RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (7. část)

Zakázané oddělení a ticho kamenných chodeb

Hned na začátku si všimnu malého umyvadla s čistou vodou. Nabírám ji do prázdného vědra, které jsem sebral nahoře. Člověk nikdy neví. Za rohem nás čekají plameny šlehající ze země, primitivní past. Pár cákanců vody a oheň syčivě zhasne, nechávaje za sebou jen stoupající páru a chvilkové ticho, které tíží víc než samotný oheň. V další místnosti jsou nášlapné desky Po chvíli zkoušení přicházím na správnou sekvenci (zleva doprava) a deaktivuji nože v podlaze.

Vesmírný hrdina na expedici, který nosí vědra, protože... někdo prostě musí.

Celá parta napjatě poslouchá. Z jihovýchodního směru se ozývá přesně ten zvuk, po kterém v dobrodružstvích následuje buď skrytý poklad, nebo velmi nevrlý kostlivec.

V severním výklenku aktivuji spínač. Slyším ten slastný zvuk tajných dveří. Zpátky u ohňů jdu na sever a dostávám se do místnosti, kde prohledávám truhlu na východě. Uvnitř nacházím malou sekeru, stříbrný řetízek, malý kožený štít, luk, šípy, nějaké jídlo a zlato.

***

Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta

Předmět: Mellthas - záhadný hluchoněmý mág, z druidské školy Arjano a jeho nevysvětlitelné ovládání magie

Mellthas je jedním z nejzáhadnějších jedinců, se kterými jsme se doposud setkali. Ačkoliv je oficiálním členem mocné a respektované druidské školy, jeho schopnost ovládat magii zůstává pro mě záhadou, snad hlubší než většina známých případů.

Fyzický popis a původ

• Tělesně je štíhlý a vysoký, milerád nosí tradiční dlouhé roucho, které zdobí složité ornamenty. Jeho oči mají nezvyklý lesk, který jako by pronikal přímo do vědomí pozorovatele. Je hluchoněmý a komunikuje prostřednictvím písemných poznámek a odezírání.

Magické schopnosti

• Mellthas používá magii prostřednictvím rytin a symbolů, které vytváří v ovzduší a na různých površích. Jeho kouzla jsou precizní a ohromující.
• Mezi jeho nejobdivovanější vlastnosti patří schopnost ovládat starobylá a silná kouzla bez zjevné pomoci semen Triifalai, na kterých jsou magie Iskai závislá. To je pro mne jako vědce nesmírně záhadné a říká to něco o možných starých znalostech nebo skrytých zdrojích síly.
• Mellthas se dokáže rychle a efektivně užit kouzla ze svitků a následně je vyvolávat, což jej činí nejen vzácným, ale i nebezpečným protivníkem.

Duchovní a společenský význam

• Přestože je jeho moc značná, Mellthas vyzařuje klid a hloubku moudrosti, která naznačuje, že chápe závažnost své pozice a síly.
• V Arjanu je považován za jednoho z nejschopnějších mágů, a jako Berův nevlastní syn má jeho slovo velkou váhu v rozhodování o magických záležitostech.

Závěr
Mellthas představuje pro mě jako vědce výzvu i záhadu. Jeho magie jde za hranice mého chápání a může nám otevřít nové cesty k pochopení nejen magie, ale i starých tajemství této planety. Sleduji jej s respektem i opatrností, protože v jeho schopnostech se skrývá potenciál, který může změnit vše, co jsme doposud viděli.

***

V další truhle hned vedle jsou tyrkysové léčivé nápoje, nějaký protijed, lektvary na šílenství a nemoc. Lektvary na doplnění many; šest červených, modrých a pět fialových. V chodbě na východ seberu ze země zlomenou páku.​

Ano, v tomhle koutě dungeonu, mám své osobní odkládací místo. Protože když vám během pátrání po tajných stěnách začínají upadávat záda, vezmete zavděk každou truhlou po ruce.

Tady se na moment zastavím a udělám si z truhly odkládací místo. Stejně jako před časem v domě klanu lovců na Nakiridaani. Jestliže je oblast pod námi plná artefaktů, všechno to neunesu. Nechávám tedy v truhle všechno zlato a zbytné předměty, které si tady později vyzvednu.

