Test Drive 2: Need for Speed nemajetných

Bylo to v dobách tak dávných, že si je nepamatuje ani sám čas. Všichni v okolí na svých pentiích a hexiích proháněli Need for Speed, zatímco já jsem si na své 386ce mohl tak maximálně nakašlat. Nebo si zahrát DOSový Test Drive 2! A vůbec, 16 barev v EGA grafice musí stačit všem!

Celý název druhého dílu zní The Duel: Test Drive II, a onen duel ukazuje na největší vylepšení oproti jedničce - možnost hrát proti stopkám, popř. počítačem řízenému protivníkovi. Dále přibyla vítaná volba obtížnosti a s ní automatické řazení. Herní engine zůstal v zásadě beze změny, ovšem na rozdíl od jedničky byl schopen registrovat několik najednou stisknutých kláves, tzn. vůz se konečně dal rozumně řídit. Grafická stránka je stále velmi spartánská, nicméně o chlup variabilnější.

Samotný jízdní model, dá-li se o něm vůbec mluvit, je poplatný době, nicméně auto se dá s trochou tréninku chytit do ruky. Takový Street Rod je na tom podstatně hůře. Co hráče trochu potrápí je detekce kolizí, díky ne zcela zvládnutému škálování 2D objektů nikdy moc nevíte, když je to ještě OK, a naopak, kdy už je to na ťukanec. Herní nepohodě dále přispívají všudypřítomné policejní hlídky, které jsou sice závodně impotentní, ale cedí skrz PC speaker sirénu tak nepříjemnou, že se raději vydáte vstříc kosmickým rychlostem a případné bouračce, než abyste je poslouchali byť jen o vteřinu déle, než je nutné.

Co mě takhle po letech překvapilo je systém, kterým hra byla vydávána. Nejprve tu máme základ, který zahrnuje dvojici vozů a jednu scenérii rozdělenou na několik úseků. V závěsu ovšem vyšla celkem čtyři rozšíření. European Challenge a California Challenge přidávají dvě nové scenérie, zatímco The Muscle Cars a The Supercars doplňují hru o celkem desítku nových vozů. Tzn. až po doinstalování dostupných rozšíření dostáváme něco, co se dá považovat za kompletní hru.

Ale zanechme rýpavého škarohlídství, přeci jen jsme v roce 1989 a máme k dispozici titul, díky které zakusíme opojný pocit ďábelsky rychlé jízdy v nejnovějších superautech. Těmi jsou v základní verzi hry Ferrari F-40 a Porsche 959. Osobně preferuji Ferrari, automobily od Porsche mi vždy přišly trochu... zženštilé.

Hra vyšla pro celou řadu platforem, na youtube naleznete pěkné srovnávací video. Osobně mi nejvydařenější připadá verze pro SNES, a to z jediného důvodu - vysoký framerate a z něj vyplývající plynulost jízdy. Verze pro SEGA Mega Drive, kterou bych si jednou rád pořídil do sbírky, od toho není daleko. Ostatní verze jsou více či méně línější, což se dá akceptovat o osmibitů, ale u Amigy a Atari ST je o trochu smutné.

Těžko tyhle staré simulační pokusy hodnotit, novější zástupci žánru to téměř vždy umí lépe a pohledněji, ale těch 30 minut, co jsem po letech u Test Drive 2 proseděl, jsem se rozhodně nenudil. V DosBoxu s cykly vyhnanými na pěticiferné hodnoty se to hýbe plynuleji, než si pamatuji z 386ky, což znamená, že závodění je pro mě podstatně snazší, než kdysi. Dokonce ani v obtížnějších pasážích se skalami na jedné a propastí na druhé straně jsem se netrápil, jako tehdy. Nebo že by se projevil skill získaný z Gran Turismo? Inu, pochybuju :)

Z "klasické" trilogie je dvojka jednoznačně nejlepší. V porovnání s ní je jednička jen jakési technologické demo, a trojka, byť jí nelze upřít ambice, dopadla po herní stránce otřesně.

Zdá se, že legální cesta k pořízení TD2 neexistuje, takže pšt, nikomu to neříkejte, ale na Abandonii je ke stažení balík s prvními třemi díly série, přičemž díl druhý je doplněný o všechny datadisky. Nemeškejte, sličná policistka, viz další screenshot, čeká!

Otázka na vás, drazí čtenáři: co další staré díly, tzn. 4/5/6. Stojí za něco?