RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (9. část)

Kapitola 3: Ostrov, kde se zrada lepí na kůži

Moře a vzpomínky

Slaná mlha se nám lepí na tváře, vítr si hraje s vlasy a loď se pod nohama houpá v klidném, záludně uspávajícím rytmu. Rybář Garris drží kormidlo s rutinou člověka, který už viděl víc bouří, než mám já dobrých nápadů. Občas na nás přes rameno hodí krátký pohled, něco mezi zvědavostí a nedůvěrou. Partu ozbrojených podivínů asi nevezmeš na palubu každý den.

Na nové ostrovy se vypravuje jen ten, kdo ignoruje statistickou pravděpodobnost ztroskotání.

Rainer tentokrát moře "vnímá" výrazně klidněji. Hlavně protože Sira nad ním právě dokončila svoje kouzlo uspávacích výtrusů. Rainer si stihl jen polohlasem poznamenat něco o "pozoruhodném sedativním efektu organického původu", než se mu zavřely oči a svalil se na palubě do polohy, která by se dala nazvat "vědecky komatózní". Překvapivě mu to sluší víc než zelená barva obličeje z minulé plavby. Přikryli jsme ho něčím, co Garris označil za "plachtu, která toho už hodně zažila", a nechali ho spát. Je to poprvé po hodně dlouhé době, kdy nekomentuje fyzikální nesmyslnost všeho kolem. Je v tom nezvyklé ticho.

"Drirre, ty máš kořeny i v Belovenu." řekl jsem a opřel se o zábradlí lodi, sledujíce ubíhající vlny. "Jaké to tam vlastně je?"

Drirr se zadíval na obzor, jako by tam hledal vzpomínky. "Beloveno… Založili ho lidé, ale žijí tam i Iskai. Moje matka tam také žila, byla to výjimečná žena. Měla profesi, kterou v Jirinaaru pohrdají, ale v Belovenu byla brána normálně, pracovala v nevěstinci. Proto o tom v Jirinaaru nerad mluvím."

"Chápu," přikývl jsem vážně. "To muselo být těžké, nést si takové tajemství."

"Tam poznala mého otce," pokračoval a v hlase mu zazněla jemnější tónina. "Byl to obchodník a námořník. Šla za ním do jeho rodného města, do Jirinaaru. Krátce na to jsem se narodil já. Měl jsem šťastné dětství. Matka mě naučila dvěma lidským jazykům, proto mě Stiriikové z Jirinaaru považují za specialistu na styk s lidmi."

Odmlčel se a jeho tvář potemněla. Cítil jsem, že přichází ta bolestivější část.

"Moji rodiče trpěli záchvaty nevyléčitelné nemoci, kterou se matka nakazila v Belovenu," řekl tiše. "I já jsem je jako malý měl, ale získal jsem imunitu. Oni ne. Matka zemřela, když mi bylo devět. Otec o rok později."

"To mě mrzí, Drirre," položil jsem mu ruku na rameno. "Nevěděl jsem, že jsi ztratil oba tak brzy."

Drirr se zhluboka nadechl mořského vzduchu. "Otec byl vyrovnaný člověk, vážím si ho. Krátce po matčině smrti jsem… zašel příliš daleko a otec mě musel dostat ze Stiriikské vazby. To byl zlom. Když se jeho zdraví zhoršilo, přihlásil jsem se ke Stiriikům a přísahal, že projdu výcvikem. Otec zemřel krátce nato, ale byl na mě hrdý. Svůj slib jsem splnil."

Zadíval jsem se na něj s novým respektem. "Jsi silný, Drirre. Nejen fyzicky. A jsem rád, že jsi teď s námi."

"Ano," přikývl a poprvé se během rozhovoru lehce usmál. "Nechtěl jsem strávit zbytek života jen jako Stiriik. Proto jsem se k tobě přidal, Tome."

Drirr se opírá zády o stožár, v ruce drží Bradirovu dýku a bezmyšlenkovitě si nechává ostří prokluzovat mezi prsty. Občas se na mě podívá tím svým výrazem "nic jsem neudělal", což je přesně ten výraz, který měl těsně po tom, co šlápl na nášlapnou desku. Přes všechny jeho katastrofální nápady je ale pořád tady. Nejlepší bojovník široko daleko. A několikrát to byl právě on, kdo otevřel cestu dál. Doslova. Někdy hlavou.

