První díl série Splinter Cell na mě tehdy v roce 2003 působil jako z jiného světa. Zatímco do té doby jsem považoval za vrchol akčních her z pohledu třetí osoby českou Mafii a GTA, Splinter Cell přišel s na svou dobu parádní hrou se světly a stíny a neotřelými prvky, jako byly dnes již ikonické brýle pro noční vidění, různé gadgety a interaktivní prostředí, které dovolovalo slaňování, regulaci rychlosti chůze/běhu, sjíždění po laně nebo třeba šplhání a ručkování po trubkách. Levely byly pořád v podstatě jen koridory a animace trochu prkenné, a i když i na PC už pár let existovaly tituly jako Hitman, Metal Gear Solid a Thief, byl to pro mě ten otvírák do světa stealth akcí. Byť jsem ho dokázal ocenit až ještě o pár let později.
No jo, ale proč píšu až o druhém dílu s podtitulem Pandora Tomorrow? Důvod je ten, že všechny ostatní díly jsem prošel, když byly tak nějak aktuální. Ten druhý jsem, jestli mě paměť neklame, dostal ke grafické kartě GeForce 6600 (přesný typ už nevím), ale tehdy mojí herní pozornost měl druhý přiložený kus Prince of Persia Warrior Within. Splinter Cell PT tím pádem zapadl a už jsem se k němu nevrátil.
Až nyní, když jsem se rozhodl doplnit rest, jsem se začal po hře shánět. DVD se hrou v papírovém obalu už nejspíš sežral čas, a tak jsem se díval po dalších možnostech a tady začíná problém. Hra totiž obsahovala protipirátskou ochranu SafeDisk, která nefunguje na novějších Windows, a než aby se Ubisoft pokusil dostat hru na novější systémy (což u prvního dílu šlo, podotýkám), tak raději dělá, že tenhle díl nikdy nevyšel. Je tedy potřeba hrábnout do šedé zóny. Na webech s abandonwarem hra samozřejmě dostupná je. Existuje ale ještě jeden a o trochu hezčí způsob, jak se ke hře dostat. Zcela nečekaně na ModDB se nachází pro moderní systémy vyladěná verze bez DRM a multiplayeru, zato však s podporou pro širokoúhlá rozlišení (stahujte, než to smažou). Navíc jsou součástí balíku detailnější textury vytažené z remasteru pro PlayStation 3 z roku 2011, kterými si můžete ty původní volitelně a velice snadno nahradit přepsáním několika souborů.
Hra po úspěchu prvního dílu z dílny Ubisoft Montreal byla svěřena Šanghajské pobočce Ubisoftu, aby co nejdříve vyšlo pokračování a hlavní tým vývojářů se mohl soustředit na plnohodnotné pokračování Chaos Theory, které osobně dodnes považuji za vrchol série. Kvůli zrychlenému vývoji je hra po technické stránce spíš takový samostatný datadisk s několika drobnými vylepšeními. Co prošlo viditelnou změnou, to jsou animace hlavní postavy, které vypadají, že mají trochu blíž ke třetímu dílu. Do arzenálu Samových gadgetů přibyla například rušička kamer a Sam Fisher se naučil pískat a může tak snáz lákat stráže do svého ocelového obětí.
Zatímco první díl uvítal hráče podrobným tutoriálem, Splinter Cell Pandora Tomorrow se s ničím moc nemaže. Začínáte v poutech a vaším úkolem je se vyprostit. Následně zjistíte, že šlo pouze o trénink hlavního protagonisty Sama Fishera a po kecací videosekvenci jdete rovnou do akce. Celkově je obtížnost nastavena rozumně, ačkoliv dokáže místy potrápit. Často ale doplatíte především na svou netrpělivost (zvlášť jste-li zmlsaní filmovou akčností novějších dílů série). Tu vběhnete strážci do rány, tu do zorného pole kamery, tu do chodby s automatickou střílnou na druhé straně. A i když si rychle zvyknete hojně využívat quicksave, ne každá situace má hned očividné řešení a ne každý nepřítel jde přímočaře zlikvidovat zezadu ranou do zátylku.
Agresivnější postup je sice někdy možný, ale Sam není neprůstřelný, jeho muška není z nejpřesnějších a ani těch nábojů není málo. Navíc jsou mise, kde vás vyloženě nesmí odhalit a je tak lepší pilovat svůj stealth postup i tam, kde nemusíte. U těch benevolentnějších misí přišel druhý díl se systémem alarmů, kde s každou úrovní poplachu, které můžou nastat nejvýš tři, si stráže oblékají silnější výstroj. Úroveň alarmu může časem samozřejmě i klesat. Je však třeba schovávat i těla mrtvých či omráčených stráží, protože i za to vás hra nebude váhat zvýšením poplachu vytrestat.
