Dohráno: Prisoner of Ice

Před časem tu proletěl můj text na Lovecraftovinu – Shadow of the Comet. Hra, která dnes již není moc hratelná, ale i přesto mě nalákala na své pokračování jménem Prisoner of Ice. K tomu jsem se přiznal i na konci onoho textu a někteří mě v komentářích varovali, že už to není úplně ono, a ono opravdu není.

Příběh PoI nás vrhne do dění v ponorce HMS Victoria, kde se zhostíme postavy jménem Ryan. V ponorce, krom jiného, se veze i pár beden, jejichž obsahem není nic jiného než dvě příšery z bůhvíjaké části kosmu. Jedné z nich se podaří zdrhnout, jak to tak ostatně bývá, když hlídání nebezpečných entit necháte na lidech, kteří jsou zvyklí hlídat torpéda. Nastane zmatek a Ryan v jednom z oněch torpéd skončí.

Teď se může zdát, že jsem tu na vás vybalil nehorázný spoiler, ale tohle všechno se odehraje zhruba během prvních pěti minut, takže mě snad omluvíte, ale tohle se za spoiler považovat nedá. Takže oproti předchozí hře tu není žádné tajemno, které byste pomaličku odhalovali a napjatě čekali, co za tím vším stojí. Tím pro mě absentuje jakýkoliv důvod spojovat tuto hru s prací pana Lovecrafta, tedy krom využití značky. Ano, Cthulhu a jeho banda jsou tu zmíněni, ale je to spíš jen tak mimochodem.

Škoda, atmosféra byla jedna z věcí, kterou jsem u Shadow of the Comet velice vychvaloval. Všechno je tu hrozně narychlo, prostředí se střídá co pět obrazovek, postavy nevydrží o nic déle a celou dobu mi tak nějak připadalo, že sama hra se snaží mě co nejrychleji došoupat na její konec. Trochu mi připadalo, že hraji poslední dějství nějaké jiné hry, kdy hráč prošel seznamováním se světem, a odhalil hlavní zápletku děje, a teď už jenom čeká na její rozuzlení, které je zpracováno strašně zrychleně, protože vývojářům v tenhle moment už klepe na dveře vydavatel.

Jak jsem se zmínil o těch herních obrazovkách, tak jejich zpracování mi nesedlo tolik jako v minulém díle. Kombinace předrenderovaných 3D postav s pozadím, které vypadá, jako by bylo namalováno pastelkami, mi moc nesedlo. Mnohem lépe vypadají příběhová intermezza v podobě videí, která jsou esteticky bližší prvnímu dílu a nechápu, proč tímto způsobem nezpracovali celou hru. Těch filmečků je v druhé polovině hry vlastně dost a zajímalo by mě, jestli se tím vývojáři nesnažili kompenzovat délku samotného gameplaye.

Bylo by nefér nezmínit hlavní a poměrně důležitou věc, Prisoner of Ice se dá hrát bez problému i dnes, na rozdíl od Shadow of the Comet. PoI je klasická point-and-click adventura, takže klikni na tohle a použij to na tohle, v porovnání s tím zločinem proti hratelnosti v SotC, kdy musíte nějaký předmět zkoušet z různých úhlů, abyste měli jistotu, že se s ním nedá interagovat, je tohle vrcholem hratelnosti.

Když už je to ta adventura, nebylo by od věci se pobavit o tom, jak je na tom s puzzly. Nejsou tady. Dobře, s přimhouřenýma očima je tu jeden malinký, ale ten se dá zvládnout náhodným klikáním a s minimálními rozlišovacími schopnostmi. Spíše tu jsou hádanky na postřeh, kdy musíte za krátký čas vyřešit danou situaci, jinak Ryana čeká zpravidla smrt. V jedné části mi to, pravda, trochu lezlo na nervy, ale zpětně to vnímám jako zajímavé zpestření jinak klasické adventury.

Nebojte, tohle není závěr hry

Trochu se mi zdá, že tento text vypadá až moc jako soubor negativ na Prisoner of Ice, ale ono mi to tak zkrátka vyšlo. Největší kámen úrazu této hry je prostě její délka. Kdyby byla alespoň jednou tak dlouhá, tak by příběh nepůsobil jako náčrt k nenatočená epizodě Akt X, a mohl bych si ho užít stejně jako v předchozím díle. Jinak ve hře vlastně není vůbec nic špatně. Nelibost k vizuálu je čistě můj problém. O pár hodin více a věřím, že příběh by byl stejně vtahující a minimálně podobně atmosférický jako v Shadow of the Comet.

No... co naděláme.