsme se pokusili vyřadit Neda. Chtěli jsme získat přístup k palubnímu systému a říct posádce pravdu o tomhle světě. Ne každý na palubě TORONTA je ochoten vědomě obětovat celý svět plný života jen kvůli zájmům společnosti."

Na okamžik se odmlčím. "Každopádně jsme neuspěli. Ned nám přímo řekl, že vedení společnosti udělá cokoli, co bude považovat za nutné, bez ohledu na zákony nebo následky. Zřejmě jde celé společnosti o přežití. A během útěku jsme také pochopili, proč s námi o jejich plánech mluvil tak otevřeně. Byla to past. Počítali s tím, že se z lodi už živí nedostaneme. A upřímně, nebýt toho kamínku, který jsi mi daroval, Nemosi, nejspíš by jim to vyšlo."

"Počítal jsem s tím, že se společnost uchýlí k nějakým špinavým trikům," zavrčí Rainer, "ale nenapadlo mě, že zajdou tak daleko a pokusí se vás jednoduše odstranit."

"Jen se nad tím zamyslete," vloží se do hovoru Joe. "Byl to dokonale promyšlený plán. Tragická nehoda inspektora Beegla při práci s nenahraditelnou Over-C jednotkou. Spojení se Zemí přerušeno, jediný člověk schopný odhalit pravdu je mrtvý. Než by vůbec někdo začal něco vyšetřovat, bylo by dávno po všem. Vláda si navíc nemůže dovolit poslat sem další loď."

"Takže zbývá jediná otázka," pronese Rainer. "Co uděláme?"

Podívám se na Nemose. "Vy, Dji Cantos, jste nám vyprávěli o Animeboně, Bytosti tohoto světa. Říkali jste, že má něco jako vlastní vědomí. Dovolila by vůbec, aby někdo zničil její svět? Vlastně ji samotnou?"

"Animebona se samozřejmě pokusí bránit," odpoví Nemos bez zaváhání.

"Když jsme na tebe čekali, Tome, měla jsem znepokojivé vize," vloží se do rozhovoru Harriet. "Svět… ta Bytost… cítí bolest."

Joe pomalu přikývne. "Vzpomínám si, co se dělo, když jsme začali těžit, Tome. Přiznávám, že rozumím sotva polovině toho, o čem se tu bavíte, ale problémy, kterým jsme na začátku čelili, rozhodně nebyly normální."

"Animebona však není všemocná," upozorní Nemos. "Tentokrát nestojí proti několika kopáčům s lopatami, kteří se snaží znesvětit její tělo. Čelí ztělesnění Animenkny, svému vlastnímu protikladu. Její magie zmůže jen málo proti samotnému principu Animenkny, vrcholnému projevu toho, před čím náš lid kdysi dávno uprchl."

"Chceš tím říct, že proti tomu kovovému kolosu nemůžeme vůbec nic udělat?" zeptá se Harriet vyděšeně.

"To jsem neřekl," uklidní ji Nemos. "Musíme přemýšlet. Jsem rád, že na naši stranu přešli tři Helromierové, a mezi nimi dokonce učenec. Snad společně dokážeme najít způsob, jak tuto hrozbu porazit."

Zatímco s celou družinou konečně dostáváme příležitost trochu si odpočinout a předstírat, že je náš život alespoň na pár hodin normální, Osvícení se pouštějí do dlouhé a zřejmě velmi vyčerpávající diskuse s Rainerem. Debata se táhne celé hodiny. Teprve následujícího dne si nás vyčerpaná skupina konečně svolá. Podle jejich výrazů je jasné, že noc byla dlouhá. Zdá se, že se konečně na něčem dohodli. Což mě upřímně děsí skoro stejně jako představa, že se nedohodli vůbec.

"Myslíme, že jsme našli slibné řešení," začne Nemos. "Bude to bezpochyby nejobtížnější magický úkon, o jaký jsme se kdy pokusili, ale alespoň nám dává určitou šanci na úspěch."

"Počkej," zarazím ho. "Neříkali jste ještě včera, že magie proti TORONTU prakticky nic nezmůže?"

"Právě v tom spočíval náš problém," vysvětlí Nemos. "S pomocí ctihodného Rainera Hofstedta jsme však dospěli k jinému řešení. Neměli bychom se pokoušet bojovat proti Animenkě, technologickému principu Helromierů. Musíme ji naopak začlenit do samotného magického procesu. Pokud se nám to podaří, mohli bychom kovový kolos proměnit v něco úplně jiného."

"Bohužel má tenhle plán jeden… nebo spíš dva háčky," poznamená Rainer.

"Rainer Hofstedt se snaží říct, že vytvoříme magický artefakt," pokračuje Nemos. "Jeho moc bude obrovská, ale jeho přesné účinky nedokážeme předvídat. Navíc bude muset být použit na velmi silný zdroj energie uvnitř kovové lodi."

"Přesněji řečeno na fúzní reaktor celého zařízení," doplní ho Rainer.

Zvednu ruce. "Pomalu, pomalu. Jestli tomu správně rozumím, první háček spočívá v tom, že se budeme muset vrátit na TORONTO a dostat se až k jeho reaktoru. A co přesně tam máme donést?"

"Pokusíme se vytvořit něco, čemu říkáme SEMENO," vysvětluje Nemos trpělivě. "Půjde o spojení několika velmi odlišných magických principů. Většinu znalostí potřebných k jeho vytvoření již máme. Chybějí nám však dvě klíčové informace a každou z nich vlastní jiná kultura. Problém je v tom, že tyto dvě kultury spolu přicházejí do styku jen velmi zřídka."