Jen doufám, že ty věci najdu tam, kde jsem je nechal.

Dál na východ se dostávám k poli devíti nášlapných desek. Opatrně na ně vyšlapávám kříž, jako by každý krok byl závazkem sám sobě, a pak stisknu tu vedle. S hlubokým, kovovým zavrzáním se další sada nožů stáhne zpět do podlahy. Za nimi je truhla s drahokamy.

Nenápadně obcházíme ohnivé pasti, Sira si počítá spálené chlupy a Drirr mumlá cosi o tom, že "kdo nemá spálený ocas, není skutečný bojovník".

V čele skupiny si připadám jako panák v hlavolamu, kde vás jediný špatný krok může stát polovinu HP nebo rovnou restart.

V blízkém okolí samozřejmě stále hrozí pasti, hroty a možná i další polámané spínače. Ale na těch pár minut mám pocit, že jsem hvězdný inženýr.

Zlomenou páku vložím do mechanismu na zdi a zatáhnu. S rachotem a chvěním se odhalí schodiště vedoucí dolů, do úplné tmy. Ze schodů vane chlad a pach mokrého kamene smíšený s něčím kovovým, jakoby stará krev sama prosákla do zdi a čekala, až někdo projde.

Seděli jsme u ohně a odpočívali. Mellthas, náš tichý společník, si psal poznámky na kus pergamenu. Občas se usmál a podal nám nějakou vtipnou nebo jízlivou poznámku. Bavili jsme se o kultuře Iskai, o jejich zvycích a o Trii, zvláštním orgánu, který mají na čele.

“Je to fascinující,” řekl Rainer a prohlížel si svoje poznámky. “Zdá se, že Trii funguje jako nějaký druh telepatického zesilovače, ale pouze mezi Iskai. Je to biologická anomálie.”

Mellthas zvedl hlavu a jeho pohled se upřel na Siru. Pak se opatrně dotkl jejího čela. V ten moment se oba napřímili.

“Co to…?” zašeptala Sira. “Cítím… něco. Jako ozvěnu.”

"Já taky!" odpověděl Mellthas přímo v její mysli. Jeho myšlenkový hlas byl překvapený, ale klidný. "Slyším tě, Siro. Ne jako slova, ale jako… pocit. Jako barvu."

“Je to možné?” divila se Sira. “Nemáš Trii, jak to, že…”

Nevím. Ale je to… příjemné. Jako když se dvě melodie spojí v jednu harmonii.

“Harmonie,” opakovala Sira a zavřela oči. “Ano, to je to správné slovo.”

Cítím tvůj smutek, Siro. Ale také tvou sílu. A naději.

“A já tvou osamělost, Mellthasi. Ale také tvou zvědavost a laskavost.”

Možná… možná si můžeme pomoct navzájem, navrhl.

“Možná,” souhlasila Sira a usmála se. “Možná tohle je začátek něčeho nového.”

V tu chvíli jsme na ně všichni zírali v naprostém šoku.

Oheň, spínače a propasti v podzemním labyrintu

Zapaluji pochodeň. Vzduch je vlhký, chladný a těžký a tyhle nekonečné chodby se zdají ještě tmavší, když světlo plamene tančí po stěnách. Hned na začátku mačkám malé oranžové tlačítko na východní zdi a z ní se tiše otevře tajná chodba.

Vypadá to vábně. Jako kdyby tě noc v lese vítala slibem nových respawnů. Připadám si vyloženě vítaně.

Stisknutím tohoto tlačítka vyjadřujete souhlas s podmínkami dungeonu a možností okamžité smrti.

Krčím se, protahuju tmavým průchodem, až se dostanu ke spínači. V hromadě shnilých hadrů a sutin se zaleskne stříbrný řetízek a malá sekera doplněná osmi zlaťáky. Hned vedle je na zdi velký spínač. Po jeho aktivaci se vracím zpět a pokračuji západní chodbou. Dostávám se do místnosti plné devíti nášlapných desek a poletujících plamenů, jejichž žhnoucí jazyky nás oslepují. Když spínám poslední desku, ozve se dunění a někde na jihozápadě se otevře průchod.

Tohle je skvělý způsob, jak si ověřit, jestli máš rád opékání na střední teplotu.

