RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (2. část)

Výňatek z osobního deníku Dr. Rainera Hofstedta

Předmět: Souhrnná analýza rasy Iskai

Zatímco Driscoll ležel v bezvědomí, byl jsem nucen spolehnout se na pohostinnost a ochranu domorodé rasy známé jako Iskai. Třicet cyklů, které jsem strávil v jejich přítomnosti mi poskytlo jedinečnou a neocenitelnou příležitost ke studiu jejich biologie, kultury a společenské struktury. Mé poznatky zásadně mění pohled na tuto planetu, kterou jsme mylně považovali za neživou.

Fyzická morfologie a biologie
Iskaiové jsou humanoidní bytosti, jejichž fyziologie je dokonale přizpůsobena podmínkám této planety.

• Stavba těla: Jsou výrazně vyšší než lidé, s průměrnou výškou dosahující 2,3 metru. To je zjevně adaptace na nižší gravitaci planety, která činí pouhých 90% té pozemské. Ačkoliv jsou fyzicky slabší než průměrný člověk, tento nedostatek více než kompenzují neuvěřitelnou rychlostí a obratností.
• Unikátní anatomické znaky:
  • Chápavý ocas: Jejich ocas není jen pro rovnováhu. Funguje jako plnohodnotná třetí ruka, kterou dokáží zručně manipulovat s předměty a efektivně ji používat v boji.​
  • Krystal Trii: Na čele jim roste malá krystalická struktura zvaná Trii, její funkce je mi prozatím neznámá, ale může se jednat o smyslový orgán nebo znak společenského postavení.
  • Dva páry prsou: Ženské pohlaví má dva páry prsních žláz.
  • Přirozené drápy: Po těle jim rostou kusy rohoviny, které fungují jako přirozené, ostré drápy.
• Vynikající smysly: Jejich smyslové vnímání je daleko za hranicemi lidských schopností. Mají mimořádně vyvinutý čich a slyší ve vyšším frekvenčním spektru. Jejich zrak je přizpůsoben šeru podzemního světa, kde vidí výrazně lépe než člověk.

Vlevo samice v rituálním tanci, vpravo samec se zbraní. Zřetelný pohlavní dimorfismus a funkční chvost sloužící k rovnováze a manipulaci s předměty. Trii (čelní výčnělek), funkce je prozatím neznámá.

 

Životní cyklus a reprodukce
Jejich existence je definována neúprosným biologickým časovačem, což vysvětluje jejich hektickou povahu.

• Krátký život: Většina Iskaiů se nedožije ani 40 let, někteří umírají dokonce před třicátým rokem života. To je nutí žít s minimem spánku.
• Rychlé dospívání: Pohlavní dospělosti dosahují již kolem desátého roku života, což je biologická nutnost pro zajištění přežití druhu.
• Reprodukční cyklus: Ženy jsou plodné pouze během krátkého, tříměsíčního období v roce, kterému říkají Fadhiim. Celá společnost je tímto cyklem hluboce ovlivněna.

Společnost a kultura
Iskaijská společnost je komplexní a hierarchická, utvářená neustálým bojem o přežití.

• Společenská struktura: Jsou organizováni do klanů, které vede vůdce zvaný Sebai. Nejvyšší autoritou všech klanů je však, Sebainah. Existují také specializované gildy tvůrců (Dji-Fadh) a mágů (Dji-Kas), mezi nimiž panuje zjevné napětí.​
• Role žen: Ženy nejsou jen vládkyněmi. Často zastávají role mocných kouzelnic a léčitelek, čímž tvoří páteř iskaijské společnosti.​

Závěr
Iskaiové jsou fascinující paradox. Fyzicky křehčí a s kratším životem než my, ale zároveň rychlejší, vnímavější a kulturně komplexnější. Jejich hektický životní styl není volbou, ale nutností vytesanou do jejich genů. Představují tak naprosto unikátní formu života.

***

Tma. Ticho. A pak ta nesnesitelná bolest hlavy. Buď jsem po smrti, nebo mě na posledním večírku na TORONTU přejel vysokozdvižný vozík. První, co pronikne do mlhy v mé hlavě, jsou hlasy. Jeden je nepříjemně známý, ten druhý zní jako směs kočičího předení, syčení a cvakání.

