Dohráno: Companions of Xanth

Podobně jako mnoho dalších adventur od Legend Entertainment, např. Gateway, Shannara či Callahan's Crosstime Saloon, vychází i Companions of Xanth z knižní předlohy, kterou je nekonečná série Xanth od Pierse Anthonyho. V rámci přípravy na hraní jsem si přečetl první ze dvou přeložených dílů, Chameleon a zaklínadlo, a dobře jsem udělal. Ne snad že by svět Xanthu byl nějak démonicky komplikovaný, ale má své zákonitosti, jejichž znalost vám hraní velmi ulehčí.

Companions of Xanth je hra ve hře. A první úkol, který vás čeká, je její rozběhání :)

Svět Xanthu je plný magie, čímž se liší od Ordinérie, tedy běžného světa tak, jak jej známe my, ve kterém magie neexistuje. Oba světy jsou částečně propojeny, nicméně nesdílejí společné časové linie a z pohledu Ordinérie nemá Xanth jednoznačnou geografickou polohu. Xanthťané jsou nadáni magickými schopnostmi různých úrovní, od jednoduchých triků po smrtící kouzla, jedno však mají společné - považují Ordinerii za odpudivé místo. Pravidla fungování Xanthu jsou velmi volná, stručně řečeno - čekejte nečekané. I ty nejobyčejnější věci mají svou magickou stránku, která se vám, více či méně, snaží hodit klacek pod nohy.

Jak se vidím za 40 let...

Soudě dle knihy Chameleon a zaklínadlo, Xanth je svižná, oddechová a nekomplikovaná humorná fantasy série, která stojí především na autorově bohaté fantazii a schopnosti sypat z rukávu žerty založené na slovních hříčkách. Zvláště druhý jmenovaný bod je pro hraní Companions of Xanth zcela stěžejní, ač v knížce na něj tak velký důraz kladen nebyl. (Dost možná se ale velká část hříček ztratila v překladu, byť překládal borec z nejpovolanějších, legendární Jan Kantůrek.) Často je Xanth přirovnáván k Pratchettově Zeměploše, ale tady bych byl opatrný. Pominu-li první knihy, Pratchett je inteligentní satira, zábavný a důmyslně pokřivený obraz reálného světa, kdežto Xanth je prostě jen takové důvtipné blbnutí s jazykem a představivostí ve světě, který je navržen tak, že je v něm možné v podstatě cokoli.

Pro podobná zákoutí mám slabost od dob Kyrandie :)

Zatímco Chameleon a zaklínadlo sleduje putování chlapce Binka, který sice je obyvatelem Xanthu, ale zcela neschopným magie, tudíž mu hrozí nucený exil v Ordinérii, adventura Companions of Xanth zpracovává šestnáctý díl série Demons Don't Dream, ve kterém se dva ordinéři Dug a Kim vydávají do zemí Xanthu v honu za jedinečnou odměnou. Ani jeden z nich netuší, že jsou pouhými hračkami v rukou démonů, kteří jejich prostřednictvím rozhodují o budoucí existenci magie v říši Xanth.

Ve hře samotné se chopíte Duga, který je doprovázen Xanthskou společnicí jménem Nada Naga. Úkol je jasný, dostat se k bájné ceně dříve než Kim a její společníci. k tomu vám pochopitelně dopomůže především bystrá mysl, jelikož na sílu se adventury nehrají.

Pokud jste navyklí na klasické point'n'click adventury, bude to rozhraní, co vás zaujme jako první. Předchozí hry od Legendu byly sice pohlednými, ale přesto v zásadě klasickými textovkami, obrázky neobrázky. Od Companions of Xanth (1993) po Shannaru (1995) je použitý nový engine, který odkaz z textovek nezapře, ale už jen přeci jen bližší klasickému klikacímu pojetí.

Největší rozdíl je v tom, že po obrazovce neproháníte sem a tam animovanou postavičku, svět vidíte vlastníma očima, a pro pohyb mezi lokacemi používáte "kompas", pomocí kterého se přesouváte až v osmi světových stranách, podle toho, jak daná obrazovka navazuje na další. Nemusí se to zdát zásadní, ale měl jsem pocit, že jsem tak nějak více ve hře, navíc přesun mezi lokacemi je bleskurychlý, nemusíte čekat, než postavička dohopká přes celou obrazovku. A grafikům musel tento přístup ohromně šetřit práci. Jinak je to klasika složená ze základních příkazů a kombinování věcí v inventáři.