"Tahle chodba… tady je cítit vlhkost, zatuchlá hlína a něco starého, co by už dávno nemělo dýchat. Máte někdo ponětí, jak hluboko může Bero být?" zeptal jsem se.

Drirr se zamračil. "Může být kdekoliv. Je tu jen prach a stíny, co se tváří, že jsou živé. Nic, co by tu nechal člověk… nebo někdo, kdo chce být nalezen."

"Tohle místo dýchá divnou energií," zašeptal Rainer, jako by se bál, že ho prostor poslouchá.

"Něco tu je…" Sira se zastaví, oči přimhouřené. "Je to staré. Mocné. A smutné." Pak Mellthasovi naznačí, o čem je řeč, aby mu nic neuniklo.

Mellthas jen mlčky vytahuje papír, rychle na něj čmárá a podává ho dál. "Sem dolů mě Bero nikdy nevzal. Říkal, že je to příliš nebezpečné. Bero je silný. Ale i ti nejpevnější se mohou ztratit."

Sira položí ruku na jeho rameno. "Najdeme ho. Ať je to tady jakkoliv prohnilé… najdeme ho. To ti slibuju."

Tam, mezi odpadky, leží paklíč, poctivá odměna pro zvídavé. V zamčené truhle na západě je těžký krátký meč, čtyři šípy, drahokam a čtrnáct zlaťáků. Kov, kůže, světlo. Přesně to, co člověk potřebuje, když neví, co ho čeká dál. Zpátky v místnosti s plameny mířím na sever. U fontány zabočuju vpravo, pak znovu na sever.

Stačí jeden warniak a člověk si začne vážit i těch much v kuchyni.

"Slyším je!" řekl Drirr klidným hlasem.

Ze tmy se ozval ten známý, nepříjemný zvuk. Bzučení, které vibrovalo až v kostech. První Warniak se spustil ze stropu a letěl přímo na nás. Drirr nezaváhal, kopí vyletělo vpřed a prorazilo mu hruď. Nazelenalá tekutina vystříkla na kamennou podlahu a tvor se zhroutil do sebe.

Mellthas už měl v dlaních ohnivou kouli, plameny mu olizovaly prsty, zatímco Sira zahřívala semeno Triifalai, vzduch kolem ní zhoustl a ochladl, dech se jí měnil v páru.

"Zleva!" křikl jsem. "Zůstaňte u sebe!"

Další roj se vyřítil z temnoty. Sira natáhla ruce a chodbu zaplnila vlna mrazu. Křídla se lámala, Warniaci padali v kusech ledu, jejich křik mizel v praskání omrzlého vzduchu.

"Rainere, střílej!" zařval jsem.

Dvě rány z pistole se ozvaly v rychlém sledu. Jeden tvor spadl okamžitě, druhý se zkroutil a narazil do zdi. Mellthas pustil ohnivou kouli, výbuch rozsvítil celou chodbu oranžovým světlem a roztříštil zbytek roje. Zápach spáleného chitinu se rozlil kolem a pálil v nose.

"Držte pozici!" křičel jsem přes hluk. "Drirre, u tebe!"

Drirr máchl kopím a srazil dalšího, který se mu pokoušel přisát na krk. Hmyz vydával ten šíleně vysoký, kovový zvuk, jako kdyby křičel.

Poslední Warniak se pokusil uletět zpátky do stínu. Sira zvedla ruku a pod ním se objevily krystaly ledu, které ho probodly a přibily ke zdi.

"Teď, Mellthasi!"

Ohnivá koule zasáhla jeho tělo. Ozval se výbuch a Warniak se rozpadl v obláčku černého kouře. Po zbytcích křídel zůstala jen šmouha.

"Všichni tiše!" zašeptal jsem. "Poslouchejte, jestli jich nepřilítá víc."

Nastalo ticho. Jen kapání vody a občasné zapraskání ledu. Vzduch páchl spáleninou a magií.

Warniak 2 se právě dozvěděl, jak chutná zimní sezóna.

Za závojem ohně čekají tři spínače. Když je stisknu, ozve se kovový řev a mříž se zvedá. Za ní se v zamčené truhle lesknou dva drahokamy a prokletá křišťálová dýka. Cítím, jak z ní sálá chlad, skoro jako by mi z ruky vysávala sílu. Konkrétně dvacet bodů síly a třicet bodů boje na blízko. Nechávám tohle barevné těžítko ležet.

