Náckobijec B.J. Blazkowicz se vrací do hradu Wolfenstein

Mnohým z vás se na discích jistojistě rozvaluje novinka Wolfenstein II: The New Colossus. Já jí sice v brzké době hrát nebudu, protože mé bramborové PC nemá šanci hru na rozumné detaily rozběhnout, nicméně jde o ideální chvíli zalovit v minulosti a střihnout si klasiku.

Jenže jakou? Wolfenstein 3D je sice legendární, ale už jsem ho zmákl v rámci svého FPS deníku. Což je mimochodem série, která se jistojistě jednou vrátí! ;) Prapůvodní Castle Wolfenstein je pro mě příliš dřevní, navíc už tu výzvu přijali větší borci. Všechna čest. Nezbývá než zbaběle zvolit hru z opačného konce pomyslného časového joja, relativně moderní FPS akci Return to Castle Wolfenstein.

Dvojice spojeneckých agentů je vyslána na nepřátelské území, aby zjistila, co je pravdy na zvěstích o Himmlerově speciální jednotce SS Paranormal Division. Ta by se dle dostupných indícií měla zaobírat výzkumem paranormálních jevů a jejich využitím ve prospěch Třetí říše. Taková Akta X, ale bez Muldera a Scullyové a s X ohnutým do tvaru hákového kříže...

Agenti jsou bohužel zajati a podrobeni krutému výslechu v katakombách hradu Wolfenstein. Jedním z agentů je naštěstí B.J. Blazkowicz, který opět předvede svůj famózní útěk z žaláře s nožem v ruce, tedy trik, který nám ukázal už ve Wolfovi 3D (což není tak úplně přesné). V tomto momentu přebírá velení hráč a je na něm, jak se popasuje s výzvami, které mu hra předhodí. Boj s nemrtvými, boj s nacisty, boj s nemrtvými nacisty, boj s robocop-nacisty, fešné vojandy oděné v kůži. Return to Castle Wolfenstein má něco pro každého! Snad jen ten Hitler v robotickém brnění schází.

Takhle podané to samozřejmě zní pitomě, ale příběh je v rámci ultra-béčkového žánru poměrně zajímavý a atraktivně prezentovaný. Setkáme se s několika různými a překvapivě zapamatovatelnými záporáky. Navštívíme řadu unikátních lokací, od hradů, přes starobylé kobky až po supertajnou výzkumnou laboratoř. A budeme napjatě sledovat, jak se zdánlivě nesouvisející události postupně seskupí v grandiózní Himmlerův plán na ovládnutí světa pomocí vzkříšení dávno mrtvého válečníka.

Že vám některé prvky připadají povědomé? Aby ne, o 14 let novější titul Wolfensten: The Old Blood sice není přímým remakem RTCW, ale inspiraci přiznává a nebojí se jí.

Do Return to Castle Wolfenstein vklouznete bezbolestně. Kdo kdy hrál FPS akci na Quake 3 enginu (id Tech 3), bude jako doma. Ale pozor, nečekejte bezhlavou řežbu, hektolitry tělesných tekutin a myriády zabitých nepřátel. Už první úroveň překvapí poměrně plíživým tempem, ve kterém se bude vesměs pokračovat i nadále. Nepřátelé sice nepatří k nejchytřejším, nicméně střílí jim to poměrně přesně a je lepší s nimi trochu hrát na schovku, než se pokoušet o vířivý quick-step v dešti kulek.

Čeho si všimnete od prvních kroků je kvalitní level design. Ať už se potácíte nacistickou základnou, středověkým hradem, nebo válkou zničeným městem, vše působí přirozeně a věrohodně. Hra vás víceméně drží v tunelu, nicméně nedělá to násilně a když budete nepozorní, dovolí vám i trochu bloudit. Pomyslný herní tunel navíc není přímka z bodu A do bodu B, ale různě se klikatí a zpětně napojuje sám na sebe, čímž celé lokaci ve finále dává dojem funkčního a těsně svázaného celku.

Proti nepříjemnému stereotypu hra nasazuje mocný arzenál. V první řadě často a zásadním způsobem střídá prostředí. Hrad, kobka, krajina, letecká základna, ponorkový dok, důl... co mise, to zajímavé místo k prohlédnutí. Dále hra ráda mění tempo. Začíná jako trochu línější střílečka, na chvíli nasadí nějakou tu akčnější pasáž, pak vás překvapí přehazováním páček a la Half-Life, aby vás následně potrápila stealth misí. Žongluje i se složením nepřátel , silnější monstra ve pokročilejších fázích hry jsou samozřejmostí, ale vyloženě sympatičtí jsou řadoví vojáci. Co prostředí, to jiná uniforma a jiné zbraně. Žádný "standardní fricek s helmou a kulometem". A když už se zdá, že je studnice nápadů vyčerpána, nastoupí působivá animačka či nebezpečný boss. Znamenitě!

Přejděme ke krásné sbírce smrtící historické výzbroje. Hra vám svěří do dychtivých rukou celkem 14 palných zbraní, plus granáty, dynamit a nůž. Slušný arzenál. I základní MP40 je účinná a použitelná, nesmí chybět oblíbený Thompson, rotační Venom gun, futuristická Tesla gun či pancéřová pěst. Naprosto senzační je ovšem výsadkářská FG 42, která díky síle a přesnosti dělá z kosení nácků hotovou radost.

Upřímně řečeno mě velmi překvapilo, jak dobře a vyváženě na mě Return to Castle Wolfenstein působil. Grafika je samozřejmě z dnešního pohledu nevábná, nepřátelé bystrostí neoplývají, nicméně zbytek hry funguje stále bez chyby. Okultní atmosféra vás drží v neustálém, lehce hororovém napětí, a to i díky vydařenému soundtracku, dobře navržené úrovně je potěšením zkoumat, no a střelba do nacistů je zábavná vždy. Z nedávno dohraného dobového souputníka Medal of Honor: Allied Assault jsem měl o poznání rozporuplnější pocity, zpětně po letech je vítěz jasný.

Rozhodně doporučuji si RTCW zahrát, a to i v případě, že jste ho před lety pokořili. Je to skvělá hra. Hlavní a dokonale němý hrdina sice není zmítán vnitřními běsy, jako v nejnovějších přírůstcích série, a nevede plačtivé monology obnažující jeho citlivou duši, ale to hře neubírá na napětí a tempu. Naopak, dnes tolik oblíbené příběhové výplně mnohdy odvádějí pozornost od toho skutečně důležitého, čím je všechny ty hajzly fašounský prostě konečně postřílet! ;)

Technická: verze ze Steamu nemá problém s během na Windows 10 a rozlišení 1920x1080 zvládá bez zaškobrtnutí. Hru si můžete pořídit také na GOG.

Perlička: článek do cca 3/4 rozepsán před třemi lety při vydání Wolfenstein: The New Order. Stačilo jen v úvodu vyměnit New Order za Colossus a hle, je to zase aktuální! :)) A to mám v konceptech ještě starší bubáky...