Adventurám, stejně jako rock and rollu, se předpovídá už delší dobu smrt. Jenže s přibývajícím počtem hráčů, zlepšujícím se mediálním obrazem her a sílící roli indie vývojářů, se žádný konec nekoná. Pojďme se zamyslet nad důvody, proč má i dnes smysl objevovat nové (i starší) perly tohoto žánru.
1) Herní postavy, za které je radost hrát
Guybrush Threepwood
Guybrush Threepwood, Simon The Sorcerer, Rufus, Gabriel Knight, George Stobbart ale třeba i Samuel Gordon nebo April Ryan s Kate Walker. Než začnete googlit hry k těmto jménům (pokud nemusíte, gratuluji), zamyslete se na chvíli nad tím, co vás drží u hry. Je to pochopitelně její zábavnost. Ta je odvislá od herního designu, jehož součástí je budování fikčního světa se zajímavými postavami. A náš hrdina, kterého ovládáme, by měl být tím nejzajímavějším ze všech, což je zásluha nejen jeho chování ve hře (interakcí, hlášek apod.), ale také jeho příběhového backgroundu. Ať už zkoumáme retrospektivně jeho minulost, nebo ve stylu bildung románů sledujeme jeho přerod z nezkušeného mladíka v zachránce světa, měli bychom mu fandit nebo alespoň se zájmem pozorovat jeho konání. A ačkoliv má většina adventur lineární příběh, naše uspokojení z hraní, pak pramení prostě z toho, že jsme dovedli našeho hrdinu ke štěstí... no dobrá, to také není pravidlem (zdravím fanoušky I Have No Mouth and I Must Scream), ale většinou se nám to podaří.
2) Propracované fikční světy i poetika grotesek
The Longest Journey
O hrách se často mluví jako o virtuální zábavě, ale pravda je to jen napůl. Ve chvíli, kdy přebíráme ovládání hlavní postavy, dochází u nás k imerzi (tzv. ponoření se dovnitř), přestáváme vnímat rámeček obrazovky a stáváme se součástí děje na ní. Některé žánry nám dávají možnost se stát piloty, diktátory, nebo krvežíznivými válečníky. Adventury nemají pevně danou typickou postavu ani typ fikčního světa. Můžeme obdivovat neonoirový svět Blade Runnera, viktoriánskou dobu Sherlocka Holmese nebo se proplétat mezi futuristickým Starkem a pohádkovou Arkádii v The Longest Journey.
Během našeho dobrodružství budeme občas zachraňovat svět, jindy hledat ztracené zlaté lebky Toltéků nebo se jen snažit s plešatějícím pupkáčem najít lásku. Vaše putování do cíle může být plné vypjatých emocionálních scén i sledem komických situací. Každý svět má jiná pravidla, s čímž také souvislí fakt, že...
3) Adventury prochází neustálou proměnou
King Quest 2 - originál (1985) vs. fanouškovský remake (2002)
Ve filmovém i herním světě zažíváme zlatou éru franšíz. Hraje se tzv. na jistotu a vzniká více pokračování úspěšných sérií než nových revolučních titulů. V adventurním žánru je toto ale běžné již od osmdesátých let a jedním z průkopníků v této strategii byla společnost Sierra. Nejlépe je to vidět na jejich sérii King's Quest, která během 14 let a 8 dílů prošla řadou technologických, gamedesignových i scenáristických proměn. Sierra taktéž dokázala v sérii Quest for Glory krásně sloučit adventuru s RPG prvky, vytvořila nejlepší FMV adventury a s Lucasarts na dlouhou dobu představovala záruku kvality daného žánru. Na přelomu tisíciletí je následovali Funcom, Microids, Cryo a další firmy, které ukázaly, že také s obávanou 3D grafikou jde vytvářet krásná dobrodružství.
4) Adventury jsou dostupné jako nikdy předtím
The Collection Chamber - jedna z nejlepších abandonware stránek
Podle Charlese Cecila (designéra série Broken Sword) Playstation zabil point and click adventury a naopak je zachránila digitální distribuce. O skutečných důvodech upozadění jednoho z nejpopulárnějších žánrů 80. a 90. let můžeme polemizovat. Pravdou ovšem je, že služby jako GOG a Steam umožnili současným indie vývojářům snadněji hry vydat a hráčům se k nim dostat, často za nižší ceny, než na jaké byli doposud zvyklí.
