Grand Prix 2, závody Formule 1

Jako svůj první publicistický příspěvek do této komunity bych vám rád představil svoji nejoblíbenější závodní hru Grand Prix 2 z roku 1996 (DOS). Jedná se o licencovaný simulátor Formule 1, který obsahuje všechny oficiální tratě i jezdce ze sezony 1994. Na svou dobu je velice realisticky zpracovaný a nebál bych se říct, že je to jedna z prvních skutečně 3D závodních her.

Jako první se musíte proklikat přes skutečně obsáhlé menu, které mi za mých dětských let dávalo skutečně zabrat. Doporučuji nejprve zabrousit do nastavení ovládání, a pokud si ho nechcete přizpůsobit, tak si minimálně projít ty nejzákladnější klávesy, které budete potřebovat. Bez toho je totiž také dost možné, že při vašem debutu nebudete schopni ani opustit boxovou uličku

Hra poskytuje velice slušné možnosti přizpůsobení. Můžete si vybrat jakýkoliv z týmů a jakéhokoliv z oficiálních jezdců, nebo si můžete vytvořit svůj vlastní závodnický profil, nahrazením jednoho (nebo vícero) z jezdců. Pokud se ale chystáte hrát sami (což je stejně asi jediná smysluplná možnost), dejte si pozor, ať si při výběru nezvolíte více jezdců. V takovém případě se totiž hra přepne do multiplayeru, který ale není řešený klasickým splitscreenem, ale ze závodění se stane "tahovka". Zní to divně, že? Tady prostě multiplayer funguje tak, že se hráči střídají na jednom křesle, a každou chvíli je za volantem někdo jiný. Hra postupně v daných intervalech přepíná mezi zvolenými jezdci, a ti co zrovna nehrají se přepnou na autopilota.

Další z možností kam zavítat je nastavení realističnosti a obtížnosti. Obtížnost spočívá hlavně v tom, že s těžšími levely jsou soupeři trochu rychlejší, ale hlavně se vám zamykají "asistenti", kterých je ve hře celkem sedm (o nich až za chvilku), a dají se přepínat i během jízdy pomocí funkčních kláves.

Zajímavostí také je poměrně detailní možnost nastavení vozu, které má skutečně velký dopad na chování auta. Pokud tedy dobře nevíte, co děláte a proč to děláte, je lepší nechat vše jak má být, a "tuning" přenechat odborníkům. Fyzika je v celé hře udělaná poměrně líbivě, při cestách mimo trať ve vysokých rychlostech si auto pěkně poskakuje po drnech, a při troše štěstí se i přítlačné křídlo rozprskne o nějakou tu hroudu. Při kolizích se soupeří, nebo s okolním prostředím už ale auto zpravidla dostojí větších škod. Kromě upadlých a rozstřelených křídel sem tam ztratíte i nějaké to kolo, a budete se do boxů belhat po třech, někdy i po dvou (to už ale zpravidla moc nedopadá), třeba přes půl okruhu. Výhodou je, že i s ustřeleným zavěšením kol si místní šikovní mechanici celkem hravě poradí a za několik sekund vám udělají důkladnou generálku a můžete zase směle vyrazit na trať dohánět cenné desetiny.

Herní módy zahrnují samostatnou tréninkovou jízdu, rychlý závod, který vás postaví ihned na startovní rošt vybraného okruhu, a nebo módy non-championschip race a championschip, které jsou velice podobné. Rozdíl spočívá v tom, že první zmíněný vás postupně protáhne celou sezonou, zatímco druhý vám umožní absolvovat závodní víkend na vámi vybraném okruhu.

Závodní víkend obsahuje vždy volné tréninky, ve kterých si můžete nejprve osahat trať a najít správné brzdné body do jednotlivých zatáček. Když získáte pocit, že už víte kdy a kam zatočit, můžete se vrhnout do kvalifikace a vybojovat si své místo na startovním roštu. Připravte se na přetahování o setinky a boj o každý kilometr v hodině na výjezdu z rychlých zatáček, abyste měli šanci na dobré umístění. Hra také poměrně hodně reflektuje výkonnost jednotlivých týmů, takže doporučuji si své angažmá dobře zvolit. Na začátek, pro předejití frustraci, doporučuji zvolit nějaký z lehko zapamatovatelných okruhů, jako je například Hockenheimring nebo Monza, kde nemusíte trávit hodiny nacvičováním nájezdů do zatáček, abyste měli alespoň nějakou šanci neskončit hned poslední.

