RPG Deník: Driscollův manuál na přežití aneb zápisky z nečekaně zelené planety (1. část)

Píše se rok 2025 a já, namísto abych řešil smysluplné problémy reálného světa, spouštím třicet let starou hru na moderním Debianu. Ano, je to jako používat kvantový počítač k hraní piškvorek. Je to absurdní, neefektivní a naprosto uspokojující.

Ale chci zjistit, jestli hra, kterou jsem miloval jako puberťák, je pořád tak dobrá, nebo jestli moje vzpomínky jen potřebují pořádný defrag. Pamatuju si, jako by to bylo včera, jak sedím u hučícího PC, oči přilepené k monitoru, a prožívám největší dobrodružství svého života ve světě Albion. Jsem nadšený z objevování, z příběhu, z té úžasné svobody.

PROLOG

V roce 2227 lidstvo učinilo první krůček na své pouti ke hvězdám, když skupina vědců čirou náhodou objevila revoluční pohon pro mezihvězdné skoky. Záhy však odhalili i jeho klíčové pravidlo: nikdy jej neaktivovat v blízkosti silného gravitačního pole.

Zprvu se zdálo, že si výzkumný tým jen pohrává s nestabilními subatomárními částicemi. Pravda vyšla najevo až poté, co byla jejich data, naštěstí bezpečně uložená daleko od epicentra jaderné exploze, která je stála život, konečně analyzována. Na památku jejich oběti pro lidstvo byla u kráteru vztyčena slavnostní deska.

Netrvalo dlouho a všem došlo, že praktická forma mezihvězdného cestování otevírá brány k novým světům. Možná celým galaxiím, jež čekají na své objevení a využití. Pro nadnárodní korporace, které s rostoucím znepokojením sledovaly, jak se Matka Země pomalu hroutí, to byla vítaná zpráva. Většina z nich okamžitě začala spřádat plány na elegantní a efektivní kolonizaci vesmíru.

Počáteční euforie však rychle vyprchala při pohledu na astronomické náklady takových expedic. Mezihvězdný skokový pohon sice dokázal překlenout propast mezi hvězdami, ale pro opuštění gravitační studny a návrat zpět byly stále zapotřebí konvenční motory. Náklady na stavbu, vybavení a posádku lodi schopné těžit a dopravovat suroviny dosahovaly astronomických výšin. Bylo zřejmé, že pokud má být taková loď vyslána ke vzdálené planetě, musí být tato planeta natolik bohatá na zdroje, aby se celá mise ekonomicky vyplatila.

Korporace proto začaly do vzdálených koutů vesmíru vysílat průzkumné sondy.

V roce 2229 vyslala korporace DDT sondu do dosud neprobádaného hvězdného systému. Pečlivá analýza dat odhalila cosi nečekaného. Planetu, později přezdívanou "Nugget".

Byl to svět střední velikosti, obíhající kolem hvězdy Fabrocitti 342 v podobné vzdálenosti jako Země od Slunce. Neměl žádné měsíce a halil se do hustého závoje mraků. Když data ze sondy zpracovaly systémy umělé inteligence, hlásily naprosto neobvyklé hodnoty. Dříve než se stačily přístroje uklidnit, po celém světě se rozezněly telefony vedoucích pracovníků DDT. Tohle mělo nejvyšší prioritu. Na hvězdných mapách "Nugget" zářil jako maják. Žádná jiná planeta nevykazovala takovou koncentraci cenných surovin. Každý kousek prostoru pod jejím povrchem, který nebyl zaplaven ropou či uranem, byl doslova napěchován dalšími vzácnými prvky.

Ještě téhož dne byla vyslána naléhavá zpráva k největší a nejdražší lodi korporace; TORONTO.

Zatímco TORONTO plulo hyperprostorem vstříc nové planetě, na palubě se horečně připravoval první průzkumný tým.

Malý raketoplán, jehož úkolem bylo dopravit na "Nugget" vládního inspektora a pilota DDT, byl plně natankován a připraven k odletu. Veškeré vybavení nezbytné k prozkoumání údajně pusté planety bylo pečlivě uloženo a zajištěno. Korporace však nevysílala raketoplán jen tak pro nic za nic. Než se obří TORONTO vydalo na zdlouhavou cestu, chtěli mít jistotu, že data ze sondy nelhala a mise přinese kýžený zisk.

