Dohráno: Castlevania II: Belmont’s Revenge

Už je to nějaký ten pátek, co jsem tu psal o Castlevania: The Adventure, a možná nastal čas se podívat na pokračování. Jen pro připomenutí, The Adventure je díl Castlevanie, který vyšel pro první černobílý Game Boy, a který byl absolutně nehratelný kvůli poněkud krkolomnému ovládání a šíleně vysoké obtížnosti. Na tuhle hru navazuje druhý díl jménem Castlevania II: Belmont's Revenge, který rovněž vyšel pro první Game Boy, a který je rovněž černobílý (později ale také vyšla verze pro Game Boy Color, která už barevná je).

Otázkou však je, jestli je pokračování úplně stejně nehratelné a neovladatelné... A mám velice dobrou zprávu! Belmont's Revenge se hraje absolutně bez problémů! Má pohodlné a příjemné ovládání, přičemž všechny podivně nadesignové věci z předchozího dílu jsou tu značně přepracované a vylepšené. Zkrátka a dobře, naprostá pohoda.

Nejdříve ale k hlavní dějové lince. Od událostí z prvního dílu uběhlo celých patnáct let. Jako tradičně se zlý hrabě Drákula vrací, aby ovládl svět a pomstil se klanu lovců upírů - Belmontům. Hlavním hrdinou je zase Christopher Belmont... jak jinak. Drákula unese jeho syna Soleila a promění jej v démona. Christopher ho tedy musí zachránit a zlého Drákulu porazit. To je celé. Nějaký propracovanější lore nečekejte.

Belmont's Revenge přináší celkem sedm map, které je nutné projít, přičemž na konci každé pochopitelně čeká boss. Pořadí prvních čtyř map je však na vás, protože na začátku hry se objeví menu, ve kterém si můžete libovolně zvolit, kterou chcete hrát (na výběr jsou Crystal Castle, Cloud Castle, Plant Castle a Rock Castle). Až je všechny budete mít úspěšně dokončené, odemkne se vstup do Drákulova hradu, kde vás čekají zbylé tři levely.

Jak říkám, na rozdíl od prvního dílu je ovládání v pohodě, takže ve výsledku se jedná o docela dobrou a zábavnou hru. Obtížnost mi tentokrát připadala férová a jednotlivé pasáže na mě působily spíše jako přiměřená výzva, než jako hromada frustrace. Nechápejte mě ale špatně - netvrdím, že je to lehká záležitost - pořád je to Castlevania, takže si připravte pevné nervy a trpělivost.

Nicméně je tu pár věcí, které dělají celou věc jednodušší. Například v prvním díle je pasáž, kde ze zdi vystřelují bodce a vy na ně musíte rychle vyskočit (se shora fungují jako normální plošinky), aniž byste se popíchali. Podobná pasáž je i tady, ale hraje se o něco lépe. Jednotlivé bodce na sobě mají světýlko, které se chvilku před tím než vystřelí, rozbliká.

Též v prvním díle byla část, kde jste šli po mostě a kutálely se proti vám velké oční bulvy. Když jste nějakou oční bulvu trefili bičem, tak explodovala a zničila část mostu. Vy jste je tedy museli eliminovat dost opatrně, abyste si nezničili most úplně a nespadli dolů. Podobná pasáž je i zde, ale zničení mostu tentokrát nevadí, jelikož pod ním vede cesta.

Jednotlivé boss fighty jsou také celkem dobře vybalancované a dají se zvládnout. Akorát ty poslední tři jsou trochu tuhé, ale nic, co by se s trochou trpělivosti nedalo uhrát. Takže tvůrcům tleskám, opravdu se zamysleli a poučili z předchozích chyb.

V předchozím díle také úplně chyběly sekundární zbraně, které jsou v jiných Castlevaniích běžné, a vy jste byli nuceni celou dobu používat pouze bič. Pro tohle jsem měl jisté pochopení, jelikož rozumím tomu, že kazetky do Game Boye mají omezenou kapacitu paměti. V druhém díle se tyhle sekundární zbraně překvapivě vrací, ačkoliv pouze sekyrky a svěcená voda. To však bohatě stačí k tomu, aby vám souboje přišly aspoň malinko variabilní.

U téhle Castlevania také chválím hudbu. Je sice tradice, že každý soundtrack v Castlevanii musí být na špičkové úrovni, ale od prvního Game Boye nikdo nečeká zázraky, že jo. Avšak skladatel ukázal, že i za takových podmínek dovede být kreativní. Taková skladba Ripe Seeds je velice chytlavá a v hlavě mi zní ještě teď.

Jak je tedy na mé recenzi patrné, tohle pokračování se povedlo. Je zábavné, hraje se příjemně a doslova opravilo všechny problémy a neduhy, kterými první díl trpěl. Když člověk bere v potaz hardwarové omezení, kterým první Game Boy oplýval, je až neuvěřitelné, co tvůrci dovedli vytvořit. Vytáhli z toho technologicky naprosté maximum. Za mě osobně, naprostá spokojenost.