Tady by se i Gandalf zamyslel, jestli to nejsou zvětšené zbytky jeho dýmky.

Moře mezi tím vším působí skoro nepatřičně klidně. Jako pauza mezi dvěma výbuchy. Přítmí podpalubí, záře kouzel a šlehající plameny vystřídalo oranžové nebe a nekonečná hladina. Ale ten pocit jednosměrné jízdenky nikam nezmizel. Jen se změnila kulisa. Místo ohnivých zdí nás teď obklopuje voda na všechny strany, hluboká a lhostejná. Není kam couvnout. Zase.

"Kenget Kamulos" Sem nechoďte, říkali všichni rybáři a minimálně polovina škarohlídů, co přežila tutorial. Právě sem tě hra nakonec nacpe.

"Hej, Garrisi!" zavolal jsem na rybáře, který zrovna rovnal plachtu. "Máš chvilku? Potřebuju, abys mi něco ukázal."

Garris se otočil a líným krokem přešel k zábradlí, kde jsem stál. Rainer spal na smotané síti, přikrytý plachtou, mapu měl zmuchlanou u hlavy a vydával zvuky jako porouchaný motor raketoplánu.

"Doufám, že neslintá," zamumlal jsem a s chirurgickou přesností astronauta jsem mu mapu vytáhl, aniž by se přestaly ozývat ty strašlivé zvuky. Rozložil jsem ji na sudu. "Kde přesně jsme?"

Garris se naklonil nad pergamen, páchl solí a rybinou. Jeho hrubý prst se zabodl do papíru.

"Tady," ukázal. "Tady přistaneme. Beloveno. Je to přístavní město, lidské. Původní obyvatelé pocházejí z keltských osadníků, kteří kdysi dorazili na Maini. Na rozdíl od svých příbuzných z Gratogelu se postupně vzdali tradičního keltského způsobu života a dali přednost městskému prostředí, zejména v Belovenu. Je to… řekněme, tolerantní místo." Vzpomněl jsem si na Drirrovo vyprávění o nevěstinci a jen jsem mlčky přikývl, zatímco jsem udělal na mapě značku.

"A co dál?" zeptal jsem se a při tom dál obtahoval tvar ostrova, aby mi dával aspoň trochu smysl.

Garrisův prst se posunul do vnitrozemí, mírně na sever. "Tady je Kounos. Je to osada poblíž jeskyní, která se hlásí ke svým keltským kořenům. Nic moc k vidění, pokud nemáš rád kameny a tmu. Ale občas se tam objevuje chlapík, který trénuje boj a kritické údery"

"Kamenů a tmy už jsem si užil dost, ale toho trenéra se ohlídám" poznamenal jsem suše. "Kde jsou Iskai?"

"Na severozápadě, je Iskai svatyně" Garris přejel prstem přes nakreslené hory až k lesům na severu. "A tady leží Srimalinar. To je jejich vesnice. Uzavřená, tichá. Moc lidí tam nechodí, pokud nemají sakra dobrý důvod."

Zakreslil jsem další bod. "Ještě něco?" zeptal jsem se.

Garris se poprvé zatvářil vážně, skoro pověrčivě. Stáhl ruku zpátky. "Kenget Kamulos. Staré místo, prastarý kult uctívačů ohně. Špatné místo. Rybáři se tomu kusu pobřeží vyhýbají obloukem. Říká se, že tam sídlí věci, které by měly zůstat spát."

"Skvělé," vydechl jsem a udělal tam velký vykřičník. "Místo, kterému se všichni vyhýbají. Mám takový tušení, že tam přesně skončíme."

Rainer sebou najednou škubl, chrupnul a zamumlal: "...statistická odchylka..." a převrátil se na druhý bok.

Rychle jsem mu mapu zasunul zpátky. "Díky, Garrisi. Aspoň vím, kde nás pravděpodobně zabijí."

"Kdykoliv," ušklíbl se rybář a vrátil se ke kormidlu.

Garris ukáže bradou kamsi před loď. Na horizontu se začíná rýsovat tmavší obrys. Nový kus země, další stránka v té obří modré knize. Ostrov Maini. Další konflikt, další problémy, další lidé, kteří netuší, že jim jde naproti parta cizinců, co za sebou táhne stopy démonického prachu.

