Fallout 1, část první – ven z podzemí

Na začátku byl problém. A velký.

We've got a problem. A big one. The controller chip for our water purification system has given up the ghost. Can't make a new one and the process is too complicated for a work around system. Simply put, we're running out of drinking water. No water, no Vault.

Vlastně ne, na začátku sice byl problém, ale mnohem větší, a to ten, že...

War. War never changes.

23. října roku 2077 vypukla Velká válka. Trvala pouhé dvě hodiny. Hrůzy předchozích bojů o suroviny byly ničím v porovnání s jaderným holokaustem, který rozerval povrch planety a nasměroval lidstvo zpět k boji o holé přežití. Zatímco nepočetná většina přeživších byla odsouzena k beznadějné existenci v radiací a nemocemi zamořeném prostředí, hrstka šťastnějších nalezla úkryt v obřích podzemních Vaultech. Nyní, 84 let po Velké válce, se dveře jednoho z takových Vaultů otevírají.

Jaké strasti čekají odvážného obyvatele Vaultu 13? Toho, jež se vydal mimo bezpečí protiatomového krytu v beznadějné snaze nalézt vodní čip, který by odvrátil zkázu všeho, co od narození tvořilo jeho svět? To se, minimálně vy, kteří jste hru nehráli, dozvíte v mém Falloutím deníku.

Zmutované krysy a jedovatí radškorpióni

Fallout je sice RPG, které se oprostilo od okoukaného fantasy prostředí, ale klasické počáteční klišé žánru se mu nevyhnulo. Ano, hned jak jsem vylezl z Vaultu, čekaly na mě krysy, spolu s kostlivci a pavouky nejméně kreativní ze všech herních nepřátel. Naštěstí jsem byl do začátku obdařen 10mm pistolí, a navíc jsem z práchnivějící mrtvoly nebožáka, který ležel před vchodem (a který měl na sobě montérky s třináctkou na zádech, poznámka, podezřelé), vyklepal hrstku nábojů, takže deratizace proběhla sice krvavě, ale rychle a pro mě bezbolestně.

Ano, mé jméno je skutečně None, ve všem tom vzrušení z vybírání perků jsem se zapomněl přejmenovat.

Hlavní šéf, tedy Overseer, mě sice vyslal do Vaultu 15, nicméně po cestě příhodně ležela osada Shady Sands, ideální příležitost seznámit se s postapokalyptickou společností, udělat si nové kamarády a koupit si suvenýr. Hnedle u východu se mě zmocnila Kathrina a vysvětlila mi základní herní principy. Takový malý tutorial formou otázek a odpovědí.

Vedle stojící somrák mi na mapě ukázal nějaké další lokace a hlavně - postěžoval si na trable s radškorpiony, kteří spolu s nájezdníky sužují jinak klidnou osadu. První quest byl tedy jasný, ale poučen z hraní pozdějších dílů jsem se nejdřív vydal čmuchat po budovách, nenaleznu-li nějakou šikovnou výbavu. Po pár zcizených stimpacích jsem narazil na znuděného strážného Iana, který se o tři šikovně zvolené konverzační volby později nabídl, že mě na cestách doprovodí.

Parťák, lékárničky a plná kapsa nábojů, jde se na škorpiony! Boj byl rychlý a až na jedno žihadlo se obešel bez zranění. Následující dávka expů mě povýšila na druhý level. Což je dobře, dokud nebudu mít stovku bodů ve small guns, budu se cítit slabý a nejistý. Vydal jsem se zpět do Shady Sands koupat se v záři obdivu a díků, a také prohodit pár slov s dalšími obyvateli.

Kromě nezajímavého NPC plebsu jsem natrefil i na dvě dabované mluvící hlavy - starostu Aradeshe a jeho dceru Tandi, pozdější prezidentku New California Republic. Trochu mě zklamalo, že mě ani jedna z hlav neoblažila nějakým dalším úkolem. Možná mají něco schovaného na příště. Jediná užitečná informace, kterou jsem z nich vydoloval, je poloha dalších osad - Hubu a Junktownu.

To je ta paní, co ve dvojce vypadá jak leprózní křížala.

Rozhodl jsem se pokračovat do Vaultu 15, ale vinou nesoustředěnosti jsem omylem doputoval zpět do výchozího Vaultu 13, čehož jsem ovšem promptně využil a důkladně prošmejdil všechna tři patra. Odměnou mi byly čtyři desítky whisky placatek s logem Vaultu a dvojice stimpacků. A stimpack bodne vždycky (skvostná slovní hříčka!).

A pak se bohužel stal omyl. Ještě před cestou do Patnáctky jsem chtěl zkontroloval nájezdníky, o kterých mi povídal onen somrák u brány v Shady Sands. Jak jsem zjistil, jde o proslulé výrobce drog z New Vegas, klan Khans. Nezdáli se na první pohled vyloženě nepřátelští, zkusil jsem tedy prohodit pár slov s jejich vůdcem Gharlem. A to jsem neměl dělat, stačila jedna špatná odpověď a v následném hromobití a svistu kulek jsem přišel o nadkritický objem životadárných tekutin. Ale furt lepší, než Ian, který byl nabodnut na oštěp. Opakovaně.

Nezbývá než povolat save a zkusit to znovu a lépe...

Mimochodem - první, co jsem si v Shady Sands zdatným barterováním obstaral, bylo lano. Mám takové matné tušení a zastřenou vzpomínku, že ho někde budu nutně potřebovat. Ale třeba mám jen vlčí mlhu, opravdu je to snad 15 let, co jsem Fallouta jedničku hrál naposledy :)

Přesně tady se stala chyba, měl jsem radši pokračovat rovně.