Tomb Raider – první setkání s Larou

Tomb Raider je prostě klasika. Kdo by si nepamatoval, jak v devadesátkách byla hlavní hrdinka Lara Croft na obálce každého herního časopisu a na výloze každého obchůdku s videohrama? Všude jste ji mohli vidět, jak má svoje lenonky, v rukách drží dvě bouchačky a pyšní se, že je víc cool, než Indiana Jones. Není divu, že na základě této série vzniklo následně hned několik filmů a dodnes tuhle záležitost znají i lidé, kteří se nezajímají o hry.

Mě osobně však Tomb Raider šílenství nějak během dětství minulo a nikdy jsem neměl příležitost si zahrát ani jeden díl série. Až mnohem později, když už jsem byl dospělý, jsem si řekl, že si tohle dílko musím zkusit. Milovník retro her jako já si přece nemůže nechat ujít takovou legendu. A tak jsem se rozhodl, že si zkusím rovnou ten úplně první díl z roku 1996. Jo, ten, kde má Lara ještě tak málo polygonů, že její prsa vypadají jako dva jehlany.

A tak jsem se dal do díla. Můj prvotní dojem z Tomb Raider byl však hodně negativní. Přišlo mi, že celá hra má strašně nesmyslné ovládání a je celkově o ničem. Několikrát jsem to vzdal a odložil k ledu.

V džungli můžeme potkat dinosaura... Škoda, že viditelnost je v Tomb Raider tak malá, že už po pár metrech je vše zahaleno do tmy. Někde se s pamětí muselo šetřit.

Jednou se ale stalo, že můj kamarád začal hrát toho nového Tomb Raidera z roku 2013 a já jsem mu chtěl ukázat originál, aby v tom byl ten kontrast. No, a od té doby jsem ho rozehrál znovu a najednou... Mi to docela šlo.

Za prvé se mi konečně podařilo předělat ovládání tak, aby to bylo docela snesitelné. Defaultní nastavení je totiž plné altů, shiftů a mezerníků, což je hrůza. Já jsem písmenkový člověk. Následně jsem vykoumal, že je tam zakomponované také rozhlížení, které mi prvně nějak ušlo. S tím se to hraje daleko lépe.

Za druhé, kromě ovládání je nutné pochopit celý princip Tomb Raidera. Engine, na kterém to běží, je takový zvláštní. Všechno je složeno z jakýchsi kostek (skoro jako Minecraft) a váš úkol je naučit se všechny zákonitosti. Tj. kolik kostek daleko Lara maximálně doskočí, jak doskočit na místa, která jsou daleko, jak naopak doskočit na ta, co jsou blízko. Z jak velké výšky můžete skočit, aniž by vás to zabilo, jakým způsobem udělat kotoul ve vzduchu, abyste se chytili o okraj plošinky, a tak dále.

Jak to člověk pobere, tak je to najednou snadné. Navíc druhý a třetí díl mají podobný systém, takže pochopit ho stojí za to.

Akční stránka Tomb Raider aneb PETU na tebe, Laro

Obecně by se dalo říct, že Lara má dva různé režimy - režim adventurní a režim akční. Když jste v adventurním režimu, nemůžete střílet. Můžete však dělat akrobatické kousky - běhat, skákat, šplhat, ručkovat, udělat skok se saltem a tak dále. Když se hodíte do akčního módu, tak Lara tasí zbraň(ě) a začne mířit. V takovém zase nemůže šplhat, ani se chytat okrajů plošinek.

Akční stránka Tomb Raider je však malinko upozaděna, jelikož navzdory tomu, že to v časopisech vypadá akčně, je celá hra spíše o tom adventuření. Většinu času budete více trávit skákáním z plošinky na plošinku a posunováním velkých kvádrů á la Sokoban než střílením.

Copak je v této jeskyni? Že by poklad?

Celkově bych řekl, že je akce nic moc. Člověk by si mohl myslet, že Lara má ty bouchačky na zlé padouchy a kriminálníky, ale ve skutečnosti tak celou první půlku hry budete s těma pistolkama pižlat vlky, pumy, medvědy, netopýry a další zvířata. Se divím, že PETA nezačala celou značku Tomb Raider aktivně bojkotovat.

Akce je však nefér. A to nejen pro Laru, ale také pro protivníky. Spousta zvířat vám nemůže ublížit, když jste na plošince, která je aspoň půl metru vysoko. A vy je můžete prostě odprásknout, aniž by vám někdo zkřivil vlásek. Opačná situace - někdy se vyskytuje naprogramovaný script, kdy se nějaké zvíře zjeví třeba v úzké chodbě, kde se nikam nemůžete schovat, a prostě nemáte na výběr - dostanete masivní damage.