Jestli tě nezabije špatné počasí, určitě to zvládnou místní drby.

Nadechnu se slaného vzduchu a prsty přejedu po amuletu, který mi visí na krku. Vlny narážejí do přídě jako tlukot srdce a já mám najednou docela jasný pocit, že tohle moře není klidná pauza mezi dvěma pekly. Je to jen jiný druh předpeklí. A tam někde vpředu, na tom novém ostrově, na nás čeká další démon. Možná nebude mít drápy a křídla. Možná bude mluvit. Možná bude mít titul a vlastní svatyni.

Je na čase probudit Rainera.

Nový přístav a město, kde zbraně i drby rostou na stromech

Plavba byla překvapivě klidná. Možná až moc. Jako by si oceán dával pauzu před dalším kolem mého osobního pekla. Když konečně zakotvíme u mola, udeří mě vlna horkého, suchého vzduchu. Vítejte v Belovenu, hlavním městě ostrova Maini. Po deštivém a věčně vlhkém Gratogelu je to šok. Architektura je tu úplně jiná. Budovy z bílého kamene, střechy z červených tašek a všude spousta světla. Vypadá to tu jako středomořské letovisko, kde se zastavil čas někdy ve středověku.

Posádka vystupuje plná očekávání. Tady se tvoří legendy, co většinou končí v místní krčmě. Dobrodružství startuje!

Těžko říct, jestli je větší šok změna klimatu nebo fakt, že místní architekti znají víc barev než designéři jeskyní na Gratogelu.

Než do tohohle ostrova zabořím paty hlouběji, jdu nasát atmosféru a informace. Město je spleť úzkých uliček, které se kroutí jako přehřáté hadice. Mezi domy, co působí dojmem, že je někdo uplácal z horkého vosku, se vine nábřeží plné rybářů, obchodníků a lodí, které pamatují lepší časy.

Mladý učedník před jedním z domů mi ukáže cestu, když vidí, že se motám v uličkách jako čerstvě vyklubané kuře. A dokonce i pár obchodníků, kteří by mě jinak stáhli z kůže za cenu dvou jablek, mě pozdraví s náznakem úsměvu. Je to zvláštní kontrast. Jdu dál a zapisují si orientační body; tržiště uprostřed, radnice lehce na severozápad, putyka utopená ve stínu dvou větších skladišť, a na okraji města malá čtvrť, kde stojí domy až podezřele tiše.

Zvládnul jsem nenápadně ztratit morální kompas už ve druhé ulici. Místní infrastruktura podporuje bloudění, zejména v podezřele tiché čtvrti na okraji.

Projdu kolem tržiště, které je explozí barev, zvuků a pachů. Směsice koření, zpocených těl a něčeho, co připomíná spálené maso. V jedné z klidnějších ulic narazím u otevřených dveří jedné rezidence na mladou ženu se zbraní po ruce, jako by právě čekala na příležitost někomu dát lekci.

Siobhan, která zná všechny drby ve městě, si místo pomluv radši vybere quest "přidat se k bandě z opačné strany moře"

"Vy jste ti z lodi," řekla a její hlas byl klidný, ale pevný. "Ti, co připluli z druhé strany moře."

"Drby se šíří rychle," odvětil jsem a založil si ruce na prsou. "Potřebuješ autogram, nebo nás chceš jen varovat před místní kuchyní?"

Žena se neusmála. "Chci se k vám přidat."

Ta slova nás zarazila víc než útok démona. Chvíli bylo ticho, přerušované jen šuměním moře a Rainerovým tichým mumláním o 'nečekaných proměnných'.

"Proč?" zeptal se nakonec Drirr a udělal krok vpřed, jeho pohled se setkal s jejím. "Naše cesta není procházka růžovým sadem. Je plná nebezpečí a ztrát."

"Vím," odpověděla. "Jmenuji se Siobhan. Narodila jsem se v Belovenu. Viděla jsem dost nespravedlnosti a konfliktů mezi lidmi a Iskai. A slyšela jsem, co se o vás povídá. Že nejste jako ostatní. Že hledáte pravdu. Chci bojovat za něco, co má smysl. A vy vypadáte, že smysl hledáte taky."

"Boj není jen o síle meče," řekl Drirr. "Je o síle ducha."