Pilotem raketoplánu byl jmenován Tom Driscoll. Navzdory svému mládí (bylo mu pouhých 28 let), patřil mezi absolutní špičku. Měl za sebou nespočet průzkumných letů a nebylo pochyb, že i tuto misi zvládne na výbornou.

Doprovázet ho měl inspektor Jonathan Beegle, jeden ze dvou vládních úředníků na palubě TORONTA. Beegleovým úkolem bylo shromáždit o planetě informace, které by následně vyhodnotil se svým vědeckým kolegou, Rainerem Hofstedtem. Na základě jejich zprávy se mělo rozhodnout, zda lze plány s "Nuggetem" bezpečně uskutečnit.

Vzhledem ke svému postavení a konexím na nejvyšších vládních místech se Beegle od posádky dočkal jen chladné a odměřené opatrnosti. Všichni věděli, jak snadno by mohl celou lukrativní operaci zhatit. Tomovi situaci neulehčoval ani fakt, že si inspektor už stihl vyměnit několik ostrých slov s kapitánem TORONTA. Tom si však zachoval chladnou hlavu. Jako pilot byl na jednání s byrokraty zvyklý a nehodlal si tím kazit spánek.

TORONTO se vynořilo z hyperprostoru v oslnivé záři světla a energie na okraji systému Fabrocitti.

Tom Driscoll spal ve své kajutě.

---

Kapitola 1: Poslední hodiny na orbitě

Ranní hygiena a vymetání skříněk

Probouzím se a vnímám chladné stěny kolem sebe. První myšlenka? Kde mám kafe. Druhá? Že bych si měl zkontrolovat inventář, protože to je v každém správném RPG první věc, kterou uděláte.

Ve skříni na mě čeká základní výbava každého korporátního zaměstnance na nebezpečné misi: čtyři "stimulační nápoje" (což je jen nóbl název pro energetický nápoj plný chemikálií), pracovní boty, zlatý prsten (zřejmě abych mohl oslnit místní písečné červy), každopádně mi přidá +1 k obraně, a mám tu ještě pět dávek jídla. Klasika. Člověk letí na neprobádanou planetu a jako svačinu dostane pět sušenek. Díky, DDT.

Ještě si naivně myslím, že největší výzvou dne bude najít v kantýně kávu, co nechutná jako motorový olej.

Můj úkol je předstírat, že vím, co dělám, a tvářit se u toho důležitě. Věřte mi, je to náročnější, než to vypadá.

Po opuštění kajuty narážím na Christine. Na tváři má ten vzácný, nefalšovaný úsměv, který si schovává jen pro mě. Objetí je krátké, ale hřejivé, malý ostrov normálnosti uprostřed sterilní reality lodi. Její obvyklý profesionální klid je tentam, v očích má neskrývané znepokojení, které se marně snaží zamaskovat.

Její talent pro předávání špatných zpráv s kamennou tváří je skutečně obdivuhodný.

"Tome, musíš něco vědět," řekla tiše a rozhlédla se po prázdné chodbě. "Inspektor Beegle... měl nehodu v komunikačním centru. Je mrtvý."

"Co se stalo?" zeptal jsem se.

"Oficiálně se mluví o selhání údržby," odpověděla a v jejím hlase zazněla hořká ironie. "Ale to není všechno. Při tom... incidentu... bylo zničeno celé dálkové komunikační pole. Jsme odříznutí, Tome."

Zůstávám na ni zírat. Beegle, ten tichý byrokrat, byl jedinou pojistkou proti zvůli DDT na téhle misi. V tu chvíli mi dochází, že tohle nemusí být jen tragická náhoda. Smrt jediného nezávislého pozorovatele a dokonale načasovaná ztráta spojení se Zemí je příliš pohodlná kombinace. Christine to ví taky. To ticho mezi námi je výmluvnější než jakákoli slova.

