Metodou přerušovaného dohrání jsem se konečně dohrabal k outru klasického českého dungeonu Brány Skeldalu. Mezi hlavním chodem a finálním dezertem se rozprostírá několik měsíců pozvolného trávení a odpočinku, což má bohužel neblahý následek - různé jemné chutě a exotické podtóny už jsem spolehlivě stihl zapomenout :( Ale nešlo s tím bojovat, předfinální Labyrint zpívajících vod mě tak strašně, ale opravdu nesmírně zhnusil, že pauza byla nezbytná.
Naštěstí se Branám Skeldalu přede mnou již věnoval Pollux, takže já opět rezignuji na popisy herních mechanik a zaměřím se na pocity :) Beztak tu hru všichni dávno dobře znáte.
V první řadě musím vyzdvihnout důstojnost, se kterou hra zestárla. Hrál jsem samozřejmě moderní port, který několik ostrých hran obrušuje, nicméně pořád jsou to Brány Skeldalu tak, jak si je pamatujeme z roku 1998, kdy hra poprvé vyšla. Kombinace relativně vysokého rozlišení 640x480, hicoloru a ručně kreslené grafiky je s rozumným nastavením filtrů, čímž mám na mysli celočíselné škálování, které obraz zbytečně nerozmaže, stále pohledná a působivá. Dnes, po téměř třiceti letech, vycházejí indie dungeony, které vypadají řádově hůř. To samé platí pro hudbu - padnoucí, atmosférická, na první tóny rozpoznatelná.
Dále oceňuju jistou naivitu příběhu, textů a vlastně i hádanek. Slova sázel amatér, autor nadšený, leč nevypsaný, víc fanda fantasy než fantasy autor. Objektivně bych to tedy jako klad chápat neměl, jenže mě tahle béčkovost extrémně silně evokovala dávné seance s dračákem, takže jsem se jí ochotně poddal. Ale upřímně řečeno doufám, že se Jindřich Rohlík / Skeldal postupem času naučil krotit věty obratněji, jelikož knižní tetralogii Brány Skeldalu mám ve frontě k přečtení ;)
Po stránce atmosféry tedy naprosto nemám výtek, tohle subjektivně Brány Skeldalu trefily na výbornou. Ovšem co se mechanik týče, tady už ten rozpálený fireball narazil do zdi.
Celou dobu hraní jsem měl problém s tempem hry. Soubojový systém je docela zábavný a možnost rozdělit partu dává prostor ke kreativnímu manévrování, ale bitek bylo moc a byly zdlouhavé. Jedno z toho bych vstřebal, ale tohle kombo je smrtící. Pozdější lokace jsou roztahané a vlastně prázdné, díky automapě se to sice dá snést, ale zeštíhlovací kúra by třeba Sopce nebo Lesu Dryád prospěla. To samé platí i pro onen hovadský Labyrint zpívajících vod - navigace formou akustické hádanky je sice dobrý fór, ale proboha, ne na takto rozlehlé mapě!
Únavná je správa jídla a vody. Dokud musíte řešit zásoby jídla a pití nákupem, tak to paradoxně ještě docela funguje, ale v momentě, kdy si můžete obé vyčarovat, se z krmení družiny stává otravná a hlavně zbytečná rutina. Kdyby tam aspoň někde byla možnost "nakrm celou partu". Nevyvážené jsou zbraně - jsem přesvědčený, že s lukem či kuší žádnou z postav rozumně hrát nejde. Stejně tak si myslím, že úplně nefunguje hrát "na obranu". Potvory rozdávají strašné rány a souboje jsou spíš závodem o to, kdo rychleji udělí větší poškození. Jinými slovy vítězí ten, kdo dřív udělí zásadní, pokud možno rovnou definitivní, ťafku.
A co je moje největší výtka - Brány Skeldalu vám ochotně dají prostor zahrát se do kouta. Když si nešikovně naházíte vlastnosti úvodních postav a podobně nešikovně budete rozdávat body při levelování, snadno se dostanete do průšvihu, kdy vám i nejsilnějšího válečníka budou potvory drtit jedním, dvěma útoky. Instinkty zkušeného hráče v tu chvíli velí jasně - nastala chvíle pro grind!