Otevírám oči. Ležím v posteli, která rozhodně není moje. Světlo je tlumené, filtrované přes stěny z proutí a listí. Nade mnou se sklánějí dvě postavy. Jedna je Hofstedt. Ta druhá… vysoká, hubená a pokrytá srstí. Vypadá jako kříženec velociraptora a člověka s velkýma kočičíma očima.

Tak jo, jestli tohle je posmrtný život, tak jsem evidentně skončil v oddělení experimentální zoologie.

"Vítej zpátky mezi živými, spáči," pronesl Hofstedt s úsměvem, který mi přišel až podezřele uvolněný. "Už jsme se báli, že se ti ten tvůj dlouhý šlofík zalíbil."

"Hofstedte? Kde to... co to..." snažil jsem se posadit, ale celé tělo protestovalo tupou bolestí.

"Jen zůstaň ležet," uklidňoval mě a lehce mě zatlačil zpět na lůžko. Pak se otočil k té... kočičí bytosti a spustil sérii zvuků, které mi nic neříkaly. Něco jako "Ssik'tar, a'tharr k'ss."

Ta chlupatá postava odpověděla podobnou směsicí předení a cvakání, a přitom mi zkoumala zorničky. "Tharr k'ss, ssa. A'tharr hass'ak."

Zíral jsem na ně s otevřenou pusou. "Ty... ty na ni mluvíš?" vykoktal jsem ze sebe.

Hofstedt se samolibě usmál. "Samozřejmě. Jsme tu už třicet dní, Driscolle. To je dost času na to, abych se naučil základy. Tohle je Giria, místní léčitelka. Zachránila nám život."

Giria se na mě podívala a pronesla něco, co znělo jako "Sss'Tomm?"

"Říká 'Tom'?" zeptal jsem se nevěřícně.

Giria šla připravit další várku té divně vonící bylinné kaše, kterou jsem cítil ve vzduchu. "Co jsou zač? Ty... kočky?"

Hofstedtova tvář nabrala ten známý, vědecký výraz. "Ano, říkají si Iskai. Fascinující druh. Jsou to savci, humanoidní, ale s výraznými kočičími rysy. V podstatě dvounohé, inteligentní šelmy. Jsou rozděleni do kmenů, které mezi sebou... řekněme soupeří. My jsme na území Jižního klanu."

"Soupeří jak?" zeptal jsem se a podezřívavě se podíval na Hofstedta.

"Kulturně, převážně. Jsou to lovci a sběrači, ale mají velmi komplexní sociální strukturu. Technologicky jsou... primitivní. Neznají pokročilé technologie, elektřinu, nic takového. Ale jejich znalost biologie, chemie a medicíny je neuvěřitelná. Giria tě dala dohromady pomocí bylin a technik, které by naši lékaři považovali za čarodějnictví."

"Takže nás našli u vraku a prostě nás odtáhli sem?"

"Přesně tak," přitakal Hofstedt. "Mají silný smysl pro... řekněme rovnováhu. Cítili povinnost pomoci zraněným, i když jsme pro ně vetřelci z nebe. Jsou velmi zvědaví, ale zároveň opatrní. Zvlášť vůči technologiím."

Proboha ne, prospím doslova měsíc. Zachrání mě mluvící kočka. A Hofstedt, ten suchar a pedant, se mezitím stane expertem na mimozemskou lingvistiku. Tohle bude v hlášení pro DDT vypadat ještě líp, než jsem si kdy dokázal představit. Zavírám oči a snažím se zpracovat tu absurditu.

Vítejte na Nakiridaani. Doufám, že máte rádi srst v jídle

Probouzím se po pár dnech ve vlhké místnosti, která voní jako směs mechu a mokrého psa. První, co vidím, je ustaraný obličej Hofstedta a vedle něj zvědavý pohled vysoké, chlupaté bytosti. Ach ano, Giria; léčitelka klanu Jižního větru. Hofstedt, který je na nohou už celý měsíc, mi s úsměvem, který říká "konečně jsi vzhůru, ty lenochu", začne vysvětlovat, co se stalo.

Zatímco já jsem si užíval třicetidenní spánek spravedlivých (nebo spíš zraněných), Hofstedt se činil. Nejenže se plně zotavil, ale stihl se i naučit jejich jazyk. Sype ze sebe detaily o Iskaiích; hrdé inteligentní rase válečníků a lovců, kteří žijí v dokonalé symbióze s touto nebezpečnou džunglí.