"Můj duch je stejně silný jako moje paže," odpověděla Siobhan bez zaváhání. "A moje paže jsou velmi silné."

Sira, která celou dobu mlčela, se na ni podívala s něhou v očích. "Cítím v ní odhodlání. A bolest. Ale také naději."

"Jeden meč navíc se vždycky hodí," poznamenal jsem a přeměřil si ji pohledem. "Ale naše cesta je nebezpečná. Smrtelně nebezpečná."

"Nebezpečí se nebojím," řekla Siobhan. "Jen toho, co se stane, když budu jen nečinně přihlížet."

Mellthas mi poklepal na rameno a ukázal mi vzkaz, který rychle načmáral na kus papíru: "Její slova jsou stejně těžká jako její meč. A její meč vypadá zatraceně těžce."

Ušklíbl jsem se. "Dobře, Siobhan. Jmenuju se Tom. Tohle je Rainer, náš chodící datapad, Drirr, náš válečník a filozof, Sira, naše světlo ve tmě, a Mellthas, náš tichý mág. Doufám, že máš ráda problémy. Protože my je přitahujeme jako magnet."

Siobhan poprvé za celou dobu lehce pokrčila rty v náznaku úsměvu. "Problémy jsou jen příležitosti k boji. A já jsem připravená bojovat."

Stojí s rukama v bok, svaly na jejích pažích se rýsují i pod lehkou tunikou a její pohled je přímý a nekompromisní. Vypadá, že by dokázala lámat kosti pohledem. Sira a Mellthas už pokrývají magickou stránku naší party. Co teď potřebuju, je další beranidlo. Rainer je slabý a docházejí mu náboje. Takže chci další sílu do první linie vedle Drirra.

***

Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta

Předmět: Siobhan, válečnice z Belovena

Identifikace a původ
Siobhan je lidská žena, která se k naší výpravě připojila dobrovolně v Belovenu na ostrově Maini. Je původem z této oblasti a má bohaté zkušenosti s místními konflikty mezi lidmi a Iskai.

Tělesná morfologie a výstroj

• Výška cca 175–180 cm, svalnatá, ale atletická stavba těla s nízkým podílem podkožního tuku.

• Dlouhé vlasy nosí volně spuštěné, což v kombinaci s pláštěm vytváří působivou, téměř mystickou siluetu.

• Nosí zbroj se zdobnými prvky, pravděpodobně kombinace praktičnosti a ceremoniálního významu; plášť je lehký, ale odolný.

• Preferuje mečový styl boje; jednoruční nebo obouruční zbraně podle situace; je schopna vést boj s pozoruhodnou přesností.

Fyziologie a výkon

• Výborná kondice, vytrvalost odpovídá dlouhodobému tréninku ve fyzicky náročném prostředí.

• Rychlost reflexů nadprůměrná; v boji se pohybuje plynule a ekonomicky, bez zbytečných pohybů.

• Silové parametry odpovídají vysoce trénované bojovnici, zvládá mnohonásobné údery v jedné akční sekvenci.

Bojový styl a taktika

• Agresivní, ale disciplinovaný styl; preferuje přímý kontakt s protivníkem.

• Dokáže rychle vyhodnotit situaci a přizpůsobit útočné vzorce; vysoká přesnost i při sérii úderů.

• V týmových situacích plní roli "zlomové hrany", dokáže prolomit obranu silnějších nepřátel a eliminovat klíčové cíle.

• Bojová dovednost na úrovni veterána; zvládá kritické zásahy s frekvencí výrazně vyšší než průměr.

Taktická doporučení

• Umístit do první linie; maximálně využít její schopnost eliminovat prioritní cíle.

• Zajistit magickou podporu (Sira, Mellthas) pro zmírnění slabiny vůči plošným kouzlům.

• Vybavit nejlepšími obouručními zbraněmi, jaké máme k dispozici; její přesnost a síla dokáží využít maximální potenciál těžkých zbraní.

Závěr
Siobhan je vzácným příkladem lidské bojovnice, která dosáhla mistrnosti srovnatelné s nejlepšími Iskai válečníky jako Drirr. Její disciplína, přesnost a odhodlání z ní činí nepostradatelnou součást týmu v situacích, kde je potřeba čistá bojová síla spojená s morální integritou. V týmu představuje "meč spravedlnosti", účinný, spolehlivý a odhodlaný.