"Samozřejmě," povzdechnu si. "To by bylo příliš jednoduché. Tak kdo je první?"

"Výrobci zařízení v Umajo," odpoví Nemos. "Jak už jsme řekli, chceme-li působit na kovovou loď, musíme do našeho díla začlenit princip Animenkny. Lidé v Umajo se pohybují na hranici mezi Animenknou a Animebonou, Bytostí tohoto světa. Zabývají se technologií i magií. Právě od nich se musíme naučit, jak pomocí magie působit na kov. Obávám se však, že nebudou příliš ochotní podělit se o své znalosti s cizinci."

"Rozumím. A ta druhá informace?"

"Musíme zjistit, jak ovládnout obrovské množství energie. A tyto znalosti mají pouze Kenget Kamulos."

"Kult zabijáků," dodá Harriet ponuře.

Nemos přikývne. "Kengetové se však vyznají také v obchodě a dobře vědí, jak zajistit vlastnímu společenství obživu. Pokusíme se jim proto učinit dostatečně lákavou nabídku. Naše společenství je ostatně bohatší, než by se na první pohled mohlo zdát."

Chvíli si všechno v hlavě srovnávám a pak se znovu obrátím k Nemosovi. "Takže nejprve musíme získat dvě chybějící znalosti a potom, jak se říká, skočit přímo do jámy lvové. Vrátíme se na TORONTO, pronikneme až k reaktoru a použijeme na něj magicky nabitý předmět, o kterém nikdo přesně neví, co vlastně udělá. Chápu to správně?"

"Hmm," zamyslí se Nemos. "Řečeno tvým poněkud přímočarým způsobem… ano. V podstatě jsi to vystihl. Ty i tvoji společníci jste ostřílení bojem a máte zkušenosti, které budou pro tento úkol nezbytné. Samozřejmě bychom však pochopili, kdybyste…"

"Dobře, dobře," přeruším ho. "Nemusíš pokračovat. Po tom všem už stejně sotva můžu říct ne. Pokud jsou ostatní ochotni podstoupit to riziko, můžeme začít." Rozhlédnu se po svých společnících. Nikdo nic nenamítá.

"Dobře. Takže si to ještě jednou shrňme. Máme se vydat k výrobcům zařízení a nějak je přesvědčit, aby nám předali své tajné znalosti o magickém působení na kov. Potom se máme jen tak projít přímo do centra vražedného kultu jménem Kenget Kamulos a učinit jim nabídku, kterou snad nebudou moci odmítnout. Pak vy vytvoříte tohle magické Semeno, my ho dopravíme až k reaktoru TORONTA a nakonec budeme stát opodál a čekat, co se vlastně stane."

Všichni souhlasně přikývnou.

"No, když to říkáš takhle, zní to skoro jednoduše," ozve se Joe. Pak zvedne kameru. "A mimochodem, mám nápad. Zatímco vy budete riskovat krk, starý Joe si zahraje na kameramana. Natočím dokument o Albionu a o tom, co se tu skutečně děje. S trochou štěstí ho budeme moct nahrát do palubní sítě, až pronikneme zpátky na TORONTO. Pokud se nám podaří alespoň na pár minut zablokovat Neda a jeho přístup k ovládací konzoli, můžeme posádce ukázat pravdu o téhle planetě a vyzvat všechny, aby loď opustili."

"To zní dobře," přikývnu. "Udělej to." Pak se rozhlédnu po ostatních. "Přátelé, nemá smysl dál otálet. Čím déle budeme čekat, tím větší škody TORONTO napáchá. Musíme získat ty dvě informace, které potřebujeme. Změníme plán, přehodnotíme priority a nejdřív se vydáme do Kenget Kamulos."

Nakonec mi Nemos předává 1500 zlatých na cestu. Příjemné gesto. Zvlášť když se právě chystám vyrazit na místo, které má pověst nejnebezpečnějšího místa celé planety. Než se vydám dál, napadla mě jedna věc. V Kenget Kamulos místní bojovníci rozdávají za vítězství opravdu zajímavé ceny. Obouruční bojové sekery, dlouhé meče a hlavně Vrhače blesků. A protože v Umajo-Kenta vykupují zboží za sto třicet procent běžné ceny, byla by skoro škoda té příležitosti nevyužít.

Největší hvězdou celé téhle zlaté horečky jsou jednoznačně Vrhače blesků. Jsou lehké, drahé a moje záda je nenávidí podstatně méně než hromadu obouručních seker. To ovšem znamená jediné. Zase mě čeká nekonečné přerovnávání inventáře.

Budu se muset vrátit do Jirinaaru ke své provizorní truhle, vysypat polovinu výbavy na hromadu a rozhodnout, co opravdu potřebuju a co si jen vozím s sebou z čistého sentimentu.

Každé kilo navíc totiž znamená o jeden Vrhač blesků méně. A to je matematika, kterou pochopí i pilot. Jestli všechno vyjde podle plánu, čeká mě spousta soubojů, hromada ukořistěných Vrhačů blesků a kapsy nacpané zlatem.

Ještě doplním zásoby na cestu a pak mě čeká spletitý komplex, který je baštou fanatických bojovníků boha Kamula.

Kenget Kamulos.