Doom 3 – Peklo je na Marsu

V srpnu roku 2004 vyšel jeden z nejvíce očekávaných titulů herního průmyslu – Doom 3 od id Software, společnosti tehdy vedenou dnes již legendárním programátorem Johnem Carmackem. Vývoj trval skoro čtyři roky. Doom 3 byl specifický tím, že se nejednalo o obyčejné FPS. Šlo totiž o hororové FPS, jehož opus magnum byla dechberoucí grafika nabízející realistická světla a stíny. Díky tomu se ve své době hra stala i jistým benchmarkem. Mimo grafiky a hororového prostředí hra ale svým způsobem nenabízela nic nového, kvůli čemuž titul čelil nemalé kritice. Avšak autoři skloubili dohromady hned několik prvků z nejlepších her zhruba z přelomu milénia, jako jsou Half Life, System Shock a Quake.

A fungovalo to. Když hra čerstvě vyšla, hrát ji byl nesmírný hororový zážitek. Bohužel mi tehdy bylo pouhých 11, takže jsem si tenhle klenot mohl dosyta užít až o mnoho let později. A od té doby se k Doomu 3 opakovaně vracím. Svůj článek chci každopádně koncipovat jako retrospektivní recenzi. A zkusím odpovědět na otázku, zda se po těch 18 letech vyplatí k titulu ještě vrátit.

Odbočka: Doom 3 vanilla nebo HD?

Doom 3 je už poměrně stará hra, ale pořád v herní komunitě oblíbená. Díky tomu se titul dočkal nespočtu modifikací v podobě HD módů, které posouvají grafiku hry o několik levelů výše. Hra se dokonce dočkala v roce 2012 oficiálního remasteru s přívlastkem BFG Edition, na kterém pracoval John Carmack. Řečené HD módy se i v současnosti těší z nových aktualizací. Doom 3 v HD módu jsem jednou celý prošel. A člověk má pocit jako by ani nehrál 18 let staré FPS. Má to ale jeden háček.

Díky grafickým vylepšení zmizí ze hry ta původní hororová atmosféra. Vanilla verze byla koncipovaná jako extrémně temná hra plná stínů. S HD módem z velké části o tohle přijdete a to je problém. Měl jsem pocit, že je hra oproti původní verzi „přesvětlená“. Zmizí pak ten všudypřítomný pocit ohrožení a strachu, co na vás může vyskočit z poza temného koutu. Jestli jste Doom 3 nikdy nehráli, doporučuji začít s původní verzí hry. I po těch 18 letech vás totiž nijak neurazí a nepřijdete o tu hororovou atmosféru, což bylo gró titulu.

Jedinou nevýhodou původní verze je, že nefunguje ve full HD rozlišení (víc jak 1280x1024 mi hra nedovolila).

Grafika a zvuk Doom 3

Doom 3 běžel na zbrusu novém id Tech 4 enginu. Na něm ještě po Doomu šlapalo několik her. Nejznámější z nich jsou například Quake 4, Prey a Wolfenstein. Engine byl tehdy hodně oceňovaný. Hlavně za ta realistická světla a stíny, která byla fundamentem titulu. Asi nikoho nepřekvapí, že pro tehdejší mašiny to byl docela záhul. Málokdo si čerstvě po vydání hry mohl dovolit nejlepší nastavení grafiky.

Z grafiky byla veřejnost bez debat naprosto nadšená. Doteď si pamatuji, jak jsme po prvním spuštění byli se starším bratrem odvaření z toho, že vidíme ve světle baterky prach. V roce 2004 nám to přišlo nesmírně realistické. Interiérům nelze vůbec nic vytknout, ale to není žádným překvapením. Z 99,9 % herního času strávíte právě v úzkých a temných koridorech. Jakmile se ale dostanete do exteriérů, začnete vnímat nedostatky. Mimo základnu se vaše postava moc často nedostane. A když ano, máte omezené množství kyslíku. Takže není moc čas venkovní prostor prozkoumávat. Když to ale uděláte, zjistíte, že exteriéry jsou dost odfláknuté.

Osobně mám dojem, že grafiku hry si v době vydání nikdo nedovolil kritizovat. Mám ještě z doby vydání časopisy Score a Level a recenzenti technickou stránku hry vynášeli vyloženě do nebes. Vlastně něco terčem kritiky bylo - recenzenti se strefovali do animace zabitých nepřátel. Když zabijete démona, vypaří se jako dehet, zatímco např. zombík se promění v kostřičku, která do sekundy zmizí. Mnoho fanoušků mělo velká očekávání ohledně destrukce nepřátel. Chtěli něco, co známe třeba z Dead Space. Osobně si myslím, že autoři tenhle prvek vynechali schválně. Jelikož to možná považovali za riskantní.

Mně osobně ale neseděla jedna věc. A to jsou modely lidských postav. Jsou jako z plastelíny, nepřirozené. V kontrastu s modely monster působí odbytě. O pár měsíců později v témže roce vyšel Half Life 2. A modely postav jsou úplně někde jinde. Doteď si pamatuji na tu živou mimiku v obličeji Alyx Vance. V Doom 3 tohle neočekávejte. Zas na druhou stranu, interakce s jinými postavami je ve hře na naprostém minimu.

Co se týká zvuku, surround 5.1 byl na svou dobu fenomenální. Kromě grafiky šlo o špičkovou práci i v tomto ohledu. Neustálé špitání, vrzání kovů a jiných strašidelných zvuků zpoza zad jenom celé hře dodává na té skvělé hororové atmosféře. Doom je i specifický tím, že v něm absentuje hudba. Tu uslyšíte jenom výjimečně a krátce.