Ve startovním shluku a zmatku bývají soupeři poněkud... zmatení, takže se dá hned na startu získat poměrně dost příček. Dávejte ale pozor, při nájezdu do první zatáčky, nebo série zatáček, se začne balík vozidel nebezpečně shlukovat a chaoticky míchat, takže není vůbec těžké o všechny nahnané pozice přijít tím, že auto hned někomu rozstřelíte o zadek.

Tady by se asi hodilo nakousnout jízdní asistenty. Jak už jsem zmínil, tak jich na nejlehčí obtížnost můžete využít hned sedm. Jsou to: asistent řízení, asistent brzdění, automatické natočení, které vás po výletu ven z trati natočí tím správným směrem pro pokračování, nezničitelnost, zobrazení ideální stopy, automatické řazení a kontrola trakce. Osobně však stejně mám zapnuté vždy pouze automatické řazení, pro maximální požitek ze hry, případně u tratí které neznám, zapnu i zobrazení ideální stopy.

Tratě jsou poměrně pěkně zpracované a sem tam jsou vyvedené i nějaké detaily kolem trati. Například Monte Carlo sice není tak plné staveb jako jeho reálná předloha, ale i tak si myslím, že se za své zpracování vůbec nemusí stydět. Trochu zamrzí absence modelu počasí, takže si jízdu v téměř nulové viditelnosti v dešti, těsně za zadním spoilerem soupeře moc neužijete. Naopak hezkým prvkem jsou stewardi s vlajkami, kteří signalizující problémy na trati v podobě nabouraných, či odstavených vozidel. Lehkou slabinou jsou i trochu nešťastně řešené penalizace pro jezdce. Když si zkrátíte trať skrz zatáčku, a hra to vyhodnotí tak, že jste získali výhodu, což probíhá zpravidla tak, že jste odsouzeni v případě, že kdykoliv při návratu na trať příliš zrychlíte, okamžitě na vás zamává černá vlajka (která má v případě reálných závodů poněkud odlišný význam) a jste odsouzeni se dlouhé vteřiny vláčet rychlostí kulhající želvy. To vás však ve finále stojí daleko více času, než se prostě pomalu doploužit na trať na neutrál, a pak to pořádně rozjet.

Dalším příjemným, nebo možná také nepříjemným, zpestřením herního zážitku mohou být náhodné poruchy. Nic totiž nepotěší víc, než když už deset kol naháníte svého rivala, před kterého se za žádnou cenu nemůžete dostat, když v tu chvíli se mu z motoru vyvalí oblak kouře a vy máte cestu za lepším umístěním volnou.

Věc, která mi ale na téhle hře poněkud vadí, je určitý způsob "autodráhovosti", či jak to nazvat. Možná je to částečně i záměr, ale při jízdě se auto prostě v ovládání chová v různých částech trati jinak. V dlouhých táhlých zatáčkách se auto řídí téměř samo, tzn. zatáčku téměř samo vykrouží. U ostrých zatáček se naopak stane, že když do ni chcete zatočit, ale volantem začnete kroutit o pár metrů dříve, než je obvyklé, neděje se téměř nic, ale ve chvíli, kdy minete nějaký pomyslný checkpoint, zlomí se kola téměř do pravého úhlu. Je to asi daň za čistě digitální řízení šipkami, tak aby se rejd přizpůsobil povaze trati a rychlosti, ale nevím, jestli to nešlo udělat nějak lépe. Když se totiž na rovince rozhodněte ukončit jezdcův život ostrým nárazem do svodidel a stočíte volant naplno do strany, stejně se do svodidel netrefíte.

I přes některé nedostatky je tohle každopádně moje srdcovka, kterou si dodnes občas rád zahraji. Navíc jsem celkem nedávno zjistil, že hra měla i dvě pokračování, která jsem samozřejmě musel hned vyzkoušet, takže až vás omrzí tahle verze, můžete postoupit na nějakou žhavější novinku.