Tohle podzemí je simulátor grilovacího roštu.

Posadili jsme se do kruhu, oheň praskal a vrhal dlouhé stíny. Všichni ztichli a Drirr si přestal brousit svoje kopí.

"Jednu dobu měli Keltové pod kontrolou takřka celou západní Evropu," začal Rainer a jeho hlas nabral ten svůj typický přednáškový tón. "Myslím, že se historie vzniku jejich kultury datuje okolo 3000 let před n.l., když se oddělili od Indo-Evropských národů. Rozšířili se v několika migračních vlnách do střední a západní Evropy. Jejich rozkvět skončil asi 50 let před Kristem s Césarovými válečnými výboji. Ovšem i přes tento civilizační rozklad a dodatečné šíření křesťanství okolo 400 n.l., mnoho Keltských národů si ještě zachovalo svou kulturu po dlouhou dobu. Jejich vliv na evropskou kulturu je patrný až dodnes."

"Druidi jsou asi nejvíce proslavení příslušníci Keltských kmenů," vložil se do toho Drirr, který měl pro staré tradice slabost. "Předpokládá se, že to byli kněží víry orientované na přírodu."

"Přesně tak," přikývl Rainer. "Ale nejen kněží. Byli to soudci, lékaři, učitelé. Elita společnosti. Vlastně to byli první vědci své doby, jen místo mikroskopů používali jmelí a srpky měsíce."

"A taky lidské oběti, pokud se nepletu," poznamenal jsem suše.

Rainer se pousmál. "Statisticky vzato, každá starověká kultura měla své temné stránky. Ale Keltové nám dali víc než jen krvavé rituály. Dali nám umění, hudbu, příběhy… a lásku k přírodě, kterou jsme my, moderní lidé, už dávno ztratili."

"Zajímavé," ozvala se Sira. "Zní to, jako by měli hodně společného s námi, Iskai. Možná… možná nejsme tak rozdílní, jak si myslíme."

"Možná," řekl Rainer a zadíval se do plamenů. "Možná je historie jen jeden velký kruh, ve kterém se neustále opakujeme. Jen kulisy se mění."

Legendy praví, že kdo zkusí s touhle dýkou útočit, zažije minimálně dvě nové formy ponížení.

Pokračuju na jih, pak na západ. V místnosti se míhají ohnivé koule, duní to, jako by tu někdo zadržel samotný vztek země. V jižní hromadě suti nacházím další drahokam a normální křišťálovou dýku. Zase ten zvláštní pocit, že mě někdo sleduje skrz předměty, které beru do ruky. Vracím se zpátky a jdu na jih. Uhasím plamen a sestupuju po kamenných schodech do dalšího patra.

Dolů nás žene odvaha, zvědavost, a totální nedostatek sebezáchovy.

Díra v zemi a hned je o starost víc

Ticho. Jen kapání vody. V další místnosti je zelená deska a dlouhá prosklená stěna. Kam dál? Vstoupím na desku, stěna se posune o jeden blok a ze země vyskočí plamen. Dobře, asi vím, o co se tady jedná. Šlápnu na zelenou desku znovu a s dalším plamenem se mi odhalí tlačítko na zdi v mezeře na stěně.

Ještě že mám v partě samé šampiony logického myšlení…V roce 99 jsem to při hraní přehlédl.

Otevře se tajná místnost, kde je v zamčené truhle uložená helma s křišťálovým kamenem a sluneční dýkou, nástroj světla v místě, kde se temnota kroutí ve stínech. Tahle šikovná zbraň, přidává dva body ke kritickým zásahům a helma celých pětadvacet bodů do magické odolnosti. Investice do paklíčů se vyplácí. Vracím se k zelené desce a šlapu na ni, dokud se otvor neobjeví u jižní chodby. Dávám si pozor na plameny a utíkám tím směrem. V místnosti nejdou otevřít ani jedny dveře, takže jediná cesta je dírou dolů. Používám lano a spouštím se dolů.

Do díry, nebo ne? No jasně, vůbec mi to nepřijde jako past na blbce. Jdu první!