Většina hádanek ve hře je logická, dokonce až velmi snadná, tedy pod podmínkou, že přistoupíte na hru se slovními hříčkami, kdy "censor-ship" je skutečně cenzurující loď, vesnický hlavoun, tedy "headman", má skutečně obří hlavu, vozík "on sail" je nejen na prodej, ale skutečně má pod sebou "sail", tedy plachtu, lávového psa ("hot dog") zlikvidujete houskou atp. Na druhou stranu hra se občas vytasí s naprostým nesmyslem, jehož úkolem je zdržovat.

Např. v jednu chvíli vám herní postava předhodí k řešení trojici logických her - skládání čtverců ze sirek, posouvání geometrických obrazců a pentomino. Jako správný veterán adventur samozřejmě neodejdete do chvíle, než vyřešíte všechny hádanky, protože za každé řešené obdržíte předmět, který jistojistě budete potřebovat... až na to, že nebudete, úplně stačilo vyřešit nejjednodušší z hádanek a pokračovat dál. Další podobě otravnou částí hry je luštění přesmyček, které může být relativně snadné pro znalce Xanthu a rodilého mluvčího, ale pro našince je to boj, ve kterém mu sice pomůže vestavná herní encyklopedie, ale i tak to celé trvá strašně dlouho a hře to nic nepřidává. Hádanková sekce vás čeká ještě jedna, ale ta naštěstí opět stojí na slovních hříčkách a při základním ovládnutí angličtiny se dá projet rychle.

Nevyhneme se obligátnímu bludišti, které je ale díky automapingu překvapivě snadné a téměř zábavné, na chvílí dělá ze hry tak trochu krokovací dungeon :) Další nešvar ale nešvarem zůstal - hra se smrtí rozhodně nešetří a každá vaše akce může snadno skončit katastrofou. Počet pozic k uložení naštěstí není omezen, takže ukládejte často.

A nebylo by to nakonec lepší jako krokovací dungeon?

A jak je na tom příběh? Inu, je to tak tak. Ač dle knižní předlohy, jsou Companions of Xanth dokonale přímočaré a mělké vyprávění. Dějová linka má za úkol především držet pohromadě hádanky a žerty, což se jí sice daří, ale čekal bych rozvětvenější dialogy více popisující okolní svět, prokreslenější postavy, nějaký ten dějový zvrat... on tam tedy jeden zvrat je, ale je tak náhlý a nepřirozený, že zanechal spíše pachuť na patře. Po dohrání Sins of the Fathers je příběhová plochost až bolestná. Přesto jsem měl z příběhu lepší pocit, než v případě Rexe Nebulara.

Z technického hlediska je vedle rozhraní třeba pochválit i grafiku a dabing. Hra sice téměř neobsahuje animace, těch několik krátkých renderovaných videí snad ani nepočítám, ale pozadí jednotlivých lokací jsou místy... kouzelná :) Dabing je na rok vzniku vynikající a profesionální, technickou i hereckou kvalitou vysoko nad průměrem. Např. dabing legend jako Indiana Jones: Fate of Atlantis či zmíněného Gabriel Knighta je prostě horší. Hudba (FM syntéza) jako podkres funguje, ale není to nic, co byste si pustili sólo z desky. Co musím vypíchnout jsou přeřeky v závěrečných titulcích, tyhle žerty mám od dob filmů s Jackie Chanem rád :)

Takže jak? Zahrát či nezahrát? Pokud vládnete angličtinou a nevadí vám trochu dětinský styl humoru založený na slovních hříčkách, pak určitě ano. Companions of Xanth není dlouhá hra, není to ani těžká hra, a váš virtuální společník vám dokonce občas nabídne nápovědu. Jen je nutné připravit se na možné skony v případě špatně provedených akcí, takže jak jsem říkal, ukládat, ukládat, ukládat. Relativně nízké obtížnosti pomáhá i rozsekání hry na dílčí celky, kdy se pohybujete po malém množství obrazovek najednou (vyjma bludiště) a až ve chvíli, kdy máte dořešeno, vás hra pustí dál.

No a já jdu na tu Battle Isle 2 :)