Jenže grind v Branách Skeldalu chybí. Příšery se nikdy neobnovují, počet zkušeností, které můžete získat, je tedy konečný. A to je podle mě v kombinaci s tvrdými, předem špatně čitelnými rozhodnutími při tvorbě a vývoji družiny neodpustitelná chyba. Prostor pro grindování, byť sebeotravnější, by tu prostě být měl.
Pevně daný počet potvor je zákeřný ještě v jiné souvislosti - abyste mohli bezpečně vstoupit do Ledových jeskyní, potřebujete teplé prádélko z kůží tworgů. Jenže když si někdo, kdo chce trochu polevelovat, všechny tworgy vymlátí, je v (ledové) pasti. Chlad vám jednou za pár desítek sekund udělí damage, což jsem, kožešin nemaje, musel kompenzovat neustálým léčením.
No a finální lokace, tedy magická věž Skeldal, byla pro mou družinu téměř nehratelná. Pětici rohatých Tiroků, hnusně silných finálních potvor, jsem neměl šanci udolat. I nejsilnějšího válečníka jménem Sledge, jak jinak, mi jeden jediný Tiroka rozpáral během kola.
Nezbylo než nasadit taktiku, kterou jsem si dle jistého videa pojmenoval "strašná prcárna" - prostě jsem tak dlouho kličkoval po úrovni, než jsem vyřídil vše potřebné, a šup do dveří, zatrhnout záporákům tipec. Snad 30x jsem nahrával pozici, než se mi ta kličkovaná v minovém poli podařila. A bylo to samozřejmě přesně tak zábavné, jak to zní. Možná jsem ten souboj jen nepochopil a minul účinnější taktiku, ale nepomohly mi ani návody, ani rady jiných hráčů.
Fujtajbl!
Ale nechci vás tímhle výčtem od Bran Skeldalu odradit, to vůbec ne. Naopak, Brány Skeldalu vřele doporučuji! Je to slavnostní tabule připravená s obrovským nadšením, i když s neodhadnutými porcemi a místy neladícím kořením. Některé lokace se vlečou, souboje se únavně vrší a špatně naladěná družina vás může po desítkách hodin dostat do krutě náročné situace. Jenže atmosféra, grafika, hudba i bezelstné fantasy vyprávění mají pořád dost síly na to, aby většinu mechanických nedostatků překryly. Řečeno sportovní terminologií - srdíčko tam je! :) Jen si prostě na výše popsané problémy dejte pozor, zcela konkrétně nepodceňte tvorbu a vývoj postav.
Brány Skeldalu jsou velmi dobrá hra, přes určitou monotónnost neustálých soubojů.
Postavy s lukem či kuší mají podpůrný význam, kdy z bezpečného místa (za siláky) pálí po potvorách co se dá. Zloděj a Knihovník se dají vycvičit na schopné lučištníky. To ale hráč na začátku samozřejmě neví a může postavy navolit špatně.
Hlavní věc na začátku je neplýtvat zkušenostmi a zaplatit si za výcvik z 20 na 30 bodů. To taky ale hráč neví. Peněz je ale na začátku poskrovnu, skřeti nemají příliš cenné vybavení a za skřetí poklad dostanete vcelku směšné peníze. Nicméně potíže nejsou nepřekonatelné, při troše šikovnosti se první kostlivci dají zdolat i lacinými zbraněmi. Velmi dobrá věc je pořídit si na začátku meč na duchy s magickým útokem.
Co se týče knížek, tak jsou opravdu psané podstatně lépe než texty ve hře, ale přijde mi, že si autor ze Skeldalu dělá tak trochu legraci.
Kličkování je na potvory v posledním patře věže asi nejúčinnější taktika. Jiná možná strategie je nejprve zakouzlení všech možných magických ochran a posilujících kouzel na nejsilnější členy družiny a potom… rubat a rubat.
Tohle mám ve frontě. Dvakrát jsem začal, ale přišlo mi to těžké. Tak snad někdy napotřetí… stejně jako knihy. Četl jsem akorát „Země bez zákona“ a to mi přišlo dost dobré.