Kromě oficiální snahy obou obchodů přinášet také klasické hry, často v remasterovaných verzích, nelenila ani komunita fanoušků. Asi nejznámějším příkladem jsou projekty DOSBox (emulace dosového prostředí) a ScummVM (emulátor více než stovky klasických adventur od Lucasarts, Sierry a řady dalších, včetně české Dračí historie). Na internetu se také vyskytuje řada abandonware stránek s tituly, které jsou legální cestou nedostupné. Mezi nejlepší patří rozhodně The Collection Chamber, My Abandonware nebo slovenské Oldgames.sk.
Musim rict ze pro me je to urcite ta doba stravena s charakterem ve hre, jeji personalita a spolecne prozivani dobrodruzstvi. Kdysi to pro me byla urcite the Longest Journey ktera u me na polici drzela cestne misto totalni adventurni topky v podobe krabicoveho vydani. V posledni dobe jsem si pak oblibil serii Secret Files. Vrele doporucuji :)
Secret Files znám první dva díly. Je to místy trochu béčko, ale uznávám, že se tvůrci opravdu snaží a v době, před rozvojem indie scény, to byla rozhodně jedna z her, které dál nesly adventurní pochodeň se ctí. :)
Jedna z mých nej point and click adventur byla Day of the Tentacle. Hrál jsem si sice s návodem v ruce, ale zábavu to nesnižovalo a strašně jsem se u toho tlemil. Prošel jsem to snad 5x. Také třeba Gobliiins 1+2 byly super hry, i když nevím, zda se dají považovat za adventury, šlo tam hlavně o srandu a o vyzkoušení co nejvíce špatných akcí a jejich následků :-)
Dnes mi připadá, že dobrých p&c adventur moc není. Žánr se překlopil do adventur typu The Dark Pictures: Man of Medan, Detroit: Become Human, Until Dawn, které mi nic neříkají.
Z novějších se mi líbila série Deponia a také Sherlock Holmes: Crimes and Punishments, ale následující (a zatím poslední) díl Sherlock Holmes: The Devil’s Daughter jsem nedohrál, protože mě nebavily nuceně na sílu vložené akční pasáže (kdybych chtěl akční hru, tak si zapnu CoD).
Syberii 3 totálně zprasili ovládáním a nepopohnatelnými dialogy a u Agatha Christie: The ABC Murders jsem zase trpěl tím, jak se na vše čekalo (než osoba dojde ke stolu atd.), nemluvě o tvrdé linearitě, kdy vůbec nešlo nijak uhnout z autory vytyčeného postupu.
Nemohu úplně souhlasit, spoustu designově odlišných her bylo v minulosti také dost (FMV, kombinace s akcí a RPG prvky, logické alá Myst), point and click styl ale rozhodně mrtvý není. Kromě Deponie (která je fakt epická, bez přehánění) je tu v současnosti ještě skvělá série The Book of Unwritten Tales a hlavně většina her od Wadjet Eye Game je záruka kvality. Také hry od nezávislých tvůrců, které distribují jsou skvělé a nabízejí krásný pixelart. Za sebe doporučuji Blackwell sérii, Resonance a Gemini Rue. https://www.gog.com/games?devpub=wadjet_eye_games&page=1&sort=popularity
Začal jsem mojí první point&click adventurou někdy kolem roku 90, kdy se ke mě dostala hra Maniac Mansion pro C64, hra mě naprosto uchvátila i přes nedostatek angličtiny (ve škole jsme tenkrát měli ruštinu a němčinu) jsem hru se slovníkem pařil až nakonec dopařil, poté následovala další adventura od Lucasfilmu Zak McKraken no a s nástuperm PC se mi otevřeli dveře k dalším skvělím titulům, příkladem je třeba moje první na 286 u kamaráda Rex Nebular and Cosmic Gender Bender…
