Call of Duty – válečná akce

Otevřeně se přiznám k jedné věci - prostředí první nebo druhé světové války mě vůbec nezajímají. Já vím, že podle některých by mě tohle téma zajímat mělo, protože je to nedávná historie a tak... Jasně, já jsem viděl filmy jako Schindlerův seznam nebo Pianista. Jasně, četl jsem knihy jako jsou Na západní frontě klid nebo Němá barikáda. Ale prostě tohle téma nevyhledávám. A už vůbec vám nedovedu říct, jaká bitva se kde bojovala toho a onoho data toho a onoho roku. Neumím od sebe rozpoznat různé typy a druhy zbraní nebo uniforem a neřeknu vám, jestli je tohle francouzský nebo britský tank. Jo, a v reálné válce bych umřel asi po pěti minutách boje...

Z toho důvodu byste mohli nabýt dojmu, že mě nebudou bavit ani válečné hry a samozřejmě budete mít pravdu. Ale přesto... jsou výjimky. Třeba takové první Call of Duty.

První Call of Duty se objevilo v roce 2003 jen tak zničehonic. Kolem hry nebyl žádný veliký hype, ani se o ní nijak moc nemluvilo. Najednou byla ale tady a herní časopisy rozdávaly samá pozitivní hodnocení. A často se hra srovnávala s Medal of Honor: Allied Assault, což dává smysl, protože tyhle dvě hry jsou si docela dost podobné a jejich data vydání jsou celkem blízko sebe. Já jsem se k téhle hře dostal už v době jejího vydání, ihned se do ni ponořil a překvapilo mě, jakými kvalitami oplývá.

Call of Duty je tedy střílečka, co se odehrává během druhé světové války. Hra je rozdělená na tři části, kde v první budete hrát za amerického vojína jménem Martin, v druhé za britského seržanta Jacka Evanse a poslední část za sovětského korporála jménem Alexej Ivanovič Voronin.

A teď bych rád popsal, co mě na Call of Duty v době vydání fascinovalo a fascinuje do dnešních dnů.

Za prvé je to atmosféra druhé světové války. Prostředí je neuvěřitelně živé a dovede vtáhnout. Běžíte nějakou rozbombardovanou vesničkou, ze všech stran se ozývají výstřely, v dálce ňafe kulomet, z nebe prší bomby - hvízdají a vybuchují. Běžíte zákopem kolem ostnatých drátů, zatímco nad hlavou vám krouží nepřátelské letouny a kropí vše kolem.

Někdy je celá hra možná až příliš nahlas. Všechny ty výstřely a výbuchy jsou hodně slyšet.... Skoro jsem až litoval své sousedy. Ale oni si občas zase udělají mejdan, takže jsme si kvit.

S tím je spojeno i to, že v téhle hře nebudete tak úplně osamoceni. S výjimkou asi dvou misí se kolem vás budou držet vaši kolegové spolubojovníci. Jejich AI je obvykle docela v pohodě, až na pár výjimek, kdy udělají něco podivného či hloupého. Nebo vám začnou překážet ve dveřích. Naštěstí je nemusíte tak moc chránit a když umřou, tak žádný game over. Prostě padli v boji, nedá se nic dělat. Každopádně všichni tihle kolegové podtrhují atmosféru války, když s nimi procházíte zákopy, bunkry, pole, lesy a vybombardovaná města. Celou hru budete mít neustále pocit, že jste v armádě, která bojuje jako jednota. Všichni společně, bok po boku.

Docela mě zaujaly i jisté prvky realističnosti. Nejste žádný super hrdina. Když dostanete zásah, celá obrazovka sebou trhne a vy nebudete schopni pořádně zamířit. Když ve vaší blízkosti něco vybouchne, na chvíli ohluchnete. V optice odstřelovačky toho moc neuvidíte, protože zakrývá většinu výhledu až na malý otvor uprostřed obrazovky. Navíc během míření s optikou je vidět, že hlavní hrdina dýchá a celé se to trochu pohupuje sem a tam. Tyhle nedokonalosti ještě víc podtrhují atmosféru války.

Další věc, která se mi fakt líbí je to, jak jsou nadesignovány jednotlivé mise. Ve střílečkách bývalo vždy zvykem, že se šlo z bodu A do bodu B a to do jisté míry platí i tady. Přesto jsou tu občas i zajímavější nápady. V jedné misi třeba musíte ubránit most Pegasus. Celou misi se neustále pohybujete někde kolem tohohle mostu. Nepřátelé přicházejí z jihu i severu. Vám nezbyde, než se zuby nehty snažit přežít. A hle, co to slyším? Z východu přijíždí tank. Rychle do bunkru pro panzerfaust. Prásk! Další tank přijíždí ze západu. Bum bum! Posily přijedou až za pět minut. Dalších pět minut tedy musíte přežít.