***

Každá správná nová postava začne tím, že tě zavede do sklepa. Je to buď test důvěry, nebo audit inventáře.

Spiknutí a mág, co má náladu jako pondělní budík

Její přítomnost okamžitě mění dynamiku skupiny. Siobhan si nás přeměří pohledem a kývne směrem ke vchodu do sklepa. Následuji ji. Ve sklepě je kromě několika Warniaků i stará truhla. Otevřu ji a vytahuju váček s 34,6 zlaťáky.

Kdo přijde na radnici, zaznamená minimálně tři zvěsti, jedno odmítnutí a ztrátu orientace v papírování.

Jako nový příchozí ve městě, se vydávám do budovy Rady. Uvnitř je chladněji a vzduch je plný tichého šepotu a šustění papírů. Herras a Perron mluví v kruzích, ale nakonec po sérii mých netrpělivých dotazů, z nich vypadne povolení opustit město.

"Vítejte v Belovenu!" Herrasův hlas duněl místností, která voněla včelím voskem a starým dřevem. "Říkají mi Herras a jsem prezidentem Rady Spravedlnosti. Předpokládám, že jste se zastavili, abyste nás navštívili."

Lehce jsem se pousmál a pokývl. "Děkujeme za přivítání. Jsem Tom Driscoll a tohle je má... družina."

Herras si nás změřil pohledem, který byl vřelý, ale zároveň ostražitý. "Jsem šťastný, že jste navštívili Beloveno a přál bych si, abyste zůstali. Beloveno je velmi rozlehlé město a pokud sháníte nějaké věci, tak jste na správném místě. Je zde prodejce zbraní a brnění, obchodník s potravinami a obchod se smíšeným zbožím."

"Praktické," poznamenal Drirr a opřel se o své kopí. "Dostatek zásob se vždycky hodí."

"Žije tu léčitelka, jejíž jméno je Ramina," pokračoval Herras, "a je tu hospoda. Tam tedy můžete přenocovat."

Drirr se při zmínce o hospodě lehce ušklíbl. "Doufejme, že tam mají něco víc než jen ředěné pivo."

Herras se zasmál. "A přirozeně si smíte prohlédnout přístav v jižní části města. Pokud byste měli nějaké otázky či problémy, můžete za mnou kdykoliv přijít. Samozřejmě někdy mám hodně práce, ale pro vás si čas vždycky udělám."

"Vážíme si toho," řekl Rainer.

Herras se nenechal vyvést z míry a pokračoval ve svém výkladu. "Dále je na tomto území několik zajímavých věcí. Za prvé, je tu mohutný horský pás rozdělující kontinent na severní a jižní část. Tam leží vesnice Kounos."

"A na severní straně?" zeptala se Sira, která celou dobu tiše poslouchala.

"Na severní straně je malá vesnice Iskai," odpověděl Herras a jeho hlas trochu zvážněl. "A samozřejmě, na severovýchodním pobřeží je Kenget Kamulos."

"Slyšeli jsme o nich," poznamenal jsem. "Rybář Garris říkal, že se jim lidé vyhýbají."

Herras přikývl. "Je to tak. Ještě něco jsem zapomněl. Stále nevím, co je na tom pravdy, ale slyšel jsem, že víc a víc strašlivých příšer vychází ze svatyně, západně od Kounosu. Raději tam vůbec nechoďte; je tam tabu, které znemožňuje lidem, aby vstoupili do svatyně. Ta patří místním Iskai."

Mellthas, který stál v pozadí, vytáhl svůj zápisník a rychle něco napsal. Pak papírek podal Herrasovi. Bylo na něm: "Tabu jsou často jen děsy oblečené do pravidel."

Herras si vzkaz přečetl a zamyšleně se podíval na Mellthase. "Možná máte pravdu, příteli. Ale někdy je strach tím jediným, co nás drží naživu."

Oběhnu všechny trhy a obchody, abych prodal harampádí z minulé výpravy. Uličky voní čerstvým pečivem, z otevřených dveří se line pára z kotlů a smích místních se mísí s voláním prodavačů. Každý obchodník má svůj způsob, jak tě přesvědčit. Někdo přemlouvá šarmem, někdo hlasitým křikem, někdo jen šklebem.

