Painkiller – temnější Serious Sam

Tahle akce mě zaujala, už když jsem viděl první preview v časopise Level. V témže časopise také brzy vyšlo demo na CD, které jsem rozjel na PC s 128 MB RAM, takže to frčelo opravdu pomaličku a každá mise se načítala tři hodiny. Ale já jsem měl z dema radost a hrál jsem ho pořád dokola.

Dnes je Painkiller (2004) k dispozici i s datadiskem na Steamu i na GOG, takže není co řešit.

Příběh hry je prostý. Daniel a Catherine jsou šťastný manželský pár, který si užívá života. Bohužel oba umřou při autonehodě. Catherine jde do nebe, Daniel skončí v očistci. Démon Samael mu však zajistí cestu do nebe za jeho milovanou ženou, pokud pro něj splní mírně složitější úkol: zničí celou armádu démona Lucifera.

Painkiller – temnější Serious Sam

Na rozdíl od Serious Sama je Painkiller temný

Painkiller je klon Serious Sama, čili je to akce zaměřená na kosení obrovské hromady monster. Ale zatímco Serious Sam je barevný a veselý, Painkiller přináší značně horrorovou, temnou a ponurou atmosféru.

Tahle střílečka však zaujme i dalšími zajímavými designovými prvky. Líbí se mi, jak celkově působí tak nějak drsně a mohutně, nebo jak to říct. Už když jste v hlavním menu, tak vás trkne do oka zajímavý design UI, přičemž kliknutí na jakoukoliv položku způsobí výrazný kovový zvuk. V misí občas naleznete munici, jak se sluší a patří, avšak bedýnky s náboji jsou v téhle hře obrovské, až si na poprvé skoro pomyslíte, že je to jen nějaká dekorace. A bossové... ti jsou také obrovští. Takových detailů je tu celá řada a dohromady to vytváří specifickou osobitou atmosféru, kterou Painkiller oplývá.

Za zmínku také stojí engine. Je postaven na Havoku, stejně jako třeba dobový Max Payne 2. Tehdy přišla do módy realisticky vypadající fyzika, kdy se různé předměty mohou skutálet po schodech nebo monstrum po vás hodí kusem klacku, který se odrazí od země a letí dál. Navíc Painkiller vyšel před Doom 3 a Half-Life 2, což byly hry, jejichž marketing sliboval, že přinesou revoluční fyzikální engine. Painkiller tedy nebyl zase tak daleko od toho, co slibovali Valve nebo ID Soft. A stihl to ještě o něco dřív!

Jak se ale Painkiller hraje? Máte k dispozici menu s výběrem misí ve tvaru pentagramu. Ty jsou rozděleny do pěti aktů a vy je postupně odemykáte. Tady by se hodilo místo save a load funkce spíše něco jako, že si vytvoříte nějaký účet, kam se bude mezi misemi automaticky ukládat váš postup. Ale bohužel, je tam prostě jen save a load, což je trochu matoucí...

Painkiller – temnější Serious Sam

Opera House je dost originální level

Mise se odehrávají na různých zajímavých místech. Hřbitovy, chrámy, doly, hrady, blázinec, vojenská základna, operní dům a tak dále. Všechny musíte vyčistit od hromady nepřátel, abyste se vykoupili z pekla. Spoustu misí je dost zajímavě nadesignovaných a má skvělou atmosféru. Největší masterpiece je ta poslední, co se odehrává v pekle, jelikož je pojatá jinak, než byste čekali.

Bohužel, některé mise jsou na některé nižší obtížnosti zamknuté, čímž vás tvůrci nutí hrát na vyšší obtížnost - to mi nepřipadlo jako úplně dobré rozhodnutí. Pátý, tedy poslední akt, zase pro změnu úplně chybí na nejtěžší obtížnost. Bůh ví proč...

Za zmínku také stojí zbraně, které jsou dobře ujeté. Kolíkomet je už klasika a obecně to vypadá, že Painkiller na sebe upozornil hlavně tím, že jste si tam mohli připíchnout protivníky ke zdi, což v kombinaci s Havok fyzickou přináší hromadu zábavy. Bohužel mám tak trochu pocit, že zbraní je málo... Jakože fakt sakra málo. Je jich totiž jen pět. Naštěstí všechny zbraně mají dva režimy. Například jedna zbraň funguje zároveň jako rotační kulomet a zároveň jako raketomet, což je hrozně fajn. Díky sekundárnímu módu se každá zbraň v podstatě může počítat jako dvě různé.