"Káva počká, Tome. Jsme na orbitě a za deset minut máš brífink," řekla a její pohled byl vážný, když mi podávala tablet. "Poslouchej, Beeglova smrt všechno změnila. Velení rozhodlo, že jeho pozici pozorovatele musí převzít Rainer Hofstedt. Prý proto, že je fyzik, xenobiolog a vládní inspektor. To znamená, že poletíte spolu. Jen vy dva."

Procházím si data. "Takže žádné drama? Žádné vesmírné anomálie, které by nám daly záminku se vrátit domů dřív a vzít si tu dovolenou na Havaji, o které jsme mluvili?"

"Vypadá to na standardní misi. Prach, kamení a šest měsíců nudy. Ale aspoň budeš v bezpečí."

Přiklání se a dá mi rychlou pusu. Sleduju, jak odchází. Tenhle polibek má být uklidňující, ale najednou z něj mám zvláštní pocit. Pocit, že se loučíme na mnohem delší dobu, než si kdokoli z nás chce připustit.

Jen doufám, že ty dávky jídla v polici jsou tam úmyslně a ne proto, že někomu vypadly z kapsy ve velmi nevhodnou chvíli.

Chodby na lodi TORONTO jsou sterilní a nudné, přesně jak byste od korporátní kocábky čekali. Můj vnitřní kleptoman mě ale nenechá na pokoji. V jedné z kajut objevuji další stimulační nápoje a v další rovnou deset dávek jídla. Kdo si nechává jídlo na záchodě? Radši se neptám a beru všechno. Cestou míjím zpravodajský terminál, který bliká o úžasných úspěších korporace DDT. Jasně, věřím vám každé slovo.

Společenská smetánka a cenné hrnky

Uprostřed jedné z těch nekonečných, sterilně bílých chodeb narážím na Hofstedta. Míří opačným směrem, v ruce drží datapad a soustředěně pročítá sloupce čísel, jako by to byla ta nejnapínavější detektivka. Hned mi je jasné, že s ním bude zábava.

Hofstedt mi právě vysvětluje, že geologická data jsou "fascinující". Snažím se mu naznačit, že mě fascinuje spíš fakt, že náš jediný nezávislý pozorovatel je mrtvý, ale on je zjevně duchem u nějakého obzvlášť zajímavého kusu šutru.

"Slyšel jsem o Beeglovi," řekl jsem přímo. "A že teď zastáváš jeho... pozici."

Hofstedt se na mě podíval, povzdechl a unaveně si promnul oči. "Nešťastná situace. Tragická nehoda. Ale mise musí pokračovat. Kapitán rozhodl, že jako vedoucí vědecký pracovník jsem nejvhodnější náhradou."

Pohled mi sklouzl k obrazovce, kde se líně otáčela hnědá koule. "Jak příhodné. Celé DDT si teď musí mnout ruce. Planeta tak nudná, že by se na ní dal točit dokument o schnutí barvy."

Hofstedt si odfrkl. "Geologická data jsou naopak fascinující. Konzistentní. Žádný život, jen cenné nerosty. Přesně podle plánu."

"Čeká nás šest měsíců skenování šutrů. Trocha legrace neuškodí. Nebo se snad těšíš, až budeš psát dvousetstránkovou zprávu o tom, že kámen číslo 58-B je o tři procenta zajímavější než kámen číslo 58-C?"

"Soustřeď se, Driscolle," odpověděl Hofstedt, aniž by zvedl hlavu od konzole. "Brífink je za deset minut."

Po povinném small-talku se pouštím do dalšího systematického rabování. Na stolech se povalují hrnky. Většina je bezcenná, ale jeden, takový podlouhlý a kovový, vypadá... draze. Beru ho. A pro jistotu i všechny ostatní.

A je to tady. Hlasitý, neosobní hlas z reproduktoru mě povolává ke startu, jako bych byl jen další položka na seznamu úkolů. Člověk si tu připadá skutečně výjimečně.

Ten člověk za pultem je Anna Dorbeck. Její kulinářské umění spočívá hlavně v tom, že dokáže otevřít plechovku, aniž by se řízla.

