Herní neo-noir Max Payne

Zasmál bych se, kdybych si pamatoval, jak se to dělá.

Max Payne za pár týdnů oslaví 20 let od svého vydání a já jsem shodou okolností tuhle neo-noirovou chuťovku dohrál, tak proč o tom nesesmolit nějaký text.

Max je obyčejný policista, žijící si svůj idylický život s ženou a nedávno narozenou dcerou v domě na předměstí New Jersey. Bohužel, osud rozdává rány, kdy se mu zachce, a Maxovi dal tu ránu nejtvrdší, tou je zabití jeho manželky a dcery partou narkomanů. Maxe to přirozeně pěkně nakrkne, zjistí, že narkomani byli napumpování drogou jménem Valkyr, tudíž se přidá k DEA (Drug Enforcement Administration - Úřad určený k boji proti drogám), aby mohl jít tomu, kdo to prodává, po krku. Zhruba po třech letech konečně dostane pořádnou stopu, po které se ihned vydá, a v tomto momentu začíná Maxova skutečná cesta za pomstou.

Takhle drsnej začátek mě docela překvapil, odpornost jako zavraždění dítěte není moc často ani ve filmech, natož ve hrách. K hnusotě přispívá i New York, ve kterém se pohybujete. Na své cestě za pomstou Max projde například útulným hotýlkem, který má v nabídce i lehké ženy, na nočním stolku injekci s Valkyr na povzbuzení smyslů a naproti posteli ve zdi je vyvrtaná díra, kde kouká kamera, kdybyste se náhodou rozhodli využít nabídku hotelu. Postupem času se dostanete i do hezčích lokací, to ne ale kvůli tomu, že by se Maxovi zhnusilo zdejší prostředí, spíše díky zjištění, že v tomto případu mají prsty mnohem mocnější lidé než jenom pouliční dealeři.

Zkrátka jak to tak bývá, je to samá zrada, kdo může tak zemře, a nějaká ta femme fatale taky nesmí chybět. Příběh a jeho ponurost rozhodně oceňuji. Drsný začátek, potom scéna, kdy se Maxe snaží zabít tak, že ho předávkují, a on má bad trip o tom, jak nedokázal zachránit rodinu, to jsou věci, které asi jen tak nezapomenu. Co mě tak trochu z této depky vytrhávalo byly komiksové předěly mezi gameplayem. Ony vůbec nejsou špatné, je to vlastně dost dobrý způsob, jak podat příběh, aniž by člověk musel koukat na nějaké strnulé paňáce, kterým máte uvěřit nějaké emoce. Ale když posloucháte hluboký zastřený hlas nějakého (asi) čtyřicátníka a u toho se na vás různě šklebí z komiksu Max, který vypadá tak na dvacet pět, to atmosféru a dojem dost sráží dolů.

Max Payne určitě nemá být nějaké temné dílo, spíše poklona a trochu parodie na filmy, ze kterých vychází. Ostatně vývojáři tu sami dělají vtípky na Johna Woo a příběhové klišé ve filmech, ale hergot, kdyby Max měl obličej aspoň nějakého náhodného postaršího chlápka, kterého sebrali někde na ulici, a ne obličej Sama Lakea. Jeho lehce ležérní oblečení (Maxe, ne Sama) mi k drsnému dojmu taky moc nepřispívá. Ano, někdo může říct, že je to prkotina, ale tak když si zvolíte temné téma, tak by přece hlavní postava měla budit určitý dojem.

Z toho doslova sálá zima.

Už při hraní mě vlastně trkla jedna věc, tou je, že kdybych se k téhle hře dostal tak o dekádu dříve, tak bych si ji mnohem více užil. Dneska mě ony zvláštnosti, viz výše, docela vadí. Teď půjdu trochu po tenkém ledě, ale jsou i vidět lehké náznaky stáří. Prostředí je interaktivní přesně tak, jak to mám rád, to znamená, že tu fungují věci bez reálného použití, třeba jako automat na pití, splachování záchodů atd. To ani v dnešních hrách moc není (možná kvůli tomu, že je to zbytečné), takže to udržuje jistou svěžest. Ale chvilky, kdy stojíte na střeše a koukáte na okolí, oku moc nelahodí. Barák před vámi je objekt, to za ním je otexturované vzduchoprázdno, a to zatím je už jenom skybox. Proto si myslím, že kdybych si tuhle hru zahrál před 10-15lety, tak bych si ji mnohem více užil, jak po příběhové stránce, tak celkově jako hru.

Dodge this!

No, co by to bylo za text o hře Max Payne bez zmínky o bullet timu. Ten i dneska funguje naprosto skvěle. Máte dvě možnosti jak ho využít, první možností je zpomalení času, kdy Maxe zastavíte na místě, a buďto se vůbec nehýbete, anebo velice pomalu, jako v medu, chodíte. Druhou a o dost efektnější možností je s Maxem během bullet timu skákat. To může sice po chvilce působit směšně, když pro každý výstřel skáčete sem a tam, ale je to sakra zábavné. Doslova jde cítit, že má Max i nějakou váhu a projektily také létají po dráze, kterou byste čekali ve zpomaleném čase. I dneska to působí neuvěřitelně filmově, navíc když máte v rukou dvě uziny (tady pojmenované Ingram), tak je to naprostá lahůdka a dlouho jsem si takhle dobře nezastřílel. Nedá mi to, a ještě musím zmínit to, jak Max nabíjí pistole, je to přesně ten cool způsob nabíjení, kdy vyhodí zásobníky do stran a nabije je, fanoušci akčňáků vědí, odkud vítr vane. Na gunplayi si dali v Remedy rozhodně záležet.

Co mě krom vzhledu hlavní postavy občas trochu naštvalo byl takový jistý zvuk, zní něco jako *pong* *ping* *pong*. Totiž, když tenhle zvuk uslyšíte, tak víte, že se k vám blíží granát, a ty jsou sakra nepříjemný, protože vždycky přiletí buďto z rohu chodby přímo k vám, nebo z vrchního patra schodů po kterých zrovna jdete. Tuhle podpásovku vám dá hra několikrát a skoro vždycky jsem to musel vyřešit přes reload poslední pozice. Mimochodem - F5 a F(zvolte své číslo) jsou tu velice dobří pomocníci, protože nepřátelé dokáží občas pěkně zatopit.

Kohopak to tu máme.

Maxe Payne má rozhodně cenu si zahrát i dneska, někomu může trochu vadit lehce přepálený příběh, někomu jako mě zvláštně podaný hlavní hrdina, ale samotný gameplay je naprosto skvělý a zabaví vás na několik hodin. Mě hra navíc nalákala na okamžité stažení dvojky a zkouknutí všech těch filmů, ze kterých vychází.