Fallout 1, část jedenáctá – Katedrála

Stojím uprostřed prostranství před Katedrálou a pozoruji mumlající somráky. Palec na spoušti se tetelí radostí v očekávání velkých bitev příštích, pod helmou energozbroje se do nekončených šíří rozlévá pomstychtivý úsměv. Má cesta je téměř u konce. Téměř.

I have come here to chew bubblegum and kick ass...
...and I'm all out of bubblegum.

Katedrála se tyčí jižně od Boneyardu, kousek, jen co by brahminím mozkem dohodil. Chamraď stojící před hlavní bránou nemá cenu řešit, je to banda pobudů, pošuků a pomatenců, a všichni do jednoho mají plnou hubu Mastera.

Lezu do chrámu a zcela neohromen majestátností místa započínám obvyklou šmejdící rutinu. V jedné z menších místností potkávám Lauru, až podezřele sympatickou dívčinu, která je ovšem skoupá na slovo a posílá mě za jakýmsi Morpheem, který mi toho o dětech Katedrály může povědět mnohem více.

Pokecal jsem se všemi dostupnými okolostojícími v prvním patře katedrály, leč nejsem o mnoho moudřejší. Jako jediný možný postup dál se jeví dveře v pravém horním rohu síně, ty jsou ovšem zabezpečeny mechanickým zařízením pro uzavírání, tedy zámkem. Co teď hergot?

Rozhoduji se využít naivní Lauru, stoupám si za ní a předstíraje vřelé objetí šacuji obsah jejích kapes. A nalézám podivný červený kříž ve tvaru znaku pro radioaktivitu. Nikoliv překvapivě na zamčené dveře skutečně funguje, cesta do vyšších pater katedrály je volná.

V prvním nadzemní patře potkávám zatím neviděný druh mutantů, téměř neviditelné Nightkins. Od klasických supermutantů se liší používáním stealth-boyů, jinak jsou to ovšem stejní násilničtí kreténi. Zatím si mě ovšem příliš nevšímají, nechávám je tedy být a snažím se vypáčit aspoň několik rozumných slov z jediného z Dětí Katedrály v patře. Bohužel je to opět mumlající magor, nezbývá než mířit výš.

A skutečně, v posledním patře, poté, co jsem v patře předchozím zrekvíroval několik chytrých knih, konečně narážím na onoho Morphea, nejvyššího z nejnižších. Jelikož se jeví docela při smyslech, rozhoduji se využít svůj důvtip a věším mu na nos atraktivní bulíky. A totiž - zavede-li mě k Masterovi, bez keců odevzdám souřadnice rodného Vaultu 13, jehož obyvatele pak mohou Děti Katedrály a jejich nohsledi proměnit v radioaktivní želé.

Daří se, jsem zaveden hluboko pod Katedrálu do starého Vaultu, a konečně tak stojím tváří v tvář zmutovanému hnusákovi, velkému úchylovi, princi mutace, králi nádorů a veliteli supermutantích armád. Jelikož jsem jeho zvrácené plány dávno prokoukl, není pro mě nic, co z něj padá, novinkou. Jde o klasický spasitelský komplex, jedině Master, nejmoudřejší z přeživších, má lék na úpadek lidstva. Čímž je vyhlazení většiny a zmutování menšiny.

Snažím se diplomaticky kličkovat hovorem, bohužel paprsky příčetnosti Master neuzřel, rozhoduji se tedy pro poněkud asertivnější postup a posílám tu zrůdu do pekel horoucích. Načež nasazují výraz Harry Callahan, pálím ze své věrné .223 tam, kde tuším obličej, nebo něco jemu velmi blízkého, a kryju se za nejbližším sloupem.

Následující bitka je brutální a poněkud nepřehledná. Nejen, že Master ve své bioorganické sesli skrýval dvojici skutečně nepříjemných rotačních kulometů, ale navíc měl v záloze osobní supermutantí stráž. Tato žertovná davová scéna nakonec hraje v můj prospěch, mutanti se s mířením příliš neobtěžují a zvesela pálí do zad svým rozladěným druhům. Ze pře vycházím pochroumán, odnesla to noha a krvácí mi oko, ale vítězství nad mutanty je nerozporovatelné. A je tu level! V pořadí třináctý. Cpu body do skillu doctor a krotím aspoň ty největší krvopády.