Loď se mezitím začíná otřásat oznámeními, že se mám dostavit k odletu. Ignoruji to. Správný RPG hráč ví, že hlavní úkol může počkat. Nejdřív se musí prozkoumat každý pixel a sebrat všechno, co není přibité. V kajutě zesnulého inspektora Beegla nacházím dalších 12 dávek jídla a 11 nábojů. V jídelně u Anny Dorbeck si šestkrát za sebou vezmu "čokoládu zdarma", což mi vynese dalších 12 dávek. Cítím se jako král syslů.

Malá velká loupež aneb jak (ne)naštvat ochranku

Moje další kroky vedou za Joem, technikem. Cestou ještě v dalším skladišti v jedné zásuvce nacházím dva paklíče. Joe vypadá, že se zase snaží prolomit ochranný software zdejšího kávovaru, aby mu vydal dvojitou dávku. Po krátkém pokecu o tom, jak je ochranka neschopná, se zmíním o zájmu o komunikační místnost. Joe je správný chlap a dá mi heslo: 1042. To se bude hodit.

Je fascinující, jak tyto náhodné myšlenky přicházejí přesně ve chvíli, kdy bych se měl soustředit na předletovou přípravu. Rozhodně se s ním musím pozdravit. Možná má na záchodě schované lepší jídlo.

Joe testuje ergonomii našeho špičkového palubního vybavení. Tenhle terminál je navržen tak, aby vám při jeho používání zaručeně ztuhla záda a vyvinul se chronický zánět karpálního tunelu. DDT myslí na všechno.

Každá správná korporátní loď má svá tajemství. Tohle je jedno z nich. Pro ty, co vědí (nebo jsou jen zoufale zvědaví), je to vstupenka do servisního bludiště. Místa, kde se ztrácejí šroubováky, morálka a občas i celé vyšetřovací týmy.

Místo abych šel rovnou do komunikační místnosti, kde mě prohledají, volím okliku přes servisní šachty. Vlezu tam žebříkem v jedné z místností a zadám kód. Ticho. Konečně žádné otravné hlášky. Všude samé trubky, blikající světýlka a ten typický zvuk ventilace, který zní, jako by loď měla astma. První místnost je jednoduchá; šlápnout na čtyři dlaždice v rozích a dveře se otevírají. Za nimi se to trochu komplikuje. Musím aktivovat dva spínače v protilehlých rozích, abych otevřel další dveře. Pak narážím na servisního robota.

Vstoupil jsem do servisních šachet a svět se najednou přepnul do 3D. Můj mozek na to nebyl připraven. Ty dveře přede mnou vypadají, jako by vedly buď do serverovny, nebo do finálního souboje s démonickým vládcem z jiné dimenze. Doufám v to první.

Abych se dostal dál, musím použít tohoto robota. Vypadá jako přerostlý mixér na noze, ale zjevně má vyšší bezpečnostní prověrku než já. Jeho jediným úkolem je otevírat dveře, což z něj dělá nejkompetentnějšího zaměstnance na celé lodi.

Rozhoduji se ho následovat, protože vypadá, že ví, kam jede, což je víc, než v tu chvíli mohu říct já. Robot mě protahuje několika chodbami a nakonec mě dovádí do místnosti se spínačem, který otevírá další cestu. Cestou si všímám jedné nenápadné nástěnné skříňky v šachtě. Po dalším bloudění a mačkání náhodných tlačítek (jedna z mých nejlepších dovedností) dorážím ke dveřím s klávesnicí. Starý dobrý kód 1042.​ Za dveřmi je žebřík vedoucí přímo do cílové místnosti! Geniální.

Všude se válí trosky a ve vzduchu je štiplavý zápach, který mi připomíná můj první pokus o vaření. Nikde ani noha. Jen já a moje rostoucí podezření, že tahle mise bude mnohem zajímavější, než slibovaly firemní brožury.

Zajímavé. Obvykle při zkratu odletují jiskry, ne projektily. Začínám mít pocit, že Beeglova nehoda byla asi tak náhodná jako moje rozhodnutí vlézt do těchhle servisních chodeb.

Pod zničenou konzolí nacházím pistoli a 8 nábojů. V šuplíku další dva stimulační nápoje. Teď ale co s tou zbraní? Kdybych vylezl ven, ochranka by mi ji sebrala. Takže co udělám? Vracím se do servisních šachet, schovám pistoli i náboje do nástěnné skříňky a vylezu ven jako největší neviňátko.