Inventář se mi konečně uvolní a s penězi v kapse se pak vrhám na výběr nového vybavení. Pevnější brnění, ostřejší čepel a samozřejmě něco i pro Siobhan. Lepší zbraně a klidnější spaní. Co rozhodně stojí za útratu je meč; Danusovo světlo. Tenhle krasavec přidá dvacet bodů do rychlosti, deset do života, patnáct bodů do boje na blízko a kouzlo "životabudič". Navíc nemá žádné omezení podle třidy, ani rasy.

Váha 2500g je ideální pro rekreační lámání zápěstí nebo pro hráče, kteří milují inventář plný kýčovitě těžkých předmětů.

Pak si dopřeju odpočinek v místní putyce. Kouř z dřevěného krbu se mísí s vůní rozlitého piva, koření a spáleného masa. Hosté se smějí, nad kostkami sází drobní dobrodruzi, starší muži vzpomínají na "staré dobré časy" a ženy u stolků křepce debatují o novinkách ve městě. Je příjemné jen tak sedět, popíjet pivo a pozorovat svět, který se tu točí dál.

Tady získáš informace, dobrodružství nebo trapný pohled od barmana, když zkoušíš platit na sekeru.

Za 8,8 zlaťáků ti řekne, kde najdeš místní spořicí účet s extra bonusovou utěrkou.

Ještě než vyrazím z města, stavím se u Kariah. Té ženy, která v Belovenu provozuje cosi mezi putykou, nevěstincem a informačním uzlem. Její pohled je pronikavý a slova plná jinotajů. Mluví o spiknutí a hrozícím atentátu na Herrase. Zní to jako zápletka z laciné detektivky, ale v tomhle světě beru každou hrozbu vážně. Naznačuje, že bych měl jít do vesnice Kounos, prý tam najdu odpovědi.

Vstoupili jsme do Kariahina pokoje a hned mě praštila do nosu směs těžkých parfémů a ticha, které se dalo krájet. Kariah seděla na kraji postele, ruce složené v klíně, a dívala se na nás způsobem, který naznačoval, že už nějakou dobu sbírá odvahu pro to, co chce říct.

"Skeima Din," pronesla formálně, skoro až odtažitě. Pak ale zjemněla, jako by se jí ulevilo, že jsme přišli. "Mám pro vás informace… důležité. Takové, které by mě mohly stát krk. Ale město by se bez nich mohlo ocitnout v ještě větším nebezpečí. Jste připraveni pomoci?"

Postoupil jsem blíž. "Skeima Din. O co jde?"

Kariah si nervózně uhladila šaty. "Občas sem přijdou zákazníci, kteří mají… vysoké funkce. Někteří mluví víc, než by měli. Víc, než chtějí. A v posledních dnech jsem slyšela něco, co nemůžu ignorovat." Její hlas se stáhl do napjatého šeptu. "Někdo plánuje atentát. A ne na ledaskoho, půjde po Herrasovi."

Drirr ztuhl. "Jsi si jistá?"

"Jistá?" vyštěkla tiše, skoro zoufale. "Nikdy nejsou úplně střízliví a nikdy mi neřeknou jména. Ale vzorce se opakují. Šepoty, náznaky, strach… a důraz, že Herras překáží. Věřte mi, já poznám, kdy jsou to jen opilecké bláboly. Tohle ne. Tohle je reálné."

Odmlčela se a sevřela prsty, až jí zbělaly klouby. "Jestli chcete odpovědi," pokračovala, "musíte do vesnice Kounos. Tam to začíná. Něco se tam děje, něco, co s tímhle souvisí. Všichni, kdo u mě mluvili, se k tomu místu nějak vracejí. Ne jménem, ale popisem. Lesy, stezky… všechno sedí."

"Pořád to ale není důkaz," namítl jsem. "Jsou to útržky, emoce, náznaky. A ty sama víš, že kdybys je začala veřejně citovat, nedožila bys rána."

"Já vím!" vyrazila ze sebe. "Ale jestli je to pravda a já tomu věřím, pak jde o víc než o mě. Prosím vás… mějte to na paměti. A běžte do Kounosu. Jestli někde začít, tak tam." Odvrátila pohled, jako by už teď litovala, že to všechno vyslovila nahlas. "A…" dodala tiše, "zastavte se někdy znovu. Budu dávat pozor na další střípky."