Hofstedt mi něco vykládá o "fascinující organické architektuře a společenských zvycích". Já vidím jen spoustu proutěných košů, které čekají, až je někdo vykrade. Promiňte, "kulturně prozkoumá jejich obsah". Musím se naučit místní terminologii, abych zapadl.

"Je to absolutně fascinující, Driscolle," začal a já jsem věděl, že mě čeká dlouhý monolog. "Iskaiové jsou dokonalým příkladem evoluční konvergence, ale s několika naprosto unikátními odchylkami. Jsou výrazně vyšší než my, což je pravděpodobně způsobeno nižší gravitací na této planetě."

"Takže proto se tu cítím tak lehký," prohodil jsem a protáhl si ztuhlá záda. "A proto jsi taky pořád tak otravný. Máš víc energie na chození sem a tam."

Hofstedt mě ignoroval. "Ale co je skutečně zvláštní, je jejich délka života. Většina se nedožije ani 40 let. Musí všechno stihnout za zlomek času, který máme my."

"Čtyřicet let..., to je drsné. Nemají čas se flákat," uznal jsem.

"A aby toho nebylo málo, ženy jsou plodné jen tři měsíce v roce, během období, kterému říkají Fadhiim. Je to fascinující, že?" zajásal Hofstedt. "Jsme svědky naprosto unikátní formy života, Driscolle! Tohle je sen každého xenobiologa!"

Podíval jsem se na Hofstedta, který byl ve svém živlu. "Pro tebe sen, pro mě noční můra," dodal jsem tiše. "Jsem tu obklopen obřími, rychlými kočkami s drápy a ocasy, které mají jen čtyřicet let na to, aby si vyřídily účty. To se teprve uvidí, jestli máme štěstí, nebo neuvěřitelnou smůlu."

Jejich společnost je založena na klanech, cti a schopnosti ulovit večeři, která je větší než vy. Planeta, která měla být podle našich skenerů pustou pouští, je ve skutečnosti pulzující a smrtící botanická zahrada.

Místo aby se zeptal, jestli cítím všechny končetiny, nebo jestli mi z uší neteče zelená mimozemská tekutina, mi dává instruktáž o našem novém úložném prostoru. Neuvěřitelné. Hofstedt by dokázal organizovat inventář i během pádu meteoritu.

Díky péči Girii a Hofstedtově tlumočení se během několika dalších dní dávám dohromady i já. Iskaiové jsou fascinující a jejich jazyk, plný cvakavých a syčivých zvuků, mi pomalu leze pod kůži. Nakonec, po pár dnech intenzivního studia a ochutnávání místní pálivé kuchyně, jsem schopen vést plynulou konverzaci. Jsem připraven postavit se novému světu. Nebo si aspoň dojít na záchod bez cizí pomoci.

"Stále tomu nemůžu uvěřit," zamumlal Hofstedt už asi po desáté za poslední hodinu. "Jejich technologie... to není technologie, to je symbióza. Všechno je živé, všechno je propojené. Kvantové provázání na biologické úrovni. To je... nemožné."

"Stejně jako naše zázračné uzdravení," připomněl jsem mu. "Ale nechme teď stranou tvůj vědecký orgasmus, Hofstedte. Máme mnohem palčivější problém."

"Myslíš TORONTO," přikývl a pohled mu zvážněl. "Ano. Neví, že planeta je obydlená. A korporace neví, že my víme."

"Přesně," řekl jsem. "Musíme je najít. Kapitán Brandt už musel přistát. Musíme jim okamžitě podat hlášení. O tomhle všem. Než sem DDT pošle další těžařskou loď a způsobí meziplanetární incident."

Hofstedtova vědecká zvědavost bojovala s panikou. "Jak? Jak to chceš udělat? Naše komunikátory jsou pryč. Nevíme, kde jsme přistáli my, a už vůbec nevíme, kde přistálo TORONTO. Jsme slepí, hluší a nazí." Po chvíli se ale zarazil a jeho výraz se změnil ze zoufalství na soustředění. "Tedy... ne tak docela slepí."

"Mluví z tebe šok, nebo máš v rukávu nějaké eso?" pozvedl jsem obočí.

"Těsně před nárazem," začal vysvětlovat a z kapsy vytáhl pomačkaný kus papíru, "chtěl jsem ještě z orbitálního skenu stáhnout hrubý náčrt pobřeží. Není to přesná mapa, spíš jen takový otisk toho co si pamatuju před dopadem. Giria mi potvrdila, že jsme na ostrově a mám alespoň přibližnou představu o jeho rozloze. Kousek odtud je místo našeho přistání a severně jsou pak, co jsem zaslechl, staré ruiny. Nevíme, kde přesně je TORONTO, ale víme, kde zhruba jsme my." Pohlédl na svou kresbu a pak se zamyšleně podíval." Vlastně jsme měli obrovské štěstí. Kdybychom spadli do moře..."