Painkiller – temnější Serious Sam

Strašidelný blázinec

Avšak módy některých zbraní jsou na sobě celkem závislé - kupříkladu sekundární mód brokovnice je mrazič. Ten sice nepřátelé zmrazí, ale musíte je rozstřelit primárním módem střelby, čímž se mrazič nedá počítat jako další zbraň, ale spíš jako nějaký doplněk nebo tak něco.

Prostě a jednoduše mi to přišlo málo a na spoustu místech jsem měl pocit, že nic z toho, co mám, se do dané situace úplně nehodí. Uvedu pár příkladů... Narazíte na monstrum, které je příliš daleko - kolík tam nedoletí, brokovnice má veliký rozptyl, raketou je příliš pracné se trefit přesně a ostatní zbraně na takovou dálku nezpůsobují žádný damage. Co mám tedy použít?

Nebo jiná situace - na jednom místě je příliš mnoho malých drobných monster. Spoustu zbraní není na velké davy menších potvor vhodná. Jsou tu granáty a raketomet, které sice zvládnou malou skupinku monster efektivně vyčistit, ale je to nebezpečné, jelikož tyhle věci dávají damage i vám. Ostatní zbraně jsou nic. Takový kolíkomet nebo brokovnice jsou zase hrozně pomalé na příliš rychlý souboj.

Painkiller – temnější Serious Sam

Poslední mise se odehrává v jednom klášteře na kopci

Za největší slabinu hry však považuji duše. Inu, z každého protivníka po smrti vypadne duše, a po chvíli zmizí, takže ji musíte sebrat co nejrychleji. Duše mají hned několik funkcí. Za prvé zvýší +1 HP, což se hodí hlavně v krizi, když máte málo zdraví. Za druhé - když jich nasbíráte 66, dočasně se proměníte v nesmrtelného démona, který dovede zabít každé monstrum jen na jednu ránu.

Kde je tedy problém? Inu, problém je čistě psychologický. Hromadit duše je návykové a člověka to furt nutí je sbírat. Nutí vás to hrát určitým způsobem. Občas jsem sám sebe přistihl, že se snažím, abych protivníky zabíjel blízko sebe, a měl tak dost času posbírat duše. Nebo jsem protivníky mnohdy ignoroval a proskákal kolem nich, abych rychle ulovil pár duší nedaleko. To ve výsledku pak vede k tomu, že to není ani tak akční hra, kde se snažíte vyblbnout a postřílet všechno, co vám stojí v cestě, ale postupně se z toho stane jakýsi simulátor dušebraní.

Nevím, pocitově mi to prostě přišlo jako otravný prvek, který mi trochu pokazil celkový dojem ze hry. Respektive jsem k tomu došel až jsem Painkillera dohrál několikrát, že sbírání duší je prostě rušivý element, který mi nedovoluje si to pořádně užít a vyblbnout se. Bez toho by to možná celkově fungovalo lépe.

Painkiller – temnější Serious Sam

Zombíci se nemusí vždy plazit po zemi... někdy třeba i po stropě

Za zmínku také stojí systém karet. Každá mise má nějaký nepovinný úkol, který hráč může splnit. V podstatě by se dalo říct, že Painkiller přinesl achievementy ještě před tím, než to bylo cool. Když úkol splníte, dostanete nějakou kartu. Mezi misemi se pak dá skočit do menu, kde si různé karty můžete přidat do inventáře a každá umí něco jiného - tahle vás 2x zrychlí, tahle vám dá vyšší zdraví na začátku levelu, díky téhle duše mizí později a tak dále. Vybrané karty pak lze v každé mapě aktivovat, ale pouze jednou a pouze na chvíli. Popravdě nic moc systém, protože jsem někdy úplně zapomněl, že je vůbec mám. Na druhou stranu, mě sem tam zachránily v krizi, když jsem měl málo zdraví...


Battle Out of Hell

Ještě bych se rád vyjádřil k tomuto datadisku.

Pro Painkillera těch datadisků vyšla hromada. Stávalo se mi často, že jsem lisoval v nějakém herním časopise a byla tam vždy recenze na nový Painkiller datadisk s různými názvy jako Ressurection, Overdose, Redemption a tak dále. Často měly nízká hodnocení a ne moc nadšené ohlasy.

Jediný datadisk Battle Out of Hell vypadá, že za to stojí. A v Black Edition, která se dá koupit téměř všude, už je v základu přibalený, takže proč si ho nezahrát, že?

Painkiller – temnější Serious Sam

Hned první level datadisku Battle Out of Hell vás zavede do sirotčince

Datadisk přináší řadu zajímavých nových misí, které se odehrávají třeba v sirotčinci, v zábavním parku a v celé řadě dalších horrorových míst.

