Call of Duty s datadiskem United Offensive

Série Call of Duty je dnes dosti hráči vysmívaná a nemůžu říct, že by si za to nemohla sama. Téměř po dvacet let vychází co rok nový díl, které si do konce nulté dekády dokázaly udržet určitou míru kvality, ale potom už šla úroveň pomalu dolu. Přeci jen z osmnácti titulů (tento rok vyjde devatenáctý), které se víceméně stále hrají stejně, začne být člověk vůči této značce trochu otupělý. Je to vlastně jako s pokračováním akčních filmů, v každém dalším pokračování musí být víc výbuchů, větší body count atd. Tenhle text ale bude o tom prvním, ještě „nezkaženým“ CoDku z druhé světové války a jeho datadisku United Offensive.

Single player prvního dílu je rozdělen do tří kampaní, jedna za Američany, druhá za Brity a poslední za Sověty - ta je bezkonkurečně nejlepší. V americké části hrajete za vojína Martina, s ním projdete výcvikovým kempem a několika bitvami, např. osvobozením města Sainte-Mère-Église. S Brity se zase v kůži seržanta Evanse zúčastníte operace Pegasus. Všechny mise, které tyto dvě kampaně nabídnou, jsou velmi dobré, mají tempo, povětšinou každá z nich nabídne jiné prostředí, a užijete si při nich druhoválečnou vřavu, ale teprve v sovětské kampani dosáhlo Call of Duty vrcholu.

Nebál bych se říct, že poslední třetina je jeden velký skript. Z toho se možná někomu naježily chlupy na zádech, ale nebojte, zachovejte klid, tahle hra to umí skvěle prodat. Začátek prvního levelu poslední kampaně je skoro až legendární. Plujete na lodi ke Stalingradu s dalším cannon fodderem, přitom na vás křičí soudruh politruk "Ani krok zpět, jinak dostanete kulku", a aby toho nebylo málo, někdo dostane jen pušku, a někdo zase jen náboje. Tohle je příklad naprosto dokonale předpřipravené, téměř až on rail mise. Ale v daný moment mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že je to vlastně jenom přesně určený sled událostí, zkrátka mě to strhlo jako lavina. Byl jsem opravdu mile překvapen, jak heroický pocit to někdy dokáže navodit. Obyčejný průlet letadla nad hlavou v zákopu v moment, kdy odrážíte německé tanky, je lepší, než koukat na nějaký obří výbuch pohlcující celé město. Dokonalý důkaz toho, že na měřítku nezáleží.

Jedna z mála věcí, která tuto iluzi místy bortí, je poměrně špatná umělá inteligence, a to jak spolubojovníků, tak nepřátel. Přestřelky mezinepřátelskými NPC obvykle vypadají tak, že je mezi nimi rozestup dva metry, spousta výstřelů, ale zásah žádný. Jakmile ale nepřítel spatří vaši postavu, ihned po vás začne pálit, a to dost efektivně, protože je zkrátka tak nastaven. Vím, že je to proto, aby byl umocněn pocit neustálé akce, a že vy se máte cítit jako ta mašina vraždící nácky, ale hergot, oni jsou úplně tupý!

Gameplay, potažmo gunplay, ještě není tak zběsilý jako v následujících dílech. Absencí sprintu a autohealu je hra mnohem klidnější, tudíž nedrží člověka v tak frenetickém tempu jako pokračování. Mám ale pocit, že nastavení myši je dimenzováno na kuličkovou a ne na mou laserovou, za celou dobu jsem nenašel konfiguraci, která by mi na sto procent vyhovovala.

*cink*

United Offensive

Datadisk United Offensive vyšel o rok později (2004) a je to to samé v bledě modrém. Opět je možné si zahrát za Američany, Brity a Sověty, tentokrát na lokacích jako Sicílie nebo Kursk. Přibylo několik nových zbraní a možnost sprintovat, no je to spíš jen takové zakopnutí, uděláte rychlé dva kroky a konec. S délkou pět hodin je cca o dvě hodiny kratší než původní hra, ale vyříznutím nudnějších částí, jako např. držení pozice několik minut, se z UO stává akcí napěchovaná jízda. Nedosahuje onoho pomyslného vrcholu co do velkoleposti, ale i tak je to hratelností a vším ostatním vysoko nad průměrem.

Multiplayer

Bohužel, tady je to nejsmutnější. Obě hry mají spoustu serverů, ping ale nesleze pod 50ms, hra nutí vás stáhnout si mapy z externích zdrojů, a druhého hráče aby člověk pohledal. United Offensive je o něco živější, ve správnou dobu se dá najít server, který má i dvacet napojených hráčů, ale je to zoufale málo. Existují servery i s boty, ale to prostě není ono. Datadisk navíc nabídl možnost jezdit v tanku, což v sérii není zrovna obvyklé. Jakožto hráče, který strávil v Call of Duty multiplayeru nějakou tu tisícovku hodin, mě tahle polo smrt trochu mrzí.

Nejlepší rada ve hře, kterou jsem kdy dostal

Závěr

Původně jsem měl v plánu odehrát Call of Duty 2, byl to první díl, který jsem hrál a dohrál, takže mám k němu jistý sentiment. Nikdy jsem se o první díl nijak zvlášť nezajímal, jak se ale ukázalo, jeho zahrání byla dobrá volba. Poctivá výpravná akce, ještě tolik nezdeformovaná sama sebou, má i dneska co nabídnout, a navíc, mrtvejch nácků není nikdy dost.