Unreal Tournament – Na život a na smrt

Unreal Tournament spolu s Quake III Arena (a pár dalšími) patří - řekl bych - k první generaci her, které byly zaměřené čistě na multiplayer. V dnešní době plné Fortnite, WOWka, LOLka a WOTka je to docela běžné, ale tehdy...

Každopádně, Unreal Tournament překvapivě není zase tak čistě multiplayerový, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť obsahuje i singleplayer. Ale nechápejte to tak, že máte nějakou příběhovou kampaň, procházíte level za levelem a tak dále. Ve skutečnosti singleplayer jen přináší to samé co multiplayer, akorát místo živých kolegů tu jsou tzv. boti ovládaní umělou inteligencí...

Unreal Tournament má překvapivě i příběh. Odehrává se v budoucnosti někdy roku 2341, kdy je lidstvo ve velké finanční krizi v důsledku meziplanetární války s rasou Skaarjů. Vláda se rozhodla legalizovat zabíjení, pokud s tím všichni zúčastnění souhlasí. A tak vznikne veliký turnaj, kde se jednotliví soutěžící mohou mezi sebou vystřílet. A tenhle turnaj nese nemalé zisky, což se v době krize docela hodí.

Jak vidíte, odehrává se to ve stejném univerzu jako původní Unreal (také to běží na stejném enginu). Ono se to docela nabízelo, protože původní Unreal už měl pár věcí, které trochu smrděly multiplayerem. Za prvé hlavní hrdina hry nebyl konkrétní hrdina, ale custom postava, kterou jste si mohli sami definovat v nastavení, což má docela blízko ke komunitnímu hraní. Za druhé značně zvláštní arénovitý level design plný nejrůznějších lávek a plošinek. A za třetí zbraně, které jsou natolik odlišné, že poskytují velkou variabilitu. Není tedy divu, že se tvůrci rozhodli vydat tímto směrem.

Unreal Tournament přináší čtyři herní módy.

První z nich je klasický Deathmatch. V aréně se sejde několik hráčů a bojují spolu. Hráč, kterému se podaří zabít jiného hráče, získává bod zvaný frag. Ten, který umřel, se znovu spawne někde náhodně v aréně a může bojovat dál. Sebevražda se trestá ztrátou jednoho bodu. Jako sebevražda se bohužel počítá i to, že vás někdo strčí do propasti nebo se omylem vyhodíte do vzduchu raketometem. Za smrt jinak obecně není žádný trest (maximálně ztráta zbraní, plus reset zdraví a zbroje).

Ten, který jako první získá daný počet bodů (obvykle patnáct až třicet), vyhrává.

Dalším módem je Domination. Hráči jsou rozděleni do dvou týmů a v aréně se nachází tři body. Kdykoliv se někdo z jednoho nebo druhého týmu onoho bodu dotkne, tak ho ten tým pak vlastní. Vlastnictví bodu v pravidelných intervalech přičítá skóre. Úkolem je pochopitelně udržet vlastnictví bodu co nejdéle a zabránit, aby vám ho někdo z nepřátel zabral. Který tým dosáhne jako první určitého skóre, vyhrává.

Třetím módem je Capture the Flag. Tenhle je docela známý, čili většina z vás ví, o co jde. Opět se hráči dělí do dvou týmů. Oba týmy mají vlajku. Úkolem je sebrat druhému týmu jejich vlajku a odnést ji domů ke své vlajce. A zároveň musíte svou vlajku bránit a nenechat nepřátelský tým vám ji sebrat. Ten tým jako první nasbírá tři body, vyhrává.

Osobně tenhle mód moc nemusím, protože je trochu zdlouhavý a tak trochu obtížný, protože nepřátelský tým si obvykle brání vlajku za každou cenu a nenechají vás se ani přiblížit. Řešení je obvykle hraní na speedrun, kdy rychle vběhnete do nepřátelské základny, seberete vlajku a rychle vypadnete... Dřív, než si vás vůbec někdo povšimne vašeho počínání. Nicméně obvykle sebrání vlajky vede k tomu, že se na vás slítnou jako včely na lízátko a totálně vás zmasakrují.

Další mód je poměrně zajímavý a na svou dobu značně originální. Jde o Assault. I tady se hráči dělí do dvou týmů. Jeden tým musí v časovém limitu splnit určitý úkol a druhý tým se mu v tom bude snažit zabránit. A v druhém kole se týmy střídají. Úkoly se nesou obvykle v tom duchu, že třeba máte pevnost, ve které se skrývá krystal. Krystal je nutné zničit, ale je schovaný v místnosti, která je uzamčená. K odemčení musíte najít dva různé terminály a aktivovat je.

Tak to bylo k módům.

V singleplayeru je vaším úkolem projít postupně několik arén z jednotlivých módů a vyhrát. Na konci pak můžete vidět všechny vaše trofeje a být na sebe hrdí.

Kdybych měl tvůrcům něco vyčíst, tak jednoznačně technické problémy, kterými Unreal Tournament oplývá. Jednou se mi stalo, že mi hra spadla a smazal se mi save s mou postavou, takže veškerý můj postup byl ztracen. Musel jsem začít úplně znovu od začátku. A to jsem byl už v půlce hry! Podobná věc se mi stala i v Unreal II, takže je to nějaká specialita přímo v Unreal engine. Tak jako tak je to jedna z těch věcí, které se neodpouští snadno. A myslím, že od vydání měli tvůrci dost času tyhle bugy vychytat.

Unreal Tournament je fajn. Sem tam se k němu vracím a baví mě. Singleplayerová část s boty je zajímavý nápad, zvláště v roce 1999, kdy internet ještě neměl úplně každý. Kromě toho z Unreal Tournament nakonec vznikla celá série, protože vyšlo UT 2003 i 2004. Dnes už sláva Unreal Tournament trochu pominula (stejně jako série Quake v online světě už tolik nefrčí), ale stejně si myslím, že stojí za to si ho občas zahrát. Takže asi tak.