Když vidíte lávu, tak víte, že dřív, nebo později do ní zahučíte

Když se pak místo nepřátel konečně objeví lidští protivníci, tak je to taky celkem nic moc. Jednu postavu nemůžete zabít, protože je to příběhová postava. Je to chlápek, co se objeví, chvíli po sobě střílíte a on pak uteče. Bohužel se občas bugne třeba o sloup. A tak po vás střílí dál, což je nefér, protože je evidentně nesmrtelný a nedá se zabít. To je pak nejsnazší utéct. Prostě tohle tvůrci úplně nevychytali.

Na konci se pak vyskytují různé nadpřirozené potvory, jako jsou různé mumie a draci. Ty jsou popravdě nejzajímavější, ale tady už se zvyšuje dost obtížnost celého Tomb Raidera.

Bylo nebylo

Rád bych se zmínil ještě o příběhu. Já vím, že v recenzích, jako je tahle, by se příběhem mělo začít, ale někdy se mi to prostě do toho začátku nepodaří vecpat. Lara Croft je každopádně taková ženská verze Indiana Jonese. Je to archeoložka, co má malinko netradičního koníčka. Má ráda objevování starodávných vzácných předmětů. A to ji nutí prohledávat různé starověké chrámy, hrobky a jiná místa, kterých se po celé planetě nachází spoustu.

Vlk leží na zádech... Asi chce podrbat na břiše

Ale protože jsou tyto artefakty cenné, není divu, že se Lara často potýká s problémy. Nicméně je to ostrá holka a umí se o sebe postarat.

V prvním díle bude pátrat po artefaktu jménem Scion. Laru hledáním pověří Natla, ředitelka jedné velké stejnojmenné korporace. Jak už to tak ale v dobrodružných hrách bývá, nic není takové, jak na první pohled vypadá. Když Lara totiž najde první část, pokusí se ji zabít nájemný zabiják pracující pro Natla. A pak Lara musí zjistit, co je tenhle artefakt zač a proč je pro něj Natla schopná i vraždit. Jak se zdá, tak Scion je ve skutečnosti složen ze tří částí a Lara musí najít další dvě.

Cesta kolem světa

Lara na své cestě musí navštívit Peru, Řecko, Egypt a ještě tajemnou pyramidu Atlantis. Holt má ráda cestování.

Tohle se mi na Tomb Raider nejvíc lidí - jednotlivé levely. Těch je celkem patnáct. Zatímco první mapy jsou takové jednoduché, a tím myslím hlavně po stránce designové (tj. jen různé chodby, cestičky, mosty, plošinky), s každým dalším levelem se začnou objevovat větší, propracovanější a komplexnější mapy. Skoro to vypadá, jako kdyby level designér na začátku vlastně nevěděl, co dělá, ale postupně zjistil, jak to funguje, a začal různě experimentovat, blbnout, implementovat různé nápady, které pomalu balancují na hraně toho, co je engine schopný zvládnout, a ještě perfektně využívá všechny principy hry.

Jak se člověk dostane dál a dál, začne mu to připadat čím dál více nápadité, kreativní... Vrcholem je pak mapa Atlantis. Obrovská, propracovaná a se skvělou atmosférou.

Palace Midas je jedna z nejkomplexnější map v celém Tomb Raider

Za slabinu považuji snad jen pár neférových míst, kde je hráč nucen něco udělat na čas. Normálně byste si jednotlivé kroky dobře rozmysleli a udělali je opatrně, ale protože hrozí, že se vám za chvíli zavřou nějaké dveře nebo něco jiného, jste nuceni to udělat rychle. A to je vééélmi obtížné! Obecně by se dalo říct, že Tomb Raider není příliš těžká záležitost, ale je tam pár skutečně frustrující míst.

Ještě ke vzhledové stránce

Rád bych se ještě letmo dotkl toho, jak Tomb Raider vypadá. Jak už jsem psal, prsa Lary jsou jako dva jehlany. Obecně bych řekl, že tohle dílko nezestárlo dobře. Různé 2D a 2.5D hry, jako třeba Doom nebo Diablo, vypadají hezky i po dvaceti a více letech. Ovšem Tomb Raider patří k takové té generaci prvních 3D polygonových her, které vypadaly dobře ve své době, ale dnes už vás to tolik nezaujme, jelikož všechno vypadá jako postavené z krabic.

Později navštívíte také Egypt

Pochopitelně na tom tolik nezáleží, protože bavit se u toho člověk bude i navzdory tomu. Navíc tyhle první 3D hry jsou z hlediska herní historie něco, co se prostě muselo stát, abychom se postupně dostali k té další - hezčí - generaci 3D her, jak je známe dnes. Jinak osobně mi připadá, že Playstation verze je o chlup lepší, ale fakt jen o chlup.

Verdikt

Přestože jsem první díl nejdříve neměl vůbec rád, dnes na něj nedám dopustit. Možná právě díky složitější cestě, kterou jsem si musel projít, se můj vztah nakonec upevnil. Druhý díl mi osobně připadá mnohem oblíbenější a známější. A také se o něm více mluví. Ten první působí dojmem, že trochu zapadl. Přesto se k němu rád pravidelně vracím.