Momentálně jsem se rozhodl, že si splním staré resty na poli adventur, některé již několkrát dohrál, ale stejně se k ním rád vracím, mám zasebou Shadow of teh Comet, Prisoner of Ice, Indiana Jones and the Last Crusade, Indiana Jones Fate of Atlantis, Monkey Island 1, Legend of Kyrandia 1,2 a 3 teď rozehranou , Eco Quest 1,2 a budou následovat další Monkey Island 2, Simon the Sorcerer 1,2, Dragonsphere, Flight of the Amazon Queen, Inherit in the Earth, Ringworld.. a další a další z nových titulů pak Alum, Gemini Rue, Thimbleweed Park (od tvůrců Maniac Mansion)
Uchvátila mě pixelová grafika, proto jsem zaměřen na starší tituly, ale nevadí mi si zahrát i novější, jen už k ním nemám takový vztah
Spousty her jsem tu ani nezmínil, myslím že většina hráčů je stejně zná jednou se mi to snad podaří a svůj adventurní seznam budu mít celý odškrtnutý, bude to těžké především časově, ale je to sakra výzva a ta je přijata :D
Eco Questy doporučuju, opravdu moc pěkné záležitosti. Sice v prvním díle je profláklý slider puzzle, ale jinak na oba díly mám parádní vzpomínky.
Děkuji za zajímavé vzpomínky. Zhruba polovinu titulů jsem již taky pokořil. Tím, že jsem začínal s hraním až v roce 1998, tak jsem to postupně doháněl a stále doháním. Ale třeba Maniac Mansion je zrovna hra, která mi svým schizofrenním pojetím nesedí. Za sebe řeknu, že třeba Flight of the Amazon Queen byla skrytá perla, která mě nadchla. Navíc je dnes šířena jako freeware a hratelná pod ScummVm.
Adventury jsem nepřestal hrát, ale oproti 90.létům jsem poměrně drasticky omezil počet na úkor cRPG. Je mi to ale líto a snažím se to trochu vyrovnávat. Hraju ale pořád jen ty staré point-and-click a pokud vezmu na milost nové adventury, pak jedině ty, které z těch starých her vychází – např, právě zmiňovanané hry od Wadjetů. V posledních letech jsem tak dohrál sérii Blackweel, která mě bavila. No a z těch starých kousků jsem pokořil Conquest of Camelot, Quest for Glory (EGA s parserem) a aktuálně mám rozehranou další sierráckou hru – Colonel Bequest (Lauru Bow 1).
Aboslutně mě nelákají hry od Telltale nebo něco ve stylu Detroiu (aneb Rozpaky kuchaře Svatopluka jak kdosi trefně poznamenal). Tenhle trend jde úplně mimo mě. Navíc mě osobně se prostě nelíbí moderní grafika. Jsem zatíženej na EGA/VGA a ty remaky taky vlastně nehraju, protože radši dám přednost parseru před myšoidním ovládáním. EGA grafika navíc umí krásně navodit atmosfru, viz např. právě hraná Laura Bow.
ad klasické adventury – Jo, je pořád co objevovat, ale ne každou dohraju. Času je málo a obzvláště ty sierrácké jsou mi fakt protivné tím, jak neustále hází hráči klacky pod nohy (častá smrt, časové limity u Laury Bow apod.), ale i tak je zbožňuju. QfG a Gabriel Knight jsou úžasné série, které neustále překvapují. Občas objevím ale nějakou zapomenutou pecku mimo mainstream a brzo o tom něco napíšu. :)
ad Telltale – Tady je potřeba rozlišovat. Nové adventury dělané formou interaktivního filmu mě také neberou, ale všechny tři série Sama a Maxe + Wallace a Gromit opravdu stojí za to. Monkey Islandy jsou taky solidní. A to jsou klasické point and click záležitosti (akorát třetí série S&M se už ovládá klávesami, ale herní principy zůstávají stejné).
ad grafika – Souhlasím, že nezáleží na počtu barev, ale na jejich využití. Dohrál jsem třeba Loom v EGA verzi a byl to neskutečně atmosférický zážitek. Laura Bow vypadá taky skvěle.