V korporátním prostředí je to většinou jen další skříňka na nářadí, ale dnes mám štěstí. Našel jsem tajnou úschovnu. Je to jako Vánoce, jen s menším rizikem, že dostanete ponožky.

Takže ji nechám tady, ve skryté schránce, a doufám, že ji nikdo nenajde. Je to sázka na nejistotu, ale v DDT se jinak hrát nedá.

Moji oblíbení kolegové z ochranky. Vždycky tak milí a přátelští. Jejich schopnost vycítit, že se člověk právě chystá na šestiměsíční misi, a zpříjemnit mu poslední chvíle na lodi osobní prohlídkou, je skutečně nedocenitelná. Jsem rád, že jsem tu pistoli nechal ve zdi.

Ochranka mě prohledá, nic nenajde a pustí mě dál. Já se jen usměju, sejdu zase o patro níž, dojdu si pro svůj kontraband a vracím se zpět. Celá tahle operace jen dokazuje, že bezpečnostní protokoly DDT psalo marketingové oddělení.

Vzhůru dolů!

S plným inventářem haraburdí a nelegálně drženou zbraní, stojím konečně v hangáru. Uprostřed se leskne průzkumný člun, skoro jako nějaké předražené sportovní auto. Po nuceném rozhovoru s Kapitánem a Nedem (lodní AI), konečně usedám do kokpitu.

Soustředěně přikyvuji a snažím se vypadat kompetentně, i když v hlavě mi stále zní otázka, proč musel Beegle zemřít. Ale na to se ho ptát nebudu. Nechci si zkazit náladu před odletem.

"Dobře, Nede, poslední kontrola před odletem," řekl jsem a opřel se do křesla. "Je všechno v zelených číslech? Nerad bych se stal prvním člověkem, který zemře ve vesmíru, protože zapomněl zkontrolovat stav oleje."

Na obrazovce se objevila minimalistická ikona oka. "Všechny systémy fungují v rámci optimálních parametrů, Driscolle. Pravděpodobnost úspěšného dokončení mise: 97,3 procenta."

"Jen 97,3? Co se stalo s těmi zbývajícími 2,7 procenty, Nede? Spolkla je nějaká statistická černá díra?"

"Zbývající 2,7 procenta zahrnují nepředvídatelné proměnné, jako je selhání lidského faktoru, neznámé atmosférické anomálie nebo spontánní vznik paradoxního časoprostorového kontinua," odpověděl NED svým monotónním hlasem.

Povzdechl jsem si. "Takže v podstatě cokoli od toho, že si kýchnu a omylem zmáčknu autodestrukci, až po srážku s hejnem vesmírných velryb, které nebyly v mapách."

"Člun je připraven k odpojení. Přeji vám produktivní a efektivní průzkum, Driscolle."

Spouštím startovací sekvenci. Loď se odděluje, letíme k planetě, všechno se zdá být v pořádku...

Moje senzory, vrchol technologie za miliardy kreditů, mi právě potvrzují, že tam dole není nic než šutry. Je skvělé vědět, že naše vybavení je tak spolehlivé.

"Driscolle, máme vizuální kontakt," ozval se Hofstedtův monotónní hlas. Na hlavním monitoru se zjevila líně rotující koule. Hnědá. Bezútěšně, nezajímavě hnědá. Přesně jak slibovaly propagační materiály DDT.

"Nádhera," utrousil jsem sarkasticky. "Vypadá to tam jako na dně mého hrnku od kafe, když ho týden neumyju. Doufám, že jsi nezapomněl přibalit krumpáče a dobrou náladu, budeme ji potřebovat."

"Nálada je irelevantní proměnná," odsekl Hofstedt, aniž by odtrhl oči od senzorů. "Probíhá finální atmosférická analýza... Čekej... Co to...?" Jeho obvykle klidný hlas poprvé za celou cestu zakolísal. Na obrazovce začaly naskakovat hodnoty, které tam neměly co dělat.

"Co je, Hofstedte? Našel jsi tam stopy života v podobě zkamenělého trusu nějaké prehistorické veverky?" rýpnul jsem si.