Ušklíbl jsem se. "Takže nejsme úplně slepí, jenom silně krátkozrací. Fajn. Plán je tedy jednoduchý, Hofstedte. Půjdeme ven a zeptáme se prvního kocoura v botách, kterého potkáme, jestli neviděl přistávat obří kus kovu. Rozložil jsem jeho čmáranici na nejbližší stůl. "Navíc, když už to máme, můžeme si sem začít zaznamenávat důležité body.

Rainer tvrdí, že ví, kde jsme. Já tvrdím, že jeho mapa má víc prázdného místa než naše zásoby. Hrubý otisk pobřeží, pár poznámek a naděje, že sever zůstává pořád nahoře.

Když "Mrrrňau" znamená "Vítej v našem městě"

Jakmile se cítím dostatečně fit na to, abych ušel víc než deset kroků bez závratě, vydáváme se s Hofstedtem na prohlídku. A můj vnitřní kleptoman, probuzený z dlouhého spánku, okamžitě přebírá velení. Místnost je plná věcí, které někdo očividně považuje za zbytečné, ale pro mě jsou pokladem.

Z truhly, skříně a zásuvek vytahuju dýky, lana, pochodně, naše stimulační nápoje z TORONTA a samozřejmě jídlo. Vybavuju sebe i Hofstedta. Staré zvyky prostě umírají těžko, ať už jste na korporátní lodi, nebo v kočičí vesnici.

Konečně něco, v čem mám kvalifikaci! Podle popisku může tuto dýku používat "Pilot". Vždycky jsem věděl, že ty hodiny strávené v simulátoru nebyly jen o přistávacích manévrech. Očividně zahrnovaly i skrytý trénink boje s nožem. Teď jen zjistit, co je to "mág Dji-Kas" a jestli má lepší statistiky než já.

Tohle je klasický moment v každé hře. NPC, které vás zachrání, si myslí, že máte ležet v posteli, zatímco vy už máte v hlavě plán, jak prohledat celý dům.

Po opuštění místnosti narážíme znovu na Giriu. Kupodivu je přátelská a oznámí mi, že místní vůdce klanu Sebai-Li Wrinn si s námi chce promluvit.

Giria se zastavila přede mnou, naklonila hlavu a její uši lehce zacukaly. "Tome. Vaše tělo je stále slabé. Měl byste odpočívat, ne se toulat," pronesla starostlivě.

"Díky za starost, Girio, ale jestli budu ještě den ležet, tak se zblázním," odpověděl jsem. "Potřebuji si protáhnout nohy."

Giria si mě změřila pohledem, který jasně říkal, že nejsem zrovna její nejoblíbenější pacient. "Toulání nepomůže zraněním. Zelená kaše pomůže," odvětila a ukázala k misce na stole.

"Zelená kaše," odfrkl jsem si. "Chutná to jako rozmixovaná tráva. Není tu něco... pevnějšího?"

Hofstedt se konečně vložil do rozhovoru, očividně hrdý na pokroky svého "studenta". "Driscolle, buď rád za zelenou kaši. Je to zázrak místní medicíny. Díky ní jsi vůbec na nohou. A tvůj jazykový pokrok je pozoruhodný, vzhledem k tomu, že jsi většinu lekcí prospal."

"Když ti někdo třicet dní v kuse mňouká do ucha, něco se z toho pochytíš," pokrčil jsem rameny. "Zvlášť když ten někdo, má tak ostré drápy jako Giria. Bál jsem se, že když nebudu rozumět, použije je jako ukazovátko."

Před pár dny jsem pilotoval vesmírnou loď. Dnes se plížím po mostě z překližky a vedu rozhovor s kočkodlakem. Kariérní postup v praxi.

Opouštím místnost a přecházím přes dřevěný most. Všude kolem nás pobíhají dvounohé kočkovité bytosti. Iskaiové se pohybují s tichou efektivitou, každý má zjevně svůj úkol. Někteří se vracejí z lovu, jiní opravují rostlinné struktury. S Hofstedtem v závěsu následuju Giriu do hlavní síně.

