Doom 3 – největší zklamání série?

S Doom 3 je to složité. Před jeho vydáním se všechny herní časopisy začaly zaplavovat obřím hypem. Mohli jsme se dočíst, že Doom 3 bude revoluční až za roh. Prostě přinese engine, který jsme ještě nikdy neviděli! Fyzika bude naprosto úžasná, realistická. Pokud třeba střelíme impa brokovnicí a za ním bude okno, proletí sklem a střepy se realisticky vysypou na zem. Mohli jsme se navíc těšit na suprovou grafiku a hororovou atmosféru! Doom 3 prostě bude strašidelný jak prase, až z toho budeme mít trauma… Takové věci jsem se dočetl všude možně.

Jenže… Když Doom 3 vyšel, přišlo enormní zklamání. Engine nebyl zdaleka tak super, imp rozhodně nemohl realisticky proletět sklem a ani ty střepy se nesypou. Vlastně toho o enginu nemáme moc šanci cokoliv zjistit obecně, protože většinu času strávíme blouděním v temných chodbách. Tím ve výsledku nedovedeme ocenit ani tu revoluční grafiku, co nám tolik slibovali.

No, a co se týče hororové stránky, tak se možná lekneme, když na nás imp udělá BAF poprvé, jenže po stopadesáté už tak nějak ne… Doom 3 byl prostě propadák a myslím, že mu ublížil právě všechen ten hype a přehnané sliby. Díky tomu lidé očekávali naprostou bombu, ale to, co dostali, byla prostě jen... obyčejná střílečka.

Každopádně, Doom 3 není tak špatná hra. Stačí prostě dát stranou všechen ten hype a očekávání o revoluci a… výsledek je vlastně docela fajn. Zvláště dnes, když už po více jak patnácti letech je nějaká revoluce v grafice a enginu značně passé.

Přiznám se, že jsem jeden z těch divných lidí, kteří mají Doom 3 rádi. Ano, není to žádná suprová revoluce a rozumím tomu, proč řadu lidí zklamal, ale rád se k němu vracím a vždy se u něj dobře bavím.

Nuže, jaký je tedy Doom 3? Pojďme si ho rozebrat podrobně… Doom 3 začíná jakýmsi úvodem, kde se jen chodí sem a tam a řeší se různé věci. Malinko to připomíná úvod z Half-Life. Doom 3 totiž přišel v době, kdy už vyšlo z módy, že byste snad po výběru New Game v hlavním menu rovnou skočili do akce.

Tak jako v původním Doomu, i tady se vše odehrává v komplexu UAC, tedy Union Aerospace Corporation, což je společnost, která sídlí na Marsu a jeho měsících Phobosu a Demoisu. Tato společnost se zabývá výzkumem a meziplanetárním cestováním.

Na začátku vidíme, že na UAC přiletí voják, za kterého budeme hrát. Ten si musí prvně vyzvednout PDA (kapesní počítač) a nakonec se stavit za seržantem Kellym, aby od něj dostal první misi. Mezitím však jeden šílený vědec otevře bránu do pekla, což způsobí, že celý komplex zaplaví armáda krvežíznivých démonů a zmasakrují většinu lidí.

Hlavní hrdina tedy musí zlého vědce najít a zastavit. V praxi to znamená projít nějakých 27 map, přičemž průběh je značně přímočarý, jelikož obvykle stačí jít za nosem a střílet do každého zombíka a démona, co stojí v cestě. Jdete chodbou a najednou se poblíž vás teleportuje imp, tak ho odprásknete a pokračujete dál. Cestou potkáte dalšího impa, odprásknete… za rohem čeká zombík… RATATA! A za dalším rohem je nějaké další monstrum… A furt dokola. Mě tohle však baví a připadá mi, že je to prostě trochu jak za starých dobrých časů. Paradoxně je Doom 3 podobnější původním dílům Dooma víc, než snad tvůrci zamýšleli.

Počet monster, se kterými se hlavní hrdina bude muset vypořádat, postupně roste. Od zombíků a impů až k dalším obludám. Je tu prakticky skoro vše, co známe z předchozích dílů – Pinky, Revenant, Lost Soul, Cacodemon, Mancubus a mnoho dalších. Nutno podotknout, že tvůrcům se podařilo nadesignovat modernější verze starých rozpixelovaných démonů docela povedeně. Některá monstra jsou velice děsivá – kupříkladu Arch-vile.