Hratelnost a pocity z průchodu hrou

Začátek hry se nijak nevymyká ve srovnání s jinými tituly z přelomu milénia. Je vlastně stejný jako u prvního dílu Half Life. Přiletíte jako mariňák do rušné základny, kde si každý dělá svou práci. Když se ale zaposloucháte do konverzací, zjistíte, že jsou všichni z něčeho dost nervózní. Víc vám ale hra v těchto okamžicích neřekne. Váš jediný úkol je si osvojit herní mechaniku. Novinkou je získání malého PDA, které funguje jako přehrávač, čtečka emailů a důležitých informací. A jako přístupový klíč. Když jste se potřebovali v levelu posunout, museli jste najít PDA nějakého nebožáka. Buď ho stačilo fyzicky sebrat, nebo jste museli ze zvukového záznamu, či emailu zjistit konkrétní přístupový kód.

Hra vám dá asi 20 minut na rozkoukání. A pak začne doslova horor. Zpočátku je hororová atmosféra skutečně nejintenzivnější a není to moc o té akci. Už v první hodině hraní si všimnete, že je hra plná skriptů. Drtivá většina z nich podle mě dělá, to co má – držet vás v napětí a udržovat ve vás strach. Ale v určitých pasážích to autoři přehnali a průchod je vyloženě přeskriptovaný. To bylo mimochodem v dobových recenzích velmi častá výtka.

Jak jsem již nakousl, gameplay je zpočátku hlavně o těch hororových prvcích. Já osobně proto i vnímám zhruba první 3 hodiny jako to nejlepší, co vám hra může nabídnout. Pak jde zážitek opravdu strmě dolů. Z naprosté euforie do propasti. Gameplay je totiž dost repetitivní. Jdete, díky skriptu na vás vyskočí ze tmy nepřátelé, skoro dostanete infarkt, postřílíte je, vezmete náboje a takhle pořád dokola. Interiéry jsou vesměs pořád to samé. Liší se většinu herní doby jen kosmeticky. Hra se i mimo jiné dost loudá a trvá, než vám nabídne nové výzvy v podobě nově objevených nepřátel.

Tenhle nepříjemný stav bohužel trvá asi do poloviny hry. Což znamená 7 hodin hraní (celková herní doba je cca 13-15 hodin). Následně se zážitek začne opětovně zlepšovat. A to hlavně díky tomu, že misky vah se překlopí na stranu větší akce. Ten pocit napětí a strachu je tu stále. Ale hra je v druhé polovině průchodu mnohonásobně akčnější a vůči vám agresivnější. Nenechá vás jen tak vydechnout. A druhů nepřátel je už slušný repertoár, takže musíte začít i mírně taktizovat. Pořád ale nejsou střety s nepřáteli dle mého názoru nijak těžké. Jen je to zábavnější a máte na výběr z většího arzenálu zbraní, jak je zlikvidovat.

Poslední 3 hodiny průchodu hrou mají opravdu grády. Hra začne být vcelku výzvou a prostředí se trochu změní. Pořád jste drtivou většinu času v interiérech, ale na první pohled nevypadají stejně jako během předešlého herního času. Celou základnu doslova konzumuje nějaký démonický organismus. Pak se dostanete do pekla. A to je podle mě jedno z největších oživení hratelnosti. Až mě trochu mrzí, že není tato část o něco delší. Ovšem následující průchod není též špatný. Konečně se dostanete do vykopávek, kde to jakože vše začalo. A atmosféra je opravdu hutná.

Příběh není silnou stránkou

John Carmack je znám citátem, ve kterém tvrdí, že příběh je ve hrách stejně důležitý jako v pornu. A příběh je v Doom 3 opravdu na vedlejší koleji. Celá story je postupně odvyprávěna z emailů, audio nahrávek a video disků, které získáte z jednotlivých PDA. Malé střípky získáte i díky interakci s některými přeživšími. Postupem času se dozvídáte víc a víc, co se dělo na základně za experimenty, které se evidentně moc nevyvedly.

A pak se jednoduše dozvíte, že za portály existuje peklo s monstry, co se chtějí dostat do našeho světa. A vy je musíte zastavit. A to je vše. Víc toho hra v tomto ohledu nenabízí. Přitom prostor tam podle mne byl. Mimoto nemalá část informací, které sesbíráte z nalezených PDA, jsou nejenom k ničemu, ale jsou občas i rušivá v kontextu hororové atmosféry. Autoři touto formou vkládají do hry srandu, mně to do ní vůbec nesedělo.

Závěrem

Doom 3 je i po těch dlouhých letech suprovým herním zážitkem. Grafika s těmi stíny a světly vypadá pořád skvěle. A hlavní je ten přetrvávající pocit strachu a ohrožení. Něco takového vám málo titulů nabídne. Hra má ovšem i své slabší stránky. Je repetitivní a chvílemi naprosto nelogická. Nedávalo mi třeba smysl, že čas od času potkám neozbrojeného vědce, který ten armageddon přežil. Nebojí se a ještě mi suše řekne, že za mnou zavře jenom dveře. A dál si studuje něco ve svém PDA. Nebo že mariňák neudrží tu svou baterku i s pistolí. Příběh vás též nenadchne. Když ale nad těmi nedostatky přimhouříte oči, máte před sebou vážně dobrý titul. I když jste Doom 3 nikdy nehráli, určitě neprohloupíte, když mu dáte šanci.