Nejlepší drby ve městě neprodává šenk nebo radní, je to místní kurtizána.

Jeho zájem o kovovou loď trvá přesně do té chvíle, kdy zjistí, že posádka má morální dilema větší než jeho polička s lektvary.

Uvnitř, kousek opodál stojí vysoký muž v temném plášti, schovaný ve stínu tak dokonale, jako by tam patřil odjakživa. Khunag. Muž zvedá oči. Jeho pohled mě probodne jako ledová jehla. Ne nepřátelsky, spíš jako by mě rozebíral na součástky.

"Prosím, nerušte mě, pokud to není vyloženě potřeba," prohodí suše Khunag, aniž by se na mě obtěžoval podívat.

"Vypadáte jako mág, je to tak?" zeptám se.

Khunag se zastaví uprostřed pohybu, zamyslí se a pomalu přikývne. "Dobrý postřeh. Nebudu zakrývat, že jsem mág… Nějaký čas jsem strávil v Kenget Kamulos, ale to je minulost. Proč vás to zajímá?"

"Někdo s vašimi schopnostmi by se nám na naší cestě mohl hodit," řeknu přímo, bez okolků.

Khunag se lehce usměje, sotva znatelně. "Na jaké cestě?"

Tak mu stručně popíšu, co nás potkalo a co nás čeká. Khunag mlčí, jen poslouchá, jeho oči přitom sledují každý detail, jako by si všechno ukládal do nějakého temného, odtažitého systému.

"Bylo by hezké vidět vaši kovovou loď," pronese najednou a v jeho hlase se objeví záblesk dětské zvědavosti, který vůbec neladí s jeho předchozí chladnou aurou. "Přidal bych se k vám alespoň na krátkou chvíli, pokud byste mě chtěli."

Podívám se na Siru. Jen zavrtí hlavou. "Kenget Kamulos, Tome? Jeho aura… je temná. Cítím v ní touhu po pomstě. Čisté, spalující pomstě. Přináší víc otázek než odpovědí."

"Pomsta může být silným motorem," ozve se Siobhan, ale i v jejím hlase slyším pochybnost. "Jenže pokud je jediným motorem… bojovník se v ní nakonec ztratí."

Rainer ke mně popojde, nakloní se a zašeptá: "Jeho znalosti by mohly být klíčové"

Otočím se zpět ke Khunagovi. "Jsme příliš odlišní, naše cesta se příliš liší."

Místnost zkamení tichem. Čekám výbuch, jiskry, aspoň náznak magie. Ale Khunag jen pokrčí rameny, jako by mu to bylo úplně jedno.

Pak se otočí zády a začne si prohlížet staré kopí na stěně, jako by už zapomněl, že tam vůbec jsme. "Jděte si svou cestou. Až narazíte na hrůzy, vzpomeňte si, že jste mohli mít průvodce. Ale pokud si to přece rozmyslíte, budu tady"

Možná se ještě uvidíme. Vyrážím ven, světlo se opírá do domů takovým tím stylem "všechno je v pohodě", zatímco uvnitř se řeší politika, paranoia a bezpečnostní průšvihy. Dávám si poslední nákupní kolečko.

Tržiště je plné barev a života, jen můj inventář po návštěvě vypadá, jako by prošel kombinací Black Friday a popelnicí za obchodem.

Útesy a liány, první kroky mimo město

Naposledy se otočím na město. Působí klidně. Možná až příliš klidně. Vím, že až se vrátím, nejspíš nebude nic jako teď.

Trasa na západ; slunce praží, krajina voní a jediný orientační bod je strom, co vypadá jako brokolice.

Konečně venku. Vítr mi čeří vlasy a nese vůni trávy, která se klene mezi stromy a skálami. Slunce pálí a v zubech cítím drobky suché hlíny. Krajina je drsná, ale zelená, s trávou, většími i menšími stromy a skalními útvary, které se tyčí nad cestou. Jdu podle značek na západ. Stezka vede mezi stromy a skalami a já mám pocit, že jsem na úplně jiném světě. Nakonec dorazím k obrovskému útesu. Jediná cesta nahoru vede spletí lián. S povzdechem se chytám první a začínám šplhat. Siobhan to zvládá s takovou lehkostí, že mi to skoro lezlo na nervy.