Je tu i hromada monster zcela nových. Třeba cosi se dvěma hlavama (Maggot), ošklivák, co se teleportuje (Wraith), napůl hmyz, napůl dítě (Cherub), pavoučci (Trite a Tick) a další.

Proti monstrům je pochopitelně nutné se vybavit hromadou zbraní. Tu nechybí pochopitelně skoro nic z předchozích dílů. Pěsti, motorovka, pistolka, brokovnice (OK, tak trochu tu chybí dvojhlavňovka), kulomet, rotační kulomet, raketomet, plasmovka, BFG… Největší novinkou je však Soul Cube. Je to taková kostka, která se po eliminaci určitého počtu monster nabije a zašeptá: „Use us.“ Vy ji pak můžete vrhnout na libovolného protivníka, přičemž ten okamžitě umře (pokud to však není boss). Kostka navíc doplní zdraví, které z protivníka vysaje.

Díky tomu jsou pozdější fáze hry tak trochu procházka růžovým sadem, jelikož na vše, co potkáte, stačí hodit kostku, ono to ihned umře a vám se doplní zdraví. Ale tak co už?

Prvních 19 map se odehrává na základně UAC, přičemž během loading screen si můžeme přečíst, kterou sekci nyní projdeme a čím se tam výzkumníci zabývají. Průběh jednotlivými mapami však kromě bojů s démony nic moc dalšího nepřináší. Jistě, sem tam se ozve na vysílačku seržant Kelly a zadá nám nějaký úkol. Tamhle musíme zapnout nějaký generátor, tamhle zase musíme sebrat energetický článek, kterým aktivujeme nějaký stroj… Sem tam budeme potřebovat nějakou tu přístupovou kartu. Jindy narazíme na skříňku zamčenou na kód, který je nutné nějakým způsobem zjistit (na monitoru poblíž, v PDA, od nějaké postavy), a uvnitř je většinou schovaná munice a lékárny.

V jedné misi si trochu můžeme zablbnout s teleporty. A sem tam se vyskytne i nějaká hádanka, u které je třeba zapojit mozek. Například kterou bedničku ve skladu si nechat podat robotickou paží tak, abychom mohli přeskákat na římsu poblíž.

Každopádně, mapa č. 20 se odehrává v pekle. Nutno podotknout, že v opravdu zajímavě nadesignovaném pekle. Dobové herní časopisy tuto pekelnou mapu docela dost chválily… Vtip je v tom, že je to však jen jedna jediná mapa. A jakmile ji projdete a užijete si boss fight na konci, zase se vracíte na základnu UAC, kde se musí projít posledních 6 map.

Kdo tedy čekal větší pekelné dobrodružství, ten se může cítit malinko zklamaný. Ovšem já osobně považuji těchto posledních šest map za nejpovedenější ze všech. Zastávám názor, že design jednotlivých map není zdaleka tak lineární a nudný, jak se povídá. A na poslední šestce je to tak nějak nejvíce vidět.

Nyní bych rád ještě rozpitval pár drobných herních prvků, se kterými v Doomu 3 můžeme přijít do styku. Nejvíce kritizovaná věc, která se objevila, byla nemožnost držet zbraň, když svítíme baterkou. Čili možnosti jsou: 1) budeš vidět hovno ve tmě, nebo 2) si dáš baterku, ale pokud na tebe vyskočí nějaký démon, tak ho budeš muset tou baterkou ubít. Tvůrci zřejmě doufali, že tohle omezení zvýrazní strašidelnou atmosféru, jenže spoustu hráčů na to spíše jen nadávalo. A lidově se tenhle herní prvek začal nazývat No Duct Tape on Mars, teda Žádná Lepící Páska na Marsu.

Později však vyšel Doom 3 v rámci tzv. BFG edice, kde už tento problém opadl, a baterka se může používat normálně jako třeba v Half-Life.

Hlavní hrdina má PDA, na který mu chodí emaily, popř. může k sobě stahovat emaily ostatních, když najde jejich PDA povalující se na zemi poblíž jejich mrtvých těl. “Pé-dé-áčka” také nahrazují přístupové karty. Do některých sekcí nemá hlavní hrdina povolený vstup, ale jiné postavy ano. Takže pokud najdu někde mrtvolu s PDA a s přístupem do téhle sekce, můžu se tam pak vydat. V “Pé-dé-áčkách” jsou také obvykle zmíněné kódy ke skříňkám s municí. Obecně je to takový herní prvek, který moc nenadchne, ale ani neurazí. No, ale popojdem.