Já začal Space Questem 3 a od té doby jsem si textovky oblíbil. Nejraději mám Sierrovky, samozřejmě i ty od Lucasu, Indy 4 je nej adventrua všech dob :-) Moje TOP FIVE: 1. Indiana Jones IV, 2. Broken Sword I, 3. The Longest Journey, 4. Death Gate, 5. Space Quest III.
Hodně úctyhodný žebříček. Také o nějakém uvažuju, ale je to těžké, těch oblíbenců není málo. :)
Mě osobně bavily spíš vážně a lehčí adventury typu Gabriel Knight: Sins of father (pro mě nedostižná jednička, překonatelná snad jen pokračováním) , naposledy jsem hrál třeba J.U.L.I.A.: Among the Stars a Fran Bow. Z těch vtipných Grim Fandango a Edna & Harvey: The Breakout byly fajn.
Celou sérii GK miluju. Co díl to jiné pojetí, ale vždy skvělé. Jane Jensen je brilantní gamedesignérka. I její novější hry (Gray Matter, Morpheus) stojí za to.
Moje první adventura byl Larry 1, takže mám vřelý vztah ke všem těm starším low-res kostičkovaným hrám od Sierry. Nejraději asi Space Quest 2. Někdy bych si chtěl pořádně zahrát Gold Rush. Taky další staré kousky jako Neuromancer, B.A.T., Maupiti Island, Personal Nightmare…
Tak to smekám. Larryho jedničku jsem dohrál… a popravdě dvojka byla podle mě skoro ve všem lepší. Další díly jsem zatím nezdolal. Gold Rush jsem nikdy dohrát nezvládl a ani ty ostatní kousky zatím ne. I když třeba Maupiti Island kvůli časovým limitům asi ani zkoušet nebudu.
Těší mě, kolik lidí má vztah k tomuto žánru. To bych nečekal. Začal jsem asi jako většina kolem roku 87 s Larrym. KQ, PQ a SQ. Nejraděj mám ale Lucasovské MI a IJ.
Já sice začal na Horkém létě, ale právě k sierrovskám, lucasovskám, legendovkám i dnešní indie scéně jsem se propracoval rychle. :)
Tak má první adventura byla Legend of Kyrandia. Dojel jsem jí bez návodu, což je zvláštní, obecně je považována za zákysovou a já u adventur většinou koketuji s návodem u první větší překážky. Ale tehdy holt návod nebyl po ruce, tak to muselo jít bez něj :) Ale abych se nepřechválil – tuším, že s proslulým zákysem ohledně míchání lektvarů pomohl Koutek zoufalců ve SCORE. Ne snad, že bych to cíleně hledal, ale já měl ta čísla tehdy tak načtená, že jsem si to pamatoval :)
jedna z nejkrásnějších adventru, taky ji mám rád, zákys s elixírama si pamatuji z excaliburů které jsem měl taky načtené :D
Tak to respekt. Kyrandie sice krásně vypadala, ale měla pár tužších míst, takže jsem ji dohrál až v dospělosti. A dvojku a trojku pochopitelně též. :)
Nepočítám-li záměrně průserová místa (možnost umřít), tak Kyrandie trpí od jeskyně dál (včetně). Ta první část před vstupem do jeskynního labyrintu je vynikající, propracovaná, a dokonce ani hádanka s kameny mi nepřišla nijak přehnaná. Jeskyně samotná by byla ok, ale jednoznačně to přeťápla s rozsahem. A obsah za jeskyní je zbytečně rozmělněný, spousta prázdných „lesních“ obrazovek a nejasné úkoly. No a hrad je zcela zjevně uspěchaný a nedotažený, spousta zbytečných předmětů a aktivních prvků, plus ta pitomá ne-hádanka s melodií.
přesně a nad tou zvonkohru co otevírá tajnou skrýš za obrazem jsem přemýšlel, jinak než vyzkoušet všechny kombinace se to nedá, nikde není žádná indicie nic…
Jo jo, ta hratelnost fakt nebyla odladěná. Jeskyni mám dodnes namalovanou v sešitě, takže vím o čem mluvíš. To bylo stejně nezapomenutelný jako závěr Gabriel Knighta 2. :)