Zpět do uniformy – Star Trek: Elite Force II

Poměrně nedávno jsem úspěšné dohrál solidní FPS z prostředí Star Treku - Star Trek Voyager: Elite Force. Po kratším odpočinku u Half Life, kterého ne a ne dorazit, jsem logicky sáhl pro druhém dílu elitních sil a je čas se aspoň několika slovy podělit o zážitky. Upřímně řečeno nevím, z kterého konce to vzít. Ne snad, že by dvojka byla nějak špatná, to vůbec ne. Dost možná je o chlup lepší, než jednička. Ale prostě je tak nějak... stejná, jako první díl. V podstatě mě ničím nepřekvapila, a kde není "wow efekt", chybí i nadšení do psaní. Ale jednou jsem tady, na blogerské final frontier, tak zatnu zuby a vrhnu se do toho! ;) Ale jen krátce...

Technické zpracování doznalo viditelných změn a to i přes fakt, že Elite Force II běží v zásadě na stejném enginu, jako první díl. I v roce 2003 dokázal stárnoucí id Tech 3 s pomocí ÜberTools GDK vykouzlit působivé scenérie, dokonce i Enterprise E důstojně plující vesmírem vypadá patřičně impozantně. Samozřejmostí je znamenitý dabing, setkáme se s řadou starých známých, jako jsou Tuvok, Jean-Luc Picard, nebo legendární ňouma Reginald Broccoli Barclay.

Základní koncepce hry je navlas stejná, jako v díle prvním. Mise jsou navzájem propojeny nosným a poměrně propracovaným příběhem, na lehčí obtížnost, kdy nejste tolik vyrušování tuhými nepřáteli, hra tak dostává až filmový nádech. Ten je bohužel poměrně úspěšné bourán nudnými předěly, resp. blouděním po palubách Enterprise, které je naprosto zbytečné, zdlouhavé a především nezábavné.

Příběh vám nebudu kazit, každopádně se můžete těšit na zajímavý konflikt dvou nových ras, do kterého se kromě vás coby zástupců veskrze kladné Federace vloží i zákeřní Romulané a jeden vychcaný Fereng. Hlavním hrdinou je opět Alexander Munro, člen elitního Hazard Teamu, švihák zocelený střelbou do Borgů v díle minulém. Zavítáte do exotických ruin dávných chrámů i do útrob vesmírné lodě třídy Excelsior, navštívíte kosmický bar nejhorší pověsti a dokonce prožijete milostné dobrodružství s krasavicí dle vlastního výběru (já jsem zvolil kolegyni z Hazard Teamu, což znamená, že mě víc než chromované podprsenky rajcují těsné uniformy... ale o tom snad raději jindy).

Příjemným rozptýlením jsou logické minihry, kdy pomocí trikordéru upravujete modulaci vln, přesměrováváte energie patřičnými okruhy a vůbec děláte veselé skopičinky. Trikordér je užitečný i v dalších situacích - odhalí únik smrtícího plynu, zjistí strukturální slabiny ve zdech či povolá k ostřelování nepřítele samotnou Enterprise. A takový Romulan dozlatova opečený palubním fazerem jednomu zpříjemní den.

Zbraňový arzenál od minule doznal změn, zbraní je o něco více, jejich destrukční účinky také narostly, ale stejně jsem z toho všeho měl trochu rozpolcené pocity a po většinu hry se spolehl na starou dobrou Compression Rifle. Snad jen Tetryon Gatling Gun ve mě vzbudila trochu toho doomovského nadšení, jestli víte, o čem mluvím ;) Poměrně na úrovni je inteligence nepřátel a členů vašeho teamu - ti už vám neskáčí sebevražedně před hlaveň, resp. to nedělají tak často.

Co mě trochu pilo krev je tvrdé naskriptování všeho a především neustále se opakující schéma "trigger -> dva nepřátelé se zjeví před vámi a minimálně jeden vám běží do zad". Kromě zmíněných nudných pasáží na palubě Enterprise se dle mého názoru ne úplně povedla finální mise, která mi přišla trochu přestřelená ve smyslu zbytečně obtížná.

Každopádně - pokud vás bavila jednička, bude vás bavit i dvojka a naopak. Fanoušci Star Treku nemohou nezahrát a u těch ostatních záleží na tom, jestli preferují filmově vyprávěné FPS hry, nebo jestli raději akčnější kousky doomovského střihu. Já se bavil královsky, jen mi tam chyběla nějaká ta perlička navíc, která by mě dostala do kolen. Tedy to, čemu James May říká fizz ;)