***

Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta

Předmět: Souhrnná analýza organismu nazvaného STRACH

Shrnutí
Predátor s výraznými biochemickými a para‑magickými projevy, který rozkládá formaci protivníka psychofyzickým zásahem a krátkodobým plošným ohněm. Z taktického hlediska nejde o tvora k přetlačení silou; vítězí kontrolou prostoru a strachem.

Morfologie

• Centrální disk s dvojicí mělkých dutin na hřbetě; zřejmě lživé oči pro odvedení pozornosti.
• Periferie tvořená 10–14 "prsty" s prstencovými terčíky; materiál kožovitý, povrch pískově drsný, místy jemné ostny.
• Žádné zjevné kostní opory; chování odpovídá hydrostatickému skeletu. Mezi prsty pružné membrány, umožňují skok‑přísavný přesun.
• V mezerách patrné pravidelné "dýchací" kontrakce.

Smysly a lokomoce

• Minimální reakce na světlo; vysoká citlivost na vibrace a tlakové změny vzduchu. Reaguje i na šepot.
• Pohyb "přískok - přisátí"

Přirozený útok (kontakt)

• Pokus o přisátí výběžků na končetiny oběti. Doprovázen chladným, štiplavým výdechem a pachovou vlnou vyvolávající stresovou reakci (zrychlení tepu, třes, ztráta koordinace).
• Cíl: rozhodit formaci

Magické schopnosti

1. Zažehnutí strachu

• Projev: kratičké potemnění povrchu, nasátí vzduchu do hřbetních dutin a studený "výdech". Cíl upadne do akutní paniky a nekontrolovaného ústupu (10–20 s).
• Mechanistická hypotéza: synergická kombinace infrazvuku, rychlého místního poklesu teploty a těkavých molekul, působících na dýchací a limbickou regulaci.
• Taktický dopad: rozpad sestavy, otevření boků a pádové zranění. Řetězení pulzů může strhnout celou skupinu.

2. Malá ohnivá koule

• Projev: před tělem se v sekundě formuje oranžový "uzel", následně rychlý výstřel a plamenná detonace o velikosti pochodně. Slabá tlaková vlna, vysoké sálání.
• Mechanistická hypotéza: exhalace hořlavé směsi a zapálení elektrickým výbojem při prudkém stisku "prstů".
• Taktický dopad: plošné popálení.

Varovné signály

• Strach: náhlé ztichnutí okolí a svědivý chlad.
• Oheň: šelestivé tření "prstů" a mihotavá záře v ose výstřelu.

***

Dolní patro. Chladné, vlhké, plné ozvěn. V severovýchodní chodbě za první mříží, po krátkém boji s Warniaky, nacházím spínač. Ozve se tiché cvaknutí. V další z vlhkých chodeb narážím na to stvoření a přiznávám, trochu mi zatrne. Zpoza zelení obrostlých zdí se vznáší cosi, co vypadá jako shluk chapadel s obříma zářícíma očima, které mě propalují skrz naskrz. Působí to jako zhmotnělý strach, jako kdyby někdo vzal nejhorší noční můru a nacpal ji do jednoho beztvarého těla. Chvíli jen stojím a sleduji, jak se pomalu vznáší dopředu, tichý a děsivě klidný, a vím, že tohle setkání nebude jen tak.

Zoologické peklo, vitrína číslo 13: prosím, nekrmit, nepozorovat, neběhat.

Sklo je pryč! Tak co, kdo to jde zkusit vyjednat? Ne, fakt, já počkám u východu.

"Co to sakra je?" vydechl jsem a couvl o krok zpátky. To, co se vznášelo před námi, vypadalo jako zhmotněná noční můra. Chuchvalec chapadel a zářících očí, který pulzoval zlověstnou energií. "Rainere?"

"Já, já... nevím... možná forma života na bázi čisté psychické energie," odpověděl Rainer a jeho hlas zněl napjatě.

"Má pravdu," řekl Drirr a jeho ruka pevně svírala kopí. "Cítím to. Plíží se to do mysli."

V tom se ta věc pohnula. Její chapadla se natáhla a jedno z nich se dotklo mého štítu. Okamžitě mi hlavou projela vlna chladu. Viděl jsem, jak na mě útočí desítky Skrinnů, slyšel jsem řev Krondira, cítil jsem beznaděj naší mise. Bylo to, jako by se všechny mé nejhorší obavy zhmotnily najednou. Zakopl jsem a upadl na kolena.

