Cyclopean: perfektní dungeon ze staré školy, kde ti nízký strop mačká lebku

Vítej v kobce, kde se i tvoje sebevědomí musí plazit po kolenou

Zase jsem se nechal vtáhnout do temné díry, kde se nedá pořádně nadechnout. Kde je každá chodba jako rakev a kde ti hra říká: "Vítej, starý snílku, teď si to tu odkroutíš." A já? Já si to odkroutím s úsměvem od ucha k uchu, protože Cyclopean: The Great Abyss je přesně ten druh starého dungeon crawlera, který jsem hledal celé roky. Ne nějaká moderní otevřená mapa s checklistem, ale pořádný, stísněný, depresivní podzemní labyrint, kde ti nízké stropy doslova drtí hlavu a kde se bojíš, že když se otočíš moc rychle, narazíš čelem do zdi.

Vítej ve Velké propasti! Tady máš pár svítících muchomůrek a existenciální úzkost zdarma. Užij si to.

15 EXP za to, že jsem našel obchodníka. Skvělý. Za chvíli budu level 2 a pořád nemám pochodeň.

Hra od Schmidt Workshops vyšla v předběžném přístupu v lednu 2025 a v plné verzi pak v červenci téhož roku. Je to malý, ale brutálně mechanicky nabitý CRPG/roguelike v retro monochromatickém stylu. Odehrává se v podsvětí Lovecraftově Velké propasti, temném podsvětí Říše snů, kam se dostaneš jako snílek, který se probudil na špatném místě.

URHAG; Jde o stvoření, které zmínil H.P. Lovecraft, ale nikdy ho podrobně nepopsal, což tvůrcům hry dalo prostor pro vlastní návrh designu.

Žádný hrdina s mečem a křídly, jen unavený pán v tvídovém obleku, co si chtěl jen zdát o klidném životě a místo toho skončil v klaustrofobním pekle plném ghoulů a věcí, které by měly zůstat v zakázaných knihách.

U okřídlených lvů v Dolním Sarkomondu jsme unikli svým věznitelům a rozutekli se do temných puklin podsvětí. Jenže cesta na povrch zůstala uzavřená a klíč se mezitím ztratil.

Retro grafika, která voní starým hardwarem

Je to láska na první pohled a zároveň první pohled do CRT monitoru z roku 1985. Hra je monochromatická, ale ty barvy nejsou náhodné. Každý odstín ti připomíná přesně ty dobové počítače; Apple IIc s jeho teplým zeleným nádechem, původní Macintosh s tou ikonickou šedou paletou a trochou béžové nostalgie.

Ukázka původní barevné palety Macintosh verze. Když ti hra říká "haunted embrace" a ty vidíš jen pixelovou kaši. Romantika jak ze starého CRT monitoru.

Když se díváš do těch chodeb, máš pocit, že jsi právě načetl hru z nějaké 5,25" diskety. Venku na mapě je klasický top-down 2D jako z Ultimy, ale jakmile vlezeš do dungeonu, přepne se pohled do 3D a tady to začíná být opravdu intimní. Strop je tak nízko, že máš chuť se přikrčit i u monitoru.

Zatuchlá díra plná věcí, které tě chtějí sníst. Konečně něco, co voní hůř než šatna v posilovně.

Hledám cestu už deset minut a jediné, co jsem objevil, je moje vlastní neschopnost najít východ.

Ten tlak prostoru je neustálý. Není to jen vizuální trik. Je to psychologická válka. Máš pocit, že tě ty zdi sledují. A i kdyby ne, stejně bys jim to věřil.

Klaustrofobická atmosféra plná lovecraftovského šílenství

Atmosféra je depresivní na úroveň, kde tě to tlačí na hrudi jako mokrý beton. Velká propast není žádný veselý podzemní svět plný pokladů. Je to místo, kde ti příčetnost ubývá celkem rychle, protože tvá představivost je mnohem horší než jakýkoliv moderní grafický engine.

Lovecraft je tu všude; v každém šepotu z temnoty, v každém textu, který čteš. Hra tě nutí číst dialogy a knihy pozorně, protože tam je skutečně ukrytá moudrost (nebo šílenství). A když ti příčetnost klesne, začneš vidět věci… nebo spíš přestaneš vidět věci, které bys vidět chtěl.

54/117 života a pocit, že jsem si měl radši vzít dovolenou v jiné hře. Vítej v Říši snů, kde i nepřátelé mají lepší dentální hygienu než ty.

Ano, něco tam je. Přesně ten pocit, když víš, že bys měl utíkat, ale místo toho tam jen stojíš jako idiot a čekáš, až to vyleze.

