Warcraft: Orcs & Humans

Ač zevnějškem tak trochu vágus, jsou věci, ve kterých mám rád pořádek. Trika "na doma" budiž toho důkazem: nekonečné řady fleků všech vůní i barev, srovnány jeden vedle druhého, jako podle papírového Ikea metru. Pomineme-li trika, rád si držím všeobecný přehled v mých oblíbených universech, Star Trek je nejlepším příkladem. (A jakmile se mi někdo začne s prominutím srát do hlavní časové linie, řeknu vám, nemám z toho radost! Proto jinak vynikající Star Trek film z roku 2009 stále nemohu nějak skousnout.) A právě kvůli celkovému přehledu jsem se coby nepravidelný hráč World of Warcraft rozhodl pro důkladné nastudování celé ságy. Nezbývá než se vrátit o pěknou řádku let zpátky. Dámy a pánové: Warcraft: Orcs & Humans!

V dobách chaosu dvě frakce bojovaly o nadvládu nad zemí. Prosperující království Azeroth, které lidé proměnili v ráj na zemi. Stormwindští rytíři a duchovní z opatství Northshire cestovali široko daleko, sloužíce království se ctí a odvahou. Králova dobře trénovaná vojska udržovala nerušený a trvalý mír po mnoho generací.

A pak přišla Horda. Nikdo nevěděl, odkud se orkové vzali, a nikdo nebyl připraven na hrůzy, které rozsévali. Jejich válečníci vládli sekerami a oštěpy se smrtící dovedností, zatímco jiní sedlali vlky černé jako bezměsíčná noc. Nepředstavitelné byly ničivé síly jejich temných mágů, čerpané z plamenů podsvětí.

S nevyčerpatelným arsenálem smrtící výzbroje a mocné magie se tyto dvě síly setkaly tváří v tvář v zápase důvtipu, intelektu i brutální síly. Vítězi připadne nadvláda nad zemí Azerothu. Welcome to the World of Warcraft.

Varování: Trochu netradičně si to nepříjemné odbudeme hned na začátku a slibuji, že jak budou kýble špíny vylity, ztratím za hru i pár milých slov.

Warcraft 1 je real-time strategie, která, spolu s Dune 2, formovala žánr tak, jak ho známe dnes. Budujete základnu, trénujete dělníky, těžíte suroviny, stavíte budovy, v těch dále trénujete vojska a vylepšujete technologie. Wacraft 1 je i není Dune 2 přes kopírák. Základní principy zůstaly zachovány a s nimi i krkolomné ovládání a vzájemná podobnost obou znepřátelených frakcí.  Herbertem inspirované scifi prostřední bylo vyměněno za warhammerovské kulisy a přibyla jedna surovina k těžení.

Ovládání je stejně jako v Dune 2 nepřátelské. K rozpohybování jednotky je potřeba minimálně jedna klávesa a dvě kliknutí myší. Klávesa je pochopitelně pokaždé jiná, podle toho, co po jednotce chcete. Plusem se zdá možnost označení 4 jednotek najednou, což zní sice skvěle, ale ouha - takto označené skupiny není možné přiřadit ke klávesovým zkratkám. Jakýkoliv větší útok se tak díky neustálému klikání a mačkání klávesových zkratek stává až fyzicky náročným, popř. pouze otravným, pokud máte kondici a frenetické klikání vás neunavuje. (Osobně jsem právě oslavil 27 jár a věk je znát, více než tři kliknutí do minuty mě neskutečně unavují! ;)

Pathfinding je příšerný. V kombinaci s nedotaženým ovládáním je posílání jednotek do vzdálenějších částí mapy bolest. U Dune 2 problém neexistoval prostě proto, že bojiště rovnalo se placka. Maximálně sem tam jednotku sežral písečný červ. Warcraft vylepšil mapy říčkami, jezírky, lesy a hvozdy ... A o všechno zmíněné se jednotka bez skrupulí zasekne.

Jednotky se vůbec rády chovají dementně. Vaše pečlivě sestavené obranné formace se při prvním nepřátelském útoku rozpadnou a naopak, pokud by jednotka logicky měla projevit trochu iniciativy, např. protože je jiná jednotka políčko vedle ní ostřelována nepřátelským lučištníkem, nestane se nic.

Hra ještě nezná fog of war, jednou zmapované místo je tedy viditelné neustále, ale prozkoumání celé mapy je v podstatě nemožné. Jednotky mají velmi omezený dohled a mapování terénu by zabralo příliš mnoho času.

A když jsme u času: hra je pomalá. Ne snad, že by se vaše okta-core Inhell Sixtium u Warcrafta zapotilo. Mluvím o herních mechanismech. Prvních deset minut každé "budovatelské mise" v podstatě jen znuděně  zíráte na progress bar ve vaší Town Hall a snažíte se rozpohybovat zásobování zlatem a dřevem. V pokročilých fázích hry se primární zlatý důl často vyčerpá a cesta do dolu dalšího se může rovnat i polovině bojiště, což hru také nezrychlí.

Počítačem řízený protivník nepatří mezi nejdůvtipnější. Sice dokáže složit poměrně rozumně vypadající útočnou skupinu, jenže už si nespočítá, že jezdec na vlku je 2x rychlejší, než prostý pěšák a ten je zase 4x rychlejší, než katapult. Rozdíly v rychlosti jednotek pak při pohybu přes celou mapu vykonají své a k vašim obranným liniím dorazí jednotky pěkně osamoceně, jako lumík k útesu. Počítač má oproti vám v podstatě jedinou výhodu: umí najednou operovat s větším počtem jednotek, což vy neuklikáte, ani když si stříknete redbull nitrožilně.