Hru jsem hrál se zmíněnými HD texturami, ale ani původní grafika dnes nijak neurazí. Sam navíc operuje především ve tmě a na svět se většinu času dívá černobíle skrze svůj noktovizor. Díky tomu se spousta nedostatků ztratí.
Zasazení levelů prošlo menší změnou směrem k větší rozmanitosti. Kromě úzkých temných uliček a budov vládních agentur se pan Fisher podívá i na vlakové nádraží, na letiště nebo třeba separatistický tábor uprostřed indonéské džungle. Atraktivní mise je také na jedoucím vlaku, kde na střídačku prostupujete levelem nejen skrz jednotlivé vagóny, ale také z jejich vnějšku. Na druhou stranu, pomineme-li rozmanitější kulisy, tak stavba úrovní někdy sklouzává do puzzloidních místností s nepřáteli propojených chodbou.
Příběh podobně jako u prvního dílu nehraje úplně první housle, ale zdál se mi o něco výraznější. Bývalý agent CIA Suhadi Sadono, toho času v čele indonéských separatistů, má v plánu provést biochemický teroristický útok umístěním kapslí s virem pravých neštovic po USA. Navíc vymyslí pojistku - pokud by byl zabit nebo jiným způsobem zneschopněn každý den zavolat na jisté číslo a neříct heslo "pandora tomorrow", jeho komplicové virus vypustí. Naštěstí je tu Sam, který to pod vaší kontrolou vše vyřeší. Nevím proč, ale ten obrat pandora tomorrow ve smyslu: "otevřít Pandořinu skříňku až zítra", mi přijde svým způsobem hrozně chytlavý. 🙂
Ještě malá vsuvka: to si takhle dovolíte ověřit bez porno okna, že smallpox jsou opravdu neštovice a od té doby vám Facebook začne cpát fotky lidí s pravými neštovicemi. Ideálně po 11. večer. Dobrou noc, tvl... Doporučuju.
Součástí druhého dílu byl také asymetrický multiplayer, kde se hráči rozdělili na špióny a žoldáky. Špióni hráli podobně jako v singleplayeru z pohledu třetí osoby a měli za úkol tichým postupem nahackovat datové nody, zatímco tým žoldáků hrál v podstatě střílečku z první osoby a jejich úkolem byla likvidace špiónů. Nedohledával jsem to přesně, ale mám dojem, že šlo o jeden z prvních u éry “povinných multiplayerů”, které trpěly Ubisoftí nemocí. Tedy že i přes originální koncept, ho pár lidí vyzkoušelo, ale nikoho reálně moc nezajímal. Teprve až ve třetím díle série přišel ke slovu skvělý coop pro dva hráče.
Celkově si myslím, že druhý díl série je o něco lépe hratelný a i přesto, že moc nového sám o sobě nepřinesl, dokázal stavět na dobře položených základech svého předchůdce a stal se velmi solidním článkem mezi prvním Splinter Cellem a Chaos Theory. Ještě doplním na závěr zajímavost. Celý jménem se tato série nazývá Tom Clancy’s Splinter Cell. Známý knižní autor se však dle dostupných informací na hře podílel spíše minoritně jako konzultant a i když vyšlo hned několik knižních adaptací (ta poslední s názvem Dragonfire vyšla v roce 2023), pan Clancy nestojí za žádnou z nich.
Hrával jsem to kdysi jako jednu z mála her na konzoli vůbec. X-Box mě nikdy moc nebavil ale tohle jsem si zahrál. To mi připomíná že by ty novodobější díly mohly být dobré. Je tomu tak? Stojí to za to hrát?
Já myslím, že za zahrání to určitě stojí, jen je třeba myslet na to, že se gameplay v Conviction radikálně změní směrem ke zmíněné filmové akci. Conviction mě celkově bavil asi nejmíň, ale není to špatná hra. Jen to není úplně Splinter Cell, na který byli všichni zvyklí.
Z novějších dílů (tj. po pandoře), stojí za zahrání jednoznačně hned následující Chaos Theory. Za mě nejlepší díl celé série. Perfektně vypilované mechaniky, levely a celek jako takový.
Pak už to šlo trochu z kopce. Double Agent jsou de facto 2 různé hry. Jedna next-genová pro PC a X360, PS3, která není moc dobrá. A druhá old-genová pro PS2, která je podstatně lepší a víc se drží v duchu předchozích dílů. Conviction je právě už hodně jiný jak píše kolega Krakenus. A také bych ho už nedoporučoval. A závěrečný Blacklist byl zase opět vcelku povedený díl, ale už to byl zas takový ten moderní stealth 201X éry. Za zahrání však myslím také stojí.
Mám to podobně. Hrál jsem pouze tento díl na gamecube a vůbec to nebylo špatné.
To je ten díl, kde se zachraňují rukojmí na televizní stanici? Jestli jo, tak to je můj #1.