Kobky jsou stísněné. Chodby úzké. Stropy nízké. Máš pocit, že se na tebe celý dungeon tlačí. Ten pocit klaustrofobie, ten pocit, že když se otočíš, už není cesta zpátky. Žádný velký open world, kde si můžeš odfrknout. Tady jsi v rakvi. A ta rakev je plná věcí, které tě chtějí sníst, nebo ještě hůř, chtějí tě přesvědčit, že je to dobrý nápad.

Velká propast je moře na severovýchodě. Jestli se chceš dostat do Sarkomondu, budeš ji muset nějak překonat.

Tahový gameplay, který tě donutí přemýšlet

Gameplay je čistý, neředěný old-school. A tím myslím OLD-school. Tvorba charakteru se nekoná, házíš si kostkou a doufáš, že budeš mít štěstí. Tady si hra myslí, že jsi inteligentní bytost schopná nést následky svých rozhodnutí. Hra je tahová, což je pro mě osobně boží požehnání. Nepospícháš. Přemýšlíš. Plánuješ.

Strávil jsem 10 minut rerollem… Sir Edgar Gilman: hrdina, kterého si nevybral svět… ale RNG, co mělo zrovna slabší den.

Vylezl jsem z dungeonu… jen abych zjistil, že venku je úplně stejný peklo, akorát s lepším výhledem.

Můžeš bojovat, můžeš se plížit, můžeš mluvit. A hra tě tvrdě potrestá, když se pokusíš hrát jako berserker na levelu jedna. "Ne, kámo, tady si musíš nejdřív přečíst knihu a možná si najdeš spojence."

Kočky poskytují hráči bonus +1 k dovednostem, +1 k rozumu a efekt obnovující příčetnost.

Spojenci jsou tu naprostá pecka, můžeš si k sobě přibírat místní obyvatele (ano, i kočky) a najednou máš společníky, co ti kryjí záda.

Felis Sapiens, vyvinul se z kočky domácí, má polovinu její inteligence. Není přínosem pro budoucí studium tohoto druhu.

Tahle zelená síťka vypadá jako plán pražského metra, kde se lovecraftovské chobotice schovávají v tunelech.

Venku na mapě plánuješ cestu, můžeš si postavit tábor, kde můžeš odpočívat, léčit sebe i společníky. Uvnitř dungeonu se plížíš a bojíš se každého kroku. Zásoby, zbraně, zbroj, zlato, příčetnost, na všechno si musíš dávat pozor. A když si zapneš roguelike mód s permadeath… no, pak už to není hra. To je životní styl. Já jsem to zkusil a po třetí smrti jsem si řekl: "Dobře, tak teď už vážně."

Tábor vypadá jako chillout zóna pro lovecraftovské tuláky. Stan se dá se koupit u obchodníka.

Výborný moment, kdy v Lovecraftově sítce, klesá příčetnost rychleji než FPS v otevřeném světě.

Obtížnost je přesně taková, jakou staré dungeon crawlery měly mít. Brutální, ale fér. Nejsi tu proto, abys vyhrál. Jsi tu proto, abys přežil a možná se něco naučil. A když se ti konečně podaří najít cestu zpátky do horních Říše snů,… nebo do Bdělého světa,... ten pocit je lepší než cokoliv, co nabízí moderní hry s battle passem. Hra ti nic nedluží. Nic nevysvětluje. A rozhodně tě neochrání před tebou samotným.

Jsme tady uvězněni v té obrovské propasti a moc by nám pomohlo, kdybys nám dokázal pomoct dostat se zpátky na povrch.

Lovecraft by měl radost. Ty budeš v depce

Cyclopean rozhodně není pro každého. Není to hra pro lidi, co chtějí rychlou akci a velké explóze. Je to hra pro ty, co si pamatují, jaké to bylo, když dungeon crawler byl opravdu dungeon a crawler byl opravdu crawler. Pro ty, co milují, když jim hra říká "ne" a pak je donutí přemýšlet, proč vlastně.

Atmosféra je perfektní a dusivá hudba to jen podtrhuje. Je to Ultima a Questron a Legacy of the Ancients v jednom balení, ale s Lovecraftem navrch a s takovou klaustrofobií, že by se z toho i Cthulhu trochu klepal. A jak už to bývá u skvělých titulů, Schmidt Workshops už pracují na dalším díle a mají hratelné DEMO

Klasický roguelike twist, kde pobřežní procházka končí bojem o holý život.

Takže jestli máš rád starou školu a jestli ti nevadí, že ti hra občas plivne do obličeje, tak Cyclopean: The Great Abyss je přesně pro tebe. Jen si vezmi dostatek loučí. A možná i nějaké prášky na spaní. Protože ty nízké stropy… ty ti zůstanou v hlavě ještě dlouho potom, co hru vypneš.

A já? Já se tam vracím. Protože někde tam dole je ještě jedna kniha, kterou jsem nečetl.

Takže vzhůru do Velké propasti, přátelé. Strop je nízký. Ale výhled… ten je úžasný.