Ale... Je tu opět to něco. Ono neuchopitelné a přesto hutné fluidum jedinečné atmosféry. Warcraft může být kopií Dune 2 se všemi jejími neduhy, ale zázračně se mu podařilo okopírovat i její dobré prvky. Dune 2, bezpochyby inspirována Lynchovým filmovým zpracováním,  dokonale skloubila grafický styl s hudebním doprovodem a výsledkem je nezapomenutelná návštěva planety Arrakis, která vám i po letech při pouhé zmínce rozvibruje všechny nostalgické struny v těle.

A první Warcraft umí to samé. Co vás překvapí je fakt, že na rozdíl od dvojky, trojky i WOWka není jednička tak komixově stylizovaná a barevná, naopak. Hra je temná, brutální a ponurá. Samozřejmě, viděno dnešní optikou to může znít směšně, jsme zvyklí na ledacos a 256 barev v hrubém rozlišení nás do deprese nepřivede, ale "těžký" hudební doprovod, krvavé fleky a kostry zůstávající po vašich zabitých vojácích, brutální orkové se svou černou magií, to nezní vyloženě jako řachanda, že? Holt Warhammer se nezapře...

Co víc, světe div se, ono se to stále dá docela slušně hrát. Ano, ruce se vám nad klávesnicí budou míhat jako chapadla olihně v předsmrtelné křeči, ovšem zvyknete si. Na rozdíl od westwoodí větve real-time strategií reprezentované C&C sérií síla vašeho útoku netkví v počtu, ale v kvalitě. Po mapě tedy nenaháníte desítky až stovky jednotek, ale jen hrstku  dobře vycvičených válečníků. Veškerá vylepšení typu silnější zbroj, větší meč a ostřejší šíp jsou must have, bez nich na pohodlné vítězství zapomeňte.

Obtížnost je tak akorát, i když nepřítel má navrch dost neférově. Jak jsem psal - lepší výchozí stav a schopnost koordinovat větší skupiny vám v prvních minutách hry občas docela zatopí. Paradoxně nejjednodušší jsou závěrečné mise, kdy se s klidem můžete vykašlat na trénování vojska. Klíčem k rychlému úspěchu je trénování mágů. Ti totiž umí vykouzlit nejsilnější jednotku ve hře - vodního elementála / démona, podle frakce, za kterou hrajete. Skupina mágů schopná co pár minut chrlit čtveřici ultrasilných jednotek je vítězný los.

Oceňuji snahu tvůrců vymanit se ze šablony braň - postav - zaútoč. Přibližně každá třetí mise je nějakým způsobem speciální. Tu zachraňujete rytíře uvězněného i s družinou v hloubi bývalých dolů, tu musíte s omezeným vojskem nejprve osvobodit zajatce ze spárů krvežíznivého nepřítele apod. Ač mě osobně většina těchto misí svou náplní nevyhovovala, uznávám, že mohou být vítaným rozptýlením.

Mise jsou k sobě slepeny docela slušným příběhem. Ano, nezvedejte v údivu pravá obočí, vím, že u Blizzardu je to svého druhu obchodní značka, ale v roce 1994 nešlo, zvláště u strategie, o nic běžného. Je trochu škoda, že tvůrce už tehdy nenapadla tvorba příběhově propojených kampaní za všechny znepřátelené frakce, jako je tomu např. v následovnících Starcraft a Warcraft III. Místo toho si prostě vyberete stranu, kterou dovedete k vítězství a hotovo. To činí provázání příběhu prvního a druhého dílu série s celým universem trochu složitějším, ale s jistými úpravami to Blizzard zvládl.

Např. chcete-li, jako jsem to měl v plánu já, studovat kánon, zahrajte si první díl za orky. Protože právě vítězné tažení zelených mužíků a rozdrcení Stormwindu v První Válce je chápáno jako skutečná historie. Bohužel jsem se to dozvěděl příliš pozdě, rozdrcení Blackrock Spire tak bylo sice naprostým, leč vlastně neexistujícím triumfem.

Tento článek jsem začal psát někdy kolem srpna 2009. Z původního textu pochopitelně nezůstalo nic a co je nejzajímavější, otočil jsem o pověstných 180°. V první verzi jsem hru po zahrání několika misí strhal, ale něco mi říkalo, abych nespěchal a nechal to uležet. A vida, jsme tu. Ano, Warcraft 1 obsahuje spoustu špatného a přežitého a ani to, co je dobré, nemusí být nutně geniální, ale jako celek hra pořád funguje. Skřípe to, jak vám ovládání sype písek do ložisek, ale přesto... Blizzard umí a vždycky uměl. Fandům Wolrd of Warcraft zahrání důrazně doporučuji, ovšem jedním dechem přeji pevné nervy. Držím palce ;)

P.S.: Slabší povahy si raději vypnou zvuk. Hudba je vynikající, ale všechny jednotky se hlásí tím samým hlasem a po tisící slyšené "yes sir" trochu cuchá nervy. Zvláště drahým polovičkám, které chca necha musí hraní přihlížet :)