"Je zde také uložen zbytek vaší vzducholodi." To zní optimisticky. Očekávám hromadu šrotu a maximálně funkční kávovar. Jestli vůbec.

Chlapík sedí na trůnu a tváří se důležitě. Po dlouhém a únavném rozhovoru, během kterého se snažím zjistit, co se děje, se mě zeptá, jestli si mohou nechat trosky naší lodi. Prý jsou pro ně vzácné. Souhlasím rychleji, než bys řekl "šrot". Stejně je to jen hromada plechu, která neumí přistát. Za odměnu mi dá klíč klanu lovců, který mi umožňuje volný pohyb po celé budově. Beru.

Dokument "vyrobený ze silné, papíru podobné, látky." Doufám, že to není kůže posledního chlápka, co se moc vyptával před podpisem.

Sebai-Li Wrinn, vůdce Jižního klanu, před nás s Hofstedtem pokládá svitek vyrobený z podivně tuhé, vláknité látky. Jeho pohled se upírá na mě.

"Zde je naše dohoda," pronesl formálně a udělal rukou gesto, jako by očekával, že na svitek přiložím dlaň.

Podíval jsem se na Hofstedta. "Co po mně chce? Mám se na to podepsat krví, nebo co je to za zvyk?"

Wrinn si všiml mého zmatení a jeho uši lehce poklesly v gestu, které jsem se naučil vnímat jako omluvu. "Oh, promiňte, to bylo ode mne hloupé," řekl. "Giria už mi říkala, že lidé nemají vonnou žlázu."

Hofstedt se okamžitě naklonil blíž, oči mu zasvítily vědeckou zvědavostí. "Vonnou žlázu? Fascinující! Můžete nám popsat její funkci? Jde o nějaký druh feromonového otisku?"

Wrinn přikývl, zjevně potěšený jeho zájmem. "Přesně tak. Každý Iskai má pachovou žlázu, která produkuje jedinečný pachový sekret. Když uzavíráme závaznou dohodu, otiskneme svou dlaň na dokument. Vůně, kterou zanecháme, je nenapodobitelná. Je to náš podpis, naše slovo a naše čest vtělená do pachu."

"Takže v podstatě jako když si pes označkuje patník, aby všichni věděli, že tady byl," neodpustil jsem si poznámku.

Hofstedt mě probodl pohledem. "Nevím co je pes," zacukal Wrinn pobaveně ušima. "Je to... poněkud komplexnější a důstojnější akt, Tome. Ale pro naše účely bude váš primitivní způsob stačit. Zde, prosím," řekl a podal mi rydlo a malou destičku s barvou. "Postačí jen váš podpis."

Oficiálně jsme přenechali vrak. Teď nastává ta trapná část, kdy nikdo neví, co dál. Máme si potřást rukou? Nebo si máme navzájem očichat vonné žlázy? Protokol na tohle nemáme.

Průzkum kočičího domu a příprava na dobrodružství

Náš případ je ale natolik výjimečný, že nás Sebai-Li Wrinn posílá za samotnou hlavou místní rady, Sebainah Janiis, takže se rozhodnu ještě prozkoumat okolí. V místnosti na západ od trůnního sálu nacházím schody do sklepa, který slouží jako ošetřovna. V jedné z místností na západě objevuju truhlu a v ní zlato! Konečně něco, čemu rozumím. Zlato si samozřejmě nechávám.

Dobře, klid. Je to jen... organická latrína. Žádné páky, žádná voda, jen... díra a spousta chapadel. Dýchat. Hlavně se nedívat dolů. A proboha, hlavně na to nesahat. Víš co? Já to vydržím, než se vrátíme na loď. (chvíle ticha) Dobře, plán B: najdeme nějaký velký list.

"Bezpečnost práce na prvním místě," říkal si asi nikdo, když navrhoval tuhle kuchyni. Otevřené ohniště hned vedle dřevěných stolů. Jediná výhoda je, že se nemusí řešit odpadky. Prostě všechno shoří.

"Takže mi to shrň ještě jednou, Hofstedte, protože mám pocit, že mi z té zelené kaše měkne mozek," řekl jsem a promnul si spánky. "Ta jejich 'magie' a 'rituál Sebai'..."

Jeho pohled byl smrtelně vážný. "Je to mnohem podivnější a eticky... komplikovanější, než jsem si myslel. Není to o přetváření reality, Driscolle. Je to o reinkarnaci."