Bohužel, ač jsou to místa značně nápaditá, designově trochu pokulhávají, aspoň dle mého názoru. Jsou tu třeba dvě mise, které se odehrávají v dolech. Důl je vždy mé oblíbené prostředí, protože obvykle má skvělou strašidelnou atmosféru, avšak tady jsou podzemní mise nadesignové tak, až mi to přišlo otravné.

Trochu tu také hapruje obtížnost, kdy celkem snadné mise střídají totální pekla. Například level odehrávající se v Lenningradu za druhé světové je tuhý až hrůza, protože je všude hromada hitscenners a nemáte moc šanci se tam nikde schovat.

Datadisk také přináší řadu zajímavých zbraní, ačkoliv trochu trpí takovým tím syndromem: „je na nich poznat, že je dělal nějaký úplně jiný tým a proto působí se zbytkem původních zbraní značně nekonzistentně, jako by přišly z úplně jiné hry.“

Painkiller – temnější Serious Sam

Jeníčku, jestli budeš zlobit, tak tě do Disneylandu nevezmu

Takže ve výsledku mi tenhle datadisk k srdci nikdy nepřirostl, ale vždycky si ho zahraju také, když už si dávám Painkiller maraton...


Kdybych měl Painkillera nějak shrnout, tak je to má oblíbená akce, ke které se rád vracím. A nejsem jediný, jelikož mezi retro-hráči se najde celá řada lidí, kteří jej do dnes mají rádi. Avšak obsahuje řadu nedostatků, které trochu kazí výsledný dojem a vysvětluje to, proč se Painkiller nestál oblíbenější a kultovnější akcí, jakou mohl být. Potenciál na to určitě měl.

Autor: Pollux

Komentáře k:
"Painkiller – temnější Serious Sam"

  • PavelU napsal:

    Painkilller série je má oblíbená. Na DH si projeď na profilu hry, co vše tam mám uvedeno. Zajímavosti, diskuze. Bohužel, tato hra je z těch, kterou mnozí ze srdce nenávidí, ale to je mi samozřejmě putna.

    Mám dojetý Painkiller: Black Edition 1.65, Overdose, Ressurection, Redemption. Různě modifikované. Koncept obtížností je řešen dobře. Zřejmě by s checkpointy Ep 5 nefungovala uspokojivě. A vzhledem k té Nightmare, tak má hráč subjektivně zajištěn odlišné outro, k němuž se prodere menší snahou. Je to od autorů hry odměna pro hráče. Na systému karet stojí získávání mincí z rozstřelitelných předmětů, aby bylo možné získané karty koupit a používat je. Mince též rychle mizí, což je u frenetické akce problém, ale dá se to.

    Existuje mrtě ruských konverzí, co jednotlivé díly nějak vylepšují, mění a tak. Zlaté karty lze použít v jedné mapě až třikrát, pokud máš tu, co ti to umožní. V Black Edition to lze. 1.65 patch je povinnost.

  • Viktor Špička napsal:

    Ve své době jsem nějakého painkillera hrál a dokonce dohrál ….už to je víc než mohu říct o jiných hrách :) Za mne pohodová Polská akčňárna

  • Concionator napsal:

    Zrovna to po letech opět “pařím”. Dík za recenzi!
    Conc.

  • Yurax napsal:

    Painkillera jsem měl velice rád, ono to v době, kdy se 3D FPS stávaly překomplikované a “realistické” byl příjemný návrat k klasice.
    Zajímavý fakt: od vydání prvního Doomu do Painkillera uplnynula polovina doby, než od Painkillera k Eternalu (tedy dnešku). Letí to.
    K tomu ta atmosféra hororů, prokletých míst, rozpadajících se blázinců. A zábavní park. Ten byl super. Atmosféra je mix Terryho Giliama a Suckerpunche.
    Snad ještě víc než Painkillera jsem měl rád jeho něco mezi modem a reskinem – Necrovision z prostředí Velké války. Zmizely otravné duše, ano – mám na ně stejný názor jako recensent, přibyl příběh. Chtělo by to remake obou do současného, Eternalovského stylu.

Přidej komentář (přihlášení / registrace)

(Komentáře s více jak 2 odkazy musí počkat na schválení.)

Podpořit na STARTOVAČI

14 patronů přispívá částkou 1 552 Kč měsíčně

Podpořit finančním příspěvkem » Podpořit nákupem na e-shopu »
Podtácek 35DISKETAPodtácek 35DISKETA 39 Kč
Shadow bazar, retro herní džungle