A když už se tu vyskytují mise, které jsou ve stylu, že je nutné jít z bodu A do bodu B, tak jsou také celkem zajímavé. Třeba mise Eder Dam, která se odehrává na přehradě, kde budete muset sabotovat nějaké stroje. Tahle má skoro až "wolfensteinovskou" atmosféru.

Některé mise jsou téměř filmové. V jedné třeba s kolegy vlezete do auta a musíte ujíždět před nepřáteli. Projíždíte vesnicí. Pomalu se k vám přibližuje auto plné nácků. Slyšíte, jak jeden říká "Hans, get ze Flammenwerfer!" Střelíte je do pneumatik a oni vráží do sloupu. Vy prorazíte dřevěný plot a pokračujete dál. Ale ouha, objeví se před vámi tank. Váš kolega řidič dupne na brzdu a začne rychle couvat. Hlaveň tanku se pomalu otáčí k vám - rychle pryč! Blíží se dva nákladní vozy plné nácků. Kolega prudce zabrzdí, udělá hodiny, otočí auto o 180° a vydá se jinudy.

Tahle filmovost funguje docela dobře a většina hry je nascriptovaná tak, aby se pořád něco dělo. Překvapivě je Call of Duty velice krátká hra, kterou projdete rychle. Ale netřeba panikařit, protože, i když je krátká, je doslova nabytá různými nápady a zahuštěná neustálou zábavou.

Ještě mě napadá taková maličkost, ale hrozně se mi líbí, že v Call of Duty máte u sebe většinu času odstřelovačku. Vždycky jsem měl pocit, že v FPS hrách je tahle zbraň obvykle spíše okrajová záležitost, která se vyskytuje pouze ve specifických misích. Zde je možné ji u sebe mít téměř pořád, a téměř vždy se hodí.

A konečně poslední věc, která stojí za pochvalu je fakt, že k tématu druhé světové války hra přistupuje s určitou úctou. Druhá světová je stále trochu choulostivé téma, protože dodnes žijí lidé, co tam bojovali nebo zažili koncentrák. A Call of Duty tohle téma nijak neromantizuje, ani nepřidává žádné nadpřirozené prvky. Nikdy tu nejsou ptákoviny jaký má Wolfenstein, kdy bojujete s bossem ve formě robotického Hitlera se dvěma rotačáky. Dokonce se tu vyskytují i nějaká dobová videa. Hlavně pak na konci.

Jak vidíte, dobrá válečná hra dovede vtáhnout i člověka, co je tématem nepolíbený jako jsem já. A to se počítá, ne? A nyní se podívejme na datadisk.

United Offensive

O rok později se ke hře přidal datadisk, který opět přináší nějaké nové mise za Američany, Brity a sovětské vojáky. Z nějakého důvodu jsem ho roky ignoroval a dohrál ho až teď před napsáním téhle recenze.

Jedna věc, která mě při hraní trochu vytáčela byl fakt, že se tu tentokrát musím o některé vojáky starat. Zatímco v původní hře smrt kolegy vás maximálně tak rozesmutnila, tady nastává mission failed. A tak jsem se párkrát dočetl při pohledu na game over obrazovku, že "Seržant Moody umřel". Zkouším tohohle týpka chránit, ale on má evidentně sebevražedné tendence a klidně vlítne mezi hromadu nepřátel.

Každopádně datadisk je jinak fajn. Jednotlivé mise se nesou v podobném duchu jako v původní hře. Jsou tu různé nápady, jako mise ve vzduchu, kdy budete obsluhovat kulomet na letadle a sestřelovat nepřátelské letouny. Jsou tu nápady jako mise na moři, kde je nutné eliminovat nepřátelské čluny. A tak dále.

Vizuální stránka datadisku se zdá být o pár kroků dál oproti původnímu Call of Duty. V jedné misi je kolem vás ranní mlha a vypadá to cool. V jiné zase sněží. Design jednotlivých lokací je také značně komplexnější - nejvíce mě dostala třeba mise u moře, kde na skále stojí veliký maják. Tak jako tak je United Offensive fajn datáč, ale trochu mi tu chybí nějaký nostalgický vztah, když jsem ho hrál až teď.

A tím se dostávám na konec a je nejvyšší čas celé Call of Duty nějak shrnout. Asi je to ale zbytečné, protože jste z textu zřejmě pochopili, že se mi tahle válečná akce prostě líbí a to i navzdory tomu, že druhá světová není téma, které nějak aktivně vyhledávám. Vlastně je trochu škoda, že se Call of Duty později proměnilo v celou velkou herní sérii, která v očích mnoha hráčů pak definovala generaci "hloupých lineárních stříleček" se všemi těmi Black Ops a Modern Warfare a tak dále. První díl je každopádně naprosto super a doporučil bych ho i lidem jako jsem já - tj. ti, kteří se hře vyhýbají jen proto, že je nezajímá téma druhé světové války.