Kounos je osada, kde je hlavním turistickým lákadlem jeskyně. Pozor! Vysoký obsah tmy, nízký výskyt humoru.

Pokud čekáte vesnici, kde to žije, připravte se na slámu, ploty a NPC, kteří mají pracovní dobu pouze mezi deštěm a migrací kobylek.

Když konečně vylezu nahoru, celý zpocený a odřený, naskytne se mi pohled na vesnici Kounos. Je to neuvěřitelný shluk chýší, postavených přímo na skalních římsách. Je to vertikální bludiště, kde každý špatný krok může znamenat pád do hlubin. V jedné z chýší najdu ženu, která vykupuje věci, to je dobré vědět! V další, hned vedle je muž v červeném, přítel Mellthase.

Pohostinnost střídá neklid kvůli proslovům velkého vůdce. Ideální chvíle pro rychlou socializaci nebo útěk do další chýše.

"Mellthasi!" ozvalo se najednou od stolu a postarší chlápek s výraznými rysy povstal, až mu z korbelu málem vyšplouchl nápoj. "Mellthas! To je od vás milé, že jste mě poctil svou návštěvou. Co vás ke mně přivádí?"

Mellthas odpověděl posunkem a rychle předal papírek, kde stálo: "Přivedli mě přátelé a zvědavost. A samozřejmě žízeň."

Muž se zasmál. "To je od vás hezké, že jste se zastavili na kus řeči. Ovšem nemám zrovna nejlepší náladu, poslední Kontosova řeč mě dostala do rozpaků. Ale pojďte dál, přivedl jste s sebou i přátele? To je báječné, jste v mém domě všichni vítáni."

Vyměníme si pár slov, ale Sira je z nějakého důvodu nervózní a její poznámky jsou ostřejší než obvykle. V další chýši se dozvídám, že je tady možné trénovat boj. Garris měl pravdu. Trenér jménem Garadd, označován jako Otikro, umí trénovat kritický zásah; každý bod dovednosti mě bude stát 950 zlatých. Kromě toho dokáže zlepšit i boj zblízka a na dálku. Objevuje se tu každý den mezi osmou a devátou hodinou. U něho nechám hodně zlata.

Tradice se tady drží pevně. Každý den přijde Otikro, rozdá pár facek a nezapomene připomenout, že expy nejlíp rostou na rozcvičce mezi sudy a napínacími rámy.

Dveře do sklepa, kde sídlí Kontos hlídá Nodd, hora svalů s mečem, který vypadá, že by s ním mohl porcovat menší asteroidy.

Nodd ani na vteřinu nepoleví ve své úřednické ostražitosti. "Stát! Tady začíná sídlo a laboratoř velkého Kontose, našeho vznešeného a moudrého vůdce. Bez písemné pozvánky nikdo neprojde."

"My ji nepotřebujeme," vyhrkne Siobhan s jasnou výzvou v hlase.

Nodd se zarazí ve dveřích, výraz má jako někdo, koho už dobrodružství dávno přestalo ohromovat. "Ale potřebujete. Kdo si myslíte, že jste? Tohle na mě neplatí."

"Takhle s námi nikdo mluvit nebude," utrousím s ironickým úšklebkem.

"Urážíte mou čest!" zamračí se Nodd.

Drirr se k němu nakloní blíž. "Je to opravdu důležité. Prosím, pusťte nás dovnitř."

Nodd přimhouří oči. "Už jsme to probírali. Pravidla znáte."

Sira jen pokývne hlavou a klidně dodá: "Vy snad znáte závažnost současné situace?"

Nodd si nás jednoho po druhém měří pohledem. "Pravda je, že o žádné závažné situaci nic nevím."

"Jedná se o politický skandál," pronese Rainer tiše.

Nodd se najednou napřímí a zmlkne. Po krátké odmlce kývne. "Jestli je to tak, jak říkáte… dobře. Půjdu vám vstříc. Ale jestli zneužijete moji důvěru, tak vás zabiju!"

Pokud vaše argumenty nefungují, zkuste alespoň vypadat dostatečně důležitě. Dá se porazit v boji.

Vypadá to, že jsem se vyhnul celkem tuhému souboji. Po sérii pečlivě volených a promyšlených odpovědí Nodd zamrká, zjevně zmatený, a pomalu uhne stranou.

Cesta do sklepení je volná.