Cpu se stimpacky, dobíjím pistoli a vrhám se do finální střetnutí s Masterem. Nebudu lhát, projektily pálené z malé jednoruční zbraně mají s jeho brněním co dělat, ale prohnaně využívám okolní sloupy k taktice kuk-a-bum. A skutečně velké BUM, po několika kolech Master v bolestech hyne! Radost je bohužel pouze chvilková, čekala tu totiž stejná past, jako v případě základny Mariposa, tedy odpočet autodestrukce. Zkouším se vymotat z Vaultu včas, ale mutantů je příliš a nedaří se. Vyvolávám tedy voodoo uložených pozic, pro ulehčení zapínám stealth boy a cestu si před finálním rozšleháním Mastera čistím předem. Alespoň jsem prozkoumal zbylá patra Vaultu a osvobodil vězně. (Kterým 3 vteřiny po opuštění cel vybuchly hlavy, ale co, zemřeli svobodní!)

A je tu FINIŠ! Pádím z vybuchující katedrály, co mi zraněná noha dovolí, a kochám se oblakem prachu a hromadou sutin. Krvavá cesta pana Hodného za lepšími zítřky je u konce. Tisíce děkovných dopisů a zástupy vdavekchtivých ghoulek. Všude vládne klid a mír... samozřejmě kromě těch míst, kde klid a mír nevládne. Hele, já dělal, co bylo v mých silách, na mě to nehodíte!

Pln radosti z dobře vykonané práce se trmácím zpět tam, kde vše začalo, tedy do Vaultu 13. Předák mě chválí, pěje ódy na mé dovednosti, provolává slávu mě i mým potomkům...

...a pak mě s klidem ve tváři vyhazuje do pustiny! Že prý bych rozložil Vault zevnitř! Že prý jsem se venku změnil a útlocitné obyvatele krytu bych svedl na scestí! Že bych kazil mládež a naváděl jí k neplechám!

Jako opravdový hrdina hořkou pilulku vyděděnce polykám a se svěšenou hlavou (a bůhví proč zbaven brnění) se vydávám vstříc zapomnění.

Hlavou mi ale běží jediné: "Ty hajzle..."

Finální štěk

Uf! Podívám-li se na datum prvního článku, vychází mi, že dohrání Fallouta 1 zabralo neuvěřitelný rok a tři měsíce! Smutné :) Chuť do hraní mi trochu brala použitá seriálová forma, kvůli nutnosti škrabat si neustále poznámky je hraní (aspoň pro mě) o kus náročnější. Navíc se mi pod nohy pletl život, tu v dobrém (narození potomka), tu bohužel vyloženě ve zlém. Ale jak praví jistý dánský blb ve třetí epizodě mého oblíbeného seriálu: "Jóó, každej si nese svůj kříž. Popojedem!"

Finální dojmy ze hry jsou samozřejmě kladné, zamrzí jen to, co už jsem zmiňoval ve článku o dvojce, Jednička k tomu ještě přidává dokonale tragický management společníků, kteří se velmi brzy promění v obtíž, kterou je lepší nechat někde za sebou. Naopak první díl válí atmosférou, dvojka je přeci jen mnohem odlehčenější a pro vtip či popkulturní narážku nejde daleko. Jednička naopak valí na hráče onen postapo zmar všemi dostupnými prostředky. A to je dobré :)

Už jen kvůli obrovské stopě, kterou první Fallout zanechal, a odkazu, který Bethesda znásilňuje dodnes, je to jasných deset z deseti zátek od Nuka-Coly. Těch pár chybek vem čert. Nebo deathclaw.

Tímto mám z Falloutího univerza dohráno vše relevantní (chybí demo Fallouta 1, Fallout Tactics a konzolový kus Fallout: Brotherhood of Steel) a nezbývá než omrknout konkurenci. Na první Wasteland už jsem příliš sláb (a navíc se šušká o moderní předělávce), Wasteland 2 by ovšem měl být přesně to, co hledám. A pokud ne, vrátím se do omodovaného New Vegas, které je stejně nejbožejší.