Hráli jste: Hovniválové aneb Záhada komixu?

To bylo tak – psal se rok 1998, ledvinky se nosily ještě kolem pasu, kšilty u čepic byly patřičně prohlé... a v české kotlině zcela nečekaně vznikla (cyber)punková adventura.

Nejprve trocha nostalgie, kvůli které sem stejně všichni chodíme. Na počátku roku 1998 si naše famílie pořídila první počítač (P166 MMX, 32 MB RAM a 2,1 GB HDD) a tím se výrazně rozjela má hráčská vášeň, kterou jsem předtím musel ventilovat pouze u kamarádů. Ten rok se objevila na LEVEL CD 2/98 také demoverze na podivnou adventuru s Hovnivály. Sice to nebyla má první adventura (o tom jindy), ale získala si mě originální grafikou, dabingem i černým humorem. Ve stejnojmenném časopise jsem se pak v preview, a později i recenzi dozvěděl, že světů je ve hře několik a upřímně si ji toužil zahrát, což se mi později podařilo. Pokud bych hodnotil tehdejšíma očima, šlo o hru chvílemi obtížnou, ale zábavnou. Dnes už mám nahráno více adventurních titulů a mohu to posoudit tedy jako zkušenější hráč, o což se pokusím v následujícím textu.

Hovniválové po 21 letech

Místo stařičkého Pentia žhavím DosBox a ono to šlape stejně krásně jako před lety, což my přátelé retrogamingu, s mnoha trpkými zkušenostmi, nepovažujeme za samozřejmost. Intro mě (doslova) vtahuje do hry. Hlavním hrdinou je Jerry, drsný skejťák ze sídliště, co nerad schody, a proto z paneláku odchází zásadně oknem. Když zrovna neposlouchá (úsměvnou angličtinou zpívané) skladby litvínovské kapely No Feeling, toulá se po opuštěných barácích. V jednom dojde k až cronenbergovské situaci - komiks pohltí svého autora. Jerry se shodou okolností ocitne v jeho půdním ateliéru a začte se do rozpracovaného příběhu, když tu odbije půlnoc a z princezny se stane Popelka a on je do komiksu vtažen. My jako hráči pochopitelně s ním.

Nejprve se jako soukromé očko ocitneme v zamčené místnosti. Ne nebojte, nikdo v ní nezemřel. Tedy zatím. Za chvíli tu totiž bouchne bomba a času skutečně mnoho není. Hned na začátku tedy hra šroubuje obtížnost výš, než by člověk čekal. Nejen, že má hráč opravdu málo času, ale ještě se musí potýkat s ovládáním pomocí příkazového gui (viz obrázek), které pochopitelně nabízí mnoho kombinací. Ne nadarmo je v menu sejvovací funkce pojmenovaná "Radši si to ulož".

Jakmile se dostanete ven, musíte se dostat na kobylku bossovi, který ovládá celé město včetně policie. To se vám skutečně podaří, ale místo abyste už zamířili zpět do reálného světa, propadáte se do dalšího příběhu v komiksu. Stáváte se medvídkem, který musí pomoci opičce s jejím ocáskem skřípnutým ve dveří, aby se nestala obětí blížící se roty mravenců. V třetí kapitole je z vás slibovaný hovnivál a musíte zachránit svou rodinu před smrtí hladem, na což nepotřebujete nic jiného než kouli vy-víte-čeho od příbuzných. Nebude to ale zadarmo, musíte jim za to přinést hlavu Alfréda Garcii střevlíka Karla. V poslední epizodě se snažíte v cyberpunkové budoucnosti zlikvidovat konkurenci v drogovém byznysu.

Zní to celkem "namakaně" na obyčejnou českou hru z devadesátek, říkáte si? Souhlasím. Na to, že hra vznikala za poměrně DIY podmínek, nechybí ji věci, které mě upřímně udělaly radost i po letech. Filmové intro je skvěle sestříhané a jsou v něm zajímavé kameramanské a trikové postupy. Hlavní hrdina je dabován (aspoň doufám, že se nepletu) Janem Dolanským a zbytek ansámblu je také solidní (Zbyšek Pantůček apod.). Vizuální stránka hry je dílem tří výtvarníků a digitalizovaný Jerry do toho všechno krásně ladí. Pastelková grafika je totiž na rozdíl od stejným způsobem kreslené Mise Quadam fakt stylově pojatá. Ve snaze odlišit jednotlivé kapitoly se mění i celkové GUI a po zahrání miniher je jasné, že obvzláště programátor Jan Hloušek odvedl neskutečný kus práce na kódu. Hra nepadá, nemá hluchá místa či slepé uličky (koukám se na tebe bratře Gooko, tos mě tenkrát pěkně nas...) a opravdu vypadá i s ohledem na rok vydání jako kvalitní práce.

Jenže je tu jedna nepěkná věc. A tou je hratelnost. Scénář, dialogy a herní obsah se totiž po celou dobu hry pohybují na jakési sinusoidě, kdy se chvíli křeníte dobrému vtipu a posléze máte pocit, že ho autoři recyklují z nějakého Troškova filmu. Stejně tak je to i s celkovou zábavností hry a logičností. Detektiv obsahuje řadu pixelhuntingových míst, včetně nutnosti opakovaně prozkoumávat některá místa. Medvídek a Hovniválové jsou sice krátkými kapitolami, ale zato opravdu vtipnými a používání předmětů tu dává většinou smysl (sejvovat je i tak dobré, umřít můžete). Závěrečná cyberpunková kapitola zabírá více než polovinu celé herní doby a bohužel jde, řeči dnešní mladé generace, o pořádný cringefest. Snaha o cool hrdinu ve světě drogových válek s hodně nelogičnostmi a křečovitými dialogy mě opravdu nutila vše odklikávat a spěchat co nejrychleji k cíli. Je to opravdu škoda, protože první tři kapitoly mě i se všemi svými nešvary bavily.

Hrát či nehrát? Pokud jste si jako teenageři kreslili na papír nové dobrodružství svých oblíbených akčních hvězd a máte rádi brakovou atmosféru jako já, běžte do toho. Z historického pohledu jde o jasný důkaz, že Centauri Production urazili od Rytířů grálů kus cesty a ty nejlepší hry měly ještě před sebou. O tom ale třeba příště. Teď mě omluvte, čeká na mě Beruška. ;)