Právě v tenhle moment nám došlo, že data, která nám DDT poskytlo, byla asi tak přesná jako předpověď počasí na Jupiteru.

Něco se děje. Z konzole se ozve zlověstné zapraskání a všechny kontrolky se rozsvítí jako vánoční stromeček. Poplach, jiskry, křik. Přesně ten typ situace, na který vás v pilotní škole nepřipraví.

Standardní jev u nejmodernější technologie, že? Aspoň je to vzrušující. Kdo by chtěl nudné přistání, když může zažít neřízený pád atmosférou v hořící plechovce? Hofstedt se tváří, že s tím nesouhlasí, ale já si myslím, že je to skvělý teambuilding.

Snažím se to udržet ve vzduchu, ale je to marné. Padáme. Rychle a nehezky. Otřes, který mnou projede, je horší než jakákoli simulace. Všechno řve. Skřípající kov, poplašné sirény, můj vlastní instinkt.

Pak přijde náraz, který mě hodí proti popruhům takovou silou, že vidím hvězdy, i když už dávno nejsme ve vesmíru. Když se všechno konečně zastaví a jediné, co je slyšet, je praskání dohasínajících systémů a moje vlastní zrychlené dýchání, otočím se na Hofstedta.

"V pořádku?" prohodil jsem a snažil se znít nonšalantně, i když mi srdce bušilo až v krku.

Hofstedt jen přikývl, bledý jako stěna, a zíral na zničenou konzoli. "Senzory... jsou všechny offline."

"To bude asi tím, že jsme právě zaparkovali na poušti," odsekl jsem. "Mimochodem, skvělé přistání. Dávám si devět z deseti. Ten bod dolů je za to, že jsme se asi zabili."

Než stačil Hofstedt odpovědět, ozvala se zvenčí ohlušující rána. Celý vrak se znovu otřásl a skrz praskliny v kokpitu proniklo oslepující světlo.

Podíval jsem se na Hofstedta, který teď vypadal, že se mu obrátí žaludek. "Aha," pronesl jsem klidně. "Takže to byl asi zbytek naší lodi. A s ním i naše letenka domů." Poklepal jsem mu na rameno.

S hlasitým zasyčením se konečně otevírá rampa raketoplánu. První, co mě praští do nosu, není očekávaný pach prachu a ozónu, ale hutná, vlhká vůně půdy a života. S Hofstedtem pomalu scházíme dolů a zůstáváme stát jako opaření.

Místo písku a kamení je tu víc zeleně než na sjezdu botaniků. Všude to bzučí, píská a hýbe se. Mám takový pocit, že naše šestiměsíční dovolená plná počítání kamínků se právě změnila v boj o přežití v Jurském parku.

Před námi se nerozprostírá hnědá, mrtvá pustina z firemních propozic. Je to exploze zeleně. Stromy, jejichž kmeny jsou silné jako sloupy, se tyčí k obloze a jsou propletené liánami tlustými jako paže.

Pod nimi se v podivných, zářivých barvách vlní moře kapradin a hub velikosti jídelních stolů. Vzduch bzučí životem, cvrkotem, pískáním a zvuky, pro které nemám jméno.

"Hofstedte..." vydechl jsem a nedokázal odtrhnout pohled od té neuvěřitelné scenérie. "Doufám, že nemáš alergii na pyl."

"To není možné," zamumlal, oči vytřeštěné úžasem a vědeckým vytržením. "Data... ta data byla naprosto jednoznačná. Tohle... tohle je..."

Než stačím větu dokončit, oblohu nad námi rozřízne tichý, zlověstný svist. Zvedáme hlavy právě včas, abychom viděli, jak zbytek našeho člunu exploduje v ohnivé kouli. Tlaková vlna nás smete jako listí ve větru. Poslední, co vnímám, je ohlušující řev, žár na zádech a letící kus kovu, který se řítí přímo na mě. Pak už je jen tma.

Jsme na neznámé planetě, v bezvědomí a obklopení podivnou flórou a ještě podivnější faunou. Dobrodružství právě začíná.

A já mám takový pocit, že to bude bolet.