"Tome!" vykřikla Sira. Její hlas mě probral z té hrůzy. Viděl jsem, jak se ke mně sklání, z jejích rukou proudí teplé, hojivé světlo. "Bojuj s tím! Je to jen iluze!"

"Snadno se ti to řekne," zamumlal jsem, ale síla se mi začala vracet do svalů.

Mellthas, tichý a soustředěný, natáhl ruce. Mezi jeho dlaněmi se zformovala ohnivá koule a s neslyšným svištěním vylétla vpřed. Zasáhla tu věc přímo do jejího středu. Ozval se jekot, který nebyl ani tak zvukem, jako spíš psychickým výkřikem bolesti, který nás všechny srazil na kolena.

"Funguje to!" křikl Rainer a vypálil ze své pistole. Kulka zasáhla entitu do místa, kam před chvílí dopadla ohnivá koule. "Fyzické útoky jsou stejně účinné jako magie!"

"Uvidíme!" odpověděla Sira a z jejích prstů vylétla zmrzlá štěpina. Bestie byla ale rychlejší a včas uhnula.

"Dejte pozor!" zakřičel jsem a vstal. "Drirre, chraň Siru a Mellthase!"

Drirr, který se mezitím vzpamatoval z psychického útoku, se postavil před Siru a Mellthase a jeho kopí a ocasní dýka se staly neprostupnou hradbou.

Zatímco Mellthas připravoval další kouzlo, ta věc se znovu zaměřila na mě. Tentokrát jsem byl připravený. Zavřel jsem oči a soustředil se na hlasy svých přátel, na jejich odhodlání. Strach se pokusil znovu proniknout do mé mysli, ale tentokrát narazil na zeď.

"Už ne," řekl jsem si pro sebe. "Už ne."

Otevřel jsem oči v okamžiku, kdy další ohnivá koule zasáhla tu zrůdu. Následoval další psychický výkřik, tentokrát slabší.

Bojovali jsme dál, každý útok tu věc oslaboval. Nakonec, s posledním, zoufalým zasyčením, se entita rozplynula v obláček černého kouře, který se okamžitě rozptýlil.

"Je… je po všem?" zeptala se Sira roztřeseně.

"Jo," vydechl jsem a opřel se o meč. "Je po všem."

Nikdo se nesmál. Všichni jsme byli příliš vyčerpaní. Ale věděli jsme, že jsme to dokázali. Společně.

Na konci místnosti otevírám truhlu a najdu klíč od dveří. Za třetí mříží v odpadcích je dekorativní meč. Pomocí klíče se vracím nahoru a jdu jižními dveřmi. Za nimi se místnost mění v tanec ohně. Ohnivé koule křižují vzduch, syčí, narážejí do kamene. Přikrčím se, čekám na rytmus a v mezeře se přesunuju ke zdi. Stisknu tlačítko na severozápadním rohu, abych se dostal k zamčené truhle uprostřed, kde je další sluneční dýka. Další tlačítko na jihozápadní stěně pak otevře chodbu na jihovýchodě, kde je na konci další spínač. Ten vypíná ohnivé koule v další chodbě, kde ve třetím výklenku v odpadcích najdu malý kožený štít, klasický kožený štít a zlato.

Nepřirozeně děsivé, nepřirozeně velké, nepřirozeně ochotné tě roztrhat na molekuly. Za sklem, zatím.

Pak ale narazíme na něco, co nedokážu pojmenovat. Nevím, co to je. Jen vím, že na druhé straně skla stojí něco, co by nemělo existovat. Dýchá to, pohybuje se to, a všechno na tom působí… špatně. Kůže, drápy, ty oči. Jako kdyby někdo poskládal všechny noční můry do jediné podoby a řekl: tak, tady máte svůj strach z masa a kostí.

Stojí za tlustým sklem, mohutné tělo napjaté, oči plné nenávisti. Sleduje nás, jako by přemýšlel, jak nás roztrhat, kdyby jen mohl. Stojíme tam, koukáme na něj, a já mám pořád chuť udělat krok zpátky. Sklo mezi námi vypadá silné, ale stejně… v duchu slyším ten zvuk, jak praská.

Možná jen moje představivost.

Možná ne.