Ztuhl jsem. "Reinkarnaci?"

"Přesně tak," přikývl Hofstedt. "Každý Iskai s alespoň špetkou magického talentu má možnost provést rituál Sebai. Když se dospělý dotkne svým Trii, tím krystalem na čele a Trii novorozence během prvního týdne jeho života, může přenést celé své vědomí do těla dítěte. Jeho původní tělo v ten samý okamžik zemře, ale jeho duch žije dál v novém těle."

Zíral jsem na něj. "Ty si děláš srandu. Takže oni v podstatě kradou těla novorozenců, aby se vyhnuli smrti?"

"Z jejich pohledu je to svatý akt. Ale ano, v podstatě je to tak. Nazývají to 'začít život znovu'. A protože se dožívají tak krátkého věku, je to pro ně způsob, jak dosáhnout určité formy nesmrtelnosti."

"Kristepane," vydechl jsem. "A to je legální?"

"Jen za přísně daných podmínek," vysvětlil Hofstedt. "Rituál musí schválit Rada Jirinaaru a matka dítěte. Ti, kteří dostanou povolení, se nazývají 'Vyvolení', obvykle jsou to partneři nebo sourozenci matky. Kdokoliv jiný, kdo by se o to pokusil, spáchá nejhorší možný zločin. Trestem je poprava nejen jeho, ale celé jeho rodiny."

"Takže to je ten titul 'Sebai'," došlo mi. "Není to politická funkce."

"Je to obojí. Když Vyvolený úspěšně provede rituál, získá titul 'Sebai' a k němu číslo, které udává, kolikrát už rituál podstoupil. Například Sebai-Giz znamená, že ten dotyčný žije už svůj dvacátý život. Je to symbol statusu, moudrosti a oběti pro komunitu."

"Oběti? Vždyť si jen prodlužují život na úkor někoho jiného!"

"To je ten etický problém, Driscolle. Ale zkus se na to podívat jejich očima. Krátký život, neustálý boj o přežití. Rituál Sebai je pro ně způsob, jak zachovat vědomosti a zkušenosti nejmoudřejších jedinců pro další generace."

Opřel jsem se a zavřel oči. "Takže Sebai-Li Wrinn, on si opravdu pamatuje události před sto padesáti lety?"

"Je to více než možné," přikývl Hofstedt. "Je to téměř jisté."

Nacházím kuchyňský nůž (překvapivě dobře vyvážený), nějaké příbory a pak jsem našel skladiště. Truhly plné pokladů! Tedy, pokladů z místního pohledu. Iskai nůž, malá sekera, další pochodně, koženou přilbu Iskai a další zlato. Cítím se jako dítě v cukrárně. Tedy, pokud by ta cukrárna byla plná zbraní a vybavení na přežití. Moje kapsy začínají být nebezpečně těžké.

Když ti mimozemská kočka řekne "vezměte si, co chcete", profesionál se neptá a bere všechno. Váha: 16 kg. Z toho 15 kg musí být jídlo a zbytek tvoří čistá ocel a odhodlání sebrat i ten poslední zlámaný pohár.

Hofstedt je v sedmém nebi. Fontána bez mechanických součástek! Pro technika je to jako najít svatý grál. Já mezitím přemýšlím, jestli ta voda není projímavá. Vzhledem k designu místních záchodů je to dost podstatná otázka.

Stojíme před ultimátní zkouškou každého hráče: Jsou ty bedny jen dekorace, nebo se dají otevřít? Hofstedtův výraz naznačuje, že už ho nebaví čekat, až prohledám desátý prázdný sud v řadě.

Jedna z místností na jihu je zamčená. Naštěstí mám klíč klanu lovců, který nám věnoval Wrinn. Uvnitř nacházím další truhlu. Rozhodnu se udělat z ní soukromou úschovnu. Do truhly odkládám všechno nepotřebné harampádí, které jsem nasbíral, a nechávám si jen to nejdůležitější: mou věrnou pistoli s municí, několik místních zbraní a hlavně pochodně. Mám pocit, že se brzy podívám do nějaké díry v zemi.

Tak jsme tady. U vchodu do zásobovacího sklepa. Přesně tam, kde začíná každé dobré dobrodružství... a končí spousta postav s nízkou úrovní.

A mám pravdu. Hned vedle mé provizorní skrýše vedou schody dolů do zásobovacího sklepa. První 3D dungeon na této planetě.

Už se nemůžu dočkat.