Co mi připadá celkem nápadité, je to, že každý nový démon, kterého potkáme, je nám představen ve formě krátké cutscény. Tenhle nápad bohužel není z nějakého důvodu využitý u všech monster, nýbrž jen u některých. Proč tomu tak je, netuším.

Inu, to je asi vše, co jsem k Doom 3 chtěl říct. Původně jsem toho měl v plánu napsat ještě daleko více, ale začíná to být malinko dlouhé, takže je nejvyšší čas ještě rozebrat datadisky.

Doom 3: Resurrection of Evil

Vzpomínám si, že dobové recenze tenhle datadisk hodnotily většinou pozitivně, což bylo dané tím, že už opadlo nerealistické očekávání, že Doom 3 bude snad něco doposud nevídaného a neslýchaného. Všichni už věděli, s čím mají tu čest.

Příběh je prostý. Skupina vojáků jménem Bravo Team prohledávají jeden zasypaný chrám v rámci nějaké operace pro UAC. Jeden z členů týmu nalezne zvláštní artefakt vypadající jako srdce, a tak ho sebere z oltáře, čímž probudí k životu peklo. A ano, tento vojín bude tentokrát hlavním hrdinou.

Úkolem je přijít na kloub tomu, k čemu tento artefakt je, což v praxi znamená projít 12 nových map.

Resurrection of Evil přináší několik novinek, jako je kupříkladu dvojhlavňová brokovnice. A také je tu pár nových nepřátel – třeba jistý Vulgar, což je trochu schopnější verze Impa, nebo Forgotten One, což je vlastně Lost Soul, který má rohy, čili vypadá trochu víc jako ten klasický Lost Soul z prvních dvou dílů.

Kromě normálních zbraní budeme mít k dispozici také zmíněný artefakt. Ten umí spoustu věcí. Může zpomalit čas à la bullet time, ale také zapíná Berserk a dočasnou nesmrtelnost. Tyto zlepšováky však nemá k dispozici od začátku. Je nutno nejdříve porazit různé bosse, na které se v průběhu jednotlivých misí dá narazit, a tyto schopnosti z nich následně vysát.

Vyskytuje se tu také zbraň Grabbler, což je vlastně obšlehnutá Gravity Gun z Half-Life 2. Skoro jako by ID Software přiznalo: „Náš konkurent Half-Life 2 to s fyzikou uměl líp, tak si aspoň vypůjčíme nějaké ty nápady.“ Upřímně, s touto zbraní je docela legrace. Můžete odmrštit otravného Lost Soula nebo na Impa hodit jeho vlastní fireball.

Datadisk je to každopádně ve výsledku fajn, ačkoliv trochu působí stylem, že tvůrci sami nepovažovali Doom 3 za příliš povedený, a proto přinesli řadu různých zlepšováků, které byly tehdy populární, jako je zmíněná kopie Gravity Gun nebo bullet time.

The Lost Mission

Pak je tu ještě tento malý krátký datadisk. Ten také přináší 12 nových map. Nijak neurazí a rozhodně je lepší mít spíše více obsahu než méně. Jelikož je součástí balíčku BFG edice, není důvod si ho nezahrát.

Jednotlivé mapy nejsou samy o sobě špatné, ale ani žádný zázrak. Většina z nich neobsahuje nic výrazně zapamatovatelného, ani pozoruhodného.

Za řeč stojí snad jen poslední dvě mapy, které se odehrávají v pekle, neboť jsou docela fajn – hlavně co se týče designu. Působí to trochu, jako kdyby level designer byl nadšenec, co má hlavu plnou různých ztřeštěných nápadů, a konečně je mohl naplno ventilovat. Možná se pletu, ale měl jsem z toho takový dojem.

Tak jo – a to už jsem opravdu na konci! Doom 3 je pohodová FPSka, která může být docela zábavná, když nebudete očekávat hory doly. Jistě, je to trochu stereotypní a chodbovitá akce, ale ne zase tolik, jak se říká. Ano, někteří fanoušci Doomu dodnes předstírají, že tenhle díl neexistuje, čemuž rozumím. Já sám se ale k Doom 3 rád čas od času vracím a vždycky se u něj dobře bavím. Nejdříve mě také zklamal, ano, ale z odstupem času mi přirostl k srdci, a myslím, že opravdu stojí za to!